Kladno – 4.9.2016 (15.neděle po Trojici) O posledním soudu

1.čtení: Jan  3, 16-21 – Neboť Bůh tak miloval… (J 6,35-40 J 5,22-24)

Text: Matouš 26, 31-46 – O posledním soudu

Kázání:

Každý z nás chce žít. Pochopitelně v klidu, míru, v hojnosti, ve svobodě a lásce. A takový život by chtěl žít každý pokud možno věčně. Svými smysly jsme schopni vnímat zatím je ten život, který žijeme v tomto pozemském světě. Jednou ale zemřeme. Ovšem věříme, že smrtí v tomto pozemském světě náš život ve skutečnosti nekončí.

Lidstvo si vždycky v souvislosti se „smrtelností“ kladlo a stále klade otázky: „Jaký je smysl života člověka?“ a také „Co bude s člověkem pak, co bude po smrti?“ Smířit se s tím, že „pak“ nebude nic, nedává moc uspokojivou odpověď ani na jednu z těchto otázek.

Starozákonní člověk věřil tomu, že smyslem života je dodržovat Boží zákony, nepřestupovat je, nehřešit, protože nejvyšší světa soudce - Bůh, trestá nemilosrdně každého, kdo tak nečiní a šanci má jen ten, kdo tak činí.

Jenže člověk je už ze své lidské podstaty hříšný. Nikdo není bez hříchu. A tak nejvyšší světa Soudce má právo dle svého zákona všechny uvrhnout do věčné smrti. Člověk sám za sebe nemá žádný argument ani žádného advokáta, který by ho mohl před takovým soudem hájit. Člověk, coby Boží stvoření život získal od Boha a následně svůj život zmařil, čímž se dostal do propasti věčné smrti a není v jeho silách se z této propasti vysvobodit. Takový život s takovým koncem ovšem také nedává moc smysl.

Naštěstí Bůh není jen Soudce, ale také Bůh Otec, který je milostivý a má zájem, aby život byl zachován. Dal tedy člověku ještě jednu šanci. Velkorysou šanci. Poslal svého jediného Syna, aby se pro člověka obětoval, aby na svém těle okusil bytí na zemi, a aby smrtí Svatého - tedy čistého, bezhříšného vysvobodil ty, co jsou ve své slabosti hříšní a neschopní se vlastní silou ke smysluplnému životu vrátit. Bůh se tak stal nejen Soudcem, nejen Otcem a Synem, ale i člověkem a člověka Obhájcem. Bůh Syn jako člověk zemřel. A protože síla života je v rukách a moci Boha Otce, byl Bůh Syn také vzkříšen, tedy k životu navrácen. Tímto Božím aktem se změnila i pravidla posledního soudu člověka, který rozhoduje o tom, co bude „po“. Zároveň se tu můžeme dotknout i odpovědi k otázce: „Jaký je smysl života člověka“.

Písmo říká, že co bude ve skutečnosti „po“ bude rozhodnuto u každého z nás zvlášť v onen den, v den posledního soudu. Toto rozhodnutí je ovšem ne v rukách člověka ale v rukách Božích. Písmo jen naznačuje, podle kterých pravidel se může tento soud ubírat…

Nový zákon, jako by nám ukazoval pravidla posledního soudu ve dvou rovinách. Ovšem aby byla správně pochopena, nesmí se tyto roviny vytrhávat ze společného kontextu. Pak to může vypadat, jako že se tu jedná o dvě možnosti, jak u posledního soudu obstát.

První rovina jak obstát, až přijde onen soudní den je projevit víru v Božího Syna. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Na jiném místě (J 5,24) Ježíš také říká: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ Podobné texty a potvrzení této roviny nalezneme i u apoštola Pavla, který podtrhuje, že žádné naše skutky nás nespasí, jen milost Boží v Kristu Ježíši. Milost přijatá vírou.

V tuto chvíli by se dalo říci, že k uspění u posledního soudu - ke spasení, k našemu vzkříšení k věčnému životu stačí jen víra.

Pochopitelně z jiných textů víme, že tuto víru je třeba si hýčkat, stále ji opečovávat, živit a osvěžovat. V tom nám pomáhají modlitba, čtení písma, navštěvování bohoslužeb, setkávání se s těmi co mají stejnou víru, a se kterými se v této víře můžeme navzájem podpírat a povzbuzovat atd. Naše víra je tím nejen osvěžována, ale i dosvědčována alespoň před těmi, se kterými se v tomto světě setkáváme. Pokud věříme, můžeme mít v sobě jistotu, že spasení již máme. V některých církvích se vás můžou zeptat, zda máte jistotu spasení. Na základě těchto slov z písma, máme právo tuto jistotu mít. Vždyť i Ježíš říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu.“

Můžeme dokonce dospět k názoru, že díky tomu, že věříme, nepodléháme již žádnému soudu, že ten poslední soud se nás netýká, že už teď máme definitivně vyhráno.

Ano, díky Kristově smrti a vzkříšení máme skutečně vyhráno. Díky naší víře jsme opravdu přijali Boží milost, která nás z propasti smrti přivedla zpět k životu a dokonce k životu věčnému. Jenže ten poslední soud nás stejně nemine. Tím, že člověk, který věří a Krista přijímá, nepodléhá soudu, není myšleno, že soudní přelíčení už nebude. Tím je myšleno jen to, že za naše již proběhlé špatnosti, naše hříchy bylo již zaplaceno, a nevztahuje se tak na nás ono neodvratitelné odsouzení, jež nad námi vlálo v době, kdy jsme se k Bohu a ke Kristu neznali. Tím, že jsme Krista vírou přijali, přijali jsme už v tom okamžiku i odpuštění. To ale neznamená, že v onen den nebudeme, nebo nemůžeme stát před Božským soudním stolcem. Budeme. Ale ono zaslíbení stále trvá. Ježíš to potvrzuje v J 6,40: „Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“

Toto, bratři a sestry, je jedna rovina toho jak při posledním soudu obstát. Rovina Boží milosti, kdy nám byl dán Obhájce, Vykupitel, Zachránce, který ne z naší vůle, ale z vůle Boha nám dává odpuštění. Nemuseli jsme pro to udělat nic, stačí jen věřit.

Druhou rovinu nám ovšem ukazuje Ježíšovo podobenství z evangelia Matouše. Ježíš tu obrazně popisuje, jak bude poslední soud vypadat a probíhat, a zároveň směřuje k tomu, že souzeni nebudeme podle víry, ale podle něčeho úplně jiného. Nebude se zkoumat naše víra, ale náš život ve víře v Syna Božího v praxi. Nebude se zkoumat teorie, ale praxe. Totiž to jak jsme se nechali Božím milosrdenstvím a láskou, kterou jsme nezaslouženě dostali, jak jsme se nechali proměnit my v milosrdné a milující. Jestli jsme tyto dary nejen přijímali, ale zda jsme je dokázali rozdávat dál.

Nebude tu posuzováno, kolikrát jsme navštěvovali kostel, zda jsme poctivě chodili na bohoslužby, jak moc jsme byli v církvi aktivní, a jaké funkce jsme tam zastupovali, ani jak moc jsme četli písmo a jak moc jsme se modlili, ale jen to, jak jsme pomáhali těm, které Kristus považuje za své bratry, jak jsme pomáhali těm nejmenším, tedy našim bližním. Je to logické, protože tím že jsme uvěřili v Krista, přijali jsme i nový zákon - zákon lásky. Nejde totiž věřit v Božího Syna a nepřijmout tento zákon. Je to něco co jde ruku v ruce a následně se projevuje i ve skutcích, které vykazují porozumění, soucit, lásku a milosrdenství k bližnímu. Nejde milovat Syna Ježíše Krista, a při tom nemilovat bližního svého jako sebe samého.

Neznamená to, že bohoslužby, život v církvi, čtení z písma a modlitby nejsou důležité. Je to důležité! Ale jen pro nás, abychom onu víru v Krista měli kde neustále oživovat, abychom měli někde místo ke sdílení a měli možnost kde nabírat nové síly Bohu sloužit. A sloužit Bohu znamená podle nového zákona, zákona lásky: především milovat bližního jako sebe sama - pomáhat bližním v jeho bídě, soužení a trápení. Tedy naše víra se musí proměnit i ve skutek. A ten skutek nemůže jen směřovat k nám samotným, ale především ven, mimo nás. Tedy to co se bude zkoumat je skutek lásky k bližním.

Pokud naše skutky vycházející z víry budou směřovat jen k nám, budeme jako ti kozli, kteří Krista nevidí, neboť v zahleděnosti do sebe sama nejsou schopni vidět, že tu jsou jiní lidé, kteří lásku potřebují… Jen když naše skutky víry směřují ven, jsme schopni vidět Krista ve všech, kteří jsou kolem. Pokud naše víra směřuje ven, jsme ochotni za každé okolnosti bližnímu pomoci.

Zde se ukazuje i podstata smyslu našeho pozemského života. Vírou jsme přijali oběť Syna člověka, Syna Božího a tím i milost v podobě věčného života. Nyní je třeba, abychom i my se dokázali obětovat pro druhé. Nemusíme ovšem hned obětovat život. Stačí jen vidět hladové, žíznivé, unavené poutníky na komplikovaných cestách životních situací, nahé, nemocné, vězněné a osamocené a snažit se jim pomoci. Pomoci alespoň v rámci svých možností. To znamená nežít jen pro sebe, ale pro druhé.

Znám mnoho lidí, kteří věřící nejsou, a nás v tomto pojetí smyslu pozemského života předčí. Je mnoho lidí, kteří jsou bez víry, ale mohli by nám být ve své otevřenosti a ochotě bližním pomáhat dobrým příkladem. Kdo ví, jestli nás pak nepředčí i při posledním soudu.

         Amen.

Přímluvná modlitba:

-Sešli jsme se, abychom slavili památku našeho vykoupení. Prosme tedy všemocného Boha, aby prameny požehnání a milosti otevřel celému světu.

-Prosíme tě, Bože, za všechny, kteří byli pokřtěni v Krista: Pomáhej jim, aby ti věrně sloužili.

-Prosíme tě za spravedlnost a mír pro všechny národy: Vysvoboď je z rozbrojů a zmatků, aby tě všichni lidé svobodně mohli poslouchat.

-Prosíme tě za všechny trpící, nemocné, staré a opuštěné: Dej, abychom na ně nikdy nezapomínali.

-Prosíme tě i za sebe navzájem: Nauč nás přijímat bohatství tvých darů tak, abychom byli stále pevněji připoutáváni k tobě.

-Smiluj se, Bože, nad pokornými prosbami svého lidu a vyslyš nás, když se podle tvé vůle s vírou modlíme. Skrze Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje až navěky. Amen.