Kladno 29.1.2017 Zkouška víry

1.čtení: Matouš 8,19-22

Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce." Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."

Text: Matouš 8, 23-27 

Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?"

Kázání:

            Drazí přátelé v našem Pánu Ježíši Kristu. Jsem jeden z dvanácti učedníků, kteří osobně s naším Pánem strávili něco kolem tří let. Za tu dobu jsme prožili mnoho. Byl to úžasný čas. A stejně jako dnes ani tenkrát nechyběly chvíle malých i velkých bouří a strachu. Nechyběly ani chvíle malých i velkých pochybností.

            Následovat Krista, to chce velké odhodlání. Vzpomínám si na to, jak jeden z mých spoluučedníků přišel za Ježíšem chvíli před tím, než jsme měli nastoupit do lodi, abychom přepluli, tuším, do Gadary: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Pán mu odpověděl (alespoň tenkrát jsem to tak chápal) dost tvrdě. „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají mrtvé.“ Bylo mi ho líto. Přišlo mi logické, počkat, a vyplout až po pohřbu. Měl jsem velikou touhu se přimluvit, ale netroufl jsem si. Nerozuměl jsem totiž tomu slovu, a měl jsem obavy, že bych se přímluvou jen ztrapnil.

Stávalo se nám to často, že jsme hned nerozuměli tomu, co nám Pán říká. Pak se ale ukázala, jak hluboká pravda v jeho slovech je. Bylo lepší mlčet a sledovat nejen slova, ale i to co Pán činí. Každý jeho pohyb, každý jeho úkon jeho slovo potvrzovaly, a byly znamením Boží moci… Ano i tenkrát jsme moc tomu slovu nerozuměli a tiše vyčkávali na chvíli, kdy nám bude moci vše dojít.

Nevím, jak to tenkrát náš spoluučedník vyřešil. Každopádně, když Ježíš nastoupil do lodi, a my ho následovali, i on vyplul s námi. V mých očích projevil velikou víru, velikou důvěru našemu Pánu. Možná to byla zkouška víry, zkouška jeho odhodlání Pána následovat. V této zkoušce obstál.

Možná mu k tomuto rozhodnutí pomohla slova, která náš Pán řekl nějakou chvíli před tím. (Ještě teď mi znějí v uších.) Bavili jsme se o následování. Pán vyžadoval od každého, kdo ho chtěl následovat, aby ho následoval bezvýhradně, a to i ve chvílích a situacích, které nám přijdou divné a nejisté. Řekl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Náš Pán prostě chtěl, abychom se vzdali úplně všeho, dokonce i rodiny a svého domova. Nemyslel to ale nikdy zle. Jen chtěl, abychom na ničem jiném nelpěli, než na tom, co chce on a náš Bůh Otec. Bylo to pro nás mnohdy hodně těžké. Museli jsme se vzdát veškerých zvyklostí, veškerého pohodlí, veškerých pozemských jistot. Přes to jsme ale byli šťastní, protože jsme věřili, že Ježíš Kristus, náš Pán je Syn Boží, a to co nám dává, jsme byli přesvědčeni už tenkrát, že je tisíckrát cennější a pro život důležitější, než to jak a v čem jsme žili v době, než jsme ho poznali. Věřili jsme mu. Bezvýhradně…

Nastoupili jsme do nevelké rybářské bárky a vypluli. Čas na lodi jsme trávili různě. Někdy jsme debatovali o Božích věcech, někdy plánovali, kam budou následovat naše kroky, někdy nás Pán učil a vysvětloval to, čemu jsme nerozuměli. Někdy to byl také čas, který jsme využívali k odpočinku, jako právě na této cestě. Byli jsme po uplynulém dni unavení, takže povídání bylo málo. Za chvíli si každý našel svůj kout, kde ve skromných podmínkách ulehl a pokoušel se usnout, aby nabral co nejvíc sil do nového dobrodružství s naším Pánem. I náš Pán ulehl, to nebylo časté. Našel jsem si místo, odkud jsem měl možnost sledovat celou palubu. Nemohl jsem usnout, neboť jsem si řešil v hlavě své otazníky z toho, co vše se odehrálo před vyplutím. Krátil jsem si čas i pozorováním všeho, co se na lodi dělo. Ze svého místa jsem viděl na službu u kormidla, i na své spoluučedníky, kteří zřejmě také nemohli spát. Stále se převalovali a hledali nejpohodlnější pozice jak si lehnout.

Viděl jsem i na Pána. Ten usnul hned. Usnul asi dost tvrdě. Ani se nehnul. Chvíli jsem měl pocit, že i přestal dýchat. Jako by přestal žít. Měl jsem chuť s ním zatřást, abych se přesvědčil, že skutečně jen spí, ale neudělal jsem to. V hlavě se mi začaly honit myšlenky, co bych dělal, kdyby skutečně umřel. Za chvíli jsem se v těch myšlenkách docela topil. Mou duši zachvátil strach a obrovská nejistota… -  „Na jakou cestu jsem se to dal? Vzdal jsem se všeho, co jsem měl jen proto, abych mohl následovat tohoto prazvláštního muže. Znám ho zatím jen pár měsíců. Naučil mne za tu chvíli mnoho, ale nejsem ještě připraven následovat ho v tom, co učí, kdyby náhle umřel. Musel bych se asi vrátit do původního života, do původních zajetých kolejí, ale protože jsem už všechno zbořil, musel bych začít znova. A těch řečí, co bych si vyslechl od přátel, kteří mne od tohoto muže odrazovali… Začít znova starý život? To už by nikdy nebylo stejné. Vytvořil bych si možná nové zázemí, nový domov, nové přátele, ale už by to nikdy nebylo ono, protože jsem poznal něco mnohem většího a mnohem smysluplnějšího. Poznal jsem, jak úžasný život může být, když mohu sloužit Bohu. Nejkrásnější a největší poslání, které jsem kdy poznal a měl… Bez tohoto muže co tu, doufám, jen spí, bych to ale nedokázal. Připadal bych si jako rozbitá nádoba, která už nikdy a ničím nemůže byt naplněna. Jako zbytečných pár střepů. Znovu jsem si vzpomněl na výrok: „Nech mrtvé, ať pochovávají mrtvé. Mě následuj! Já jsem pravda cesta i život…“  Propadl jsem se v myšlenkách do totálního zmatku. Strach mi sevřel náhle žaludek, střeva, všechny útroby. Chtěl jsem brečet, řvát. Prožíval jsem obrovskou vnitřní bouři. I samotu.

Z tohoto hlubokého vnitřního propadu mne náhle probral pokřik kormidelníka a sprcha z vlny, která právě narazila do boku lodi. Vlna probrala i ostatní učedníky, ti okamžitě vyskočili a začali zjišťovat situaci. „Co se děje?“, „Mám všechno mokrý.“, „Tady se nedá spát?“ volali jeden přes druhého. „Přestaňte naříkat, chopte se lan a rychle stáhněte plachty! Dostali jsme se do bouře!“ Zaslechl jsem už méně srozumitelně kormidelníka, protože se zvýšil i vítr, který naší loď výrazně naklonil.

Chtěl jsem vstát, a chopit se také lana, abych pomohl, ale... Nešlo to. Bouře, která probíhala v mém nitru, mi nedovolila se hnout. Nezmohl jsem se na nic. Rezignoval jsem. Vysilující pro mne bylo už i pozorování vznikajícího zmatku na palubě. Plachty se podařilo stáhnout, ale loď byla stále nakloněná. Věděl jsem, že je zle, že jsme v nebezpečí, že nám jde o život…

Až další dávka vody od narážejících vln, která mne zavalila takovou silou, že mne odstrčila od kraje zábradlí, o které jsem se opíral, mne přiměla k pohybu. Vzal jsem vědro, co se přikutálelo ke mně a pustil se do odebírání vody z paluby zpět do moře. Během zápasu s vodou, mne pojala smíšená touha. Na jedné straně jsem toužil žít, a strach o život mne honil k většímu výkonu v odvodňování. Na druhé straně jsem toužil umřít, což působila má vnitřní bouře podpořená dalším pohledem na Pána, který stále nehybně spal. Mé podezření o tom, že nespí, že je mrtev, se pomalu proměňovalo v přesvědčení. Bál jsem se k němu přiblížit, bál jsem se toho, že by to byla pravda. Srabácky jsem se bál, jen abych si udržel naději.

Mechanicky jsem nabíral vodu z paluby a vyléval zpět do moře a po tváři se mi spustily slzy zoufalství, beznaděje a z pocitu zmaru…

Spícího Pána si po chvíli všimli i další učedníci. Bylo to v momentě, kdy další vlny notnou dávkou naplnily palubu vodou, a z gest kormidelníka bylo jasné, že loď už je neovladatelná. Dva ze spolučedníků bez jakéhokoliv ostychu zatřásli s Pánem a volali přes sebe: „Pane, probuď se! Vstávej! Nespi! Není čas na spánek, jsme v nebezpečí…“ Asi až na třetí zatřesení se Pán konečně probral a jako by nechápavě (paradoxně uprostřed vysokých vln a hlučného vichru) hleděl na ustrašené muže, kteří se mihotali a klátili v nepravidelném rytmu houpající se lodi. Mě se ulevilo, Pán není mrtev, žije! Má vnitřní bouře se utišila a z mých smíšených pocitů zvítězila touha ŽÍT! Slzy beznaděje a zoufalství se proměnily v radost.

Bouře vnější, však trvala dál, hrozila smrtí, ale já už zase chtěl žít… Odhodil jsem vědro, přiskočil k muži, který byl pro mne vším, a zvolal jsem:  „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ On úplně v klidu, bez jakéhokoliv náznaku zájmu o to co se kolem děje, si prohlédl každého z nás. Jeho oči se střetly snad úplně se všemi páry očí, které na něj zíraly opět s nepochopením, ale i s prosbou: Pane, zachraň nás, nebo zahyneme.“ Když se jeho pohled střetl se mnou, byla to jen krátká chvilinka, ale mě to přišlo jako nekonečně dlouhá chvíle. Cítil jsem, jak si prohlíží mé zdeptané nitro a zmatenou duši i mysl. Cítil jsem, že o mě ví v tu chvíli všechno… "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Řekl k nám stroze…

Pak vstal. Ale ani tento pohyb nebyl obyčejný. Loď s námi zmítala ze strany na stranu, ale on vstal, jakoby na něj ten pohyb neměl vůbec žádný vliv. Byl obklopen neuvěřitelnou jistotou. Vypadalo to, jako by svým postojem svou pózou, či gestem bouři pohrozil… V mých očích, kdy jsem ještě před chvílí propadal strachu, že umřel, to vypadalo, že vstal z mrtvých. Ovšem jako vzkříšený měl mnohem větší sílu a moc. Skutečně, za pár okamžiků byla pryč už nejen ta má vnitřní bouře, ale i ta vnější, jež činila naší loď neovladatelnou. Vlnobití i vítr se ztišily a naše loď nabrala opět správný směr. Když jsme společnými silami palubu vysušily, měli jsme opět chvíli na odpočinek a rozjímání nad tím co se událo, nad naší vírou, nad sílou našeho odhodlání Pána následovat a hlavně nad naším Pánem samotným, kterého jsme nepřestávali obdivovat. "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“

A náš Pán? Teď už (jako obvykle) spát nešel. Po očku nás sledoval, a na jeho tváři jsem zaznamenal i úsměv… V duchu jsem mu děkoval za tuto lekci víry… Amen

Přímluvná modlitba:

Pane Ježíši Kriste, přimlouvej se za nás u Otce svého i Otce našeho, aby nezahynula naše víra. Prosíme tě, posiluj víru své církve, když se nás zmocňují obavy, když přestáváme věřit v tvá zaslíbení a začínáme hledat falešné opory.

Posiluj víru všech, jimž pro jejich hříchy a viny mizí světlo tvého milosrdenství; dej, ať se dovedou cele spolehnout na tvé odpuštění.

Posiluj víru těch, v jejichž srdcích vítězí sobectví a závist; dej, ať je přemáhají láskou k tobě a k bližním.

Posiluj víru těch, kdo procházejí zklamáním; buď se všemi, kdo jsou upoutáni na lůžko doma nebo v nemocnicích; dej, ať najdou v tobě své potěšení.

Posiluj víru těch, kdo se rmoutí nad lidmi, kteří tě neznají; dej, ať neustávají v práci evangelizační a misijní.

Posiluj víru těch, kdo se trápí nad rozdělením tvé církve; dej, ať se nevzdávají úsilí o jednotu.

Posiluj víru těch, kdo se cítí bezmocní, když vidí nespravedlnost ve světě a slyší slova plná nenávisti; dej, ať nepřestávají věřit, že tvou vůlí je spravedlnost a míř a ať nepřestanou o ně usilovat.

Posiluj víru těch, kteří se lhostejností slyší o hladu miliónů svých bratří a sester; dej, ať se moc a pohotovost milosrdenství prokáže větší než síly zmaru.

Posiluj víru těch, kdo jsou sevřeni úzkostí při pohledu na tvé stvoření pustošené lidským sobectvím; dej, ať nepřestávají vyznávat tvoje stvořitelská práva na tento svět.

Posiluj víru všech nás, neboť my všichni těmto pokušením často podléháme. Dej své církvi to vítězství, které přemáhá svět, víru v tebe, skrze něhož byly stvořeny všechny věci.