Kladno, 5.8.2018, 10. neděle po Trojici  O prozíravosti

1.čtení: Efezským  5, 5-10 

Dobře si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím. Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají. Proto s nimi nemějte nic společného. I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.

Text: Lukáš 16, 1-9 

Svým učedníkům řekl: "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: `Čeho ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.´  Správce si řekl: `Co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!´ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: `Kolik jsi dlužen mému pánovi?´ On řekl: `Sto věder oleje.´ Řekl mu: `Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.´ Pak řekl druhému: `A kolik jsi dlužen ty?´ Odpověděl: `Sto měr obilí.´ Řekl mu: `Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.´ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.

Kázání:

            Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, podobenství o nepoctivém správci Ježíš s velkou důležitostí vypráví svým učedníkům a dnes je se stejnou důležitostí vyprávěn i nám, neboť i my jako současná církev a především i my jako jednotlivci a následovníci Krista tedy synové světla, jsme také správcové majetku, který nám přenechal náš Pán – Pán Ježíš Kristus. To, co my synové světla máme spravovat, není majetek materiální ale zejména duchovní. Je to to, co náš Pán, kterému věříme, nám s důvěrou svěřil – evangelium včetně hodnot Božího království – víra, láska, naděje, pravda, milosrdenství a odpuštění, obětování se pro druhé… Jak moc jsme poctiví či nepoctivý správcové, nechť si posoudí každý sám. Ježíš chce pro dnešek naší pozornost upoutat ještě jinam. Na vlastnost, která se mnohem víc projevuje u synů světa než u synů světla. Na vlastnost, která se mnohem více projevuje v tom materiálním světě než v tom našem duchovním. A aby tuto vlastnost opravdu zdůraznil, vypíchnul a několikrát podtrhnul důležitost této vlastnosti, a abychom my nad tím začali skutečně přemýšlet a nechali se vyburcovat k aktivitě, záměrně nás provokuje příběhem s nečekaným vyústěním vrcholu děje. – V okamžiku, kdy my posluchači s očekáváním velkého vzruchu se těšíme na spravedlivou odplatu, kde nepoctivý správce bude předán soudu a patřičně potrestán.

     Ježíš, jakoby na truc našemu očekávání, pokračuje úplně jinak. Nepoctivý správce je místo předání soudu a patřičného potrestání pochválen.

     Kroutíme nad tím nevěřícně hlavou a říkáme si pro sebe „Co je to za blbost?!? Tuto pochvalu vnímáme jako nespravedlivou, nepatřičnou, jako něco, co nám nesedí ani v tom, že by takovou nespravedlnost schvaloval Boží Syn, který příběh vypráví?!? „Nepoctivý správce udělal podvod a jeho pán, který je škodný, tedy zaměstnavatel, ho pochválí…?!?“ Jenže nepoctivý správce není pochválen za podvod. Nepoctivý správce je tu pochválen pouze a jen za prozíravé jednání – „Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“

      Onen námi vnímaný rozpor a pocit nespravedlivé pochvaly se dotýká dalšího tématu, na který Ježíš naráží. V příběhu jde bez pochyby o majetné škody, podvody s majetkem, jde tu o majetek, o vlastnictví a právo na vlastnictví atd., jedním slovem - jde tu o „mamon“. V jedné výkladové knize jsem se o termínu „mamon“ dočetl následující, cituji: „mamon“ pochází z hebrejštiny a má kořen ve slově amen – důvěřovat. Mamon je tedy něco, čemu důvěřujeme, co je domněle spolehlivé. Mamon jako majetek, peníze, personifikované jako moc, která slouží zlu a odvádí od Boha. Majetek je často spojen s nespravedlností, jak při získání, tak i při používání. Jestliže majetek je „nespravedlivý mamon“ tím spíše je třeba s ním moudře zacházet… (konec citace). A ještě doplním, nebo spíše zdůrazním, že mamon – peníze, majetek atd. patří z Božího pohledu k těm věcem, které jsou pomíjivé. A evangelista Lukáš ve svém evangeliu se docela výrazně na tuto pomíjivost mamonu s oblibou zaměřuje a pomíjivost mamonu zdůrazňuje.

      Jenže my, protože z tohoto světa hmoty, kde peníze jsou vždy na prvním místě, pocházíme, vnímáme majetek, peníze a vše s tím spojené za primárně důležité. Neuvědomujeme si plně jejich pomíjivost. (Tu naopak přisuzujeme nám samotným. Kolikrát už jsem slyšel hlášku „Peníze budou, my nebudem…“) Na hmotný majetek, peníze „mamon“ dáváme v našich životech velký důraz, protože nám dává pocit bezpečí, pocit svobody, pocit důležitosti, moci atd. A možná právě proto, že jsme se naučili v tomto světě vnímat majetek jako něco primárního, vnímáme primárně i nespravedlnost v tom, že nepoctivý správce je místo spravedlivého soudu pochválen… Jenže onen v našich očích poškozený majitel, správcův pán, jedná, jako by pro něj samotného majetek, peníze tedy „mamon“ nebyly vůbec důležité. Jako by vůbec nebyly. Uvědomuje si plně jejich pomíjivost. Přehlíží všechny materiální škody, které jsou na něm učiněny, ale všímá si, a možná dokonce obdivuje tu úžasnou vlastnost, kterou právě nepoctivý správce prokázal – prozíravost.

     V jednom junáckém časopise český římskokatolický kněz, teolog, vysokoškolský pedagog a mimo jiné i dlouholetý politický vězeň Oto Mádr definoval prozíravost jako „vlastnost člověka, kdy jde o znalost skutečností, možností a jiných daností a schopnost rozhodovat o vlastním životě v jeho nejrůznějších aspektech. Znamená to dívat se dopředu a určovat pohyb vpřed…“

     Můžeme tedy říci, že pochvala tu zní za to, že správce dostatečně pochopil svou situaci, že zvážil své možnosti i schopnosti a rozhodl se něco ve svém životě, respektive pro svůj budoucí život udělat. Pochvala tu zní proto, že správce se začal dívat ve svém životě dopředu, za to, že si určil směr nového bytí a učinil pohyb vpřed. A to není zrovna málo.

     Připomíná mi to situaci, kdy si dvě děti hrají na mokrém pískovišti či poskakují v zabahněných loužích, a jejich maminky při pohledu na ně uvažují každá jinak. Jedna z nich vidí to, že oblečení dítěte bude špinavé, kapsy plné písku, kolik s tím bude mít práce a starostí to vyčistit, a proto s křikem a nadáváním dítě rychle z pískoviště či z louže odvádí, zatím co ta druhá maminka se upřímně raduje z toho, že dítě má pohyb, že je šťastné, že objevuje nový svět, že umí skákat a radovat se z cákající vody, nebo že se zvyšuje jeho zručnost a už umí stavět z písku nejen bábovičky, ale i hrad. Samozřejmě, že i ona bude mít spoustu práce a starostí oblečení vyčistit, ale není to pro ní v tuto chvíli vůbec, ale vůbec důležité, protože mnohem, mnohem důležitější je, že dítě ve svém poznávání roste.

     „Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“

     Onen nepoctivý správce (můžeme to tak chápat) možná jednal prozíravě, protože se dostal do stavu, kdy mu nic jiného, než prozíravě jednat, nezbývalo. Kdy se dostal do krizové situace, zaměstnavatel mu dával výpověď. Hrozila mu chudoba, společenský pád, potupa, nejistota a hlad. Je možné, že kdyby mu výpověď zaměstnavatele a krizová situace nehrozila, neměl by potřebu prozíravě jednat a mohl by nadále žít bez jakéhokoliv vzruchu a nutného zaujetí pro svou budoucnost.

     Ovšem ze zkušeností víme, že synové světa umí prozíravě jednat i v situacích, kdy jim nehrozí žádná krize. Stačí jim jen nespokojenost se současností, nespokojenost s tím, co mají. Stačí jim, když se dostanou do stavu, kdy jen chtějí dosáhnout víc. Kdy chtějí mít ještě větší majetek, vyšší postavení větší moc atd.

     „Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“

     Milí přátelé, jsem přesvědčen, že prozíravosti, když jsme k ní jakkoliv vyburcováni, jsme schopní všichni. Když nám o něco skutečně jde, umíme i prozíravě jednat. Prozíravé jednání je vlastnost, kterou Ježíš vnímá u člověka všeobecně jako kladnou, a které je třeba využít. Mám pocit, že někdy my křesťané žijeme dvojím životem, někdy jako synové světa, někdy jako synové světla. Jako synové světa, být prozíraví umíme, ale zapomínáme, že jsme se z Boží milosti stali syny světla. Ježíš nás vybízí k tomu, abychom byli prozíraví tím správným směrem. Jako správcové evangelia a hodnot Božího království, jako synové světla.

     Je rozdíl mezi prozíravostí synů světa a prozíravostí synů světla?

     Typické u synů světa je, že u nich jde často o prozíravým jednáním dosáhnout mamonu, tedy něčeho co je v Božích očích pomíjivé, a za druhé, že jde o dosažení mamonu pro sebe samotného.

     U synů světla, tedy u nás křesťanů, aby to bylo v souladu s Kristovským smýšlením a hodnotami Božího království, by mělo prozíravé jednání směřovat jednak k tomu co je věčné, minimálně k tomu co přesahuje až za hranici pozemského života a smrti, a za druhé by mělo směřovat ne k nám samotným, ale ven, k druhým lidem – našim bližním. Ježíš nám s důvěrou svěřil správcovství nad evangeliem a hodnotami Božího království proto, abychom je hlásali dál.

     Pokud naše prozíravé jednání směřuje pouze k mamonu, nebo pouze k nám samotným, pouze k našemu „já“, nejednáme prozíravě jako synové světla, ale prozíravě jako synové světa.

     Milí přátelé v Kristu, chci být k vám upřímný a pokud možno se nebát otevřeně říci pravdu o tom, jak toto téma v souvislosti se současnou situací církve, sboru i nás samotných vidím já nejen jako kurátor, kazatel, ale hlavně jako jeden z vás. Téma prozíravosti, stejně tak i téma pomíjivosti mamonu je dle mého pro církev, ale i pro nás syny a dcery světla samotné velmi aktuální. Minimálně stejně aktuální, jako v době Ježíšově a době apoštolů.

      Křesťanství tu máme přes více jak dva tisíce let. Za tu dobu jsme si vedle evangelia a nepomíjivých hodnot Božího království nashromáždili spousty pomíjivého – instituci, řády, mnohé tradice, nějaký ten hmotný majetek včetně kostelů a far, mnoho zvyků i představ a předsudků jak by církev měla vypadat. Neříkám, že je to špatně, to rozhodně ne. Zvláště, pokud to vše funguje jako pouhý funkční smysluplný prostředek k dosažení toho správného vyššího cíle, tedy našeho poslání. Jenže mám dojem, že nám to vše zmíněné, tento prostředek přerostl přes hlavu, přehlušil naší pozornost, a výsledkem je, že to pomíjivé se nám stalo mamonem, který upřednostňujeme před nepomíjivým i před naším posláním, které se proměnilo už jen v jakousi zástěrku.

     Církev, jako instituce má před sebou nejasnou budoucnost, protože je čím dál tím méně peněz, lidí do kostela chodí čím dál méně. Mnozí jsou frustrovaní z toho, že už to není to, co to bývalo, a někteří (mezi něž se počítám i já) z toho, že ono duchovní povzbuzení, na které tak zoufale čekáme, se nám nedostává, protože je zahrabáno někde pod těžkou hromadou starostí s církevními a s farními technikáliemi a financemi. Je to problém nejen náš, ale velké části církve všeobecně napříč republikou, krom velkých měst a tradičních oblastí.

     Starší generace se pomalu a jistě smiřuje s tím, že s nimi to možná skončí, ale snad ještě v klidu dožijí. Střední generace je příliš zaměstnána svými pracovními a rodinnými povinnostmi, nemá čas tuto situaci řešit, a možná si zatím ani nechce připouštět, že by měla něco řešit. Mládež? V některých sborech je, v některých jako je ten náš se o mládeži nedá moc mluvit… Jen pár tahounů táhne ten církevní trakař dál. Ovšem bez vize do budoucna, bez jakékoliv prozíravosti.

     Možná jako prozatímní prozíravost bereme to, když se snažíme pomocí grantových projektů zvelebit kostel, jako třeba aktuálně oprava varhan nebo pozlacení kalicha na střeše. Možná, pod tlakem stále se zvyšujícího personálního fondu a strachem, že v budoucnu nebudeme mít na faráře, bereme jako prozíravost vzájemné povzbuzování k větší ochotě v placení salárů. Možná jako prozíravost bereme opět v rámci grantového projektu organizování koncertů a různých přednášek. Možná jako prozíravost bereme to, že velkolepě oslavíme 100 let výročí evangelické církve a příští rok 150 let od první evangelické bohoslužby v Kladně… Opět NEříkám, že je to špatně. Také to dělám, podílím se na tom všem…, ale vlastně nevím proč…

     Mám pocit, že ta naše církevní pozornost se ubírá (ne z prozíravosti, ale spíš ze zoufalství) k tomu, co je nepodstatné, co se ve skutečnosti po nás nechce, co není naším posláním, co není pracovní náplní toho našeho správcovství – správcovství synů světla. Ono všechny tyto naše aktivity nikoho, v tomto světě, kde máme jen hlásat evangelium a Boží království, vůbec nezajímají - mají svých podobných starostí dost. To, co je zajímá a co hledají, jsou věci skutečně duchovní, pravda o Bohu, naděje, smysl života, hledají porozumění, soucítění, uzdravení duší, lásku, přijetí, odpuštění atd.

    Omlouvám se, jestli jsem to řekl příliš tvrdě, ale takto skutečně vnímám naší současnou realitu. A vím, že tuto realitu takto vnímá vícero lidí, ale bojíme se o ní veřejně a nahlas mluvit. Bojíme se přiznat si pravdu a nazvat věci pravým jménem. Navenek mezi sebou i před okolím se tváříme, že je všechno v pořádku.

     Tím, co tady říkám, vás nechci nějak zklamat, rozčílit nebo rozeštvat, to bych opravdu nerad. Jen bych si moc přál, abychom se té reality nebáli a začali se alespoň pokoušet o ono upřímné prozíravé jednání tím správným směrem. Abychom vážně zvažovali, zda to co děláme má pro budoucnost, ne naší osobní či naší instituce, ale našeho kristovského poslání smysl. – Tak jako nás k tomu vyzívá i text z prvního dnešního čtení: „Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.“

Amen!

Modlitba:
Pane náš, Ježíši Kriste, učiň nás nástrojem, ať dokážeme prozíravě jednat a plnit tak poslání, ke kterému jsi nás povolal. Amen!