Kladno, 18. 03. 2018 (Judica)

Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad Václav Kadeřávek

Text:  4. Mojžíšova (Numeri)  21, 4–9
Potom hnuli se s hory Hor cestou k moři Rudému, aby obešli zemi Idumejskou; i ustával lid velice na cestě.  A mluvil lid proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste vyvedli nás z Egypta, abychom zemřeli na poušti? Nebo ani chleba ani vody není, a duše naše chléb tento ničemný sobě již zošklivila.
Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, tak že množství lidu zemřelo z Izraele. Tedy přišel lid k Mojžíšovi a řekli: Zhřešili jsme nebo jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se Hospodinu, ať odejme od nás ty hady. I modlil se Mojžíš za lid.
I řekl Hospodin Mojžíšovi: Udělej sobě hada podobného těm ohnivým, a vyzdvihni jej na sochu; a každý ušťknutý, když pohledí na něj, živ bude.  I udělal Mojžíš hada měděného, a vyzdvihl jej na sochu; a stalo se, když ušťkl had někoho, a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ.

Kázání:

Liebe Gemeinde,

es ist eine erstaunliche, sehr altertümliche Geschichte, die uns da erzählt wird. Ein großer Teil der Geschichte ist den meisten längst bekannt: Das alte Volk Israel ist aus der Sklaverei in Ägypten auf wunderbare Weise befreit – durch Gottes Handeln, durch Gottes Führung ist das geschehen, so versteht es die Bibel. Die Leute freuen sich, atmen auf. Eine bessere Zukunft tut sich vor ihnen auf: in ein neues, fruchtbares Land sollen sie kommen, in ein Land, darin „Milch und Honig fließt“. Doch so ganz zum Null-Tarif ist das neue, befreite Leben nicht zu haben. Von den Leuten wird erwartet, dass sie nicht nur die Befreiung aus der Sklaverei gratis nehmen aus Gottes Hand wie ein unverbindliches Sonderangebot, sondern dass sie diesen Gott für sich persönlich annehmen, sich dankbar ganz der Führung Gottes anvertrauen; dass sie Bedenken, Ängste, Zweifel oder Aberglauben überwinden und ihr Vertrauen ganz auf Gott setzen. Doch – wie das so ist im Leben, ich denke, wir kennen das alle - der Glaube, das Gottvertrauen wird mehr als nur einmal auf eine harte Probe gestellt. Bei Israel war es so: Das Volk wird unruhig und misstrauisch, weil das versprochene neue Land nach Monaten und Jahren immer noch in weiter Ferne ist. Sie rufen: Wo bist du, Gott? Was wird aus deinen Versprechungen, Gott? Ist dir, Gott, egal, wenn wir auf dem weiten Weg zugrunde zu gehen drohen? Gibt es dich, Gott, überhaupt?

Milý sbore,

je to podivuhodný, velmi starobylý příběh, který je nám zde vyprávěn. Velká část příběhu je většině lidí známa: Starý lid Izraele je prostřednictvím Božího jednání osvobozen z egyptského otroctví ke své zvláštní cestě. Stalo se to Božím vedením, tak tomu rozumí Bible. Lidé (Izraele) se těší a mohou se svobodně nadechnout. Otevírá se před nimi lepší budoucnost, nová úrodná země, země, která  oplývá mlékem a strdím. A přece se však nedá tato nová země  získat v režimu "nulového tarifu"(řečeno moderním jazykem pozn. překl.), tedy zadarmo. Od lidí se očekává nejen to, že využijí výhod osvobození z otroctví, které získali z Boží ruky jako zvláštní nezávaznou nabídku zadarmo, ale i to, že Boha osobně přijmou, a že se  vděčně svěří Božímu vedení, že překonají obavy, strachy, pochybnosti, obrátí se plně se svou důvěrou k Bohu. A přece – jak to v životě chodívá – a myslím, že to známe všichni – víra a spolehnutí se na Boha jsou vystavovány tvrdé zkoušce. V připadě Izraele to bylo tak, že lid byl neklidný a pochybovačný, protože zaslíbená nová země ještě po měsících a letech putování zůstávala v nedohlednu. Volali "Kde jsi, Bože, co je s Tvými přísliby? Je Ti, Bože, jedno, že nám na další cestě hrozí zánik? Jsi, Bože, vůbec?

Die härteste Probe für das alte Israel war, dass sie, um in das neue Land zu gelangen, einen unendlich langen Weg durch die Wüste ziehen mussten – ständig bedroht von Hunger und  Durst, von Feinden und von Krankheit. Da wird das Gottvertrauen schon aufs Äußerste strapaziert. Im heutigen Predigttext wird eine solche bedrängende Situation geschildert. Die Leute glaubten sich dem Ziel schon nahe, Kundschafter hatten aus dem neuen Land riesige Früchte mitgebracht – ein hoffnungsvolles Zeichen für ein Ende der ungewissen Wanderschaft, für eine gute, sorgenfreie Zukunft. Da gab es plötzlich Rückschläge. Wieder einmal mussten sie auf ihrer Reise Feinden ausweichen und riesige Umwege machen. Das bedeutete ja noch einmal Verzögerung, die Zeit der Unsicherheit wird nochmals verlängert.

Das Maß war jetzt voll für die Leute. Sie verloren die Geduld und redeten gegen Gott und gegen Mose, ihren Anführer: Warum hast du uns aus Ägypten überhaupt herausgeführt? Etwa damit wir in der Wüste sterben? Hier gibt es weder Brot noch Wasser. Nur das eklige Manna, das hängt uns zum Halse heraus. Ich denke, eine verständliche Reaktion. Das Manna, das vorher rettende Nahrung war, ist auf einmal der letzte Dreck.

Tou nejtvrdší zkouškou pro starý Izrael bylo to, že na to, aby se mohli ocitnout ve své nové zemi, musel absolvovat dlouhou cestu pouští – v trvalém ohrožení hladem a žízní, nepřáteli a nemocemi. To je pro spolehnutí se na Boha tou nejvyšší výzvou. V dnešním příběhu se právě taková ohrožující situace odráží. Lidé měli za to, že jsou již  blíže cíli, zvědové z nové země přinesli nádherné plody – znamení plné naděje ukazující na konec nejistého putování, znamení příchodu bezstarostné budoucnosti. A do toho náhle porážka. Opět znova se musí Izrael na cestě vyhýbat nepřátelům a dělat na své cestě velkou okliku. To opět znamenalo zpoždění a rovněž to, že se doba nejistoty opět znovu prodlouží.

Číše trpělivosti lidí přetekla. Ztratili trpělivost a reptají proti Bohu a Mojžíšovi, svému vůdci: Proč jsi nás vůbec z té egyptské země vyváděl. Snad proto, abychom zahynuli v poušti? Tady není ani chleba, ani voda, jen ta hnusná manna, ze které se nám již zvedná žaludek. Myslím, že je to pochopitelná reakce. Manna, která byla zachraňující výživou, je náhle bezcenná a tím posledním, oč Izrael stojí.

Was passiert jetzt? Wird die Lage des Volkes etwa durch das ständige Jammern besser? Nein, im Gegenteil. Von feurigen Schlangen werden die Leute überfallen und heimgesucht. Die Schlangenbisse sind für manche tödlich. Die Leute nehmen es als Strafe Gottes, vielleicht war es einfach nur ein böses Naturereignis. Doch jetzt endlich im tiefsten Unglück kommt das Volk  zur Besinnung. Eine Umkehr findet statt. Hätten wir das, was passiert ist, nicht akzeptieren sollen? Auch wenn es wieder eine Verzögerung gab und eine Verlängerung von Leiden und Unsicherheit, nach allem Guten, was vorher war, ist das etwa ein Grund, an Gottes Treue zu zweifeln? Ist nicht selbst das Manna, dessen wir überdrüssig sind, noch ein Zeichen von Gottes Beistand und Treue?

K čemu dochází? Zlepší se trvalým naříkáním pozice lidu nějak? Ne, naopak. Lid Izraele je postižen útoky ohnivých hadů. Uštknutí hadem je pro mnohé z nich smrtelné. Lidé to berou jako Boží trest, možná to byl jen na ničem nezávislý zlý projev přírody. A přece konečně v nejhlubším neštěstí přichází lid k pochopení. Dochází k obrácení se. Neměli jsme to, k čemu došlo, prostě přijmout? I když opět dochází ke zpoždění a prodloužení putování a nejistoty, po všem dobrém, co bylo dříve - není toto důvod k opětovnému spolehnutí se na Boha? Není sama manna, které jsme již přesycení a která se nám znechutila, znamením toho, že při nás Bůh stojí a je nám věrný?

Allerdings das bedeutet nicht, dass Menschen – auch wir heute - in völliger Passivität und Schicksalsergebenheit alles Unglück einfach hinnehmen und nichts anderes tun als sich darüber zu beschweren. Es geht darum, dass wir Unglück, Leiden, Enttäuschungen nicht überbewerten, uns davon nicht herunterziehen lassen, sondern die Enttäuschungen in Relation sehen zu dem, was Gott uns Gutes getan hat. Haben wir alle nicht auch schon einmal gute Zeiten erlebt – in der Familie, im Beruf? Zeiten, für die wir dankbar sind, über die wir uns heute noch freuen. Doch wie leicht ist das vergessen, wenn es plötzlich anders kommt. Dann sind wir unzufrieden und beklagen uns. Bei uns sagt man in dem Fall: Die Menschen klagen „auf hohem Niveau“. Es geht ihnen gar nicht so schlecht, aber sie beklagen sich über alles, was nicht so läuft und funktioniert, wie gewünscht. Die Menschen beklagen sich über Europa, über Flüchtlinge, manchmal auch über die Gemeinde, über alles was ihnen fremd ist, was sie nicht gewohnt sind, was vielmehr ein Umdenken erfordert und eine Bereitschaft, sich auf Neues einzulassen. Sie verweigern sich einfach, ihr Herz wird hart wie ein Stein.

Ovšem toto všechno neznamená, že by lidé – také my dnes - měli upadnout do plné pasivity a podvolit se osudu, akceptovat všechno to neštěstí a nedělat nic jiného, než si stěžovat. Jde o to, abychom neštěstí, trápení a zklamání nenadhodnocovali, nenechali se jimi převálcovat a abychom  množství zklamání srovnávali s tím, co pro nás Bůh udělal dobrého. Nestalo se nám, že jsme již párkrát v životě prožívali dobré časy? V rodině, v práci? Období za něž jsme vděčni a která nás ještě dnes těší? A přece, jak snadno jsme toto všechno zapomněli, když na nás náhle přichází to druhé. Jsme potom nespokojeni a stěžujeme si. U nás (v Německu) se v tomto případě s nadsázkou říká, že si lidé stěžují "na vysoké úrovni". Těmto lidem se vůbec nedaří špatně, ale oni si stěžují na to, že ne všechno funguje tak, jak by si oni přáli. Lidé si stěžují na Evropu, uprchlíky, mnohdy na společenství, na všechno, co je jim cizí a oni neznají, na všechno, co vyžaduje změnu myšlení a co vyžaduje ochotu otevřít se něčemu novému. Oni to prostě odmítají a jejich srdce zůstává tvrdé jako kámen.

Dem alten Israel in der Wüste ist diese Art, zu klagen, wenn nicht alles nach Wunsch verläuft; sich zu verweigern, Gott und Mose, das heißt Gott und den Menschen sich zu verweigern, nicht gut bekommen. Feurige, todbringende Schlangen waren in der Wüste aufgetaucht, wie wir schon gehört haben. Auch was dann folgt, ist allzu menschlich: Jetzt wo niemand mehr weiß, wie es weitergeht, sollen andere die Verantwortung übernehmen und helfen. Mose soll bei Gott um Rettung bitten. Und tatsächlich kommt die Rettung, aber nicht so dass die bösen Schlangen verschwinden. Mose bekommt vielmehr von Gott einen seltsamen Rat: Mach dir eine Schlange aus Kupfer, befestige sie an einer Stange  und halte sie hoch wie eine Fahne – offenbar ein archaisches Machtzeichen. Wer von der Schlange gebissen wurde und schaut auf die hoch gehaltene kupferne Schlange, der soll leben bleiben. Gott also hält seine Treue durch.

Starému Izraeli se na poušti po tomto způsobu stěžování si (že všechno neběží, jak by si on - lid přál) a po odmítání reality nedařilo dobře. Bůh a Mojžíš, to znamená Bůh a lidé se dostanou do odmítání a nastává to nedobré. Ohniví, smrt přinášející hadi se vynořují z pouště, tak jak jsme slyšeli. Také to, co nastává potom je nadmíru lidské. Nyní – kdy nikdo neví, jak to bude dál, by jiní měli převzít odpovědnost a pomoci. Mojžíš má Boha prosit o záchranu. A skutečně přichází záchrana, ale ne tak, že by zlí hadi zmizeli. Mojžíš naopak dostává od Boha zvláštní pokyn: Udělej si hada z mědi, upevni ho na hůl a drž ho tak, jako se drží prapor – zjevně jde o archaické znamení moci. Ten, kdo bude uštknut hadem a bude hledět na hada upevněného na holi, ten přežije. Bůh tak zachovává svoji věrnost.

So umstritten und zweideutig die hoch gehaltene kupferne Schlange sein mag – in dem Fall ist sie ein Zeichen für Gottes Treue, für Gott, auf den Verlass ist. So wurde die kupferne Schlange von Israel über die Jahrhunderte weiter mitgeführt, bis sie eines Tages aus dem Tempel verbannt wurde wegen des Verdachts auf Götzendienst. Offenbar hat man auch in Israel gesehen, dass ein solches archaisches Symbol auf die Dauer problematisch sein kann. Allerdings ist es kein Zufall, dass die „erhöhte Schlange“ im Neuen Testament als  ein Bild für Jesu Kreuzigung und Auferstehung (Joh 3,14) steht; für Jesus, der – bildlich gesprochen - am Kreuz „erhöht“ ist. Jetzt ist Jesus das deutliche, unübersehbare Zeichen für Gottes Treue. Jesus ist es, der für die Menschen eintritt bis zum Letzen und ihnen so Leben, die Bibel sagt: „ewiges Leben“ schenkt schon jetzt. So wird aus der altertümlichen Wüstengeschichte unversehens eine Predigt für die Passionszeit, speziell für den heutigen Sonntag Judika. Das heißt übersetzt: Mache es für mich recht oder auch: sei du für mich da! Amen.

Tak sporný a víceznačný může být měděný had držený ve výši – v tomto případě je znamením Boží věrnosti, znamením Boha, na kterého je spolehnutí.  Tak byl měděný had Izraelem po staletí uchováván až do jednoho dne, kdy byl z chrámu odstraněn z důvodu podezření na modlářství. Zjevně se i v Izraeli pochopilo, že takový archaický symbol se dlouhodobě může stát problematický. Ostatně není náhodou, že "vyvýšený had" je v Novém zákoně symbolem pro ukřižování Ježíše a jeho vzkříšení (Jan 3,14), Ježíše, který – obrazně řečeno – je vyvýšen na kříži. Nyní je Ježíš tím významným a nepřehlédnutelným  znamením Boží věrnosti. Ježíš je ten, kdo se pro lidi nasazuje až do konce a který lidem dává život. Bible říká, že "věčný život" dává už nyní. Tak je možné ze starozákonního příběhu - aniž bychom o to usilovali - udělat kázání pro postní období a zvláště pro dnešní neděli Judica. To v překladu znamená: "Čiňte moji vůli", nebo také: "Buďte zde pro mne!"
Amen.