Kladno,
17. 03. 2019 (neděle Reminiscere – Rozpomeňte se)
Ernst
Uhl (Německo, Brémy), český překlad
Václav Kadeřávek
Text:
Jan 3, 14-18
Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,
aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval
svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří,
nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj
byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je
odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Kázání:
Liebe
Gemeinde,
die Wochen vor Karfreitag und Ostern, die sogenannte Passionszeit, wollen uns im
Gottesdienst besonders an das Leiden Jesu bis hin zu seinem Tod am Kreuz
erinnern. So auch heute. Doch es geht weniger darum, dass wir die Schmerzen, das
Unrecht, die Folter, die Jesus erlitten hat, emotional nachempfinden, uns
sozusagen Trauerkleider anziehen. Worauf es ankommt, ist vielmehr, dass unsere
Erinnerung darauf gelenkt wird, was das Leben Jesu und sein Tod für uns
bedeutet. Und was da zu sagen ist, ist am allerwenigsten Grund zur Traurigkeit.
Jesu Leben und sein Tod hat – so unverständlich das zunächst klingt –
etwas zu tun mit Gottes Liebe und Barmherzigkeit. „Gedenke, Herr, deiner
Barmherzigkeit,“ so lautet nicht zufällig der Wochenspruch für diese Woche.
Milý
sbore,
týdny před Velkým Pátkem a Velikonocemi, tzv. Postní doba nám při bohoslužbách
chtějí a mají připomínat utrpení Krista na kříži. Také o to dnes jde.
Jde však méně o to, abychom se vciťovali do bolestí, nespravedlností a
muk, které Ježíš utrpěl a také nejde o to, abychom se emocemi vciťovali
takzvaně do smutečního šatu. To, oč tu jde a k čemu by daleko více měla
být přitahována naše pozornost, je, co život a smrt Ježíše pro nás
znamenají. Co by zde mělo být řešeno především, je, že nejde o smutek.
Ježíšův život a smrt – a tak nepochopitelně to zní – má cosi společného
s Boží láskou a milostí. Ne náhodou je proto verš pro tento týden
„Rozpomeň se, Bože, na své milosrdenství“.
Und im Predigttext heißt es entsprechend: „So sehr hat Gott die Welt geliebt,
dass er seinen einzigen Sohn dahin gab, damit jeder, der an ihn glaubt, nicht
zugrunde geht, sondern das ewige Leben hat.“ Ein christlicher Kernsatz, der
vielen bekannt ist – aus der Bibelstunde oder auch als Tauf- und
Konfirmationsspruch. Dass Gott ein Gott der Liebe ist und dass er seine Liebe
uns durch Jesus zukommen lässt, ist ja auch das Größte, was uns von Gott
geschenkt werden kann. Und ich denke, Gottes Liebe ist umso mehr ein Trost, je
mehr wir die Härte und Lieblosigkeit des Alltags zu spüren bekommen. Da machen
einem Krankheit und Alter zu schaffen. Da drücken Sorgen um die Kinder oder wie
es mit mir selbst weitergehen soll. Sorgen um die Zukunft, um das Miteinander
der Menschen in der Welt, Sorgen um den Frieden: ob der Frieden nach inzwischen
fast 75 Jahren weiter anhalten wird. Da ist es schon eine tröstliche Zusage des
Evangeliums, wenn wir hören: „So sehr hat Gott die Welt geliebt, dass er
seinen einzigen Sohn dahin gab, damit jeder, der an ihn glaubt, nicht zugrunde
geht, sondern das ewige Leben hat.“ Ich möchte mich schon an diesem Satz
festhalten.
V textu kázání to znamená „Tak Bůh
miloval svět, že Syna svého jediného za nás vydal tak, aby ten, kdo v něj
věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ To je základní křesťanská
výpověď, které je mnoha lidem známa – z biblické hodiny nebo také
slovo, které zaznívá při křtu či konfirmaci. Bůh je Bohem lásky a to, že
k nám svoji lásku nechá přistoupit prostřednictvím Ježíše, to je to
největší, co můžeme od Boha dostat darem. A já myslím, že Boží láska
je tím více potěšením, čím více se setkáváme s tvrdostí a neláskou v
rámci všedního dne. Láska pomáhá zvládnout nemoc a stáří, starosti o děti
a obavy o sebe samotného. Pomáhá nést starosti o budoucnost, o spolužití
lidí ve světě, obavy o mír: zda mír po 75 letech bez války ještě vydrží.
Je to jistě potěšující příslib evangelia, když slyšíme: „Tak Bůh
miloval svět, že syna svého jediného za nás vydal tak, aby ten, kdo na něj
věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A u této věty bych se rád
zastavil.
Nun ist aber gerade dieser christliche Kernsatz heutzutage stark umstritten.
Manche Theologen sind irritiert und fragen: Was ist das für ein Gott, der, um
uns zu helfen, um uns das ewige Leben zu geben, seinen Sohn opfern muss?! Was
ist das für eine Gottesliebe, die ein Menschenopfer benötigt?! Im Alten
Testament hören wir doch, wie das Volk Israel durch Gott befreit und gerettet
wird, ohne dass ein Mensch dafür geopfert werden muss! Warum ist das im Neuen
Testament anders? Eine ernsthafte, aber m. E. doch abwegige Frage. Das NT, auch
das Johannesevangelium will uns Jesus verkündigen, will uns zeigen, wie Jesus
Gottes Liebe zu den Menschen bringt. Wie Jesus Gottes Liebe zu den Menschen
bringt, dafür gibt es im Evangelium Beispiele genug. Da brauche ich mir nicht
über archaische Opfervorstellungen den Kopf zerbrechen. Jesus solidarisiert
sich mit den Armen, geht zu den Kranken, heilt und tröstet, kritisiert den
Egoismus vieler Menschen, vergibt Sünden. Ja, Jesus verkündigt und lebt das
Reich Gottes. Ein aufrechtes, fröhliches, anderen Menschen zugewandtes Leben,
aber auch ein in mancher Hinsicht der Welt kritisch gegenüberstehendes Leben
vertritt Jesus. So wie es Gottes Wille und für die Menschen gut ist. Das macht
Jesus uns so wertvoll und wichtig bis zum heutigen Tag. Und ich finde, wer den
christlichen Glauben kennen und wertschätzen will, der möge im Evangelium
Jesus-Geschichten lesen: wie Jesus Menschen im Sturm die Angst nimmt,; wie er
Superreichen hilft, wieder ein „normales“ Leben zu führen; ja, wie ein genügsames
und zugleich den Freuden des Lebens zugewandtes Leben glücklich und zufrieden
machen kann – , dabei immer Gott vor Augen, das Gebet und den
Gottesdienst.
V současné době je však tato základní
křesťanská výpověď silně předmětem diskusí. Někteří teologové se
zlobí a ptají se: Co je to za Boha, který proto, aby nám pomohl ke věčnému
životu, musí obětovat vlastního syna?! Co je to za Boží lásku, která vyžaduje
lidské oběti?! Ve starém zákoně přece slyšíme, jak byl lid Izraele Bohem
vysvobozen a zachráněn, bez toho, že by kvůli tomu musel zahynout jediný člověk.
Proč je to v Novém zákoně jinak? To je vážná, ale podle mého názoru však
přece mylná otázka. Nový zákon a také evangelium Janovo nám chce zvěstovat
Ježíše, chce nám ukázat, jak k nám Ježíš přináší lásku. O tom, jak
k nám Ježíš přináší Boží lásku, je v evangeliu dost příkladů. Tady
si nemusíme nad archaickým přístupem k otázce oběti lámat hlavu. Ježíš
se solidarizuje s chudými, přichází k nemocným, uzdravuje a potěšuje,
kritiuje egoismus mnoha lidí a odpouší hříchy. Ano, Ježíš zvěstuje
a žije Boží království. Statečný, přátelský a jiným lidem otevřený
život, ale také život, který je kritický ke světu – to ukazuje Ježíš.
Ukazuje, jak dobrá je pro lidi Boží vůle. To činí Ježíše cenným až do
dnešní doby. Myslím si, že ten, kdo chce poznat a ocenit křesťanskou víru,
ten by v evangelijních příbězích Ježíše mohl vyčíst: jak Ježíš v
bouři odnímá strach, jak těm superbohatým pomáhá žít zase normální život,
ano, jak je možné žít život v dostatku, v radosti a ve spokojenosti. A při
tom všem mít před očima Boha, modlitbu a bohoslužbu.
Das offene, freie Leben im Angesicht Gottes, wie Jesus es sieht und selber lebt,
das nennt der Evangelist Johannes „ewiges Leben“. Das klingt ungewohnt und
überraschend. Sind wir es doch gewohnt, uns ein ewiges Leben erst nach dem Tode
vorzustellen. Bei Johannes hören wir es anders: „Wer an mich glaubt, der hat
das ewige Leben.“ Eine ungeheuerliche Aussage! Was in der Regel erst im
Jenseits erwartet wird: ein ganz und gar von Freude und Frieden erfülltes
Leben, das ist – mit Jesus – schon jetzt möglich!
Otevřený, svobodný život před tváří
Boží, jak to vidí a sám žije Ježíš, to nazývá evangelista Jan „věčným
životem“. To zní nezvykle a překvapivě. My jsme přece zvyklí si představovat
věčný život až po smrti. U Jana to však slyšíme jinak, říká: „Kdo
ve mne věří, ten má život věčný.“ To je nepředstavitelná výpověď!
To, co zpravidla očekáváme, že nastane na onom světě: život zcela zaplněný
radostí a pokojem, to je – s Ježíšem – možné již nyní!
Ich finde, eine starke Aufwertung der Welt und des Lebens in dieser Welt spricht
aus diesen Worten. Ewiges Leben schon heute, auch hier in der Gemeinde Kladno?!
Was für ungeahnte, herrliche Aussichten! Doch stellen wir uns beim ewigen Leben
kein Schlaraffenland vor! Ewiges Leben heißt es, weil es ein Leben mit Jesus
ist. Ein Leben, das ein Herz hat für den Mitmenschen; ein Leben, bei dem Freude
und Pflichten sich die Waage halten; ein Leben, das aber auch nicht davor zurückschreckt,
den Mächtigen und Reichen zu widersprechen, wenn es um Recht und um Frieden
geht. Ewiges Leben, das kann schließlich auch bedeuten, für den Glauben
Verachtung, Spott oder Verfolgung in Kauf zu nehmen. Nicht zufällig wird am
heutigen Sonntag zum Gebet für verfolgte Christen aufgerufen, die es in so
vielen Ländern der Welt immer noch gibt. Ewiges Leben, wie das geht, das sehen
wir in allen seinen Facetten an Jesu Leben.
Myslím, že v těchto slovech zaznívá
výrazné zhodnocení světa a života v tomto světě. Věčný život již
dnes a také zde v kladenském sboru?! Jaké jsou to nepředstavitelné a úžasné
vyhlídky! Nepředstavujme si však věčný život nějak zvláštně jako zemi
„učených cvičených opic“! Věčný život, to znamená, že se
jedná o život s Ježíšem. Život, který nachází srdce pro bližní, život,
v němž nacházejí rovnováhu radosti a povinnosti, život, který se
nezalekne odporovat mocným a bohatým tam, kde jde o právo a mír s pokojem. Věčný
život, to může konec konců také znamenat pro ty, kdo věří, přehlížení,
výsměch a pronásledování – s tím je třeba počítat. Ne náhodou o dnešní
neděli zazní také modlitba za pronásledované křesťany, kterých se v
mnoha zemích ještě tak hodně nachází. Jak vypadá věčný život, to vidíme
na mnoho stránkách Ježíšova života.
Mit seiner offenen, allein an Gott ausgerichteten Lebensweise hat Jesus
Zustimmung gefunden, aber auch Aufsehen, Anstoß und Ablehnung erregt, vor allem
bei den Mächtigen, was ihm trotz Unschuld die schändliche Todesstrafe am Kreuz
eingebracht hat. Ein Tod, wie er nur für Schwerverbrecher vorgesehen ist. Doch
Jesus war und ist mit dem Tod am Kreuz nicht erledigt oder vergessen. Er ist
auferstanden. Das heißt: Jesus und seine Energie sind neu und weiterhin da. Im
Predigttext wird das ausgedrückt in einem altertümlichen, geradezu magischen
Bild, das auf Mose zurückverweist. Als das Volk in der Wüste einst von
Schlangen bedroht wurde, hat Mose in Gottes Auftrag eine Schlange
aus Kupfer hergestellt, und das Hoch-halten, das „Erhöhen“ der kupfernen
Schlange auf einer Art Fahnenstange sollte Schutz bieten vor dem tödlichen Biss
durch eine Schlange. Johannes nimmt das Bild von der „erhöhten“
Schlange auf, er sagt: „So wie Mose die (kupferne) Schlange in der Wüste erhöht
hat, so muss der Menschensohn erhöht werden.“ Es ist das Eigentümliche im
Joh.-evg., dass mit dem Wort „erhöhen“ Kreuz und Auferstehung – beide –
zugleich gemeint sind. Bei der Hinrichtung wurde Jesus am Kreuz „erhöht“,
was andererseits gleichbedeutend ist mit der Erhöhung zur Rechten Gottes in der
Auferstehung. Beides zusammen soll nichts anderes heißen: Wir haben es auch
heute mit dem lebendigen Jesus zu tun. Seine freie, an Gott ausgerichtete
Lebensweise will uns auch heute ansprechen, ermutigen und auf die Beine helfen.
Se svým otevřeným a na Boha
nasměrovaným životem získal Ježíš mnohé, ale na druhé straně se mu
dostalo přehlížení, urážek a odmítnutí zejména ze strany mocných,
což ho navzdory jeho nevinnosti přivedlo k ostudné smrti na kříži. Smrti,
které se takto dostává jen těžkým zločincům. A přece nebyl Jeříš se
svojí smrtí na kříži vyřízen a zapomenut. On vstal z mrtvých. To znamená,
že Ježíš a jeho energie jsou nově a trvale zde. V textu kázání je toto
vyjádřeno starověkým způsobem a magicky. Je odkazováno na Mojžíše. Když
byl lid Izraele na poušti ohrožen hady, vytvořil Mojžíš na pokyn Boha měděného
hada, který byl držen ve výši. Povýšení tohoto hada na vlajkové tyči mělo
poskytovat ochranu před smrtelným kousnutím jedovatého hada. Jan přejímá
tento obraz vyvýšeného hada a říká: Podobně, jako Mojžíš na měděné
tyči vyvýšil hada, tak musí být Syn člověka vyvýšen. To je vlastní
Janovu evangeliu, že vyvýšením kříže je zároveň odkazováno i na vzkříšení.
Při popravě byl Ježíš na kříži „povýšen“, což má jiným způsobem
stejný význam jako Ježíšovo vyvýšení na pravici Boží ve vzkříšení.
Obojí společně nemá nic jiného znamenat než, že i dnes máme co do činění
s živoucím Ježíšem. Jeho svobodný a na Boha orientovaný způsob života nás
bude i v dnešních dobách oslovovat a stavět na nohy.
In der Welt kann, soll und wird es besser aussehen, wenn wir in dieser Weise
Jesus folgen. Genau das ist auch das Ziel, Gottes Ziel, indem er Jesus zu den
Menschen „sendet“. „Denn Gott hat seinen Sohn nicht in die Welt gesandt,
damit er über die Welt richtet, sondern damit die Welt durch ihn gerettet
wird“. Eine tröstliche Zusage: Die Welt, für die wir in der Regel nicht viel
Gutes erwarten, -in dieser Welt soll – gegen alle Erfahrung – doch viel
Gutes werden!
Amen.
Ve světě to může, má a bude
vypadat lépe, když budeme tímto způsobem Ježíše následovat. Právě to
je také cílem, Božím cílem, kvůli kterému byl Ježíš k lidem poslán.
Protože „Bůh neposlal svého syna na svět kvůli tomu, aby svět soudil,
ale aby jeho prostřednictvím byl svět spasen“. To je potěšující příslib:
Svět, ve kterém a od kterého neočekáváme mnoho dobrého,-v tomto světě
se – navzdory všemu očekávání – stane mnoho dobrého!
Amen.