Kladno 11.6.2017 Trojiční neděle  

Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad Václav Kadeřávek

Text:

Jesaja 6, 1 - 13

Izaiáš  6, 1 - 13

Liebe Gemeinde,

der heutige Sonntag ist ein besonderes Datum in der Kirche, obwohl das vielen von uns gar nicht mehr so vertraut sein dürfte. Es ist der Tag der heiligen Dreieinigkeit – ein Tag, der von den Kirchen weltweit – über konfessionelle Grenzen hinweg – gefeiert wird. Das Wunderbare, dass der eine Gott in dreierlei Gestalt unter den Menschen wirkt, ist Grund zu Lob und Dank. Nicht zufällig werden am Anfang jedes Gottesdienstes die Worte gesprochen: „Im Namen des Vaters, des Sohnes und des Heiligen Geistes.“ Gleich zu Anfang des Gottesdienstes soll klar sein, dass dieser eine Gott in dreierlei Gestalt es ist, der den Ton angibt, der gewissermaßen Herr im Hause ist. Nicht zufällig geschieht ja auch die Taufe im Namen dieses dreieinigen Gottes. Und vertraut ist uns auch die bewusste, klare Dreiteilung des Glaubensbekenntnisses, wie wir es im Gottesdienst sprechen: „Ich glaube an Gott, den Vater, den Allmächtigen, den Schöpfer des Himmels und der Erde … Ich glaube an Jesus Christus … Ich glaube an den Heiligen Geist.“

Milý sbore,

dnešní neděle je v životě církve nedělí zvláštní – ačkoli to mnohým z nás ani tak nepřipadne. Je nedělí Svaté Trojice – den, který je v církvi slaven bez ohledu na hranice dané jednotlivými církevními konfesemi. Předmětem chval a díků je to, že jedinečný Bůh trojí podstaty působí mezi lidmi. Není náhodou to, že na začátku každých bohoslužeb zaznívají slova „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“. Hned na počátku bohoslužeb má být jasné, že jeden Bůh má trojí podstatu, která udává určitý tón, který je přítomen v božím domě. Rovněž není náhodou, že křtíme ve jménu trojjediného Boha. A je nám rovněž známé vědomé jasné rozdělení trojjedinosti v našem vyznámí víry, kde říkáme: „ Věřím v jednoho Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země… a věřím v Ježíše Krista… a věřím v Ducha svatého.“

Auch in dem Predigttext finden wir einen Hinweis auf die Dreieinigkeit in dem dreimaligen „Heilig“. „Heilig, heilig, heilig ist der Herr Zebaoth. Alle Lande sind seiner Ehre voll.“(V 3). Diese Worte erklingen im Tempel zu Jerusalem bei einer gewaltigen Gottes-Vision des Propheten Jesaja. Davon soll jetzt in der Predigt die Rede sein.

Rovněž v textu kázání najdeme odkaz na trojjedinost v trojnásobném „Svatý“. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (verš 3). Tato slova zaznívají v jeruzalémském chrámu při monumentální boží vizi proroka Izaiáše. O tom hovoří další část kázání.

Jesaja wird von Gott zum Propheten berufen, zum Prediger, der das Volk zur Umkehr ruft – zur Umkehr, das heißt: zur Rückkehr zu Gott. Was Jesaja dabei sieht und erlebt, ist in herrlichen, fast unbeschreiblichen Bildern ausgemalt. „Den Herrn sah ich sitzen auf einem hohen und erhabenen Thron.“ „Ich habe den König, den Herrn Zebaot, gesehen mit meinen Augen.“ Gott darstellen im Bild eines Königs auf dem Herrscherthron – das ist ja schon gewaltig. Doch bei Jesaja ist es offenbar mehr noch: „Ich habe den Herrn gesehen.“ Wie das? Ist es überhaupt möglich, Gott zu sehen? Wie um das Ungeheuerliche ein wenig erträglich zu machen, schiebt Jesaja so etwas wie eine Sichtblende vor. Was er direkt sieht, ist nur der Saum von des Königs Gewand, und der ist so riesig, dass er den ganzen Tempel ausfüllt.

Izaiáš je Bohem povolán za proroka, k tomu, aby kázal a volal lid k obrácení se, tedy návratu k Bohu. Co při tom Izaiáš vidí a zažívá, je vykresleno v přenádherných a nepopsatelných obrazech: „ Viděl jsem Boha sedět na trůnu vysokém a vyzdviženém“. „ Viděl jsem sedět Krále, Pána Sabaot vlastníma očima“. Představa Boha jako krále na panovnickém trůnu – už to samo je monumentální. U Izaiáše však jde zjevně o daleko více: „Viděl jsem Pána“. Jak je to možné? Je vůbec možné Boha vidět? Aby Izaiáš to, co je nepředstavitelné, učinil přínosnějším, používá něco jako clonu. To, co vidí napřímo, je pouze okraj či lem Božího roucha, a toto je tak ohromné, že zaplní celý prostor chrámu.

Umgeben ist Gott obendrein von einer Art himmlischem Hofstaat, den Serafen; nicht Engel sind das, sondern „Mischwesen“ zwischen Mensch und Tier, ausgestattet mit sechs Flügeln, mit denen sie sich zum Teil zudecken, um dem Unnahbaren nicht zu nahe zu kommen. Zugleich strahlen die Serafen in überhellem Licht, etwa so wie es von Mose am Berg Sinai berichtet wird, als er Gott sich nähert. Oder wie wir es von den Engeln zu Weihnachten und an Jesu Grab zu Ostern berichtet bekommen. Überall da ist das blendend helle Strahlen im Licht ein Bild für die Nähe Gottes, ein Zeichen der Nähe des Unnahbaren. Aber auch diese blendend helle Lichterscheinung vergeht vor den Augen Jesajas. Rauch erfüllt plötzlich den Tempel, vielleicht der Rauch von einem Opfergottesdienst. Durch den Rauch ist erneut eine Sichtblende eingezogen, die davor schützt, Gott allzu direkt und nah zu begegnen. Zugleich mit dem Rauch erbeben die Schwellen des Tempels – in der Bibel stets ein Bild für die Nähe und das Eingreifen Gottes.

Bůh je nad to obklopen svojí nebeskou radou, serafíny; to nejsou andělé, ale kříženeci člověka a zvířete, který je vybaven šesti křídly, kterými se z části pokrývá tak, aby se tomu nedosažitelnému a úplnému nedostal do blízkosti. Při tom serafíni vyzařují přejasné světlo, zřejmě takové, o kterém vypráví Mojžíš, když byl na hoře Sinaji, když se Bůh přibližoval. Nebo jak o tom dostáváme zprávu od andělů v období Vánoc a jak se o tom dozvídáme o hrobu Ježíše v období Velikonoc. Všude je oslepující jasná záře obrazem a přirovnáním pro blízkost Boží, znamení uzavřeného a neuchopitelného. Ale i toto zastíněné světlo se vzdálí očím Izaiáše. Kouř náhle vyplní chrám, možná je to dým obětní bohoslužby. Prostřednictvím kouřové clony je obnovena clona, která nás chrání tak, abychom se nedostali příliš blízko a napřímo do Boží blízkosti. Zároveň s kouřem se chvějí prahy chrámu – řečí Bible je toto trvale symbol přítomnosti i působení Boha.

Wir brauchen uns nicht den Kopf zu zerbrechen, wie das alles zusammenpasst. Nur das eine möchten wir aus all´ den übermächtigen Erscheinungen und Bildern heraushören: Seht, das ist Gott, ein souveräner, majestätischer Gott, der in seiner Herrlichkeit lebt und regiert, dem kein Mensch widerstehen oder in die Karten schauen kann! Wir sind eingeladen, Gott in seiner Größe und Herrlichkeit, auch in seiner Unfassbarkeit wahrzunehmen, einfach gelten zu lassen, ohne dass wir gleich nach einem Sinn oder Zweck oder nach einem Warum? fragen. Ja, lassen wir uns einfach sagen: Er ist da, der übermächtige Gott – die Bibel nennt ihn „Herr Zebaot“, was nichts anderes heißt als „Gott in seiner Macht“. Zweifel und Klagen dürfen da stille werden. Die Größe und Herrlichkeit Gottes ist im wahrsten Sinne des Wortes unbeschreiblich, mit Worten kaum auszudrücken. Jesaja greift daher zu den prächtigen, überdimensionalen Bildern, um diesen Gott in seiner Herrlichkeit zu verkündigen.

Nemusíme si ovšem lámat hlavu s tím, jak to celé patří dohromady. Jen to jedno bychom chtěli z těchto všech mocných projevů a obrazů  zaslechnout: Pohleďte, to je Bůh, suverenní, majestátní Bůh, který žije a vládne ve své nádheře, Bůh, před kterým žádný člověk neobstojí a kterému se nikdo nemůže dívat do karet! My jsme pozváni k tomu, abychom Boha v jeho velikosti a slávě a také v jeho neuchopitelnosti akceptovali a jeho si uvědomovali. Prostě to jenom nechat platit aniž bychom se ptali po smyslu nebo se ptali po nějakém Proč? Řekněme si prostě: On je zde, přemocný Bůh – kterého Bible nazývá „Pán Sabaot“, což neznamená nic jiného, než „Bůh ve své moci a síle“. Pochybnosti a stěžování si, by měly utichnout. Velikost a sláva Boží, to je nejvlastnější  smysl slova „nepostižitelný“, něco, co se nedá slovy popsat. Izaiáš proto sahá k nádherným obrazům za hranicí naší představivosti tak, aby vyhlásil Boha v jeho slávě a nádheře.

Doch es bleibt nicht bei den gewaltigen, im Letzten aber doch rätselhaften Bildern. Zu den Bildern hinzu kommen Worte – Worte, die wir verstehen können. Zu den Bildern hinzu kommt der feierliche Gesang der Serafen: „Heilig, heilig, heilig ist der Herr Zebaoth, alle Lande sind seiner Ehre voll!“ Bekannt ist dieses „Dreimal heilig“ aus einer alten Abendmahlsliturgie, also aus dem Gottesdienst. Auch in dem bekannten Lied „Großer Gott, wir loben dich“ klingt das „Dreimal heilig“ des Jesaja an.

Nezůstává však u mocných obrazů, které mají v sobě skrytu hádanku. K obrazům se připojují slova – slova, kterým již můžeme lépe porozumět. K obrazům se připojuje chvalozpěv Serafínů: „Svatý, svatý, svatý je Bůh Sabaot, celá země je plná jeho slávy.“ Toto je známé z jedné staré  liturgie Večeře Páně, tedy z bohoslužeb. Rovněž z písně Tebe Bože chválíme zaznívá ono Izaiášovo „třikrát svatý“.

Der mächtige, unnahbare Gott begibt sich also zugleich auf eine menschliche Ebene, zumindest im Gottesdienst. Der Gottesdienst            und über den Gottesdienst hinaus unser ganzes Leben steht unter der Zusage: Gott ist bei euch! Oder wie Jesus es sagt: „Siehe, ich bin bei euch alle Tage bis an das Ende der Welt.“ Jesus sagt das zu den Seinen, um sie seiner Nähe gewiss zu machen, um sie zu ermutigen und zu stärken. Und von Jesaja hören wir, wie er total überrascht, ja, beschämt ist, als er die Stimme des „Dreimal heilig“ im Tempel hört, als er gewahr wird, wie Gott sich so auf die eigene menschliche Ebene begibt. Es wirft ihn geradezu um, und er erkennt seine tiefe Unwürdigkeit: „Weh mir, ich vergehe. Denn ich bin unreiner Lippen und wohne unter einem Volk mit unreinen Lippen.“

Mocný a nedosažitelný Bůh se však snižuje na úroveň člověka - přinejmenším toto platí v případě bohoslužeb. V bohoslužbě a i mimo její rámec pro celý náš život je s námi příslib: Bůh je s vámi! Nebo jak to říká Ježíš: „ Pohleďte, jsem s Vámi všechny dny až do skonání světa.“ Ježíš toto říká k těm svým tak, aby je ujistil o své blízkosti, aby jim dodal odvahy a aby je posílil. A  od Izaiáše slyšíme, jak je zcela překvapen, ano, i zahanben, když v chrámu slyší hlas toho, který je „třikrát svatý“ a který dosvědčuje, že se Bůh odevzdává a sestupuje až k člověku. To ho sráží a on poznává svojí vlastní nedůstojnost slovy: „Běda mi, jsem ztracen. Neboť jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím.“

Doch Jesaja wird in seiner Niedergeschlagenheit, in seinem Unwürdigkeitsgefühl nicht allein gelassen. Jesaja wird gewissermaßen von Gott aus dem Staub aufgehoben, ja, wird von Gott „fit“ gemacht für seinen Dienst der Verkündigung des Wortes Gottes, für seinen Dienst in der Gemeinde. Symbolisch bekommt Jesaja von einem der Serafen die Lippen durch einen sogenannten Glühstein gereinigt als Zeichen der Vergebung der Sünde, von Gott sich getrennt zu haben. Eine tiefe innere Befreiung kommt über Jesaja. Vieles geschieht hier an Jesaja, was uns bis heute durch Jesus gegeben wird. In der Person des Jesus ist Gott zu den Menschen gekommen. Ein Gott, der in Jesus seine Solidarität mit den Armen, mit den Traurigen, mit den Sündern gezeigt hat. Jesus, der im Namen Gottes innere Freiheit schenkt.

A přece není Izaiáš ponechán na pospas své poraženosti, svému pocitu nedůstojnosti. Izaiáš je určitým způsobem vyvýšen z prachu, ano, je uschopněn pro svojí službu k vyhlašování Božích slov, ke službě svému společenství. Symbolicky se Izaiášovi dostane od jednoho ze serafínů očištění rtů prostřednictvím žhavého uhlíku na znamení odpuštění hříchů, které ho oddělují od Boha. Izaiášem prochází hluboké vnitřní osvobození. Izaiášovi se zde dostává mnohého z toho, co se nyní prostřednictvím Ježíše dostává nám. V osobě Ježíše Krista přišel Bůh za člověkem. Bůh, který v Ježíši Kristu projevuje svou solidaritu s chudými, zarmoucenými a s hříšníky. Ježíš, který nám ve jménu Božím daruje vnitřní svobodu.

Wir haben also diese beiden Seiten von Gott: Gott den Mächtigen, Unnahbaren, der Ehre und Anbetung für sich allein beansprucht, und Gott, der sich in der Person von Jesus auf die Ebene der Menschen begibt, der sich solidarisch zeigt mit den Nöten der Welt. Deswegen hat die Kirche früh schon gesagt: Wir wollen auch reden von Gott auf zweierlei Weise: von Gott, dem Vater, und von Jesus Christus, dem Sohn. Und wenn wir es schon so genau machen, dann muss auch von einem Dritten die Rede sein: von Gott, dem Heiligen Geist. Wir können Gott nicht sehen oder anfassen, aber er ist da und wirkt bis heute durch seinen Geist.

Máme zde tedy obě strany Božího jednání: Bůh, ten, který je mocný, k němuž se nemůžeme přiblížit, a který očekává, že mu budeme vzdávat čest a budeme ho vzývat, a Bůh, který se prostřednictvím Ježíše Krista snižuje do roviny lidského bytí, ten, který je solidární s bídami světa. Proto již dříve církev říkala: „Chceme o Bohu mluvit dvojím způsobem: o Bohu Otci a o Ježíši Kristu, jeho synu“. A když to právě tak nyní činíme, musíme mluvit i o tom Třetím, o kterém je řeč: o Duchu Svatém. Nemůžeme Boha ani vidět, ani se ho dotknout, on je však zde a působí až do současnosti svým Duchem.

Der Heilige Geist ist sozusagen Gottes praktischer Arm, die von Gott ausgehende Kraft, die die Verheißungen und Taten Gottes in die Gegenwart umsetzt – in der Gemeinde, in der Welt, in jedem einzelnen, der den Ruf der Verkündigung Jesu hört. Geist hat etwas zu tun mit Begeisterung. Ein schwacher, langweiliger Verein wäre die Gemeinde ohne den Beistand des Heiligen Geistes, ohne das Feuer und ohne Phantasie und Liebe, die der Geist immer wieder neu schenkt. Ein wesentlicher Punkt ist daher, dass wir um den Heiligen Geist bitten, woran Pfingsten uns erinnert.

Duch Svatý je tak říkaje tou praktickou rukou, z Boha vycházející silou, která zaslibuje a činí skutky Boží v současnosti – ve sboru, ve světě, v každém jednotlivci, který zaslechne zprávu o Ježíši. Duch má cosi společného se slovem nadšení (pozn. překl. v němčině Begeisterung  – navštívení Duchem; v češtině  u slova „nadšení“ cítíme blízkost slova „dech-duch“). Sbor by byl slabým a nudným spolkem, pokud by při něm nestál Duch Svatý, byl by bez ohně, bez fantasie a lásky, kterou Duch znovu a znovu obdarovává. Důležitým akcentem je proto to, že musíme prosit o Ducha svatého, což nám připomínají Letnice.

Jesaja seinerzeit hatte mit der Gemeinde zu kämpfen, weil die Leute nicht hören wollten. Unvernunft, Egoismus, falsche Sorglosigkeit und Großmannssucht  erforderten kritische Worte. Lauter Dinge, die heute nicht weniger aktuell sein dürften. Doch solche kritischen Worte werden nicht gern gehört. Ich denke, wir kennen das. Was am Ende bei Jesaja bleibt und was wir auch heute als Trost und Ermutigung nehmen dürfen: Was bleibt, ist wieder im Bild gesagt. Bleiben soll ein geheiligter Rest wie ein Stumpf vom gefällten Baum, der neu ausschlägt und wachsen kann. So sieht Jesaja die Gemeinde. Gottes Geist ist also nicht abwesend. Nein, der Geist weht bis heute und schenkt Kraft und Mut zum Glauben, zur Liebe und zum Einsatz für Menschen, die Hilfe brauchen. Eine reiche Gabe, die wir jeden Tag neu erleben, erhoffen und erbitten dürfen. Nicht umsonst also loben wir Gottes Dreieinigkeit: Gott den Vater, den Sohn Jesus Christus und den Heiligen Geist. Der Jesaja-Text mi seinem Dreimal-Heilig erinnert uns daran: Heilig, heilig, heilig ist der Herr Zebaoth, alle Land sind seiner Ehre voll.“ Amen.

Protože lidé v době Izaiášově nechtěli naslouchat, Izaiáš se svým společenstvím zápasil. Nerozumnost, egoismus, falešná bezstarostnost a velikášství, to jsou ta kritická slova. Vůbec věci, které ani v dnešní době nejsou méně aktuální. A přece tato kritická slova nejsou ráda slyšena. Myslím, že to známe. Na konci zůstává tak, jako v době Izaiášově, tak i dnes potěšení a posilnění, ve které smíme doufat: To, co zůstává, je opět obraz. Zůstat má posvěcený zbytek, představme si něco jako pařez pokáceného stromu, pařez, který nově obráží a může růst. Tak vidí Izaiáš své společenství. Boží duch není nepřítomný. Ne, Duch věje až dodnes a dává sílu a odvahu k víře, k lásce a nasazení se pro člověka, který potřebuje pomoc.  To je dar, který každodenně prožíváme, který si vyprošujeme a dostáváme a ve který smíme doufat. Není to náhodou, že chválíme Boží trojici: Boha Otce, Syna Ježíše Krista a Ducha svatého. Izaiáš nám tuto skutečnost připomíná svým: Svatý, svatý, svatý je Bůh Sabaot, plná jsou nebesa jeho slávy”. Amen.