Kladno 26.8.2018  13. neděle po Trojici  - Uzdravení hluchoněmého

Introit: Žalm 33, 4-6

Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný.

Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země.

Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup.

1.čtení: Genesis 1, 1-4 

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.

Text: Marek 7, 31-37 

Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená `otevři se!´ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč."

Kázání:

            Milé sestry, milí bratři, textů z Markova evangelia, které se dostaly do starocírkevních perikop je oproti jiným evangeliím málo, a když už, tak to většinou značí, že text poukazuje na něco obzvláště významného. Tak je tomu i v tom dnešním případě.

Důležitým aktérem v příběhu, který jsme slyšeli, je hluchý člověk, který navíc špatně mluvil. Ve skutečnosti tu ale nejde o člověka, který je nemocný v tom smyslu, že má problémy se sluchem, koktá či zadrhává, ale o člověka, který žije v jakési nevědomosti – nevědomosti o pravém smyslu a podstatě života. Ta nevědomost se projevuje tím, že není schopen či ochoten slyšet - naslouchat tomu, čemu by naslouchat měl, a stejně tak, že není schopen mluvit tak, jak by mluvit měl, že není schopen hovořit o věcech podstatných, smysluplných.

Ježíš se s tímto člověkem setkává na území Dekapole, což je místo, kde žijí pohané, lidé, kteří Boha neznají, kteří věří v úplně jiné bohy, než ten se kterým přichází Ježíš. Onen člověk (není tu ani zmíněno nic o tom, zda to byl muž či žena – prostě „člověk“), je tu jakýmsi zástupcem všeho lidu, který je doposud hluchý k Božímu slovu, a protože jeho víra je nasměrovaná a jeho život oddaný k jiným božstvům, k jiným hodnotám, je schopen mluvit pouze na základě své dosavadní pohanské či světské zkušenosti, což je z Božího pohledu špatně. Člověk, který se doposud nesetkal se skutečným Bohem, žije pohanským, nebo světským životem, tedy životem, který je marný, prázdný, bezútěšný, bez jasného cíle, beznadějný.

Pohanský člověk, který Boha nezná a ve kterém živý Bůh nemá místo, takový člověk nemůže jinak než také špatně mluvit – tedy mluvit nesmysly.

Teď malinko odbočím a zastavím se u termínu, který v našem textu není zmíněný, ale přímo s ním souvisí. Termín, který souvisí jak se sluchem, tak i s tím co vychází z úst – „SLOVO“

Jak chápeme slovo? Co je to slovo? Samozřejmě, že slovo můžeme vnímat jen jako zvuk, jen jako souhrn souhlásek, které tvoří celek, jakousi jednotku, která má určitý význam. Slova jsou důležitá pro dorozumívání… atd. To všechno víme, nebo si můžeme najít v encyklopediích. Z kontextu bible však vychází, že slova mohou být dvojí.

Jsou slova lidská - světská, která sice také mají svůj určitý význam, ale nesměřují k věčnému životu. Jsou marná, povrchní, jejich význam směřuje k pomíjivosti. A to nemluvím o tom, že lidská slova jsou často i falešná, lživá a zlá… Tato slova můžeme vnímat jako slova s malým „s“, slova, která užívají ti, kteří mluví špatně.

Na druhé straně je Slovo s velkým „S“, Slovo, které vede k věčnosti, k životu, Slovo, které je pravdou, skutečností, Slovo, které je činné, tvůrčí, život probouzející – tedy Slovo Boží. V prologu Janova evangelia se píše o slovu: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ V dnešním prvním čtení jsme četli, jak Bůh svého Slova užívá, jakou má moc a sílu: „I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo.“ Kdybychom v knize Genesis pokračovali dál, vidíme, že Bůh svým Slovem stvořil celý svět, vše co nás obklopuje. „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ A nakonec, opět známe z prologu Janova evangelia: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Síla a moc ve Slově Božím je v tom, že je jednak tvůrčí, životodárné a smysluplné, ale i v tom, že je pravdivé, skutečné, zrealizované. Kdyby Bůh řekl, „Budiž světlo“, ale světlo by nebylo, nebo kdyby Bůh nenaplnil to, co skrze proroky lidu slíbil – že pošle Zachránce, Spasitele, Mesiáše, jeho Slovo by bylo zbytečné, marné, prázdné a nabylo by stejné úrovně, jako ono slovo světsky lidské. Boží Slovo se stává Slovem s velkým „S“ až v té chvíli a právě proto, že je naplněné, že se stává Pravdou. A navíc pro nás lidi je Boží Slovo jistou nadějí a důkazem o Božím milosrdenství a lásce, která nás chce každého dovést do věčnosti.

Člověk, kterého v pohanské Dekapoli přivedli k Ježíši je prototypem všech, kteří neslyší Boží Slovo, těch, co nejsou schopni či ochotni mu naslouchat, a kteří mluví jen slova, která jsou prázdná, marná, nesmyslná tedy světská. Je prototypem člověka, který žije v nevědomosti, prázdným životem, bez víry i naděje. Všimněme si, že v jiných příbězích, kde Ježíš uzdravuje, Ježíš často vyzdvihuje víru těch, kterých se to týká – „Staň se podle tvé víry“, „Víra tvá tě uzdravila“ atd. V dnešním příběhu se víra nijak neprojevuje, není vůbec. Není co vyzdvihovat. Hluchoněmý člověk tu vůbec žádnou víru nemá a díky své situaci snad ani mít nemůže. (Možná jen ti, kteří ho přivedli, projevili svým počinem víru, ale ani to není jisté, možná chtěli jen vidět zázrak pomocí skládání rukou.)

Hluchý a špatně mluvící člověk, který je bez víry. Prototyp člověka, který žije sevřen, uzavřen v jakémsi obalu, skrze který nikdy neproniklo oživující Slovo Boží, prototyp člověka, který neměl možnost se s živým Bohem setkat. Takový člověk už teď, jako by byl mrtvý.

Ježíš nenaplňuje davovou představu o přikládání rukou. Chce tomu člověku pomoci, ale nechce, aby to bylo dáváno na odiv, nechce, aby to bylo špatně pochopeno. Nechce provést pouhý zázrak. Proto udělá úplně něco jiného, něco, co je pro zázrak očekávající dav nečekané. Ježíš odvádí tohoto člověka stranou od davu, a v ústraní, až na klidném místě, mu věnuje svou pozornost, svou láskyplnou péči, která je prodchnuta přijetím, uvědomělou vážností celé situace toho člověka a v neposlední řadě porozuměním. Dochází tu k osobnímu kontaktu. Ježíš si vyhrazuje svůj vzácný čas i pro to, aby byl pouze s ním, s tímto pohanem, světským člověkem bez víry a věnuje mu speciální péči. A protože se tu ze strany toho člověka neprojevuje žádná víra, přistupuje k onomu uzdravení s Boží mocí.

„Vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka“… Pro tehdejší lid mohl tento úkon na první pohled (povrchní pohled) vyznít jako práce s magií. Když byl někdo posedlý démony, jedním z projevů bylo, že dotyčný z úst vypouštěl sliny. Proto sliny, byly často spojovány s démony a zlými mocnostmi. V tomto případě se jedná o úplně něco jiného. Vidím v tom hluboké propojení, naprosté, úplné, dokonalé napojení, jakési nejhlubší důvěrné spojení Spasitele s tím, kdo spasení potřebuje nejvíc. Ježíš jako Spasitel přijímá a pečuje i o toho nejubožejšího z nejubožejších – s plnou vážností a vědomím, že tu jde opravdu o život.

„Vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená `otevři se!´ Do celého procesu Ježíš vkládá svou Boží moc, své mocné Slovo s velkým „S“ - „Otevři se!“… podobně jako kdysi Bůh řekl „Budiž světlo!“ A jak řekl, tak se i stalo. „I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“

Díky Ježíšově péči, díky působení Ježíšovo moci, díky jeho Slovu, které proměňuje temnotu ve světlo, se projeví na onom člověku jasná a zřetelná změna.

Ten člověk už není hluchý vůči živému Bohu, a slova, která vychází z jeho úst, jsou v souladu se Slovem Božím. Začal „mluvit správně.“

Taková změna, uvádí mnohé v údiv. Takový údiv, že jen stěží to dokážeme udržet v tajnosti. Jenže, jak už bylo naznačeno, zázrak si každý může vyložit po svém a posluchači, ke kterým se ona zpráva o zázraku dostane, to mohou špatně pochopit. A možná právě proto, Ježíš nařizuje, aby to nikomu neříkali. Nejde mu o obdivování zázraku, ale o pochopení toho, že živý Bůh existuje. Že je tu s námi, uprostřed nás, i když ho zrovna nevidíme a neslyšíme. Abychom pochopili, že tento živý Bůh má zájem a hlavně má i tu moc, vysvobodit nás lidi z nevědomých temnot a smrti, a že má touhu i moc přivádět nás opět k životu, dokonce i k životu věčnému. Amen.

Modlitba:

            Pane Ježíši Kriste, i my, ačkoliv věříme, jsme často hluší ke tvému slovu a namluvíme více slov, které přináší marnost a zmar. Prosíme tě proto, řekni i nad námi ono své mocné slovo „Effatha“ – Otevři se! Dej, prosíme, ať jsme vnímavější ke slovům podstatným, život dávajícím a stále probouzejícím. Dej, prosíme, ať jsme vnímavější i k potřebným lidem kolem nás a abychom se jim dokázali věnovat se stejnou péčí, jako to děláš ty. A také tě prosíme, dej a ať i my dokážeme mluvit správně! Amen.