Kladno
9.10.2016 (20.neděle po Trojici)
Hvozdnice 23.10.2016 (22.neděle po
Trojici)
Odpouštět
77x
1.čtení:
Matouš 18, 23-35
Poslyšte
z úst Ježíšových toto podobenství:
„S
královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat
účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho,
který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal
ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu
mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení,
a všecko ti vrátím!‘ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho
a dluh mu odpustil.
Sotva
však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který
mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi
dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou
strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení,
dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo,
velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.
Tu
ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti
odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem,
jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení,
dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec,
jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
Text,
který již přečtenému textu předchází:
Tehdy
přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému
bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl:
„Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, v úvodu učiním jedno
konkrétní své osobní vyznání chyby, prohřešku, chcete-li hříchu, kterého
jsem se dopustil ve svém mládí, kdy mi bylo něco málo přes dvacet let.
Byla to pro mne dobrá zkušenost, za kterou jsem rád, ale zároveň toho
lituju, a budu moc rád, když mi bude jednou tento prohřešek odpuštěn…
Odehrálo se to v době, kdy jsem ve své víře v Krista začínal, a
kdy jsem byl strašně hloupej a naivní. Pochopitelně to bylo posilněno i výrazně
charizmatickým hnutím Voda života, kde jsem byl krátce členem, které ve mně
tuto hloupou naivitu z nevedomosti úspěšně utvrzovalo.
Byl
jsem naivní i v tom, jak jsem přijímal evangelijní zvěst o odpuštění. Přišlo
mi až automatické, že Bůh odpouští, a trápilo mne, že u lidí to tak
automatické není…
Bylo
to možná způsobeno i díky tomu, že křivdy, které se staly mně, nebyly
zas tak velké, nebo že jsem byl více splachovací, nebo že jsem prostě některé
věci bral tak jak jsou. Netušil jsem, že pro někoho jiného mohou některé
křivdy být mnohem závažnější, hluboce prožité, nezahojené a tudíž
velice těžce odpustitelné až neodpustitelné.
S touto naivitou jsem se účastnil několika „Vodoživoťáckých“
evangelizačních akcí, které se konaly v ulicích Prahy. Zpívali se chvály,
kolemjdoucím lidem se rozdávali letáčky, a přes reproduktory zněly i
modlitby, mnohá svědectví a evangelium: „Bůh tak lidi miloval a miluje, že
poslal na svět svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, měl život věčný.
Ježíš přináší spasení všem, stačí jen uvěřit a následovat ho. Kdo
Ježíše následuje, jsou mu odpuštěny všechny hříchy. I vy odpouštějte
svým bližním. Je třeba, abyste odpustili všechno a všem, stejně jako nám
všechno skrze Ježíše odpouští Bůh. Ježíš chce, abyste všem
odpustili…“
Je mi dneska trapně, když si vzpomenu, s jakou samozřejmostí jsme
lidem tloukli tyto klíny do hlavy. I když to zní, jako když tomu není co
vytknout. Byl to jen projev fanatismu. Byla to jen prázdná slova bez prožitku,
bez zkušenosti, bez empatie, bez citelnosti, bez vnitřně prožité praxe…
Byly to možná jen nahlas vykřičené naše přání a touhy po lepším světě.
Ale tenkrát jsem to ještě nevěděl, nechápal…
Zastavovali jsme na ulicích lidi a vnucovali jsme jim naše názory o
Bohu, o Ježíši, o odpouštění a odpuštění…
Jednou ke mně přistoupil jeden starý pán a sám se dal se mnou do
debaty právě na téma odpuštění. Vyprávěl o válce, a co v ní sám zažil.
O tom, jak se vrátil do své vesnice, a tam našel ve studni mrtvá těla dětí
a žen, které sám znal. V jeho očích se objevily slzy. Svou řeč chvějícím
hlasem ukončil otázkou: „Copak mohu jen tak lehce odpustit i těmto vrahům?“…
Byl jsem tím příběhem a závěrečnou otázkou zaskočen. Přes to jsem
automaticky pohotově (dnes bych řekl „naučeně a proto zbrkle“) odpověděl
jako správný „vodoživoťák“. Nevím už přesně, jak má odpověď zněla,
ale bylo to něco ve smyslu: „Ano můžete takto lehce odpustit i těmto vrahům,
dokonce musíte, Ježíš to po vás chce! Bible to jasně říká…“
Ten starý pán jen nevěřícně zavrtěl hlavou, otočil se a znechuceně
odešel… Bylo mi ho strašně líto, chtěl jsem za nim utíkat, omluvit se mu
ale…, ale měl jsem v hlavě neskutečný zmatek, představil jsem si sám
sebe nad studnou s mrtvými těly, bylo mi zoufale, trapně… navíc běžet za
tím pánem s omluvou…, no omluvou…, za co bych se měl omluvit…? Vždyť
vlastně slyšel evangelium…. Běžet za někým s omluvou za to, že jsem zvěstoval
evangelium, to by asi nebylo v očích bratrů a sester z Vody života to správné…
Dnes, kdybych mohl, bych se tomu pánovi omluvil minimálně
„sedmasedmdesátkrát“. Ne za to že jsem mu zvěstoval evangelium, ale že
jsem mu to evangelium podal jako (s prominutím) blbec, který o Bohu o životě
i o odpuštění nic nevěděl… Otázkou je, zda jsem dnes v této věci
dostatečně moudřejší…
Odpouštět je někdy těžké, zvláště když nám někdo udělá něco
obzvlášť nepěkného, krutého, nechutného, hnusného. Odpouštět je těžké
i v příbězích, které nejsou tak extrémní, jako vyprávěl zmíněný starý
pán. Z lidského hlediska je to často pochopitelné. Z Božího hlediska…
netroufám si to natvrdo říct, a z kazatelny už vůbec ne. Každopádně věřím,
že Bůh je mnohem shovívavější a milosrdnější než dokáže člověk.
Ano, dnes totiž vidím, že největší problém lidstva a i nás následovníků
Krista není to, že nedokážeme odpouštět ty velké, kruté, hnusné a
nechutné prohřešky, ale to, že nedokážeme odpouštět maličkosti. Dokonce
ani ty maličkosti, které ve skutečnosti nejsou žádnými prohřešky. Nedokážeme
odpustit ani takovou banalitu, že někdo je jiný než já. Že někdo je jiný
než většina. Nedokážeme odpustit ani to, že někdo se nepodobá mé nebo
naší představě.
Největší problém lidstva a i nás, kteří se pokoušíme následovat
Krista, vidím v tom, že nejsme schopni odpustit i v těch nejprimitivnějších,
nejbanálnějších věcech a situacích, které i z lidského hlediska
odpustitelné jsou. Sem patří i ty nejprimitivnější a nejbanálnější věci,
kde „odpouštění“ vlastně ani není na místě. Nebo možná na místě
je, ale očekává se tak nějak na špatné straně. Jsou to momenty, kdy v dnešní
době mluvíme o toleranci. Už to, že nejsme ochotni něco tolerovat, stavíme
se do pozice toho, který není schopen nebo nechce odpouštět. Jsou to
momenty, kdy se někdo liší od toho, co považujeme ať jako jedinci nebo jako
jakási skupina za normu. To jsou momenty, kdy nedokážeme odpustit třeba to,
že někdo má jiný názor než já nebo většina. Jsou to chvíle, kdy nám
vadí, že někdo je v něčem jiný (bez ohledu na to zda tím páchá zlo).
Jsou to chvíle, kdy nám vadí, že někdo má hnědé oči a tmavé vlasy,
protože si myslíme, že normální je mít oči modré a vlasy blonďaté, že
někdo píše levou rukou místo toho, aby psal rukou pravou (za mých školních
let se i to ještě trestalo). Jsou to chvíle, kdy nám vadí, že někdo nejí
to, co jím já, že někomu nechutná koprová omáčka, když já vím, že je
tak výborná, nebo když někdo neuznává, že zdravá výživa je v tom, co já
preferuju. Jsou to chvíle, kdy nejsem schopen odpustit to, že někdo myje nádobí
jiným způsobem, než já jsem zvyklí. Kdy nejsem schopen odpustit to, že někdo
dochází ke stejnému výsledku jinou technikou, než kterou znám já. Jsou to
chvíle, kdy nad mnohými ofrňujeme nos, a tudíž jim neodpouštíme, jako třeba
starým, že jsou starý, nemocným, že jsou nemocní a neužiteční. Jsou to
chvíle, kdy našemu uznávání rovnocennosti a otevřenému přijetí jsou vzdáleni
například cikáni – Romové, Vietnamci, uprchlíci, černoši atd. –
jakoby se jejich národnost a barva pleti v našich očích stala neodpustitelná.
Jsou to momenty, kdy raději přejdeme na druhý chodník nebo si v autobuse přesedneme,
protože se nechceme na jednom místě setkat s těmi, co jsou chudí, nezaměstnaní,
ošklivého vzhledu, postižení, zapáchající, zanedbaní, špinaví, nevzdělaní,
nudní atd. … - dosadit lze jistě ještě mnoho, mnoho dalších banalit,
které neumíme přijmout a tudíž odpustit.
Dnes, totiž věřím tomu, že kdybychom dokázali odpouštět a za sobě
rovné přijímat všechny tyto vyjmenované i nevyjmenované, možná bychom se
nemuseli trápit otázkou, zda je možné odpustit i vrahům, protože by v tu
chvíli vrahů podstatně ubylo.
Odpouštět sedmasedmdesátkrát dle mého můžeme brát nejen jako
symbolické vyčíslení neomezeného počtu, kolikrát nějakému jedinci máme
odpouštět, ale i jako neomezené vyčíslení počtu situací, kdy je třeba
odpouštět každému jedinci, a to i v těch nejbanálnějších případech.
Amen.
Modlitba:
Náš
nebeský Otče, tys ze své lásky k člověku poslal svého Syna, aby spasil svět.
Tím si veškerému lidstvu, který v Syna věří, tedy i nám odpustil ten
velký dluh, který nás stahoval k věčné smrti. Daroval jsi nám možnost
znovu se navrátit k věčnému životu. My často, ačkoliv se nám dostalo tak
velké milosti, ale neumíme odpouštět, a neumíme odpouštět ani ty dluhy
nejmenší. Prosíme tě, nauč nás ve svém svatém Duchu, abychom se to naučili,
abychom jen kvůli tomu, že sami neumíme to, co dokázal tvůj Syn, neupadli a
neupadali zpět do té propasti, kde je jen trápení, faleš, tma a smrt. Prosíme
tě, proměň naše srdce i naši mysl, abychom dokázali na svět kolem i na naše
bližní dívat se očima porozumění a s touhou pomoci. Dej, aby se i skrze nás
mohla projevit tvá sláva a moc, která je věčná a nadevše. Amen.