Kázání

Kladno – 9. 9. 2018, 15. neděle po Trojici Není možné sloužit dvěma pánům

1.čtení: Matouš 6, 24-34

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Text: Matouš 6, 24

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, žijeme na pomezí dvou světů, světů dobra a zla, které na nás působí, a oba ty světy mají zájem, abychom jim sloužili. Výzva, „Nemůžete sloužit Bohu i majetku“ nám naznačuje, o jaké konkrétní světy jde. Na jedné straně je Bůh a na té straně druhé je majetek.

Majetek si často spojujeme s tím co je materiální a hmotné. Což může zavádět naše chápání k názoru, že materiál nebo hmota jsou špatné. A to by byla chyba.

Svět materiálu a hmoty, vnímám spíš jako hraniční pásmo, mezi těmi světy, o kterých je tu řeč. Materiál a hmotu tedy vnímám jen jako prostor, který je „neutrální“. Je to omezený prostor, kde žijeme svůj omezený pozemský život. Planeta Země. Vše co jsme schopni vnímat našimi vnějšími smysly. Vše co jsme schopni vidět, slyšet, cítit, nahmatat… Nesmíme ovšem zapomínat, že vše hmotné, co nás obklopuje, stvořil Bůh, a dal nám to k užívání. Přírodu živou i neživou, rostliny, zvířata, hory i kopce, řeky i moře, nebe, hvězdy, celý vesmír. I naše lidské tělo je z hmoty. Vše toto hmotné a materiální jsme si pojmenovali, prozkoumali a stále ještě zkoumáme. S touto hmotou pracujeme, upravujeme ji, čerpáme z ní… I hmota v tomto smyslu je Boží dar, se kterým jsme propojeni, a který má všemu a všem sloužit! I ve hmotě, je možné nalézat Boha. Proto materiál i hmotu jako takovou nelze považovat za něco špatného.

To, na co je v káravém duchu poukazováno, je „služba majetku“. A majetek může být jak hmotný tak nehmotný. Když se podíváme v ekumenickém překladu, na poznámku pod čarou, nebo když se podíváme do jiných překladů – Žilky, Petrů nebo bible kralické, zjistíme, že termín „majetek“ je tu nahrazen zřejmě přesnějším slovem „mamon“.

Před nedávnem jsem právě o termínu „mamon“ ve svém kázání už mluvil. Proto připomenu, co o mamonu říkají výkladové knihy: Slovo „mamon“ pochází z hebrejštiny a má kořen ve slově amen – důvěřovat. Mamon je tedy něco, čemu důvěřujeme, co je domněle spolehlivé. Mamon jako majetek, peníze, personifikované jako moc, která slouží zlu a odvádí od Boha. Majetek je často spojen s nespravedlností, jak při získání, tak i při používání. Jestliže majetek je „nespravedlivý mamon“ tím spíše je třeba s ním moudře zacházet… (konec citace).

Ve slovech „majetek“ a „mamon“ vnímám rozdíl. Majetek je něco co vlastníme, co užíváme, co nám v mnohém pomáhá, a může pomáhat nám i druhým – tedy pokud s ním zacházíme moudře. Ale v momentě, kdy majetku začínáme důvěřovat, spoléhat se na něj, stává se majetek mamonem. Jsme na něm závislí, lpíme na něm, milujeme ho, protože nám dává pocit bezpečí, pocit jistoty a také pocit moci. Majetek, který se nám stal mamonem, nás utvrzuje dokonce i v myšlence, že když ho máme, žijeme, a kdybychom o něj přišli, budeme (v lepším případě) jen živořit, nebo umřeme. Mamon v nás tak probouzí strach, kterým nás ovládá. Strachem nás přesvědčuje k tomu, že je třeba myslet nejen na přítomnost, ale i na budoucnost. A tak s obavami a strachem shromažďujeme další majetky, a počítáme, jestli to, co jsme si nahromadili, bude stačit nejen na zítřek, ale i na další měsíce a roky. A i když v očích mnohých vypadáme jako ti, co „už jsou za vodou“, nemáme dost, protože mamon nám stále vyhrožuje strachem a přesvědčuje, co všechno je ještě třeba nahromadit, co všechno ještě potřebujeme. A tak neustále se zoufalým strachem, sevřeným žaludkem z obav o budoucnost, často nevědomky, mamonu sloužíme, a nemůžeme se dobrat spokojenosti a stáváme se otroky domněle spolehlivého majetku, kterého není nikdy dost. A nakonec s tímto strachem i umřeme. A snad až na smrtelné posteli dojdeme k pocitu, že nám nahromaděný mamon po smrti je k ničemu. Tento pocit jediný (pokud k němu dojdeme) je pravdivý!

Majetek se stává mamonem i v momentě, kdy v důvěře v mamon, začneme majetek získávat nečestně. Scénář je stejný.

Majetek se ovšem stává mamonem i v momentě, kdy jsme jej sice získali čestně, ale po té co jsme ho získali, vytvořili jsme si na něj závislost. A díky této závislosti, nás mamon opět opíjí strachem. Neumíme si představit život bez toho, co jsme už za dlouhá léta my i naši předkové (a třeba i v dobré víře) vybudovali, vytvořili - nashromáždili. I zde je následný scénář stejný.

Prokletí mamonu, může propadnout každý z nás jak v osobním životě, tak i v tom životě (nevím, jestli v křesťanském) ale rozhodně v tom církevním. A tímto se dostávám do situace současné církve (myslím té naší, posuzovat situaci jiných církví si netroufám) a také do situace některých sborů, mezi něž patří i ten náš kladenský.

Církev všeobecně má za sebou dvoutisíciletou historii. Během té doby prošla mnohými obměnami. Má za sebou mnoho etap, a v každé té etapě se musela vyrovnávat s novými situacemi, podmínkami, okolnostmi tak, jak přinášel také vývoj ve světě. Příkladem uvedu jen některé:

Na počátku vznikající církev neměla nic, než víru v Boha. Neměla žádné majetky (hmotné i nehmotné). Nebyla ještě ani institucializována, neměla kostely ani farnosti, první křesťané se scházeli se vší skromností po domech nebo někde venku. Prvotní církev nemela řády, stanovy, tradice, byla odkázána pouze na Slovo, které přinášeli apoštolové. Neměli dokonce ani bibli. První křesťané žili přítomností, protože věřili, že už za jejich života dojde k druhému příchodu Krista. Neměli důvod shromažďovat majetky a vytvářet si na něj závislost. Mnozí prodávali své vlastní majetky, aby utržené peníze věnovali církvi, ale ty peníze církev rozdělovala mezi ty, kteří nic nevlastnili, mezi potřebné. Starali se o chudé, nemocné, vdovy i sirotky. Traduje se, že takto nějak začaly vznikat chudobince, nemocnice, sirotčince atd.

Prvotní církev neměla žádné majetky, měla jen víru a touhu následovat Krista. Přes to, že neměla nic než tuto víru, a přes to, že byla pronásledována, počet Kristových následovníků stoupal.

Nová etapa přichází v momentě, kdy si křesťané uvědomují, že druhý příchod Krista se nekoná, že k němu může dojít ještě za dlouho. Už nestačí uvažovat pouze o přítomnosti, ale začíná se uvažovat i o budoucnosti. S prodlužováním lhůty druhého příchodu Krista a stejně tak i narůstajícím počtem křesťanů vstupuje církev do nové etapy. Začínají vznikat sbory v jednotlivých městech.

Čas běžel, přicházely další a další etapy a jedna z nejvýraznějších byla ta, kdy se křesťanství stalo oficiálním již nepronásledovaným, ale naopak podporovaným státním náboženstvím. Což sebou přineslo mnoho dobrého, ale i mnoho zlého. Církev začala mít moc, a šla ruku v ruce i s mocí světskou.

Následují další etapy, které se možná různě prolínají. Církev jako instituce se stala obrovským kolosem, kde byli křesťané poctivý, kteří nepřestávali důvěřovat Bohu a ve své poctivé víře následovali Krista. Byli tu ale také ti, kteří se od Boha evidentně odvrátili, bohužel často to byli ti nejvýš postavení, a začali sloužit mamonu. Zneužívali svého postavení, své moci, a uváděli lid v nevědomost, začali jím manipulovat, vydírat, trestat udržovat ve strachu. Kázali vodu a sami pili víno.

Další etapy přicházeli i se snahou reformací. Etapy, kdy se církev začala rozdělovat nejen v názorech, ale i jako instituce. A každá nově vzniklá instituce si začala vytvářet, budovat a hromadit své majetky, své kostely, své řády, svá pravidla, své tradice, svou moc.

Do hry přicházely i etapy konkurenčních bojů církví. Války ve jménu Boha, církev proti církvi, křesťané proti křesťanům. Nechyběly etapy církevních totalit, kdy poddaní museli uznávat jen tu církev, kterou uznává jejich světský pán. Stavěly se nové a ještě větší kostely, které měly hrdě dávat najevo, která církev tu vládne.

Přicházely také etapy, kdy se církev musela vypořádávat s vědou, která dokazovala, že některá církevní učení a chápání světa i toho, co si církev představuje pod pojmem Bůh, je mylná.

Bůh! Církev procházela i etapami, kdy Bůh byl v církvi znatelný, ale i etapami, kde Boha pro službu mamonu nebylo vidět.

Církev se dostala i do etapy, kdy svou moc a slávu ztratila. A ztratila i mnoho následovníků Krista.

Církev všeobecně se dostala i do etapy, ve které se nacházíme my dnes. Do etapy, kdy místo rozdělování, hledáme opět jednotu. Kdy snad víc, než to, co nás rozděluje, hledáme to, co nás spojuje.

Pokud hledáme toto sjednocení u Boha, protože jsme došli k poznání, že jedině živý Bůh je tím pojítkem, že jedině Bůh nás může v Kristu zachránit, je to v pořádku a máme naději.

Pokud je to ovšem jen ze strachu, protože je nás málo, jsme v menšině a bylo by dobré hledat jednotu proto, aby nás bylo víc a abychom se necítili tak malí, je to zase jen služba mamonu. Nic víc.

Novou etapu církevních dějin ovšem prožíváme i my Církev evangelická, coby jedna z církevních institucí, která nějak žila, nějak žije a snaží se žít dál. Myslím tím ne pouze přežívat, ale žít.

V této etapě je situace taková, že máme nějaký majetek, máme svou instituci, máme své řády, stanovy, tradice, máme své kostely, farnosti atd., což je výsledek etap předchozích (to nezměníme, taková je realita k dnešnímu dni). Novum, které do této etapy přináší novou situaci, se kterou bude třeba se vypořádat je, že to všechno něco stojí, jenže ubylo členů a díky odluky církve od státu ubývá i peněz ze státní pokladny, kterými se dotovaly platy farářů. Tato situace v nás pochopitelně probouzí strach.

Zvykli jsme si na plné kostely a těžko se smiřujeme s tím, že už plné nejsou. Zvykli jsme si na ten náš církevní i sborový majetek, i na veškerý servis, který nám instituce prostřednictvím farářů doposud poskytovala. Neumíme si představit, jak bychom mohli žít bez toho všeho. Staršovstva se dostávají pod velký a velice nepříjemný tlak. Pořád se řeší jen peníze a majetek. Vize do budoucna žádná. Mít faráře, nebo nemít? Opravovat kostely a farní budovy, nebo neopravovat? Kde brát peníze? Tyto otázky na nás stále víc a víc křičí, stále nás víc a víc ničí a nutí nás uvažovat pouze ekonomicky. Na členy stávající i potenciální se mnohdy začíná koukat ne jako na lidi hledající spásu, na lidi toužící po Bohu, na lidi, jimž má být kázáno evangelium, ale jako na salárníky – platiče.

S tím že ubylo členů, ubylo i ochotných lidí ty naše majetky udržovat. Kdo si vezme službu? Zní při každých ohláškách a zoufale hledíme na nevyplněná políčka tabulky služeb úklidu, která čekají na nějaké jméno…

Musíte sehnat peníze, musíte se starat o majetek, musíte za každou cenu si udržet vše, na co jste zvyklí. Pokud to nebudete mít, zaniknete…

Vnímáte to? Pořád na nás útočí mamon, na kterém jsme si vytvořili závislost, mamon, který nám vnucuje domněnku, že je důvod mu důvěřovat. Máme pocit, že nám majetek může dobře sloužit, a že nám slouží, a on se nám přitom opět stává mamonem, kterému sloužíme my. Mamon, který námi cloumá, vysává a vysiluje nás, vyhrožuje a pouští na nás strach. Vnímáte to?

Bratři a sestry, žijeme na pomezí dvou světů, světů dobra a zla, které na nás působí, a oba ty světy mají zájem, abychom jim sloužili. Výzva, „Nemůžete sloužit Bohu i majetku (Bohu i mamonu)“ nám připomíná, že sloužit mamonu nemusíme. Můžeme se rozhodnout sloužit Bohu. Se službou mamonu, máme jako církev velkou zkušenost. Myslím, že výčet těch několika etap z církevních dějin, které jsem sice jen ve stručnosti zmínil, nám to dokazují. Tuto zkušenost zakoušíme i dnes.

Zkusme si nastolit etapu úplně jinou: Zkusme ji s jiným pánem než je mamon. Zkusme to takhle:

V této nové etapě naší církve, našeho sboru i každého z nás je situace taková, že máme nějaký majetek, máme svou instituci, máme své řády, stanovy, tradice, máme své kostely, farnosti atd., což je výsledek etap předchozích (to nezměníme, taková je realita k dnešnímu dni). Ovšem novum, které do této etapy přináší situaci novou, se kterou bude třeba se vypořádat je, že se jako křesťané, tedy následovníci Krista odvracíme od služby mamonu, a vracíme se s pokorou a pokáním ke službě živému Bohu… (může to znít i jako naše vyznání)

Milí přátelé, věřím tomu, že pokud do nové etapy vstoupíme s touto vizí, s touto motivací - s plným odhodláním sloužit pouze Bohu, máme naději a možná zažijeme zázraky. Možná budeme mít víc času na svůj duchovní růst, možná budeme mít víc času věnovat se lidem, kteří potřebují povzbuzení, možná se změní i naše vzájemné vztahy a budeme k sobě přistupovat laskavěji a větší důvěrou, možná začneme být upřímnější a přestaneme se bát říkat pravdu, možná se náš pesimismus promění v optimismus, možná náš nový přístup k životu bude mnohem víc prozářen Boží milostí a pochopením pro druhého…

Bůh totiž používá úplně jiné prostředky než mamon. Bůh totiž námi nemanipuluje, on nás vysvobozuje. Nestraší, ale miluje. Bůh nás nevysává, nevysiluje, ale naopak dává nám sílu a svobodu. Bůh nás nenutí ke lsti, nevede nás do nečestného shromažďování pomíjivého majetku, ale naopak nás vede ke spravedlnosti a skrze víru v Krista k věčnosti.

A tak mne napadá, že jeden zázrak můžeme vnímat už teď. I přes to, že církev upadala do nástrah mamonu a v mnoha etapách svých dějin byla otočená k Bohu zády, Bůh byl církvi stále na blízku. Stále do církve posílal své posly, kteří evangelium Ježíše Krista nenechali v tom dějinném marastu zahrabat do zapomnění, ale dokázali ho přenést i přes ta dvě tisíciletí až k nám. Bůh totiž, i když jsme mu my nesloužili, sloužil on nám. Amen.

Modlitba:

Náš nebeský Otče, mamon na nás stále dotírá a vyhrožuje strachem o budoucnost, a my v naší slabosti mu mnohdy nedokážeme odolávat. Prosíme tě za tvou všeobecnou církev i za církev evangelickou, kterou vytváříme my, i za kladenský sbor, za všechny křesťany a také za každého z nás, tak jak tu jsme před tebou shromážděni, dávej nám skrze svého svatého Ducha moudrost, abychom zůstávali věrní jen tvé službě. Vždyť ty jediný si Bůh živý, a skrze Krista, našeho Pána, dáváš život i nám. Nejen život pozemský, ale i věčný. Pomáhej nám, prosíme, ať se mu neztratíme. Amen!