Kladno, 25.12..2017   Ztracené ovce

Očištění Vánoc aneb cesta k podstatě – Boží hod Vánoční

1.čtení: L 2,4-14

Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."

Text: L 3,3-16

I začal Jan (rozumějme Jan Křtitel) procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů", jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží. ´ Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham! ´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." Zástupy se Jana ptaly: "Co jen máme dělat?" On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak." Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno." Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: "Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.

Kázání:

            Milí přátelé, na první pohled (poslech), pravda, přečtený evangelijní text nezní tak úplně vánočně, jak jsme zvyklí. Nicméně vybral jsem jej záměrně. A k tomu abych ho vybral, mne vyprovokoval předvánoční chaos a zmatek, který každoročně lidé prožívají. Ani já nejsem výjimkou.

            Už mnohokrát jsem od předvánočními přípravami utrmácených lidí slyšel slova typu „Vánoce bych zrušil“… Když jsem to slyšel poprvé, tak mne to překvapilo, když jsem ale začal podobné věty slýchávat častěji, nutilo mne to k úvahám.

            Vánoce jsou svátky klidu, pohody a především oslav narozeného dítěte, Božího Syna. Advent, který těmto svátkům předchází, nám dává dostatečnou dobu na přípravu na to, abychom Božího Syna mohli přivítat, přijmout a projevit Bohu vděčnost za jeho milosrdenství, lásku, za to, že naplnil svůj slib a že nám neustále dává najevo, že v lidech dobré vůle má zalíbení.

Měla by to být příprava především duchovní, vnitřní. Zatímco lidé se připravují hlavně materiálně a dobré vůle je v nich čím dál méně.

            Obyčejný průměrný Čech si z Vánočních svátků na sebe ušil nesnesitelný bič, který každý rok výhružně práská a občas i šlehne tak, že si člověk líže rány ještě dýl než do Tří králů. Tento obyčejný průměrný Čech si ale neuvědomuje, že ten bič ovládá on sám, a že míru práskání a množství ran, které utrží, že to je jen na něm. A že když bude chtít, může ten bič nejen zastavit, ale i zahodit.

            Obyčejný průměrný Čech, ale neumí jinak. Proč? Protože dávno zapomněl, že to, co (byť možná i v dobrém úmyslu) dělá, že dělat ve skutečnosti nemusí, že to co dělá, není nebo nemusí být povinnost. Obyčejný průměrný Čech neumí jinak přistupovat k Vánočním svátkům také proto, že už dávno zapomněl na to, že existuje Bůh. Protože už dávno zapomněl na podstatu Vánoc.

Podstata Vánoc totiž zůstala zahrabaná pod nekonečnou hromadou povinností, které si člověk sám sobě určil. Nákup dárků. Pochopitelně velkých a cenných dárků, aby nás obdarovaný nepomluvil. Nákup vánočního stromku, i ten musí reprezentovat, aby si návštěva nemyslela, že strádáme. Nákup jídla a pití na sváteční stůl – jsou Vánoce, tak si toho musíme koupit hodně a pokud možno to nejlepší, co jsme si během roku nedopřáli. Nákupy v přeplněných obchodech, fronta na zaparkování auta, fronta na košíky, fronta u pokladny, fronta u řezníka… další nepříjemné povinnosti, které je třeba protrpět. A hlavně televize, je v pořádku, je dostačující, nebo je třeba koupit novou??? Vánoční cukroví, musí se upéct co nejvíc druhů, aby ho mohli přátelé obdivovat a sousedka puknout vzteky, že máme o jeden druh víc. A také generální úklid obydlí – uklízí se sice průběžně pořád, ale do Vánoc se musí stihnout dvojnásob. Návštěvy příbuzných – celý rok se nevídáme, tak to musíme o Vánocích všechno dohnat. Do toho všeho je třeba ještě chodit do práce a pokud možno vydělat peníze i někde bokem, protože to bude všechno stát tolik, že se z toho budeme vyhrabávat do letních prázdnin… A pak, když to všechno obyčejný průměrný Čech splní, může si (ať už s rodinou nebo bez) za odměnu sednout k televizi a dva dny volna, které mu ještě zbývají, strávit sledováním pestrého a jistě duchaplného televizního vánočního programu na několika kanálech a užívat si obžerství…

            Kde je v tomto seznamu Bůh, Boží Syn a podstata Vánoc. Možná proto mi v uších zní i v tomto čase napomínání Jana Křtitele: „Čiňte pokání… Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání…

Problém je, že obyčejný průměrný Čech zapomněl nejen na Boha, na Božího Syna ale i na to, co je to pokání.

Co je to pokání, zřejmě zapomněli i zástupy, které Jana Křtitele poslouchali. Proto se ptali „Co máme dělat“ A Jan jim jasně a zřetelně dával konkrétní rady. Jistě by měl jasnou a konkrétní radu i pro obyčejného průměrného Čecha. Jenže Jan Křtitel tu dnes není.

A tak se sám stavím do role obyčejného průměrného Čecha a rozjímám a hledám podstatu Vánoc:

Začínám výčtem předvánočních povinností, které jsem už zmínil a přebírám postupně jednu věc za druhou a vybírám z toho, co je a není pro mne životně důležité – a uvidím, co my z toho zbyde.

Nákupy vánočních dárků – dárky jsou jistě dobré, ale potřebuji k životu dávat přátelům a příbuzným dárky velké finančně hodnotné? Potřebuju si kupovat jejich lásku, jejich kladný vztah ke mně drahými dary? Nepotřebuju. Stačí kytka, nebo láhev vína. V květinářství není taková fronta. Anebo ještě lépe - mohu darovat skutečně vroucí a upřímné přání. Každému obdarovanému přeji jen to nejlepší, především Boží požehnání, neboť to je to nejcennější. A bude-li třeba, budu jim pomáhat, aby k tomu nejcennějšímu došli. A jestli to obdarovaný nepřijme, nebo se nad takovým darem ušklíbne, to je jeho věc. Já mu to skutečně přeju a třeba to jednou pochopí… Tak to máme vyřešeno. Co tam mám dál?

Nákupy jídla a pití. Potřebuji k životu jíst na Vánoce něco mimořádného? Nepotřebuji. Udělám nákup základních potravin jako vždycky a raději týden dopředu, abych se vyhnul těm frontám a lákadlům obchodních center. Vyřešeno.

Televizi, potřebuju k životu televizi? Nepotřebuju… ani na Vánoce?… Nepotřebuju. Místo ní si mohu číst. Nebo mohu rozjímat nad smyslem Vánoc i nad smyslem života… a třeba i nad tím, co by mi radil dnes Jan Křtitel a nad tím co pro mne znamenají Bůh a narození Božího Syna…. Tak to mám také vyřešeno.

Dál tu mám cukroví. Potřebuju k životu cukroví? Mám rád cukroví. A moc mne těší, když mi ho lidé chválí a závidí… No, zkusím to zvládnout bez něj. Mám tu ještě sušenky – esíčka. To mi stačí. Vyřešeno.

Generální úklid? Potřebuju mít na Vánoce generálně uklizeno? Uklízí se tu pravidelně celý rok… No, spíš je tu nepořádek celý rok. A tím, že si tu zrovna teď uklidím navíc generálně, tím to nezachráním… Tímto i tento bod považuji za vyřešený.

Vánoční stromek? Bez něj se taky obejdu. Možná kdybych měl děti. Ale pro sebe? Možná mi bude stačit jen trocha jehličí do vázy…

A co blikající světýlka? Potřebuju je k životu?… Všude je takových světel a blikajících reklam. Odpoutávají pozornost a občas z toho bolí hlava. Nepotřebuji, vyřešeno.

Ale něco vánočního by to chtělo. Možná Betlém. Ano, Betlém! Takový ten velký z keramiky, nebo ze dřeva vyřezávaný, a budu se s ním chlubit… Potřebuji k životu velký Betlém? Potřebuju k životu Betlém, kterým se budu moct chlubit?… Potřebuju se pořád něčím chlubit, pořád s někým soutěžit a dokazovat druhým i sám sobě, jak jsem dobrej, že mám něco, co druhý nemá? Nepotřebuju…

…Teď, když jsem všechno zrušil a jednoduše vyřešil, cítím prázdno. Zvláštní ticho. Jako by se všechno zastavilo. Sice se mi ulevilo, že už neprožívám takový spěch, chaos, zmatek a depresi že nic nestíhám a že nejsem a nemusím být jednička, ale to ticho… to ticho je taky tíživé… Betlém nepotřebuju, ale možná někoho… Přítele, který mne nebude soudit očima tohoto světa, někoho kdo mne vždycky přijme takového, jaký jsem, kdo mne přijme jako obyčejného člověka, který dělá chyby a různé zbytečnosti, kterými škodím vědomě i nevědomě druhým i sám sobě…

Bude stačit docela malý obyčejný Betlém z papíru. Ten nejobyčejnější, který mi přinesl jeden kamarád. Vyráběl ho sám… Betlém? To zní až příliš honosně. Jsou to vlastně jen tři postavičky - Josef, Marie a malý čerstvě narozený Ježíšek, Boží Syn…

Sleduji ty tři postavy a uvědomuji si, že víc už není třeba… Objevil jsem podstatu Vánoc. Objevil jsem, že nejsem sám. V tomto vánočním novorozeněti mám onoho přítele, který mne nesoudí očima tohoto světa. Jak mocné může být dítě. Zapaluji svíčku, také obyčejnou, tu nejobyčejnější – čajovou…

Kochám se tou obyčejnou pro mnohé až primitivní jednoduchostí, která se v tomto světě pro mne stává něčím skutečně slavnostním. Tichým, klidným a přitom obrovsky a nepopsatelně slavnostním…

Něco se při tom změnilo. Ne svět kolem mne, ale já sám jsem se změnil. Už nejsem obyčejný průměrný Čech. A vůbec mi to nevadí… Amen.