Kladno, 16. 06. 2019 Trojiční neděle

Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad Václav Kadeřávek

Text:  2. Korintským 13, 11–13
Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní,
a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratří. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Kázání:

Liebe Gemeinde,

der heutige Sonntag hat den Namen „Trinitatis“, d. h. übersetzt: Dreieinigkeitssonntag. Wir sollen verstehen lernen, wieso in der Kirche von dem einen Gott auf dreierlei  Weise geredet wird: Gott, der Vater, Gott, der Sohn – gemeint ist Jesus Christus, und Gott der Heilige Geist. Es klingt zunächst wie eine unter dem Staub von fast 2000 Jahren von der Kirche mitgeschleppte, uralte Formel. Nicht nur viele Christen fragen: Warum genügt es nicht, einfach nur von Gott zu reden oder von Jesus? Besonders Juden, aber auch Muslime sind zutiefst irritiert, weil sie nicht verstehen können wieso wir den einen Gott meinen, aber von diesem einen Gott in drei Personen reden.

Milý sbore,

dnešní neděle má název „Trinitatis“, což znamená neděle Svaté Trojice. Měli bychom si proto připomenout, jak porozumět tomu, jak je v rámci církve trojím způsobem mluveno o Bohu: jako o Bohu – Otci, Bohu - Synovi – Ježíši Kristu a Bohu – Duchu svatém. Na první poslech nám to zní jako cosi pradávného, co je již dlouho z větší části pokryto prachem, něco, co si s sebou církev nese bezmála dva tisíce let, něco jako velmi starý výrazový prostředek. Nejen mnoho křesťanů se ptá: Proč to nestačí, mluvit pouze jednoduše o Bohu a nebo o Ježíši? Zvláště Židé, ale také Muslimové jsou touto otázkou zasaženi, protože nedokáží pochopit, jak to vlastně myslíme, když hovoříme o tomto jednom Bohu v trojí osobě.

Auch Paulus gebraucht hier eine trinitarische Formel, die Dreierformel, die damals in der Kirche allerdings noch nicht so geläufig war. „Die Gnade unseres Herrn Jesus Christus und die Liebe Gottes und die Gemeinschaft des heiligen Geistes sei mit euch allen!“ In heutigen Gottesdiensten ist dieser Satz bekannt als sog. Kanzelgruß, vom Pastor vor der Predigt zur Begrüßung der Gemeinde gesprochen. Bei Paulus ist es der Abschiedsgruß an die Gemeinde in Korinth in einem seiner Briefe. Es ist wie ein Segenswort, das er der Gemeinde mit auf den Weg gibt. „Die Gnade unseres Herrn Jesus Christus und die Liebe Gottes und die Gemeinschaft des heiligen Geistes sei mit euch allen!“

Také Pavel zde používá trojiční oslovení, toto trojí vyjádření, které však v tehdejších dobách nebylo tak běžné. „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého buď se všemi vámi!“ V rámci bohoslužeb naší současnosti je tato věta známa jako pozdrav z kazatelny, který je pronášen farářem k uvítání společenství před vlastním kázáním. V případě Pavla jde o pozdrav na rozloučenou v dopise sboru v Korintu. Je to slovo požehnání, které on dává společenství na další cestu. „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého buď se všemi vámi!“

Doch Paulus macht sich über die Redeweise vom dreieinigen Gott damals noch keinen Kopf. Das entwickelt sich erst viel später. In dem Predigttext heute treffen wir vielmehr auf die Spuren eines erbitterten Streites in der Gemeinde. In der Gemeinde zu Korinth gab es nämlich Leute, die waren einseitig auf Macht, auf Ansehen, auf Erfolg fixiert; das „Ego“ stand im Vordergrund. Verantwortung für andere kannten oder wollten sie nicht. Entsprechend war auch ihre Religion, die sie sich selbst gemacht hatten: Religion war eine Art esoterische Selbstbestätigung, eine Art „Wellness für die Seele“.

A přece si Pavel tehdy nedělal se svým způsobem mluvení o trojjediném Bohu těžkou hlavu. To, jak Pavel mluví o tomto tématu, se rozvíjí mnohem později.  V textu dnešního kázání narážíme více na stopy hořkého sporu v rámci sboru. Ve sboru v Korintu byli totiž lidé, kteří byli fixování na moc, vnější věci a úspěch, tedy situace, v nichž se dostává do popředí ego. Převzít odpovědnost za druhé tito lidé nedokázali či nechtěli. Podle toho se vyvíjelo jejich náboženství, které si tito lidé sami vytvořili: Jejich náboženství se stalo svého druhu esoterickým potvrzením jich samotných, určitým druhem „Welness pro duši“, tedy nástrojem pro duševní pohodu.

Mit Jesus konnten sie nichts anfangen. Das war zu konkret. Jesus, ein Mensch, der der Welt im Namen Gottes zeigt, wie menschenwürdiges Leben aussehen kann – sich an die Seite der Armen und Unterdrückten stellen, auch für die Sünder da sein, im Notfall den Mächtigen widersprechen, gewaltlosen Widerstand leisten und dafür die Todesstrafe am Kreuz in Kauf nehmen. Mit so einem wollten sie nichts zu tun haben. Das war nicht nach ihrem Geschmack. Wenn schon Jesus, dann höchstens den auferstandenen Jesus, für die Leute in Korinth damals eine Fantasiefigur im Himmel weit weg, ohne Konsequenzen für das praktische Leben – das war sozusagen „in“, eine maßgeschneiderte Religion für Wohlstandsbürger, für alle, die die Nöte der Welt nicht an sich herankommen lassen, die lieber wegschauen oder verdrängen. Ich denke, heute ist die Situation bei manchen ähnlich.

Na Ježíše se tito lidé svým způsobem uvažování nebyli schopni navázat. Bylo jim to příliš konkrétní. Ježíš, člověk, který světu ukazuje, jak může život důstojný člověka vypadat, se staví na stranu chudých a utlačovaných a je zde také pro hříšníky. V nutném případě  se staví mocným bez násilí na odpor, což vede v konečném důsledku až k odsouzení k smrti ukřižováním. S tím tito lidé nechtěli mít nic společného. To nebylo nic, co by se jim zamlouvalo. Když už tedy Ježíše, tak maximálně toho již vzkříšeného Ježíše, pro tehdejší lidi v Korintu to byla figura ze světa fantazie ve vzdáleném nebi, bez důsledku pro praktický život. To bylo v tehdejším chápání pro ně „in“, jakési náboženství přistřižené „na míru“ pro občany světa dostatku, pro všechny, kteří na sebe nenechají dopadnout bídu světa, kteří raději svůj pohled odvracejí, a nebo obtížné situace vytěsňují do pozadí. Myslím, že situace je u mnoha dnešních lidí podobná.

Paulus hält in aller Schärfe dagegen, indem er sagt: Wir können Christus nicht anders haben als auf den Gekreuzigten zu schauen (1. Kor 2,2). Wieso auf den Gekreuzigten schauen? Am gekreuzigten Christus sehen wir illusionslos, wozu Menschen fähig sind, ja, wie absurd es in der Welt zugehen kann.  Am gekreuzigten Christus sehen wir aber auch, wo Gott ist: in den tiefsten Abgründen von Leben und Tod ist Gott und ruft die Seinen, gegen Elend, Schuld, Zerstörung und Unterdrückung anzugehen und aufzustehen. Ein Riesenprogramm, ein Lebensprogramm, das hier bloß angedeutet werden kann.

Proti tomuto se Pavel vymezuje s veškerou ostrostí, s níž říká: Nemůžeme na Krista nahlížet jinak, než na toho Ukřižovaného (1. Kor. 2, 2). Co to ovšem znamená, dívat se na Ukřižovaného? Na ukřižovaného Ježíše se díváme bez iluzí, s pochopením toho, čeho všeho jsou lidé schopni a jak absurdní věci mohou ve světě nastávat. Na ukřižovaném Kristu vidíme však také, kde je Bůh: V nejhlubších propastech života a ve smrti a volá Své podstoupit bídu, vinu, zmar, útlak a postavit se tomu všemu na odpor. To je program životní cesty a život sám, který zde jistě může být zdůrazněn.

Orientieren wir uns am gekreuzigten Christus, dann haben wir einen klareren Blick auf die Nöte der Menschen: einen Blick für die Flüchtlinge, die auf dem Meer ihr Leben aufs Spiel setzen; einen Blick für die Obdachlosen, die auf der Straße leben; einen Blick für die Kranken und Einsamen, die ohne Kontakt und ohne Hoffnung sind. Der Blick auf den Gekreuzigten macht mich stark, rüttelt mich auf, mobilisiert mich. Was in der Welt an Not und Unrecht geschieht, kann mir nicht mehr egal sein, als ginge es mich nichts an.

Když se směřujme na ukřižovaného Krista, vidíme jasně bídu člověka, máme jasný pohled na otázku uprchlíků, kteří na moři riskují život, jasný pohled na bezdomovce žijící na ulici, pohled na nemocné a osamělé, kteří jsou bez kontaktu s druhými a již ani nedoufají. Pohled na Ukřižovaného mne činí silným, otřese mnou a mobilizuje mne. Bída a nespravedlnost ve světě mi nemůže být lhostejná, jako něco, co se mne netýká.

Ich denke, wir sehen: Es geht hier nicht etwa bloß um ein paar spitzfindige theologische Formeln, über die man verschiedener Meinung sein könnte. Es geht hier ums Ganze: Jesus als Mensch, wie er gelebt, geredet und gehandelt hat bis hin zur Kreuzigung. Oder eine selbst gemachte Wohlfühl-Religion. Ich habe dazu den Satz gelesen: „Wo Gott menschlich wird, dürfen und müssen wir es ebenfalls werden und können es sogar.“ Selbst wenn wir wenig ausrichten, wenn wir die Welt im Großen nicht verändern können, so ist doch das kleinste Engagement, schon eine veränderte Haltung mit Empathie  ein Zeichen der Hoffnung.

Myslím, že to vidíme: Nejde zde jistě o pár duchaplných teologických obratů, na něž bychom mohli mít rozdílné názory. Zde jde o všechno: Ježíš jako člověk, jak žil, mluvil a jednal, až k jeho ukřižování. Na druhé straně je zde možnost námi samými vytvořeného „náboženství dostatku“. K tomu jsem četl větu: „Tam, kde je Bůh lidský, smíme a musíme být téhož schopni také.“ I když sami málo dokážeme, když nemůžeme ve světě změnit velké věci, stále je zde prostor pro alespoň malé nasazení se, pro změnu postoje s empatií a znamením naděje.

Paulus will der Gemeinde gut zureden, die Leute überzeugen, dass sie sich, wenn es um Gott geht, an Jesus, den Gekreuzigten, halten, statt an irgendwelche illusionären Gottesvorstellungen. Um das zu erreichen, redet Paulus zum Abschied bewusst versöhnlich: „Im Übrigen, Schwestern und Brüder, freut euch (über Jesus), bessert euch, lasst euch wieder auf den rechten Weg bringen, seid eines Sinnes, haltet Frieden! So wird der Gott der Liebe und des Friedens mit euch sein.“ Ja, mehr noch: „Grüßt euch untereinander mit dem heiligen Kuss.“ Im Altertum gab es den Brauch des Küssens als Zeichen der Versöhnung. Wir kennen den Kuss heute ja auch als Freundschaftskuss bei der Begrüßung unter Freunden. Offenbar ist die Hoffnung da, dass die Gemeinde wieder zu Jesus zurückfindet.

Pavel chce sbor ovlivnit k dobrému a lidi přesvědčit, aby tam, kde se jedná o Boha, Ježíše, toho Ukřižovaného, se tohoto a naopak se vzdali svých iluzorních představ Boha. Aby tohoto dosáhl, mluví Pavel v závěru vědomě smířlivě:  Nakonec, bratří: Žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Ano, Pavel říká dokonce více: “Pozdravte jedni druhého svatým políbením.” Ve starověku byl polibek znamením usmíření. V dnešních dobách známe polibek na přivítanou s přáteli. Zjevně je zde důvěra v to, že společenství opět nalezne Ježíše.

Damit das geschieht, darf sich die Gemeinde nicht von Rechthaberei und Eitelkeiten leiten lassen, sondern von Gottes Geist. Paulus spricht von der Gemeinschaft stiftenden Kraft des Heiligen Geistes. Nicht zufällig kommt hier also die dritte Art von Gott zu reden, ins Spiel, die Rede vom Heiligen Geist. Da es aber in der Gemeinde des Paulus darum geht, zu Jesus zurückzufinden, zur menschlichen Seite Gottes, steht in der Dreier-Rede von Gott – anders als wir es kennen – Jesus an erster Stelle. „Die Gnade unseres Herrn Jesus Christus und die Liebe Gottes und die Gemeinschaft des Heiligen Geistes sei mit euch allen!“ Die Rede vom dreieinigen Gott ist letzten Endes ein Ernstnehmen des Evangeliums von Jesus Christus, ein Ernstnehmen der Menschlichkeit Gottes und ein Ringen darum, dass das auch von der Gemeinde ernstgenommen und der christliche Glaube nicht zur abgehobenen Illusion wird. Amen.

Tím dochází k tomu, že se společenství nenechá vést ješitností a spory o to, kdo má pravdu, nýbrž Božím duchem. Pavel mluví o společenství podporovaném silou Ducha Svatého. Ne náhodou se zde patří mluvit o třetí osobě Boha, osobě Ducha Božího. Protože však v Pavlově společenství jde o to, aby Ježíš byl opět nalezen, o lidskou stránku božství, je zde použito jiné pořadí oslovení Boží Trojjedinosti, jinak než my to obvykle známe – Ježíš je zde na prvním místě. „Milost našeho Pána  Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!“ Řeč o trojjediném Bohu je v konečném důsledku o tom, jak vážně bereme Evangelium Ježíše Krista, jak vážně bereme lidskou stránku božství a je to zápas o to, aby společenství vzalo tyto věci vážně a nezůstávalo v otázkách víry v tématech odtržených od života. Amen.