Kladno, 5.8.2018, 10. neděle po Trojici
O prozíravosti
1.čtení:
Efezským 5,
5-10
Dobře
si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem
jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím. Nenechte se od
nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho
neposlouchají. Proto s nimi nemějte nic společného. I vy jste kdysi byli
tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla -
ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí
Pánu.
Text:
Lukáš 16, 1-9
Svým
učedníkům řekl: "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého
obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: `Čeho
ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být
správcem.´ Správce si řekl: `Co
budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se
stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!´
Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: `Kolik
jsi dlužen mému pánovi?´ On řekl: `Sto věder oleje.´ Řekl mu: `Tu je tvůj
úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.´ Pak řekl druhému: `A kolik
jsi dlužen ty?´ Odpověděl: `Sto měr obilí.´ Řekl mu: `Tu je tvůj úpis;
napiš osmdesát.´ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.
Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než
synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat
přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, podobenství o nepoctivém
správci Ježíš s velkou důležitostí vypráví svým učedníkům a dnes je
se stejnou důležitostí vyprávěn i nám, neboť i my jako současná církev
a především i my jako jednotlivci a následovníci Krista tedy synové světla,
jsme také správcové majetku, který nám přenechal náš Pán – Pán Ježíš
Kristus. To, co my synové světla máme spravovat, není majetek materiální
ale zejména duchovní. Je to to, co náš Pán, kterému věříme, nám s důvěrou
svěřil – evangelium včetně hodnot Božího království – víra, láska,
naděje, pravda, milosrdenství a odpuštění, obětování se pro druhé…
Jak moc jsme poctiví či nepoctivý správcové, nechť si posoudí každý sám.
Ježíš chce pro dnešek naší pozornost upoutat ještě jinam. Na vlastnost,
která se mnohem víc projevuje u synů světa než u synů světla. Na
vlastnost, která se mnohem více projevuje v tom materiálním světě než v
tom našem duchovním. A aby tuto vlastnost opravdu zdůraznil, vypíchnul a několikrát
podtrhnul důležitost této vlastnosti, a abychom my nad tím začali skutečně
přemýšlet a nechali se vyburcovat k aktivitě, záměrně nás provokuje příběhem
s nečekaným vyústěním vrcholu děje. – V okamžiku, kdy my posluchači s
očekáváním velkého vzruchu se těšíme na spravedlivou odplatu, kde
nepoctivý správce bude předán soudu a patřičně potrestán.
Ježíš, jakoby na truc našemu očekávání, pokračuje úplně jinak.
Nepoctivý správce je místo předání soudu a patřičného potrestání
pochválen.
Kroutíme nad tím nevěřícně hlavou a říkáme si pro sebe „Co je
to za blbost?!? Tuto pochvalu vnímáme jako nespravedlivou, nepatřičnou, jako
něco, co nám nesedí ani v tom, že by takovou nespravedlnost schvaloval Boží
Syn, který příběh vypráví?!? „Nepoctivý správce udělal podvod a jeho
pán, který je škodný, tedy zaměstnavatel, ho pochválí…?!?“ Jenže
nepoctivý správce není pochválen za podvod. Nepoctivý správce je tu pochválen
pouze a jen za prozíravé jednání – „Pán pochválil toho nepoctivého
správce, že jednal prozíravě.“
Onen námi vnímaný rozpor a pocit nespravedlivé pochvaly se dotýká
dalšího tématu, na který Ježíš naráží. V příběhu jde bez pochyby o
majetné škody, podvody s majetkem, jde tu o majetek, o vlastnictví a právo
na vlastnictví atd., jedním slovem - jde tu o „mamon“. V jedné výkladové
knize jsem se o termínu „mamon“ dočetl následující, cituji: „mamon“
pochází z hebrejštiny a má kořen ve slově amen – důvěřovat. Mamon je
tedy něco, čemu důvěřujeme, co je domněle spolehlivé. Mamon jako majetek,
peníze, personifikované jako moc, která slouží zlu a odvádí od Boha.
Majetek je často spojen s nespravedlností, jak při získání, tak i při používání.
Jestliže majetek je „nespravedlivý mamon“ tím spíše je třeba s ním
moudře zacházet… (konec citace). A ještě doplním, nebo spíše zdůrazním,
že mamon – peníze, majetek atd. patří z Božího pohledu k těm věcem,
které jsou pomíjivé. A evangelista Lukáš ve svém evangeliu se docela výrazně
na tuto pomíjivost mamonu s oblibou zaměřuje a pomíjivost mamonu zdůrazňuje.
Jenže my, protože z tohoto světa hmoty, kde peníze jsou vždy na prvním
místě, pocházíme, vnímáme majetek, peníze a vše s tím spojené za primárně
důležité. Neuvědomujeme si plně jejich pomíjivost. (Tu naopak přisuzujeme
nám samotným. Kolikrát už jsem slyšel hlášku „Peníze budou, my
nebudem…“) Na hmotný majetek, peníze „mamon“ dáváme v našich životech
velký důraz, protože nám dává pocit bezpečí, pocit svobody, pocit důležitosti,
moci atd. A možná právě proto, že jsme se naučili v tomto světě vnímat
majetek jako něco primárního, vnímáme primárně i nespravedlnost v tom, že
nepoctivý správce je místo spravedlivého soudu pochválen… Jenže onen v
našich očích poškozený majitel, správcův pán, jedná, jako by pro něj
samotného majetek, peníze tedy „mamon“ nebyly vůbec důležité. Jako by
vůbec nebyly. Uvědomuje si plně jejich pomíjivost. Přehlíží všechny
materiální škody, které jsou na něm učiněny, ale všímá si, a možná
dokonce obdivuje tu úžasnou vlastnost, kterou právě nepoctivý správce prokázal
– prozíravost.
V jednom junáckém časopise český římskokatolický kněz, teolog,
vysokoškolský pedagog a mimo jiné i dlouholetý politický vězeň Oto Mádr
definoval prozíravost jako „vlastnost člověka, kdy jde o znalost skutečností,
možností a jiných daností a schopnost rozhodovat o vlastním životě v jeho
nejrůznějších aspektech. Znamená to dívat se dopředu a určovat pohyb vpřed…“
Můžeme tedy říci, že pochvala tu zní za to, že správce dostatečně
pochopil svou situaci, že zvážil své možnosti i schopnosti a rozhodl se něco
ve svém životě, respektive pro svůj budoucí život udělat. Pochvala tu zní
proto, že správce se začal dívat ve svém životě dopředu, za to, že si
určil směr nového bytí a učinil pohyb vpřed. A to není zrovna málo.
Připomíná mi to situaci, kdy si dvě děti hrají na mokrém pískovišti
či poskakují v zabahněných loužích, a jejich maminky při pohledu na ně
uvažují každá jinak. Jedna z nich vidí to, že oblečení dítěte bude špinavé,
kapsy plné písku, kolik s tím bude mít práce a starostí to vyčistit, a
proto s křikem a nadáváním dítě rychle z pískoviště či z louže odvádí,
zatím co ta druhá maminka se upřímně raduje z toho, že dítě má pohyb,
že je šťastné, že objevuje nový svět, že umí skákat a radovat se z cákající
vody, nebo že se zvyšuje jeho zručnost a už umí stavět z písku nejen bábovičky,
ale i hrad. Samozřejmě, že i ona bude mít spoustu práce a starostí oblečení
vyčistit, ale není to pro ní v tuto chvíli vůbec, ale vůbec důležité,
protože mnohem, mnohem důležitější je, že dítě ve svém poznávání
roste.
„Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“
Onen nepoctivý správce (můžeme to tak chápat) možná jednal prozíravě,
protože se dostal do stavu, kdy mu nic jiného, než prozíravě jednat, nezbývalo.
Kdy se dostal do krizové situace, zaměstnavatel mu dával výpověď. Hrozila
mu chudoba, společenský pád, potupa, nejistota a hlad. Je možné, že kdyby
mu výpověď zaměstnavatele a krizová situace nehrozila, neměl by potřebu
prozíravě jednat a mohl by nadále žít bez jakéhokoliv vzruchu a nutného
zaujetí pro svou budoucnost.
Ovšem ze zkušeností víme, že synové světa umí prozíravě jednat
i v situacích, kdy jim nehrozí žádná krize. Stačí jim jen nespokojenost
se současností, nespokojenost s tím, co mají. Stačí jim, když se dostanou
do stavu, kdy jen chtějí dosáhnout víc. Kdy chtějí mít ještě větší
majetek, vyšší postavení větší moc atd.
„Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější,
než synové světla.“
Milí přátelé, jsem přesvědčen, že prozíravosti, když jsme k ní
jakkoliv vyburcováni, jsme schopní všichni. Když nám o něco skutečně
jde, umíme i prozíravě jednat. Prozíravé jednání je vlastnost, kterou Ježíš
vnímá u člověka všeobecně jako kladnou, a které je třeba využít. Mám
pocit, že někdy my křesťané žijeme dvojím životem, někdy jako synové
světa, někdy jako synové světla. Jako synové světa, být prozíraví umíme,
ale zapomínáme, že jsme se z Boží milosti stali syny světla. Ježíš nás
vybízí k tomu, abychom byli prozíraví tím správným směrem. Jako správcové
evangelia a hodnot Božího království, jako synové světla.
Je rozdíl mezi prozíravostí synů světa a prozíravostí synů světla?
Typické u synů světa je, že u nich jde často o prozíravým jednáním
dosáhnout mamonu, tedy něčeho co je v Božích očích pomíjivé, a za druhé,
že jde o dosažení mamonu pro sebe samotného.
U synů světla, tedy u nás křesťanů, aby to bylo v souladu s
Kristovským smýšlením a hodnotami Božího království, by mělo prozíravé
jednání směřovat jednak k tomu co je věčné, minimálně k tomu co přesahuje
až za hranici pozemského života a smrti, a za druhé by mělo směřovat ne k
nám samotným, ale ven, k druhým lidem – našim bližním. Ježíš nám s důvěrou
svěřil správcovství nad evangeliem a hodnotami Božího království proto,
abychom je hlásali dál.
Pokud naše prozíravé jednání směřuje pouze k mamonu, nebo pouze k
nám samotným, pouze k našemu „já“, nejednáme prozíravě jako synové
světla, ale prozíravě jako synové světa.
Milí přátelé v Kristu, chci být k vám upřímný a pokud možno se
nebát otevřeně říci pravdu o tom, jak toto téma v souvislosti se současnou
situací církve, sboru i nás samotných vidím já nejen jako kurátor,
kazatel, ale hlavně jako jeden z vás. Téma prozíravosti, stejně tak i téma
pomíjivosti mamonu je dle mého pro církev, ale i pro nás syny a dcery světla
samotné velmi aktuální. Minimálně stejně aktuální, jako v době Ježíšově
a době apoštolů.
Křesťanství tu máme přes více jak dva tisíce let. Za tu dobu jsme
si vedle evangelia a nepomíjivých hodnot Božího království nashromáždili
spousty pomíjivého – instituci, řády, mnohé tradice, nějaký ten hmotný
majetek včetně kostelů a far, mnoho zvyků i představ a předsudků jak by církev
měla vypadat. Neříkám, že je to špatně, to rozhodně ne. Zvláště,
pokud to vše funguje jako pouhý funkční smysluplný prostředek k dosažení
toho správného vyššího cíle, tedy našeho poslání. Jenže mám dojem, že
nám to vše zmíněné, tento prostředek přerostl přes hlavu, přehlušil naší
pozornost, a výsledkem je, že to pomíjivé se nám stalo mamonem, který upřednostňujeme
před nepomíjivým i před naším posláním, které se proměnilo už jen v
jakousi zástěrku.
Církev, jako instituce má před sebou nejasnou budoucnost, protože je
čím dál tím méně peněz, lidí do kostela chodí čím dál méně. Mnozí
jsou frustrovaní z toho, že už to není to, co to bývalo, a někteří (mezi
něž se počítám i já) z toho, že ono duchovní povzbuzení, na které tak
zoufale čekáme, se nám nedostává, protože je zahrabáno někde pod těžkou
hromadou starostí s církevními a s farními technikáliemi a financemi. Je to
problém nejen náš, ale velké části církve všeobecně napříč
republikou, krom velkých měst a tradičních oblastí.
Starší generace se pomalu a jistě smiřuje s tím, že s nimi to možná
skončí, ale snad ještě v klidu dožijí. Střední generace je příliš zaměstnána
svými pracovními a rodinnými povinnostmi, nemá čas tuto situaci řešit, a
možná si zatím ani nechce připouštět, že by měla něco řešit. Mládež?
V některých sborech je, v některých jako je ten náš se o mládeži nedá
moc mluvit… Jen pár tahounů táhne ten církevní trakař dál. Ovšem bez
vize do budoucna, bez jakékoliv prozíravosti.
Možná jako prozatímní prozíravost bereme to, když se snažíme
pomocí grantových projektů zvelebit kostel, jako třeba aktuálně oprava
varhan nebo pozlacení kalicha na střeše. Možná, pod tlakem stále se zvyšujícího
personálního fondu a strachem, že v budoucnu nebudeme mít na faráře,
bereme jako prozíravost vzájemné povzbuzování k větší ochotě v placení
salárů. Možná jako prozíravost bereme opět v rámci grantového projektu
organizování koncertů a různých přednášek. Možná jako prozíravost
bereme to, že velkolepě oslavíme 100 let výročí evangelické církve a příští
rok 150 let od první evangelické bohoslužby v Kladně… Opět NEříkám, že
je to špatně. Také to dělám, podílím se na tom všem…, ale vlastně nevím
proč…
Mám pocit, že ta naše církevní pozornost se ubírá (ne z prozíravosti,
ale spíš ze zoufalství) k tomu, co je nepodstatné, co se ve skutečnosti po
nás nechce, co není naším posláním, co není pracovní náplní toho našeho
správcovství – správcovství synů světla. Ono všechny tyto naše
aktivity nikoho, v tomto světě, kde máme jen hlásat evangelium a Boží království,
vůbec nezajímají - mají svých podobných starostí dost. To, co je zajímá
a co hledají, jsou věci skutečně duchovní, pravda o Bohu, naděje, smysl života,
hledají porozumění, soucítění, uzdravení duší, lásku, přijetí, odpuštění
atd.
Omlouvám se, jestli jsem to řekl příliš tvrdě, ale takto skutečně
vnímám naší současnou realitu. A vím, že tuto realitu takto vnímá vícero
lidí, ale bojíme se o ní veřejně a nahlas mluvit. Bojíme se přiznat si
pravdu a nazvat věci pravým jménem. Navenek mezi sebou i před okolím se tváříme,
že je všechno v pořádku.
Tím, co tady říkám, vás nechci nějak zklamat, rozčílit nebo rozeštvat,
to bych opravdu nerad. Jen bych si moc přál, abychom se té reality nebáli a
začali se alespoň pokoušet o ono upřímné prozíravé jednání tím správným
směrem. Abychom vážně zvažovali, zda to co děláme má pro budoucnost, ne
naší osobní či naší instituce, ale našeho kristovského poslání smysl.
– Tak jako nás k tomu vyzívá i text z prvního dnešního čtení: „Žijte
proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a
pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.“
Amen!
Modlitba:
Pane
náš, Ježíši Kriste, učiň nás nástrojem, ať dokážeme prozíravě
jednat a plnit tak poslání, ke kterému jsi nás povolal. Amen!