Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad
Václav Kadeřávek
Text: Job 14, 1-6 + 14–17
Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. Odvrať od něho své oči , ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.
Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.
Liebe
Gemeinde,
können
wir Gott verstehen? Gott verstehen, wenn Unglück, Krankheit, Katastrophen über
die Menschen hereinbrechen? Zwar gibt es mitunter nach einem Terroranschlag
Gottesdienste, um den ersten Schock der Menschen aufzufangen, um ihrer Trauer
oder auch Wut zu begegnen. Aber Gott für das Unglück und den Schaden
verantwortlich machen? Auf diese Idee käme wohl kaum jemand. Eher versuchen die
meisten, durch Disziplin oder Vernunft mit der Katastrophe oder mit der
Krankheit innerlich fertigzuwerden. Wir sagen uns: Da kannst du jetzt nichts
machen. Das musst du durchstehen! Doch eine Verbindung zu Gott sieht da wohl
kaum jemand. Gott ist da in der Regel aus dem Spiel.
Milý
sbore,
můžeme
my rozumět Bohu? Rozumět Bohu, když do života
člověka vstupuje neštěstí, nemoc a katastrofy? Tam, kde dochází k
teroristickým útokům, jsou slouženy bohoslužby tak, aby se lidé mohli
vyrovnat s prvotním šokem a aby bylo možné vyrovnat se lépe se smutkem a
zlostí. Je však možné za neštěstí a vzniklou škodu činit odpovědným
Boha? Tak sotva kdo uvažuje. Spíše se pokoušíme pomocí discipliny a rozumu
vnitřně vyrovanat s katastrofou či nemocí. Říkáme si: Tady se nedá nic dělat.
Musíš to vydržet! Nějakou vazbu na Boha však vidí málokdo. Bůh v těchto
situacích zůstává z našeho pohledu mimo hru.
Anders
hören wir es von Hiob in dem heutigen Predigttext. Hiob war ein frommer Mann.
Hiob galt als gerecht vor Gott. Doch von einem Tag zum anderen überfiel ihn
schweres Unglück. Alles Vieh wurde ihm geraubt oder fiel einem Feuer zum Opfer
– mit einem Schlag war die Grundlage seiner Existenz vernichtet. Doch damit
nicht genug. Hiobs Söhne wurden samt Haus von einem Sturm erschlagen. Ja, es
kam noch schlimmer. Hiobs ganzer Körper wurde von eiternden Geschwüren
befallen. Und seine Frau sagte zu ihm: „Willst du Gott jetzt immer noch die
Treue halten? Verfluche ihn doch und stirb! Aber Hiob antwortete: Du redest ohne
Verstand wie eine, die Gott nicht ernst nimmt! Wenn Gott uns Gutes schickt,
nehmen wir es gerne an. Warum sollen wir dann nicht auch das Böse aus seiner
Hand annehmen?“ (2, 9-10). Hiob bleibt also in seinem Glauben an Gott, auch
wenn er im Augenblick jedenfalls Gott nicht verstehen kann. Sein Grundsatz kommt
nicht ins Wanken: Alles was wir haben (oder auch nicht haben), alles was wir
sind, verdanken wir Gott.
Jinak
toto však slyšíme od Joba v textu dnešního kázání. Job byl zbožný muž.
Job byl spravedlivý před Bohem. A přece ho prakticky ze dne na den zasáhlo
velké neštěstí. Celé stádo mu bylo odcizeno nebo padlo za oběť ohni –
jednou jedinou událostí byl zničen základ jeho veškeré existence. A tím
neštěstí nekončilo. Jobovi synové a
celý jejich dům zahynul při bouři. A ještě to bylo horší. Celé tělo
Joba bylo zasaženo hnisavými vředy. A jeho žena mu řekla: „Chceš ještě
po tom všem zachovat Bohu věrnost? Proklej Boha a zemři! Ale Job odpověděl:
„Mluvíš nerozumně jak ten, kdo Boha nebere vážně! Když na nás Bůh posílá
dobré věci, přijímáme je rádi. Proč bychom z boží ruky neměli přijmout
i to zlé?“ (kap. 2, 9-10). Job zůstává ve víře Bohu věrný i když božímu
jednání v této chvíli vůbec nerozumí. Jobův způsob myšlení se nemění:
Všechno, co máme (nebo také nemáme), vše čím jsme, za to vše vděčíme
Bohu.
Doch
Hiob ist trotzdem nicht der Mann, der klein beigibt und alles, was ihm widerfährt,
einfach nur hinnimmt. Hiob wehrt sich, indem er versucht, mit Gott über seine
Lage ins Gespräch zu kommen. Hiob fängt an, über Gott und über sein Leid zu
klagen. Er erhebt Klage sogar gegenüber Gott – Klage, die sich anhört wie
eine Anklage vor Gericht. So beklagt er sich über die Vergänglichkeit des
menschlichen Lebens. „Das Leben ist nur kurz, doch voller Unrast. Wie eine
Blume blüht der Mensch und verwelkt“ (V 1-2). Hiob sagt damit zunächst
nichts Neues. Dass das Leben vergänglich ist, wissen wir alle. Doch Hiob
empfindet es als eine Zumutung, dass wir uns trotz der Kürze des Lebens auch
noch vor Gott zu verantworten haben. Gott, du weißt doch ohnehin, dass wir
Menschen keine Engel sind. Wo das Leben so kurz ist, könnte ich mir etwas
Besseres vorstellen als auch noch auf Gottes Gebote zu achten. Darum der Appell
an Gott: „Lass den Menschen doch einfach in Ruhe und gönne ihm ein bisschen
Lebensfreude!“ So gegenüber Gott zu reden, ist zwar verständlich in der Lage
des Hiob, aber doch auch erstaunlich, fast respektlos.
Navzdory
tomu Job není ten typ člověka, který by malomyslně přijímal vše, co se
jeho mysli protiví. Job se brání a pokouší se o všem neštěstí, které
ho potkalo, s Bohem mluvit. Job si začíná na Boha a na své utrpení stěžovat.
Job dokonce Bohy obžalovává – zní to jako obžaloba u soudu. Stěžuje si
na pomíjejícnost lidského života. „Život je jenom krátký, a přece je
plný nestálosti. Člověk jako květina rozkvétá a uvadá“ (verš 1-2).
Job tím neříká nic nového. To, že je život pomíjející, víme všichni.
A přece to Job považuje za zatěžující, že se navzdory krátkosti lidského
života máme ještě zodpovídat Bohu. Bože, ty beztak víš, že my lidé
nejsme žádní andělé. Tam, kde je život tak krátký, dokázal bych si představit
něco lepšího, než dbát na boží přikázání. Proto ten apel na Boha:
„Dej člověku prostě pokoj a dopřej mu trochu radosti ze života!“ Takto
se obracet na Boha je v situaci Joba pochopitelné, ale přece to udivuje, je to
skoro bez respektu vůči Bohu.
Die
Klage gegenüber Gott ist für Hiob wie ein innerer Befreiungsschlag. So kann er
seinem Herzen Luft machen und alles, was ihn bewegt, allen Ärger, Schmerz und
Frust herauslassen und an die zuständige Adresse senden. Ob wir auch so beten können
wie Hiob?! Für uns mag es ungewöhnlich und fremd sein, im Gebet so weit zu
gehen, dass wir Gott auf die Anklagebank setzen. Doch warum sollten wir das
nicht versuchen? Außer der Möglichkeit, seinem Herzen Luft zu
machen, die persönlichen Nöte oder die Wut herauszuschreien, haben wir
im Gebet die Möglichkeit, bei Gott zu bleiben, anstatt uns von Gott und der
Kirche abzuwenden. Wir bleiben bei Gott; denn er ist es ja, den wir anreden, vor
dem wir unsere Klage herauslassen. Statt uns abzuwenden, begeben wir uns auf
Augenhöhe mit Gott! Und nicht nur das: An Hiob sehen wir, dass das Bleiben bei
Gott selbst im tiefen Leid und in Enttäuschung auch den Vorteil haben kann,
angemessen und dem Leben zugewandt mit dem Leid umzugehen, die Trauer zu
verarbeiten, anstatt zu verzweifeln oder gar Selbstmord zu begehen, wie es Hiobs
Frau ihrem Mann nahegelegt hatte.
Žaloba
proti Bohu Joba v jeho vnímání situace dává Jobovi pocit osvobuzení. Tak může
vylít a osvobodit své srdce, vyjádřit všechno trápení, a všechen hněv,
bolest a frustraci a vše toto poručit Bohu. Zdalipak se také tak modlíme
jako Job?! Nám může připadnout nezvyklé a cizí v modlitbě zajít tak
daleko, že Boha posadíme na lavici obžalovaných. Proč bychom to však neměli
zkusit? Kromě možnosti vyprázdnit a osvobodit své srdce, vykřičet osobní
nouzi či hněv máme v modlitbě možnost zůstat s Bohem namísto toho,
abychom se od Boha a církve odvrátili. Zůstáváme u Boha, protože on je přece
ten, koho oslovujeme, komu přednášíme svou žalobu. Namísto toho, abychom
se odvrátili, ocitáme se tváří v tvář Bohu! A nejen to: Na Jobovi vidíme,
že když zůstaneme s Bohem v hlubokém utrpení a zklamání, můžeme mít
výhodu v tom, že dokážeme přiměřeně v rámci dané životní
situace zacházet s utrpením, zpracovat smutek, namísto toho, abychom
propadali zoufalství či dokonce páchali sebevraždu tak, jak to Jobovi radí
jeho žena.
In
der Regel kennen wir das Gebet als Bitte, als Dank oder als Lobpreis Gottes,
nicht aber als Klage vor Gott. Die Bibel ist jedoch voll von klagenden oder auch
Gott anklagenden Gebeten. Außer an das Buch Hiob denke ich an manche Psalmen.
Ausdrücklich spricht man von „Klagepsalmen“. Am tiefsten und bewegendsten
scheint mir der Klageruf aus Psalm 22, den der sterbende Jesus am Kreuz ausstößt:
„Mein Gott, mein Gott, warum hast du mich verlassen?“ Wehrlos ist Jesus dem
Tod ausgeliefert. Hilfe ist nicht mehr zu erwarten. Trotzdem bleibt Jesus bei
Gott und schreit seine Not und Hilflosigkeit heraus.
Modlitbu
známe zpravidla jako prosbu, poděkování či chválu Boha, ale ne jako stížnost
před či vůči Bohu. Bible je však plná stížností a Boha obviňujících
modliteb. Vedle knihy Jobovy myslím na některé žalmy. Výslovně se zde hovoří
o žalmech „nářků“. Nejhlouběji a nejpohnutěji na mne působí obviňující
zvolání žalmu 22, na který naráží umírající Ježíš na kříži:
„Bože můj, proč jsi mne opustil?“. Bezbranný
Ježíš je vydán smrti napospas. Pomoc již nelze očekávat. Navzdory tomu Ježíš
zůstává s Bohem a vykřičí svou nouzi a bezmoc.
Warum
bleibt Jesus bei Gott, obwohl er gefoltert wird und Todesqualen erleiden muss?
Jesus bleibt bei Gott, weil er sich im Leben und auch im Sterben mit Gott
verbunden weiß. Jesus weiß: Gott ist der richtige Ort für mich
– da gehöre ich hin. Dabei klingt das emphatische, zweifache „Mein
Gott, mein Gott“ nach einem Schimmer von Hoffnung; Hoffnung auf ein Überwinden
von Gewalt und Tod. Ein leiser Ton von Hoffnung trotz allem Leid ist auch bei
Hiob herauszuhören. So kann er sagen: „Bestimme doch, wie lang ich warten
muss, bis du mir deine Güte wieder zeigst … Ich hielte gerne diese Qualen
aus, wenn ich auf bessere Zeiten hoffen könnte“ (V 13-14).
Proč
Ježíš zůstává s Bohem, přestože je mučen a musí procházet utrpením
smrti? Ježíš zůstává s Bohem, protože ví, že je s Bohem spojen jak v životě,
tak v umírání. Ježíš ví: Bůh je pro mě tím pravým místem - tam patřím.
Při tom zaznívá dvojnásobné a vciťující se „Bože můj, Bože můj“
po záchvěvu naděje; naděje na překonání násilí a smrti. Tichý tón naděje
můžeme navzdory všemu utrpení zaslechnout i u Joba: „Urči, jak dlouho musím
čekat, než mi znovu ukážeš svou dobrotu... Budu rád snášet tato trápení,
kéž bych mohl doufat v lepší časy.“( V 13-14).
Die
besseren Zeiten lassen zwar auf sich warten. Aber Gott wäre nicht Gott, wenn er
nicht seine Versprechungen wahr machte, mir beizustehen. Und das Gebet ist der
Weg, das Mittel, Gott an seine Versprechungen zu erinnern, ihn gleichsam nicht
aus der Verantwortung für die Menschen zu entlassen. Das Gebet, die Möglichkeit,
Gott wie eine Person anzureden, schafft obendrein meiner Seele Entlastung und
kann eine Brücke und Kraftquelle sein, die aushalten hilft, bis es so weit ist,
dass bessere Zeiten kommen. Die besseren Zeiten müssen nicht unbedingt so
aussehen, dass alles Leid beendet ist, sondern dass ich mit mir selbst und mit
Gott im Reinen bin. „Du würdest rufen, ich dir Antwort geben. Du würdest
wieder Freude an mir haben und daran denken, dass ich dein Geschöpf bin. Du würdest
… keine Liste meiner Sünden führen … du decktest alle meine Fehler zu“
(V 15 – 17).
Lepší
časy nechají na sebe však mnohdy čekat. Bůh by ovšem nebyl Bohem, kdyby
nesplnil svá zaslíbení, že pomůže. A modlitba je způsob, prostředek, jak
se dovolat Božích slibů a nevyvázat ho z odpovědnosti za lidi. Modlitba, možnost
Boha oslovit jako osobu, osvobozuje moji duši a může být mostem a zdrojem síly,
který nám pomůže přečkat do příchodu lepších časů. Lepší časy
nemusí nutně vypadat tak, že veškeré utrpení skončí, ale že já sám
naleznu pokoj a očistím svůj vztah s Bohem. „Budeš volat a já Ti dám
odpověď. Budeš se opět ze mne radovat a pamatovat na to, že Já jsem Tvým
Stvořitelem. Bože, nepovedeš žádné seznamy mých hříchů
a přikryješ všechna má provinění“ (V 15-17).
Mit Gott wieder in Ordnung sein, das führt bei Hiob dazu, dass er wieder gesund wird und auch materiell gut leben kann. Die Gesundung der Seele trägt offenbar dazu bei, dass auch der Leib sich wieder erholt. So wird das Bleiben bei Gott im beharrlichen Gebet ein Weg der Hoffnung aus Ausweglosigkeit und Verzweiflung. Lernen wir also von Hiob! Amen.