Kázání

Kladno, 15.3.2020 neděle Okuli – Uviděl jsem

Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad Václav Kadeřávek

Text: Lukáš 9, 57–62
Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Kázání:
Liebe Gemeinde,

in der Predigt heute werden wir in aller Klarheit und zum Teil in Schärfe darauf hingewiesen, worum es beim Christsein geht. In der Sprache der Bibel heißt das: Wir sind eingeladen, Jesus auf seinem Weg nachzufolgen. Doch worauf lassen wir uns ein, wenn wir diesen Weg mitgehen? Bekanntlich hat Jesus durch sein offenes Eintreten für Menschen in Not, durch seinen eindringlichen Ruf, Gott und die Gebote zu achten, aber auch durch das Entlarven falscher Frömmigkeit sich Kritik, Ärger und Verfolgung zugezogen bis dahin, dass er gekreuzigt wurde. Der heutige Sonntag „Oculi“, knapp vier Wochen vor Karfreitag, weist darauf hin.

Milý sbore,
v kázání dnes si se vší vážností a až do jádra věci samotné vyjasníme, oč v křesťanství vlastně jde. Jazykem bible je řečeno, že jsme pozváni následovat Ježíše na jeho cestě. Na čem však vlastně záleží, když se na tuto cestu dáme? Zjevně jde o to, že se Ježíš na své cestě zasazoval o lidi v nouzi, příznačné bylo jeho volání po dodržování přikázání, avšak také si odkrýváním falešné zbožnosti přivodil kritiku, hněv a pronásledování, které ho přivedlo až na kříž. Dnešní neděle "Oculi" necelé čtyři neděle před Velkým pátkem na tyto okolnosti odkazuje.

Entsprechend finden wir in unserem Predigttext Jesus mit einigen seiner Freunde auf dem Weg nach Jerusalem, eben dem Ort, wo er gekreuzigt wird. Doch Jerusalem ist mehr. Jerusalem, das Zentrum Israels, auf das wir heute mit gemischten Gefühlen blicken, weil Unrecht und Krieg im Nahen Osten sich auch mit diesem großen Namen verbinden, - das biblische Jerusalem mit dem Tempel und dem Berg Zion ist Sinnbild für das Kommen des verheißenen Reiches Gottes; eines Reiches, wo Gerechtigkeit und Frieden die Oberhand haben werden. Jesus auf dem Weg nach Jerusalem, das bedeutet also; er, Jesus, ist es, der Gottes Reich, seine Gerechtigkeit, seinen Frieden vertritt und bis zum Ende voranbringt. Jesu Weg nach Jerusalem ist ein Symbol dafür, dass keine Macht der Welt das letztendlich zurückdrehen oder ungeschehen machen kann. Ich wage das zu sagen, obwohl wir in unserer Zeit so schmerzliche, gegenteilige Erfahrungen machen.

Jak odpovídá textu kázání, zastihujeme Ježíše s některými z jeho přátel na cestě do Jeruzaléma, na místo jeho pozdějšího ukřižování. A přece je Jerusalem více. Jeruzalém, centrum Izraele, na které my v současnosti nazíráme se smíšenými pocity, protože právě s tímto významným názvem je spojena nespravedlnost a válka na Blízkém východě. Biblický Jeruzalém s chrámem a horou Sion je obrazem smyslu příchodu zaslíbeného Božího království, království, kde spravedlnost a pokoj mají navrch. Ježíš na cestě do Jeruzaléma je symbolem toho, že žádná moc světa nadokáže dějinami otočit zpět nebo zařídit, aby se něco nestalo. Říkám toto s určitou úzkostí, protože právě naše doba se nás bolestně snaží přesvědčit o pravém opaku.

Jesus macht es einem nicht leicht, wenn es darum geht, ihm nachzufolgen. „Ich will dir folgen, wohin du auch gehst.“ Doch der Mann wird von Jesus nicht etwa freudig begrüßt. So wie wir uns freuen, wenn jemand sich meldet und sagt: Ich bin bereit, in der Gemeinde mitzuarbeiten. Jesus geht zu dem Angebot auf Distanz, als wollte er erst einmal fragen: Weißt du eigentlich, worauf du dich einlässt? Fast wie eine Warnung, ihm, Jesus, nachzufolgen, seinen Weg mitzugehen, klingt es, wenn er dem doch gutwilligen Mann ein damals geläufiges, derbes Sprichwort um die Ohren schlägt: „Die Füchse haben Gruben, die Vögel haben Nester, aber der Menschensohn hat nirgends einen Ort, wo er sein Haupt hinlege.“

Ježíš to člověku, který se rozhodne jej následovat, ovšem nijak neulehčuje. Jeden z přítomných říká: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A přece tento člověk není Ježíšem přijat zcela radostně. Tak radostně, jako se radujeme třeba my, když se někdo přihlásí a řekne: „jsem připraven pracovat pro sbor“. Ježíš nabídku tohoto člověka přijímá s určitým odstupem, jakoby se snad nejdříve chtěl zeptat“ Váš ty vůbec, do čeho se pouštíš?“ Zní to skoro jako varování, jeho, tedy Ježíše, chtít následovat. Ježíš pro popis situace následování používá vůči tomuto muži dobré vůle v tehdejší době používaný obrat a nechává varování zaznít naplno: „Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“

Jesus geht also einen Weg, wo er wie ein Obdachloser ständig unterwegs ist, nie eine feste Bleibe hat, ganz ohne die für uns selbstverständlichen Grundsicherungen des Lebens auskommen muss. Ja, so fremd und weit ab ist Jesu Lebensweise von dem gewohnten Standard, dass Tiere – Füchse und Vögel etwa – zum Vergleich herhalten müssen, und sogar sie haben eine vergleichsweise sicherere Bleibe, gemessen an Jesus. Arbeit, Beruf, Familie und Gemeinde, Haus und Heimat – für uns notwendige und selbstverständliche Sicherheiten werden von Jesus nicht abgelehnt. Aber sie werden radikal in Frage gestellt, ihre Rangordnung und Wichtigkeit werden relativiert angesichts der Aufgabe, das Gottes-Reich zu verkündigen und dafür zu leben und sich einzusetzen.

Ježíš se dává na cestu, při níž je jako bezdomovec trvale na cestách, nikde nenachází spočinutí, a musí vyjít zcela bez jakéhokoliv samozřejmého základního zajištění života. Ano, tak cizí a vzdálený je nám Ježíšův způsob života, života, který je vzdálen jakýmkoliv obvyklým standardům, které mají aspoň zvířata jako lišky či ptáci. Zvířata mají ve srovnání s Ježíšem aspoň bezpečné místo spočinutí. Práce, povolání, rodina, sbor, dům, vlast – pro nás nezbytné a samozřejmé atributy zajištěného života nejsou však Ježíšem odmítány. Tyto atributy jsou však radikálně zpochybňovány a je zpochybňováno jejich pořadí a důležitost a jsou dány do perspektivy s ohledem na úkol ohlašovat Boží království a žít a pracovat pro něj.

Wie um da noch eins draufzusetzen, lehnt Jesus radikal die Bitte eines anderen ab, der erst noch seinen Vater begraben will, bevor er Jesus nachfolgt. Und ein Weiterer wird vor den Kopf gestoßen, der daheim noch ein Abschiedsfest geben will, bevor er Jesus nachfolgt. Für Jesus ist das Zeitverschwendung und zu unwichtig, ja, rückwärtsgewandt, anstatt sich ohne „wenn und aber“ den Aufgaben für eine besserer Zukunft, der Verkündigung des Reiches Gottes zuzuwenden.

Jako by to chtěl završit, Ježíš radikálně odmítl žádost někoho jiného, kdo chtěl pochovat svého otce před tím, než následoval Ježíše. A další je odmítnut, protože před tím, než se vydá následovat Ježíše, hodlá doma uspořádat rozloučku. Pro Ježíše je to ztráta času a příliš nedůležité. Ano, je to ohlédnutí se zpět, místo toho, abychom se věnovali ohlašování Božího království bez „pokud a ale“ pro lepší budoucnost.

Mit dieser kompromisslosen Haltung wird von Jesus jedoch kein Zwang ausgeübt, etwa indem er sagt: Ihr müsst so handeln. Nein, ihr könnt es auch sein lassen. Jesus, der im Grunde nichts gegen ein selbstbestimmtes, bürgerliches Leben hat, will mit seinen radikalen Forderungen provozieren, damit ich zu einer Entscheidung komme: Was ist wichtig für mein Leben? Was kommt zuerst? Wonach richte ich mich aus? Unter welchen Zwängen stehe ich? Wovon lasse ich mich beeinflussen? Klarheit will Jesus mit seinen Provokationen schaffen. Ich kann nicht sagen: Ja, grundsätzlich bin ich bereit, einem Verletzten auf der Straße zu helfen, aber vorher muss ich noch zu Hause etwas erledigen. Das halbherzige „ja, aber“ ist es, wogegen Jesus sich wendet. „Ja, aber“ oder ein Vertrösten auf später, am Ende wird gar nichts daraus.

S tímto nekompromisním přístupem však Ježíš nevyvíjí žádný tlak tím, že by říkal: Musíte se takto chovat. Ne, můžete vše také nechat tak, jak to je. Ježíš, který v zásadě nemá nic proti sebeurčenému občanskému životu, chce však provokovat svými radikálními požadavky tak, abych se jako jednotlivec mohl rozhodnout: Co je pro můj život důležité? Který požadavek je první? S čím se vyrovnám? Jaké jsou moje omezení? Čím se nechám ovlivnit? Ježíš chce svými provokacemi dosáhnout jasnosti. Nemohu přece říct: Ano, v zásadě jsem ochoten pomoci zraněné osobě na ulici, ale předtím musím něco udělat doma. Řešení vzniklé pouze polovinou srdce „ano, ale“ je to, čemu se Ježíš brání. „Ano, ale“ nebo odkládání na později „až na někdy“, to je to, proti čemu se Ježíš vymezuje. Protože – často nakonec nic z prvně uvažovaného nenastane.

Ob wir nun einverstanden sind mit dieser kritischen Weltsicht Jesu oder auch nicht, muss jeder/jede für sich entscheiden. Eins ist jedoch unverkennbar, und davon möchte ich gern etwas für mich haben: Es ist eine riesengroße Freiheit, die Jesus hat, die er sich herausnimmt gegenüber den geläufigen Maßstäben und den für uns selbstverständlichen Sicherheiten im Leben. Wer so kritisch über Wohnung, über Familie, über den Umgang mit Toten, über so vieles, was der Gesellschaft wichtig und heilig ist, reden kann, ja, nicht nur reden, sondern entsprechend auch lebt, was ist dem für ein hohes Maß an innerer Freiheit eigen! Freiheit, die Verzichten-können mit einschließt; Freiheit, die vor Nachteilen und Gefahren nicht zurückschreckt; Freiheit, die andererseits über Vieles, was ein bürgerliches Herz stört und aufregt, großzügig hinwegsehen kann; Freiheit, die weiß und immer neu lernt, was wichtig und unwichtig im Leben ist. Für Jesus und alle, die ihm folgen, heißt das, das Reich Gottes ein Stück näher bringen. Z. B. bei mir selbst und in der Welt für Frieden und Gerechtigkeit etwas tun. „Trachtet zuerst nach dem Reich Gottes und seiner Gerechtigkeit. So wird euch alles, was ihr sonst braucht, zufallen“ (Mt 6, 33), kann Jesus sagen.

Zda budeme souhlasit s tímto kritickým pohledem na věc, nebo ne, to se musí rozhodnout každý sám za sebe. Jedna věc je však nepřehlédnutelná a já bych si něco z toho rád uchoval něco pro sebe: Je to obrovská svoboda, kterou Ježíš má tím, že se vzdává obvyklých standardů a měřítek a jistot v životě, které jinak považujeme za samozřejmost. U toho, kdo může tak kriticky mluvit o bydlení, rodině, zacházení s mrtvými, o tolika věcech, které jsou pro společnost důležité a posvátné, ano, ale nejen mluvit, ale také žít podle toho, u takového (člověka), je to známkou vysokého stupně vnitřní svobody! Svobodné jednání, které se vzdává sebe sama. Svoboda, která se nevyhýbá nevýhodám a nebezpečím; Svoboda, která na druhé straně může velkoryse přehlížet mnoho věcí, které ruší a vzrušují srdce občanů; Svoboda, která ví a stále se znovu učí, co je v životě důležité a nedůležité. Pro Ježíše samotného a všechny, kdo ho následují, to znamená přibližovat Boží království. Pro mne osobně to znamená udělat něco pro sebe a ve světě pro mír a spravedlnost. Ježíš říká: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní Vám bude přidáno“ (Mt 6:33).

Wenn Jesus sich so kritisch über alle möglichen Selbstver-ständlichkeiten des Lebens und der Gesellschaft hinwegsetzen kann, dann tut er es nicht, um Chaos anzurichten. Jesus will unsere Blickrichtung ändern, was die Wichtigkeiten und Selbstverständlichkeiten des Lebens betrifft; will einen Impuls geben, nach vorn zu schauen; einen Impuls geben, etwas zum Guten in der Welt und bei sich selbst, bei jedem einzelnen zu verändern. Jesus sagt es wieder in einem Sprichwort: „Wer die Hand an den Pflug legt und schaut zurück, der taugt nicht für das Reich Gottes.“ Anders gesagt: Der Bauer, der pflügt, muss nach vorn schauen, damit die Furche gerade wird und gelingt. Dreht er sich um und schaut nach hinten, wird die Furche krumm und unbrauchbar.

Když Ježíš dokáže tak kriticky poukazovat na nejrůznější věci v životě a ve společnosti, nedělá to proto, aby způsobil zmatek. Ježíš chce změnit náš pohled, pokud jde o význam a věcí, které v životě považujeme za samozřejmé a důležité. Ježíš chce dát impulz, abych se podíval dopředu; dát impulz ke změně něčeho k lepšímu ve světě a v sobě, v každém jednotlivci. Ježíš to říká znovu ve vyjádření: „Kdo pokládá ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.“ Řečeno ještě jinak, rolník, který oře, se musí dívat dostatečně dopředu tak, aby brázda za ním byla rovná a zdařilá. Pokud se při orání otočí a ohlédne zpět, brázda bude křivá a pole špatně zorané.

Nach vorn schauen, etwas zum Guten verändern, das sind nicht nur Forderungen an die Politik, wie wir sie täglich hören, das sind zuallererst Erwartungen an jeden einzelnen. Bei mir selbst fängt Veränderung an. „Geh du aber hin und verkündige das Reich Gottes“, sagt Jesus. Das ist kein abstrakter, unklarer Befehl. Es ist die Einladung, sich in Jesu wunderbare, großzügige Freiheit hineinnehmen zu lassen und diese Freiheit ein Stück weit im Alltag leben. Amen.

Dívat se vpřed a něco změnit k lepšímu, to nejsou jen požadavky, které se týkají politiky, tak jak to každodenně slýcháme. To je očekáváno od každého z nás. Pro mne osobně začíná změna tímto: „Jdi však a zvěstuj Boží království“, jak říká Ježíš. Toto není abstraktní, nejasný pokyn. Je to pozvání nechat se zahrnout do Ježíšovy nádherné, velkorysé svobody a tuto svobodu do jisté míry žít v každodenním životě. Amen.