Kladno, 20.11.2016 Neděle věčnosti

Dr. Ernst Uhl (Německo, Brémy), český překlad Václav Kadeřávek

Text: Zjevení 21, 1-5

Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo.
 A já Jan jsem uviděl to svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže.
 A uslyšel jsem mocný hlas z nebe, který říkal: "Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid a Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem.
Bůh setře každou slzu z jejich očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť první věci pominuly."
 A Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, činím všechno nové." A řekl mi: "Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá."

Kázání:

Milý sbore,

     dnešní neděle, která je poslední v církevním roce před první adventní nedělí, má název  „Neděle věčnosti“. Měli bychom být upomínání a rovněž utěšování následujícím: vedle toho, co existuje dnes, co vidíme a v čem denně žijeme, je ještě jedna další realita či skutečnost: Boží realita – která je podle slov Bible věčná. Boží realita, v níž je nám přislíben náš nový život a obnova světa. V poslední knize Bible na posledních stranách knihy Zjevení je tato nová realita prorokem Janem představena v nádherných obrazech.

     Je zde řeč o nové zemi a novém nebi. Tím jsme upomínání na původ starého stvoření v úvodu Bible, kde zaznívá „na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“. Co se však v průběhu času stalo z nebe a země? Došlo k mnohému poškození a vzniklo mnohé utrpení, které má svůj původ v člověku! Války, násilí, přírodní katastrofy, nenávist, lhostejnost je mezi lidmi. To zažívat znovu a znovu, to dokáže zbavit člověka odvahy a vyvolat smutek. Rovněž mezi křesťany to může vést k rezignaci a k tomu, že se se špatným stavem světa smíříme a nejsme dále ochotni se nasadit pro člověka v nouzi či pro zlepšení poměrů.  

     Právě proti této rezignaci a lhostejnosti vystupuje Jan ve své vizi, ve které říká: Bůh tu nepřestal být pro nás a nepřestal se o lidi starat i když to nyní pro svět nevypadá dobře. Tak, aby to bylo zvýrazněné a podtržené, nastupuje Jan do nejsilnějšího fortissima, kdy předpovídá nové nebe a novou zemi. Má to vyznít dramaticky – jako druhé stvoření světa a člověka, jako zcela základní obnova všeho, o čem hovoří Bible ve svém úvodu! Završena a konkretizována je tato obnova obrazem „nového Jerusalema“, kterému Bůh dá takto vzniknout. Jméno Jeruzalem odkazuje na chrám, hovoří se zde rovněž o „svatém městě“, kde podle víry starého Izraele přebývá Bůh, tedy opakované ujištění o tom, že Bůh bude člověku nablízku.  

     Dále se zde hovoří o „mocném hlasu“: Pohleďte, příbytek Boží mezi lidmi! A On (Bůh) bude mezi nimi bydlet a oni budou jeho lidem a Bůh sám bude s Vámi“. Ostatně, když Bůh sám bude přebývat v Jeruzalemě, ve městě, které je obehnáno pevnými zdmi, má tím být ještě jednou zvýrazněno: Jste zrozeni v Bohu, On bude Vaší ochranou tak, jako jsou ochranou zdi Jeruzalema.

     Jde to však i dále. Pomocí Boží ochrany, pomocí Boží blízkosti jsme osvobozeni od těžkostí a smutků, které činí dobrý život nemožným, a které vystavují naši víru tak tvrdé zkoušce. A právě k tomu je řečeno to neuveřitelné: Bůh setře každou slzu z očí, a smrti již více nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti. Ano, slzy tekou až příliš často. Pokud jsme ztratili milovaného člověka, může naše bolest a ztráta být neutěšitelná. Jsme vychýleni z naší životní cesty a vůbec nevíme, jak by život měl dále pokračovat. Často bývá člověku k útěše říkáno: Čas zhojí všechny rány. A jistě to i tak je – že nám čas může pomoci s bolestí žít. Časem se snad podaří ztrátu překonat. Jak je to dobré, když je čas takovým hojivým prostředkem v bolestech, ve ztrátě a pláči!

     Svědek víry Jan to však říká jinak. Nejen, že slzy budou setřeny, nejen trápení a bolesti přejdou – to všechno je představitelné, to mohou lidé či sám čas zvládnout sami. Jan říká to nepředstavitelné, co nikdo z nás říci nemůže: Smrti již více nebude. Nebo ještě dramatičtěji: „ Pak smrt i její říše byly uvrženy do jezera (Zj 20, 14). Tak smí být mluveno pouze na pozadí Velikonoc a důsledku Kristova vzkříšení. Smrt je stále ještě hořkou zkušeností a stále nepřekonaným nepřítelem; každodenně toto musíme bohužel prožívat – ve svém okolí, při teroristických útocích, při útěku stovek tisíc lidí přes moře a (snad nejhůře) ve válkách - v Aleppu, v Mosulu, na Ukrajině a v dalších místech. Jan však navzdory tomu všemu chce říci: Prostřednictvím Ježíše, následkem jeho vzkříšení smrt ztratila svoji dosavadní konečnou platnost. Zkusím to říci ještě jinak: Vzkříšení, to je pro mne výraz toho, že u Boha není nic ztraceno, vše je u Něj zrozeno, vyzdviženo, ospravedlněno a  Jím učiněno nové. To chce Jan říci sboru k útěše, tak, aby lidé došli pomoci a obstáli v  těžkostech všedního dne a ve víře zůstali sboru věrní.

     Ostatně, je řečeno rovněž i to, že Zjevení Janovo není jen druhým příběhem o stvoření. Je zároveň druhým velikonočním příběhem, který Jan ukončuje slovy: „ Staré věci pominuly, pohleďte, činím vše nové“. Poměřeno realitou, kterou každý den prožíváme, to může být opovážlivé tvrzení. To „staré“, tedy strádání, bolesti a moc zla, jsou až příliš aktuální. Důležité však je, abychom se tím „starým“ nenechali zbavit odvahy, nenechali si zastřít výhled a byli schopni zahlédnout to „nové“, pro které je nám zde řečeno: „Pohleďte, činím vše nové.“

     Vše, co Jan chtěl říci, říká velmi vznešeným způsobem. Slavnostní, vznešený tón jazyka odkazuje na to, že Janova slova patří do bohoslužby, případně, že byla přímo součástí bohoslužeb. Zjevně jde o to, abychom se jako sbor při bohoslužbách posílili pro každodenní život, ve kterém na Boha spoléháme v tom, že ani chudoba, ani násilí, ani strach ani jednou smrt nemají nad námi moc. Tím více smí a má náš život být žit tak, aby si naděje, svoboda a naše přimknutí se k Bohu našly své místo a zachovávaly převahu – na pozadí Janových slov „A viděl jsem nové nebe a novou zemi“. Amen.