Kladno 25.12.2016 Hod Boží vánoční 

Jen jedno je třeba…

1.čtení: Lukáš 10, 38-42

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jedno je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

Text: Lukáš 2, 10-12 

Starocírkevní perikopy nabízí pro dnešní slavnostní neděli prvních dvacet veršů z druhé kapitoly Lukášova evangelia. Vybírám pro následující kázání to nejpodstatnější. Ve svém slově to totiž shrnuje anděl:

 „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Kázání:

     Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, začnu dnes tak trochu, dalo by se říci kazatelsky kýčovitě. Během uplynulého měsíce jsem (jako každý rok) byl na mnoha akcích s agenturou, kde jsme mimo jiné hráli vánoční hru „Příběh z vánočního nebe“, kterou jsme vloni sehráli s dětmi a rodiči i tady v kostele. Na adventních trzích, náměstích, obchodních centrech atd. Bylo to pro nás náročné časově i psychicky. Všude hordy lidí. Pozoroval jsem ty davy lidí, v různých městech. Bavil jsem se s náhodnými lidmi, které jen tak prohodili pár slov. Sledoval jsem lidi, které vůbec neznám, ale i ty co znám z práce, z divadla, i spoustu přátel. Z toho co vidím a slyším mne tak trochu mrazí a mrzí mne, že v tom všem poznávám i sebe samého…

     Už od listopadu, jako každý rok zní z ampliónů obchodních center, na adventních trzích, v médiích vánoční písně a koledy. Navodí to v lidech atmosféru blížících se Vánoc. Ty vánoční písně zpívají     o klidu, míru, o pokoji, o andělech, pastýřích, mudrcích, Josefovi a Marii a vše směřuje k narozenému dítěti v jesličkách kdesi v Betlémě. Každý rok se to opakuje dokola a dokola. Nikoho to nemůže překvapit.

     Jenže když tyto vánoční koledy na počátku celkem dlouhého období adventu spustí (někdy i dřív), místo sváteční atmosféry plné klidu a míru, pohody a pokoje, se rozběhne šílený mumraj, chaos, stres a pres. Pravý opak toho, co by mělo nastat. Nákupy dárků, naplnit ledničky, velké úklidy, nazdobit okna, stromky, ulice, napéct, uvařit, pak ještě obejít příbuzné, které vidíme jen jednou za rok, abychom měli splněno všechno. To všechno se musí stihnout do Vánoc… To se vlastně nedá pořádně stihnout, protože mimo to všechno je třeba chodit do práce, kde vyžadují ještě vyšší výkony, aby se stihl uzavřít včas a v rozumné míře uplynulý rok, a také udržet běžný chod rodiny. Je toho tolik, co se musí stihnout do Vánoc…

     Když to v tom chvatu stihneme, budiž nám odměnou posezení v pohovce doma u televizních pohádek, kdy snad konečně v klidu budeme moci i zkonzumovat to, čím jsme po urputném boji v Kauflandu, Tesku i jinde naplnili naše ledničky. Budiž nám odměnou i vědomí toho, že nás nikdo nepomluví kvůli nemytým oknům, neupečenému cukroví, nebo nedej bože, z nedostatku dostatečně cenných vánočních dárků pod stromečkem.

     Všiml jsem si, že to co nás honí, v mnoha případech není touha udělat radost, touha někomu pomoci, touha Vánoce si užít, ale strach z nesplněných nesmyslných úkolů, které jsme si vymysleli, které se nám stali jistou tradicí, samozřejmostí, nutností a také strach z pomluv a z toho abychom se moc nelišili od ostatních. Patří sem i strach z toho, abychom v tom chaosu a presu nevybojovali horší skóre než v předchozích letech, abychom nezklamali očekávání těch co jsou kolem nás, příbuzné, přátele, sousedy, kolegy v práci i sami sebe.

     A nemysleme si, ani my církevníci a navštěvovatelé kostelů nejsme na tom mnohdy jinak. I my musíme splnit spousty věcí nejen v rodině, v práci ale i ve své farnosti, abychom si při rekapitulaci     a v porovnání s předchozími lety nepřipadali tak blbě…

     „Uf! Konečně to máme za sebou, teď už jen překlenout Silvestr, a můžeme se těšit na další Vánoce…“

     Do toho všeho nám ale už více jak měsíc do uší zní: Jak Jsi krásné neviňátko, Tichá noc, Radujte se, veselte se, Nesem vám Noviny, Narodil se Kristus Pán… Jenže, jakoby ta slova koled a písní, slova andělů, slova písma mizela někde ve vzduchu a nedolehla až tam, kam kdysi doléhala. Vánoční písně jsou už jen jakousi prázdnou kulisou pro navodění iluze o pokojných a klidných svátcích. A andělé to svým zvěstování završují už jen v televizních pohádkách, díky čemuž se alespoň na chvíli odpoutáme od světa, kterého máme plné zuby. Svět fantazie a pohádek, které mají dobrý konec, je jiný než ten svět skutečný…

     Podstata vánočních svátků se vytratila. Dárky prý nosí Ježíšek, a tak učíme děti psát Ježíškovi dopisy, kam se mohou svěřit s tím, co by si přály. A dospělí se pak honí, aby ona přání byla splněna a iluze o Ježíškovi „dárkonosiči“ byla zachována. Kolik starostí a problémů by si tito dospělí ušetřili, kdyby dětem řekli pravdu. Jenže říct pravdu? To také není jednoduché. (Důvodů si zase najdeme spoustu.) Brát dětem iluzi je škoda, a jiné děti ve škole by se jim smály a i nás by také mohla většinová společnost mít za blázny… Je to takový začarovaný kruh. Vlastně všechny ty zmatky, chaos, stres a pres z předvánočních nákupů, úklidů a jiných smyšlených povinností nás zavádí do začarovaných kruhů, ve kterých jsme tak hluboko ponoření, že na tu podstatu a pravdu samy zapomínáme. Nebo si jí nechceme přiznat. A navíc se stáváme v tom světském hluku hluší. I nám ona radostná zpráva zní jakoby z dálky. I nám církevníkům a návštěvníkům kostelů. I nám často uniká ta podstata, podobně jako unikala starostlivé a na první pohled pracovité Martě (z prvního čtení). I my se dokážeme pak čílit a ukazovat na Marie, které vypadají nečinně. Na ty, co sedí u Ježíšových nohou a dostávají to, co jim už nikdo nikdy nevezme. „To jedno, čeho je třeba“.

Svátky Vánoční jsou především svátky duchovní. Dnes máme Hod Boží vánoční. Jenže tyto svátky duchovní přemohly prapodivné svátky materiální, a toho materiálního je tolik, že se podstata vánoc nemůže prodrat nejen k našemu srdci, ale už ani k našim smyslům.

     Zkusme si nyní třeba jen ve své hlavě představit, a třeba příští rok i skutečně prožít:

     Za prvé - neexistuje žádné musíš! Myslím tím: musíš stihnout, ani musíš, protože by si někdo mohl myslet něco špatného – to si vymysleli lidé a ušili si na sebe tímto bič.

     Za druhé - neexistuje žádná nutnost nákupů dárků ani nutnost plných ledniček – to si vymysleli lidé – a ušili si na sebe tímto bič.

     Za třetí – neexistuje žádná nutnost mít na Vánoce nějak zvlášť uklizeno, vygruntováno a nazdobeno – to si vymysleli lidé, a ušili si na sebe tímto bič.

     Za čtvrté – neexistuje nutnost, že největším odpočinkem je gauč, televize, hromada cukroví, řízek a salát – to si vymysleli lidé a ušili si na sebe tímto bič.

     Těch neexistujících nutností je pochopitelně mnohem víc, ale když se zbavíme alespoň těchto zmíněných, už teď můžeme vnímat ten klid a to ticho, do kterého už ne jako kulisa, ale jako hlavní téma zní: Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán…

      Spasitel, to podstatné, jediná „nutnost“ co pro život potřebujeme, přišel v tichosti a nenápadně. Narodil se tam, kde to nikdo nečekal. Narodil se tam, kde nebyla ani plná lednička, ani umytá okna, ani nazdobené stromky. Nebylo to ani na trhu, ani v obchodním centru. Nebyla u toho žádná média. Spasitel přišel v tichosti a nenápadně. Kde kdo by to přehlédl. Ovšem když se dokážeme ztišit a odpoutat se od všech těch marastů, hluku a všech „musíš“ a všech vymyšlených „nutností“, vidíme ho jinak, výrazněji, zřetelněji a pojímá nás úžas.

     Ano i zde jsou namístě dárky. Je jich mnoho. Ale je to tak trochu jinak. Respektive, jinak je to v tom, kdo dárky přináší. Nesou je všichni ti, kteří přišli (zatím ještě malého) Krista přivítat. Byli to dárky ne z nutnosti, ale dárky z vděčnosti. Ježíšek, to malé děťátko v jeslích žádné dárečky nikomu nedává. Není třeba. On sám je velikým darem od Boha. - Neboť Bůh tak miloval lidi, že jim poslal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To malé mimino narozené kdesi v betlémské stáji je ten nejcennější dar. Bůh sám se v něm stal člověkem. Ježíšek přináší lidem jen jeden dar. Ten, který nikdo jiný dát nemůže. Není zabalený v ozdobném papíře ani není převázaný zlatou stuhou. Přes to, je to veliký dar, dar pro duši. Dar v podobě vykoupení z hříchu a smrti, smíření s Bohem, naději pro život věčný.

     Ježíšek, to děťátko v plenkách položené do jeslí přináší jen jeden dar. Ovšem dar pro všechen lid, tedy i pro nás - jen to jedno co je nám skutečně třeba.

Přímluvná modlitba:

     Bože trojjediný, ty jsi nezůstal v slávě nebes. Ve své nezměrné lásce jsi sestoupil k nám do našeho světa. Věčné Slovo vzalo na sebe v Ježíši Nazaretském naše tělo. Milostivý Otče, dej své církvi, aby si ničím nedala přehlušit radost z tvé lásky. Ať v ní stále zní radostná zvěst o tvém Synu, který se narodil jako bezmocné dítě. Způsob, ať tato zvěst potěšuje nás i všecky, kdo se cítí bezmocní ve svém stáří, v opuštěnosti, v nemocech.

     Věrný Otče, dej, ať vánoční evangelium o tvém Synu, ohroženém hned po narození, posiluje nás i všecky, kdo jsou ohrožováni bezprávím, nespravedlností, násilím, všecky, kdo jsou ve vězení, kdo trpí ve válce. Nebeský Otče, dej, ať vánoční evangelium o betlémské hvězdě zvěstuje všem, že celý vesmír má svůj smysl v narozeném Mesiáši. Dej, ať tato zvěst potěší všecky, kdo se bojí temných sil zla, kdo jsou v moci starostí, hříchů a vin, všecky, jimž se ztrácí smysl života.

     Otče svatý, který jsi zjevil ostatkům vyvoleného lidu - pastýřům – vánoční evangelium, dej, aby v něj uvěřil tvůj lid Izrael. Vybav církev dary Ducha, aby poselství o Spasiteli nesla až do posledních končin země. Zmocni k tomu kazatele a misionáře. Požehnej práci bohosloveckých fakult a neopouštěj naše bohoslovce v čase jejich přípravy k službě.

     Otče, buď s manžely, rodiči, dětmi, kteří žijí spolu v lásce a radosti. Slitovávej se nad domovy, které ohrožuje nedorozumění a nevěra, kde se rodiče trápí kvůli dětem a děti kvůli rodičům.

     Otče všech lidí, dej, ať vánoční evangelium, v němž nebeští andělé zvěstují pokoj, pokoří všecky, kdo spoléhají sami na sebe, kdo si myslí, že narozeného Spasitele nepotřebují. Dej, ať toto evangelium světu přinese pokoj a mír. Amen.