Kázání

Kladno, 17.5.2015 Výzva k připravenosti

Introit:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i našeho Pána Ježíše Krista

Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi!

Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám.

Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. (Žalm 27,7-9a)

Úvod:

Bratři a sestry zdravím vás a vítám na dnešní nedělní bohoslužbě. Ve čtvrtek 14. 5. byl den, kdy si církev připomínala svátek Nanebevstoupení Páně, tedy okamžik, kdy Ježíš Kristus, dá se říci, ukončil své pozemské působení… „Vystoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce, odkud přijde soudit živé i mrtvé“ – to jsou slova, která při společném vyznání vyznáváme a čemu také věříme. Kéž jsme všichni připraveni v tomto soudu, až nastane, obstát. Nechť je nám k tomu pomocí i dnešní nedělní bohoslužba, ve které se budeme zamýšlet právě nad připraveností. Dnes tedy máme první neděli po Nanebevstoupení Páně, a přeji nám všem, abychom tento čas prožili ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Píseň: 130 – Můj Pane, z hlubin volám

Modlitba:

Náš nebeský Otče, děkujeme ti, že nás stále obdarováváš svým pokojem a svou milostí. Děkujeme ti za dnešní den, kdy se opět můžeme setkat ve tvém jménu a posilovat společně svou víru tvým slovem. Děkujeme ti, že můžeme žít v zemi a v době, kdy prožíváme mír a svobodu. Děkujeme ti, že se nemusíme skrývat, že můžeme o své víře mluvit veřejně a beze strachu z toho, že nás za to bude někdo odsuzovat a tupit. Je to veliká milost, kterou mnozí nedokážeme docenit. A tak tě pro tuto chvíli prosíme, buď zde s námi v tomto bohoslužebném shromáždění, buď naším středem, a svým Duchem pravdy nám pomáhej tvému slovu porozumět. Vyučuj nás, povzbuzuj a oživuj naši víru, abychom v té svobodě a míru, který prožíváme, nepropadli předčasnému spánku. Amen

1.čtení: 1Pt. 4,7-11

Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.

Píseň: 433 – Otče náš, milý Pane

Text: Podle starocírkevních perikop na dnešní neděli připadá text zapsaný - J 15,26-16,4a

Ježíš tu svým učedníkům ještě chvíli před zatčením říká:

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.

To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést. Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, oba texty, které jsme dnes četli (jak z první epištoly Petrovi tak z Janova evangelia), dalo by se říct, nás vyzívají k připravenosti. Zároveň nás informují, či varují, že přijdou dny, nebo že mohou přijít dny, kdy nebude lehké odolávat nepřátelům, kteří o Bohu nevědí, nebo ve své víře, že konají dobro, nám mohou dělat těžkosti, ba dokonce toužit o naší likvidaci. A z dějin známe, že taková období v historii už několikrát proběhla, pronásledováním prvních křesťanu počínaje a komunistickou totalitou dalo by se říci konče. Ale ono to ani tímto obdobím nekončí. A občas přijdou zprávy, že v některých zemích ta období útisku stále setrvávají.

V naší zemi v současnosti prožíváme klid a mír, svobodu vyznání i toleranci. Nic podobného jako útisk, útlak, pronásledování, nic takového už přes dvacet pět let neprožíváme. Je nám dobře. Dalo by se očekávat, že křesťanství v takovýchto podmínkách bude jen vzkvétat. Pamatuji si, že když sametovou revolucí u nás skončila doba totality, že mnozí byli v naději, jak se kostely budou plnit novými věřícími. A dnes po uplynulém čtvrt století vidíme, že k žádnému velkému vzrůstu nedošlo a ani moc nedochází… Často se nad tím zamýšlím a kladu si otázku jak je to možné? Copak víra a naděje, kterou máme v Kristu, už není aktuální? Copak to co Kristus tomuto světu přinesl, je něčím překonané? Ať hledám, jak hledám, nic takového, co by bylo lepší, smysluplnější, životadárnější nenacházím. Stejně tak nenacházím ani větší či vyšší lásku, která by překonala tu, kterou nám projevil Kristus.

Proč tedy církev, víra a radost z Kristova díla neroste? Kde je chyba?…

V naší zemi v současnosti prožíváme klid a mír, svobodu vyznání i toleranci. Nic podobného jako útisk, útlak, pronásledování, nic takového už dlouho neprožíváme… Přes to mám dojem, že se občas objeví nepřítel, který ze synagog, tedy z našich kostelů, vylučuje, přes to mám pocit, že tu stále nepřítel číhá, aby mohl v nestřežené chvíli zabít s domněním, že tím uctívá boha. Tento nepřítel však nenosí žádnou uniformu, ani se nehonosí rudými prapory. Dokonce ani křesťany nešpehuje, aby na ně donášel, tento nepřítel nic nepřikazuje a ani nic nezakazuje. A bůh, kterého tento nepřítel uctívá, ten se také změnil. Dokonce se tak změnil, že už vůbec nevypadá jako bůh, i přes to, že má mnoho podob a víra v něj je téměř samozřejmostí.

Nepřítel, respektive nepřátelé, které mám na mysli, jsou lenost, lhostejnost, pohodlnost, uzavřenost a v neposlední řadě i rezignace a další podobné vlastnosti nás lidí, které si do rolí nepřátel můžeme docela lehce personifikovat. A bohem, kterému tito nepřátelé slouží je vše, co nabízí současná komerční, tržně ekonomická doba včetně moderně vyspělé techniky, bulvárních médií a podobných vymožeností. Povrchní zábava, možnost mít všechno a hned bez velkého úsilí. Hlavně vše bez žádného velkého přemýšlení, žádné velké dřiny.

Těmto nepřátelům, bohužel velice často podléháme i my křesťané. Vědomě i nevědomě. A všimněte si, že i tito nepřátelé dokáží velice rafinovaným způsobem z kostelů vylučovat a často i zabíjet. Ovšem pozor! Cílem těchto nepřátel není vylučovat z kostelů nás křesťany, co do kostela chodíme. Cílem je vyloučit především ty, kteří do kostela nechodí. Nebo jim v tom alespoň zabránit. Ono, věřte, že je mnoho těch, kteří hledají, chtějí věřit a oddat se Bohu s velkým „B“, ale bohové komerčního světa jako by byli v předstihu a měli stále navrch. Přijde mi, že tito nepřátelé mají v záloze novou, nenápadnou taktiku, jak následníky Krista zničit. Jejich strategie je jednoduchá a prostá. Čekají, až ti co do kostela chodí, se přesvědčí, že jejich víra a život pro Krista už nemá smysl, nebo se unaví a odpadnou anebo prostě a jednoduše až vymřou… A když budete mít možnost se podívat do některých sborů mimo velká města, nebo tradiční kraje či senioráty, můžete skutečně propadnout až panické hrůze z toho, že to tam vypadá opravdu jak před vymřením, jen pár věrných starých babiček. Bůh jako by se najednou vytratil. Jako by nás opustil. Dobrým příkladem nám může být (do ještě nedávna fungující) kazatelská stanice v Rakovníku, která se svého konce skutečně dočkala.

Ale nepropadejme, prosím, této panice. Naděje umírá poslední, říká přísloví. A o co víc naděje můžeme mít a máme my, kteří věříme Kristu. A o co víc můžeme mít a máme naděje, když Kristus kterému důvěřujeme, nám skrze evangelium říká „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mě vydá svědectví.“

A o tomto svědectví, vám mohu dát také svědectví mé osobní: (Mnohé jsem si totiž uvědomil, když jsem se spolu s bratrem farářem Jiřím Burešem připravoval na přednášku o Ústeckém seniorátě pro presbyterní konferenci ve farním sboru v Proseči v seniorátu Poličském.)

Jak jistě mnozí víte, já osobně nepocházím z tradiční křesťanské rodiny, naopak docela silně ateistické, komunistické a tak jsem se stal i já jiskrou, pionýrem a nakonec i svazákem. Uvěřil jsem až někdy když mi bylo už něco přes dvacet let. Dlouho jsem hledal, několik let, a prošel jsem mnoho kostelů různých církví po téměř celé republice, až jsem se dostal do sboru ČCE v Chomutově, kde jsem nakonec zakotvil. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Každopádně jsem tam zakotvil především proto, že jsem se tam setkal s lidmi, se kterými mi bylo dobře, s lidmi u kterých jsem našel důvěru – takové společenství jsem hledal. Ale nemyslete si, nebyl to jinak žádný ideál fungujícího sboru. To v žádném případě. Když jsem tam přišel poprvé, sedělo tam na bohoslužbách v průměru 5-8 lidí. Pamatuji si i bohoslužby ve třech, včetně kazatele. Vesměs lidé v pokročilém důchodovém věku. Já svým příchodem jsem snížil věkový průměr možná na pětasedmdesát let. Co bylo ovšem to nejsmutnější? Většina z těch lidí už dávno byla smířena s tím, že s nimi sbor zanikne. Ano, byli už smíření s tím, že až umřou, sbor už nebude. Už to prostě a jednoduše vzdali. Jejich přesvědčení bylo tak veliké, že když jsme podnikli nějakou akci, tak se ptali: „Proč to děláte? Pro koho to děláte? Proč se snažíte? Vždyť už to nemá cenu. Zbytečně plýtváte svým časem a svou energií…“ Naštěstí tam byli i ti, kteří doufali a tak úplně to nevzdali – kurátorka, vikář a administrátorka a následně nový farář… (I to by bylo na dlouhé vyprávění…)

Uplynulo několik let, devadesát pět procent těch co propadlo skepsi a smíření se zánikem, skutečně zemřelo a sbor přes to žije dál. Složení lidí je pochopitelně jiné. Přišli lidé z venku, kteří také hledali, jako kdysi já. A dnes právě tito lidé tvoří základ tohoto sboru. Dokonce i průměr počtu přítomných na bohoslužbách se zvýšil a průměr věkový je podstatně nižší.

Pravda, není to stále žádný ideál, a i současný stav chomutovského sboru je velice křehký, ale i tak je to pro mne důkaz toho, že naděje umírá poslední. A hlavně tato zkušenost ukazuje na dvě věci, které nám mohou pomoci k tomu, aby naděje nemusela umírat vůbec.

Tou první věcí je, vytrvalost, neustálá aktivita a snaha, komunikace a otevřenost alespoň některých členů. A to vše zarámováno láskou jak ke sboru, tak i otevřenou láskou k lidem, kteří jsou mimo sbor. Tou druhou věcí je důvěra v Boha, který těm co se snaží, dává poznat svou milost, svou sílu i moc. Důvěra v Boha, i přes to že situace vypadá špatně bez dobrých vyhlídek do budoucna, i přes to, že vše nasvědčuje tomu, že by mělo vše skončit. Důvěra, že Bůh může najít i jiné cesty pro to, aby nedošlo k zániku, důvěra v Boží cesty i přes to, že my o těchto cestách nemusíme nic tušit. I v tom vidím naplnění oněch Kristových slov „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mě vydá svědectví.“ Příběh, který vám tu vyprávím, je pro mne právě tímto svědectvím.

Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vybízí k připravenosti. Ta připravenost se týká hlavně připravenosti na útoky nepřátel, kteří mohou mít různou podobu. Mohou to být ti uniformovaní, ti s rudými prapory ale i ti nenápadní na první pohled neviditelní - lenost, lhostejnost, pohodlnost, uzavřenost a stejně tak i rezignace a další. To jsou totiž naši nepřátelé současní a aktuální. Také dalším nepřítelem a velice aktuálním jsou peníze, které nám často do myslí přímo vpalují jasné argumenty, jež nastiňují brzkou prohru a často nás tlačí k panice a též k předčasnému přesvědčení „že to nemá cenu“…

Nelekejme se však těchto nepřátelských výhružek. Vytrvejme a důvěřujme. Vždyť nejsme sami. Kristus nám poslal Přímluvce – Ducha pravdy, který vydává svědectví. I nám ho vydá. A velice rád nám ho vydá. Ovšem je důležité, abychom chtěli, abychom vytrvali, abychom setrvali v aktivitě, abychom se udrželi v neustálém zájmu i otevřenosti a také abychom setrvali v důvěře - a s tímto vybavením v lásce ke všemu a v lásce ke všem vydávali také to naše svědectví. Svědectví, ke kterému své apoštoly a dnes skrze evangelium i nás Kristus rovněž vybízí: „Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ Amen.

Modlitba:

Náš nebeský Otče, prosíme tě ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, sešli i na nás, na náš sbor svého svatého Ducha, Ducha pravdy. Posiluj nás ve víře a dej, abychom dokázali bojovat i proti takovým nepřátelům jako jsou lenost, uzavřenost, lhostejnost a pohodlnost. Dej, abychom dokázali setrvat v otevřenosti jak okolnímu světu, kde je mnoho lidí kteří tě hledají, a stejně tak i abychom dokázali setrvat v otevřenosti tvým cestám, které mohou být jiné, než na které jsme zvyklí a které setrvávají jen v našich představách. Prosíme tě, učiň nás svým vhodným a použitelným nástrojem pro své dílo. Kéž jsme v lásce a s láskou světlem, které září tvým pokojem a láká zatoulané duše z temnot ke tvé milosti. Amen!

Píseň: 684 – Učiň mne, Pane nástrojem

Píseň: 621 – Za ty, kdo hladem trpí a bídou

Přímluvná modlitba: (agenda II. str.101)

Vyvýšený a oslavený Pane, ty jsi šel cestou kříže; voláš na ni i církev.

Prosíme, dej, ať tvá církev všude na světě spoléhá ve víře na tvou oběť; ať

nepodléhá pokušení samospravedlnosti a duchovní pýchy, která na sebe nechce brát

kříž a vydávat se v lásce druhým v oběť.

Prosíme, dej, ať tvá církev nepřestává věřit ve vítězství tvého vzkříšení, v moc

tvého Ducha, v tvé dílo misie, a to i tehdy, když vidí velikou vlastní bídu a bezmocnost.

Prosíme, aby tvá církev nevypadla z jednoty s tebou i Otcem, a také s bratřími a

sestrami po celém světě, když tolik vnějších tlaků trhá jednotu tvého těla. Dej, ať na

sebe bere kříž touhy po jednotě.

Prosíme, aby se našim sborům neztrácela jistota, že jsi živ a že své dílo ve světě

konáš, také když naráží na neporozumění a nepochopení, ' když se misii nedaří,' když

trvají doby, v nichž není hlad po Slovu.

Prosíme za ty, kteří tě vždy obklopovali: za hříšné, za zatížené vinou, nemocemi,

zármutkem,' za vdovy, sirotky a opuštěné. Dnes nás k nim posíláš. Dej, ať se nás

nezmocňuje pocit marnosti, když vidíme všechnu jejich bídu, ale ať nám právě

uprostřed toho zazáří vítězné světlo tvého evangelia.

Vzkříšený Pane, pozvedej náš pohled k sobě, abychom nepropadali beznaději ani

cynismu, když se díváme na svět plný ohrožení, zmatků a nejistoty. Ať nepřestáváme

věřit, že ty zůstáváš Pánem,' ať nepřestáváme pomáhat všem, kdo bojují se silami

zmaru,' ať se za ně modlíme a čekáme tvůj příchod v slávě.

Bože, vyslyš nás, když k tobě jako tvé děti ve jménu Ježíše Krista voláme:

Otče náš, který jsi v nebesích ...

Slovo poslání: Kol. 3,12-17

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

Požehnání:

Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své

milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám

sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen. (2 Te 2,16n)

Píseň: 485 – Král věčný nás požehnej