Kladno, 17. 03. 2019  (neděle Reminiscere – Rozpomeňte se)

Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad Václav Kadeřávek

 

Text:  Jan  3, 14-18
Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

 

Kázání:

Liebe Gemeinde,

     die Wochen vor Karfreitag und Ostern, die sogenannte Passionszeit, wollen uns im Gottesdienst besonders an das Leiden Jesu bis hin zu seinem Tod am Kreuz erinnern. So auch heute. Doch es geht weniger darum, dass wir die Schmerzen, das Unrecht, die Folter, die Jesus erlitten hat, emotional nachempfinden, uns sozusagen Trauerkleider anziehen. Worauf es ankommt, ist vielmehr, dass unsere Erinnerung darauf gelenkt wird, was das Leben Jesu und sein Tod für uns bedeutet. Und was da zu sagen ist, ist am allerwenigsten Grund zur Traurigkeit. Jesu Leben und sein Tod hat – so unverständlich das zunächst klingt – etwas zu tun mit Gottes Liebe und Barmherzigkeit. „Gedenke, Herr, deiner Barmherzigkeit,“ so lautet nicht zufällig der Wochenspruch für diese Woche. 

 

Milý sbore,

     týdny před Velkým Pátkem a Velikonocemi, tzv. Postní doba nám při bohoslužbách chtějí a mají připomínat utrpení Krista na kříži. Také o to dnes jde. Jde však méně o to, abychom se vciťovali do bolestí, nespravedlností a muk, které Ježíš utrpěl a také nejde o to, abychom se emocemi vciťovali takzvaně do smutečního šatu. To, oč tu jde a k čemu by daleko více měla být přitahována naše pozornost, je, co  život a smrt Ježíše pro nás znamenají. Co by zde mělo být řešeno především, je, že nejde o smutek. Ježíšův život a smrt – a tak nepochopitelně to zní – má cosi společného s Boží láskou a milostí. Ne náhodou je proto verš pro tento týden „Rozpomeň se, Bože, na své milosrdenství“.

 

     Und im Predigttext heißt es entsprechend: „So sehr hat Gott die Welt geliebt, dass er seinen einzigen Sohn dahin gab, damit jeder, der an ihn glaubt, nicht zugrunde geht, sondern das ewige Leben hat.“ Ein christlicher Kernsatz, der vielen bekannt ist – aus der Bibelstunde oder auch als Tauf- und Konfirmationsspruch. Dass Gott ein Gott der Liebe ist und dass er seine Liebe uns durch Jesus zukommen lässt, ist ja auch das Größte, was uns von Gott geschenkt werden kann. Und ich denke, Gottes Liebe ist umso mehr ein Trost, je mehr wir die Härte und Lieblosigkeit des Alltags zu spüren bekommen. Da machen einem Krankheit und Alter zu schaffen. Da drücken Sorgen um die Kinder oder wie es mit mir selbst weitergehen soll. Sorgen um die Zukunft, um das Miteinander der Menschen in der Welt, Sorgen um den Frieden: ob der Frieden nach inzwischen fast 75 Jahren weiter anhalten wird. Da ist es schon eine tröstliche Zusage des Evangeliums, wenn wir hören: „So sehr hat Gott die Welt geliebt, dass er seinen einzigen Sohn dahin gab, damit jeder, der an ihn glaubt, nicht zugrunde geht, sondern das ewige Leben hat.“ Ich möchte mich schon an diesem Satz festhalten.

 

    V textu kázání to znamená „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného za nás vydal tak, aby ten, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ To je základní křesťanská výpověď, které je mnoha lidem známa – z biblické hodiny nebo také slovo, které zaznívá při křtu či konfirmaci. Bůh je Bohem lásky a to, že k nám svoji lásku nechá přistoupit prostřednictvím Ježíše, to je to největší, co můžeme od Boha dostat darem. A já myslím, že Boží láska je tím více potěšením, čím více se setkáváme s tvrdostí a neláskou v rámci všedního dne. Láska pomáhá zvládnout nemoc a stáří, starosti o děti a obavy o sebe samotného. Pomáhá nést starosti o budoucnost, o spolužití lidí ve světě, obavy o mír: zda mír po 75 letech bez války ještě vydrží. Je to jistě potěšující příslib evangelia, když slyšíme: „Tak Bůh miloval svět, že syna svého jediného za nás vydal tak, aby ten, kdo na něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A u této věty bych se rád zastavil.

    

     Nun ist aber gerade dieser christliche Kernsatz heutzutage stark umstritten. Manche Theologen sind irritiert und fragen: Was ist das für ein Gott, der, um uns zu helfen, um uns das ewige Leben zu geben, seinen Sohn opfern muss?! Was ist das für eine Gottesliebe, die ein Menschenopfer benötigt?! Im Alten Testament hören wir doch, wie das Volk Israel durch Gott befreit und gerettet wird, ohne dass ein Mensch dafür geopfert werden muss! Warum ist das im Neuen Testament anders? Eine ernsthafte, aber m. E. doch abwegige Frage. Das NT, auch das Johannesevangelium will uns Jesus verkündigen, will uns zeigen, wie Jesus Gottes Liebe zu den Menschen bringt. Wie Jesus Gottes Liebe zu den Menschen bringt, dafür gibt es im Evangelium Beispiele genug. Da brauche ich mir nicht über archaische Opfervorstellungen den Kopf zerbrechen. Jesus solidarisiert sich mit den Armen, geht zu den Kranken, heilt und tröstet, kritisiert den Egoismus vieler Menschen, vergibt Sünden. Ja, Jesus verkündigt und lebt das Reich Gottes. Ein aufrechtes, fröhliches, anderen Menschen zugewandtes Leben, aber auch ein in mancher Hinsicht der Welt kritisch gegenüberstehendes Leben vertritt Jesus. So wie es Gottes Wille und für die Menschen gut ist. Das macht Jesus uns so wertvoll und wichtig bis zum heutigen Tag. Und ich finde, wer den christlichen Glauben kennen und wertschätzen will, der möge im Evangelium Jesus-Geschichten lesen: wie Jesus Menschen im Sturm die Angst nimmt,; wie er Superreichen hilft, wieder ein „normales“ Leben zu führen; ja, wie ein genügsames und zugleich den Freuden des Lebens zugewandtes Leben glücklich und zufrieden machen kann – ,  dabei immer Gott vor Augen, das Gebet und den Gottesdienst.

    

    V současné době je však tato základní křesťanská výpověď silně předmětem diskusí. Někteří teologové se zlobí a ptají se: Co je to za Boha, který proto, aby nám pomohl ke věčnému životu, musí obětovat vlastního syna?! Co je to za Boží lásku, která vyžaduje lidské oběti?! Ve starém zákoně přece slyšíme, jak byl lid Izraele Bohem vysvobozen a zachráněn, bez toho, že by kvůli tomu musel zahynout jediný člověk. Proč je to v Novém zákoně jinak? To je vážná, ale podle mého názoru však přece mylná otázka. Nový zákon a také evangelium Janovo nám chce zvěstovat Ježíše, chce nám ukázat, jak k nám Ježíš přináší lásku. O tom, jak k nám Ježíš přináší Boží lásku, je v evangeliu dost příkladů. Tady si nemusíme nad archaickým přístupem k otázce oběti lámat hlavu. Ježíš se solidarizuje s chudými, přichází k nemocným, uzdravuje a potěšuje, kritiuje egoismus mnoha lidí a odpouší hříchy.  Ano, Ježíš zvěstuje a žije Boží království. Statečný, přátelský a jiným lidem otevřený  život, ale také život, který je kritický ke světu – to ukazuje Ježíš. Ukazuje, jak dobrá je pro lidi Boží vůle. To činí Ježíše cenným až do dnešní doby. Myslím si, že ten, kdo chce poznat a ocenit křesťanskou víru, ten by v evangelijních příbězích Ježíše mohl vyčíst: jak Ježíš v bouři odnímá strach, jak těm superbohatým pomáhá žít zase normální život, ano, jak je možné žít život v dostatku, v radosti a ve spokojenosti. A při tom všem mít před očima Boha, modlitbu a bohoslužbu.

 

     Das offene, freie Leben im Angesicht Gottes, wie Jesus es sieht und selber lebt, das nennt der Evangelist Johannes „ewiges Leben“. Das klingt ungewohnt und überraschend. Sind wir es doch gewohnt, uns ein ewiges Leben erst nach dem Tode vorzustellen. Bei Johannes hören wir es anders: „Wer an mich glaubt, der hat das ewige Leben.“ Eine ungeheuerliche Aussage! Was in der Regel erst im Jenseits erwartet wird: ein ganz und gar von Freude und Frieden erfülltes Leben, das ist – mit Jesus – schon jetzt möglich!

 

     Otevřený, svobodný život před tváří Boží, jak to vidí a sám žije Ježíš, to nazývá evangelista Jan „věčným životem“. To zní nezvykle a překvapivě. My jsme přece zvyklí si představovat věčný život až po smrti. U Jana to však slyšíme jinak, říká: „Kdo ve mne věří, ten má život věčný.“ To je nepředstavitelná výpověď! To, co zpravidla očekáváme, že nastane na onom světě: život zcela zaplněný radostí a pokojem, to je – s Ježíšem – možné již nyní!

    

     Ich finde, eine starke Aufwertung der Welt und des Lebens in dieser Welt spricht aus diesen Worten. Ewiges Leben schon heute, auch hier in der Gemeinde Kladno?! Was für ungeahnte, herrliche Aussichten! Doch stellen wir uns beim ewigen Leben kein Schlaraffenland vor! Ewiges Leben heißt es, weil es ein Leben mit Jesus ist. Ein Leben, das ein Herz hat für den Mitmenschen; ein Leben, bei dem Freude und Pflichten sich die Waage halten; ein Leben, das aber auch nicht davor zurückschreckt, den Mächtigen und Reichen zu widersprechen, wenn es um Recht und um Frieden geht. Ewiges Leben, das kann schließlich auch bedeuten, für den Glauben Verachtung, Spott oder Verfolgung in Kauf zu nehmen. Nicht zufällig wird am heutigen Sonntag zum Gebet für verfolgte Christen aufgerufen, die es in so vielen Ländern der Welt immer noch gibt. Ewiges Leben, wie das geht, das sehen wir in allen seinen Facetten an Jesu Leben.

 

    Myslím, že v těchto slovech zaznívá výrazné zhodnocení světa a života v tomto světě. Věčný život již dnes a také zde v kladenském sboru?! Jaké jsou to nepředstavitelné a úžasné vyhlídky! Nepředstavujme si však věčný život nějak zvláštně jako zemi „učených cvičených  opic“! Věčný život, to znamená, že se jedná o život s Ježíšem. Život, který nachází srdce pro bližní, život, v němž nacházejí rovnováhu radosti a povinnosti, život, který se nezalekne odporovat mocným a bohatým tam, kde jde o právo a mír s pokojem. Věčný život, to může konec konců také znamenat pro ty, kdo věří, přehlížení, výsměch a pronásledování – s tím je třeba počítat. Ne náhodou o dnešní neděli zazní také modlitba za pronásledované křesťany, kterých se v mnoha zemích ještě tak hodně nachází. Jak vypadá věčný život, to vidíme na mnoho stránkách Ježíšova života.

 

     Mit seiner offenen, allein an Gott ausgerichteten Lebensweise hat Jesus Zustimmung gefunden, aber auch Aufsehen, Anstoß und Ablehnung erregt, vor allem bei den Mächtigen, was ihm trotz Unschuld die schändliche Todesstrafe am Kreuz eingebracht hat. Ein Tod, wie er nur für Schwerverbrecher vorgesehen ist. Doch Jesus war und ist mit dem Tod am Kreuz nicht erledigt oder vergessen. Er ist auferstanden. Das heißt: Jesus und seine Energie sind neu und weiterhin da. Im Predigttext wird das ausgedrückt in einem altertümlichen, geradezu magischen Bild, das auf Mose zurückverweist. Als das Volk in der Wüste einst von Schlangen   bedroht wurde, hat Mose in Gottes Auftrag eine Schlange aus Kupfer hergestellt, und das Hoch-halten, das „Erhöhen“ der kupfernen Schlange auf einer Art Fahnenstange sollte Schutz bieten vor dem tödlichen Biss durch eine Schlange. Johannes nimmt das  Bild von der „erhöhten“ Schlange auf, er sagt: „So wie Mose die (kupferne) Schlange in der Wüste erhöht hat, so muss der Menschensohn erhöht werden.“ Es ist das Eigentümliche im Joh.-evg., dass mit dem Wort „erhöhen“ Kreuz und Auferstehung – beide – zugleich gemeint sind. Bei der Hinrichtung wurde Jesus am Kreuz „erhöht“, was andererseits gleichbedeutend ist mit der Erhöhung zur Rechten Gottes in der Auferstehung. Beides zusammen soll nichts anderes heißen: Wir haben es auch heute mit dem lebendigen Jesus zu tun. Seine freie, an Gott ausgerichtete Lebensweise will uns auch heute ansprechen, ermutigen und auf die Beine helfen.  

 

     Se svým otevřeným a na Boha nasměrovaným životem získal Ježíš mnohé, ale na druhé straně se mu dostalo přehlížení, urážek a odmítnutí  zejména ze strany mocných, což ho navzdory jeho nevinnosti přivedlo k ostudné smrti na kříži. Smrti, které se takto dostává jen těžkým zločincům. A přece nebyl Jeříš se svojí smrtí na kříži vyřízen a zapomenut. On vstal z mrtvých. To znamená, že Ježíš a jeho energie jsou nově a trvale zde. V textu kázání je toto vyjádřeno starověkým způsobem a magicky. Je odkazováno na Mojžíše. Když byl lid Izraele na poušti ohrožen hady, vytvořil Mojžíš na pokyn Boha měděného hada, který byl držen ve výši. Povýšení tohoto hada na vlajkové tyči mělo poskytovat ochranu před smrtelným kousnutím jedovatého hada. Jan přejímá tento obraz vyvýšeného hada a říká: Podobně, jako Mojžíš na měděné tyči vyvýšil hada, tak musí být Syn člověka vyvýšen. To je vlastní Janovu evangeliu, že vyvýšením kříže je zároveň odkazováno i na vzkříšení. Při popravě byl Ježíš na kříži „povýšen“, což má jiným způsobem stejný význam jako Ježíšovo vyvýšení na pravici Boží ve vzkříšení. Obojí společně nemá nic jiného znamenat než, že i dnes máme co do činění s živoucím Ježíšem. Jeho svobodný a na Boha orientovaný způsob života nás bude i v dnešních dobách oslovovat a stavět na nohy.

 

     In der Welt kann, soll und wird es besser aussehen, wenn wir in dieser Weise Jesus folgen. Genau das ist auch das Ziel, Gottes Ziel, indem er Jesus zu den Menschen „sendet“. „Denn Gott hat seinen Sohn nicht in die Welt gesandt, damit er über die Welt richtet, sondern damit die Welt durch ihn gerettet wird“. Eine tröstliche Zusage: Die Welt, für die wir in der Regel nicht viel Gutes erwarten, -in dieser Welt soll – gegen alle Erfahrung – doch viel Gutes werden!
Amen.                                     

 

    Ve světě to může, má a bude vypadat lépe, když budeme tímto způsobem Ježíše následovat. Právě to je také cílem, Božím cílem, kvůli kterému byl Ježíš k lidem poslán. Protože „Bůh neposlal svého syna na svět kvůli tomu, aby svět soudil, ale aby jeho prostřednictvím byl svět spasen“. To je potěšující příslib: Svět, ve kterém a od kterého neočekáváme mnoho dobrého,-v tomto světě se – navzdory všemu očekávání – stane mnoho dobrého!
Amen.