Kázání

Kladno 21.8.2016 (13. neděle po Trojici)

Blahoslavené oči, které vidí, co vidíte…

Čtení: Lukáš 10,25-37 (podobenství o milosrdném Samařanu)

Text: Lukáš 10,23-24 (text, který již přečtenému podobenství předchází)

Když byli sami, obrátil se (Ježíš) na své učedníky a řekl jim: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“

Kázání:
Blahoslavené oči Ježíšových učedníků i všech jeho současníků, neboť viděli tváří v tvář, na vlastní oči Syna Božího, Ježíše Nazaretského, který viditelně, světu projevil kým je Bůh Otec. Blahoslavené oči a uši všech, kteří se s Ježíšem z Nazareta osobně setkali, a poznali v něm Krista, pravého zastánce a Spasitele všech hříšných, neboť tuto spásu chtěli na vlastní oči vidět i dávní proroci a králové, kterým ovšem tato výsada nebyla dopřána. Blahoslavené oči, které mohli ne v daleké a nejasné, nekonkrétní budoucnosti, ale už ve své přítomnosti vidět a na vlastní kůži poznat, že žádní lidé nejsou Bohu lhostejní, že v Ježíši, který tu káže a doprovázejí ho jasná viditelná znamení, přichází nová etapa, zaslíbená etapa – totiž léto Boží milosti. Léto milosti jako dlouho očekávaná ale nyní již uskutečněná možnost pro všechny ke smrti odsouzené hříšníky. Možnost přejít z uzavřeného prostoru temné věčné smrti do otevřeného nekonečného prostoru věčného života…

A jak je to s námi dnes, kdy od těchto blahoslavených očí a uší uplynula již dvě tisíciletí? Ježíše Nazaretského na vlastní oči jsme nikdo neviděli, ani na vlastní uši neslyšeli. Mohou být tedy naše oči a uši blahoslavené? Ježíš v evangeliu Jana říká jednomu ze svých učedníků - Tomášovi, kterému ukázal rány po hřebech na rukou, a kterého vyzval, aby vložil ruce do rány na boku: „Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ V tuto chvíli se blahoslavenství už netýká jen očí a uší, ale celého člověka. Cele blahoslavený je tedy ten, který věří, aniž by viděl.

Ano, i my věříme v Ježíše Krista jako Božího Syna, aniž bychom ho někdy na vlastní oči viděli. V tomto smyslu můžeme o sobě říci, že i my jsme blahoslavení. Oslavení Božím blahem, boží láskou a milosrdenstvím. Co nás ale k této víře přivedlo? Co nás k této víře přilákalo, udrželo a stále drží?

Krista jsme fyzicky neviděli, ale přes to tu bylo a je něco, co nás oslovilo, oslovuje a k Bohu přitahuje. Na jedné straně je to Písmo a na druhé straně jsou to lidi, kteří stejně jako my už dříve uvěřili, že písmo je pravdivé. Abychom dokázali Boží slovo přijmout, abychom Boha mohli alespoň trochu poznat a vydat se na cestu kristovství, museli tu být i lidé, kteří nás k tajemství Písma a k živému Bohu přivedli. U některých to byli rodiče, u jiných prostě jen současníci, kteří už dříve uvěřili. Jejich životy nám v něčem byly znameními, které Boží Slovo potvrzovaly. Možná to u některých bylo jinak, nevím, ale každopádně jsme museli někde vidět, zažít či poznat, že Boží slovo je pravda, že má cenu této pravdě věřit. Boží Slovo je živé a promlouvá, ale i lidé, kteří Božímu slovu uvěřili a nechali se jím proměnit, svými skutky oslovují a k lidem kolem promlouvají. Svým postojem k životu, ochotou pomáhat, svým jednáním atd. Boží slovo je aktivní, ale k této aktivitě potřebuje i aktivitu, jinak řečeno i skutky věřících lidí. Bez toho to nejde… Jakub ve své epištole píše: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ I skutky jsou důležité.

Písmo sice na jedné straně říká, že naše skutky nás nespasí. Na to dává velký důraz apoštol Pavel, který se snaží především podtrhnout to, že Boží milost přijímáme vírou, a že Spasení je v Kristu, ne v našich skutcích.

Písmo ale na druhé straně prostřednictvím Jakuba a stejně i u Ježíšových slov také poukazuje jasně na to, že i když naše skutky nejsou pro nás samotné spásonosné, jsou naše skutky důležité. Tyto skutky nejsou důležité pro nás, ale pro ty, kteří jsou kolem. Jsou důležité pro ty, kteří zatím nevěří, protože neměli možnost vidět to, co by vidět potřebovali. Pro ty, co doposud neviděli, nepoznali a neprožili žádná znamení, která by potvrzovala evangelium do té naší dnešní doby, která by dokazovala i pravost té naší víry…

Ve finále jsou naše skutky důležité i pro nás, protože víra bez skutků je víra mrtvá, a taková víra ani nemůže skutečný fakt Kristova spasení, Božího milosrdenství přijímat. Když je něco mrtvé, neprojevuje to už žádné známky života, a tudíž to ani není schopné něco dávat i něco přijímat.

O jaké skutky, o jaké projevy naší víry jde, abychom zbytečně o již získané spasení v Kristu nepřišli?… Zákoník, který přichází za Ježíšem pokládá podobnou otázku: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“… Všimněme si, že tento zákoník zná i odpověď, ale možná se už dávno bránil realizaci. „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš jen potvrzuje: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Milovat Boha, to je celkem jednoduché, to se dá docela dobře předstírat. Stačí jen chodit na bohoslužby, zbožně se tvářit, viditelně se modlit, pěkně o Bohu mluvit a třeba mu i pěkně a nahlas zpívat… To ale není nic, co by potvrzovalo i na venek naší skutečnou vnitřní víru. Jak moc je víra v těchto projevech upřímná, to ví jen ten, kdo tak činí a sám Bůh. Člověk toto sledující z venku nic nepozná. Z těchto projevů ho nemusí oslovit nic. Vždyť stejné nebo podobné projevy lidí vzdávajících úctu svým bohům může vidět i v jiných náboženstvích, dokonce i v sektách i v mnohých totalitních režimech… To je málo!

To, co je viditelné znamení naší skutečné vnitřní víry, to, co je viditelné a potvrzující znamení naší vnitřní poznané, přijaté a prožívané Boží lásky a Božího milosrdenství je projev lásky k bližním. To už tak jednoduché není. A že to není jednoduché zřejmě pochopil i onen zákoník, který se (jak jsme četli) chtěl ospravedlnit a tak trochu v sebeobraně a možná i s obavou pokládá otázku další: „Kdo je můj bližní?“…

Podobenstvím o milosrdném Samaritánovi Ježíš odpovídá jednak na to „kdo je komu bližním?“ ale zároveň ukazuje i na to, co to vlastně láska k bližním znamená. Jak to vypadá v realitě. Ježíš tu dokládá, co to znamená milovat svého bližního jako sebe samého.

My dneska víme moc dobře, kdo je náš bližní. Je to každý člověk vedle nás bez ohledu na to, zda ho známe či ne, zda se s ním kamarádíme či ne, zda je to cizinec, příbuzný či bratr v Kristu. Prostě každý člověk… Jenže při naší světské či přirozené tělesné sobeckosti jsme velice vynalézaví i v tom, jak lásku bližnímu projevit, a zároveň z toho něco pro nás vytěžit. - Jsi můj bližní a potřebuješ pomoct? Pomohu,… ale… něco za něco. Pomohu a ty mi pak zaplatíš. Potřebuješ pomoc? Pomohu, a pak mne budeš volit… Pomohu, když si tím upevním svou pozici ve společnosti… Pomohu, rád ti pomohu, když mi pak budeš vděčný a s vděčností sloužit… Pomohu, rád ti pomohu, ale ty mne pak budeš poslouchat - já ti budu diktovat a nad tebou vládnout… … Cože? Nemáš peníze? Nemáš, jak mi to vrátit? Nechceš mne volit? Nechceš se mi podřídit ani mi sloužit? - V tom případě nemám důvod ti pomáhat…

Tímto pravidlem (něco za něco) je prosycena celá společnost. Toto pravidlo vztahů mezi bližními vládne v tomto světě.

Toto pravidlo bohužel se občas prosakuje i do prostředí církve. První dva, kteří okradeného a zbitého poutníka, který šel z Jeruzaléma do Jericha, potkali a viděli polomrtvého u cesty, to byli také zástupci církve, služebníci Boží – kněz a levita. Proč ho obloukem obešli? Proč mu nepomohli? Nevíme. Příčinu jejich jednání (nebo spíš nejednání) evangelium neprozrazuje. Možná měli moc práce, možná měli něco důležitějšího (jen nevím co je důležitější než lidský život). Možná viděli, že z toho ubožáka nekouká žádný zisk, možná by se báli dalších zbytečných starostí a práce navíc. Možná se jen báli sami o sebe. Možná prostě neměli důvod. Kdo ví? Víme jen, že to byli zástupci tehdejší židovské církve, služebníci Boha, a od těch se celkem oprávněně očekává soucit, touha pomáhat, a že by se tedy ku pomoci měli přimět jako první. Nic takového se ale neděje. Pomoc přichází od někoho, od koho se pomoc vůbec neočekává. Opovrhovaný, ve všech pádech zesměšňovaný Samařan. To je, jako by dneska v našich podmínkách někomu pomohl byť možná i dobře situovaný cikán nebo muslim. Je to vlastně i stejné s tím, za jakých okolností a podmínek světu přináší spasení Ježíš Nazaretský. Opovrhovaný a ve všech pádech zesměšňovaný Boží Syn…

Až Samařan se zachová jako někdo, kdo má skutečný soucit a kdo ve víře následuje Krista i ve svých skutcích. Pomohl a nechtěl za to nic. Pomohl a nečekal, zda mu to vrátí, splatí, zda mu bude za to vděčně sloužit či přikyvovat. Pomohl a nechtěl ani neočekával za to nic. To je jeden z nejdůležitějších momentů. Soucit a pomoc, která nečeká odměnu, náhradu, honorář ani žádnou prémii. To je projev pravé lásky. To je kristovské znamení, skutek, důkaz živé víry. Důkaz, že to, čemu říkáme láska, existuje.

Ten zbitý člověk, když se uzdravil, viděl. Jeho vnitřní oči byli blahoslavené, protože viděli milosrdenství. Jeho oči, jeho tělo, jeho emoce, jeho srdce i jeho mysl byly blahoslavené, byly oslavené blahem milostí, která je Boží. Jako by ho obejmul sám Bůh. Věděl, že jsou na světě lidé zlí, podobné těm, co ho okradli a zbili, ale věděl, že tu jsou i lidé dobří, lidé Boží. Viděl znamení lásky a naděje. Viděl znamení té nejvyšší hodnoty. Blahoslavené oči, které vidí to, co on vidí. Amen.

Modlitba:
Náš nebeský Otče, nauč nás být tvými dobrými služebníky, kteří dokáží svými skutky, svou živou vírou rozdávat v tomto světě oslovující znamení té nejvyšší hodnoty – totiž lásky, kterou jsme my od Tebe v Kristu už dávno přijali. Amen!