Kázání

Kladno 29.5.2016 1.neděle po Trojici - Dítě nebo dospělý?

(použito zamyšlení ze semináře VDP ve Stráži pod Ralskem16.-17.5.2016)

1.čtení: Marek 10, 13-16

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim. „ nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.

Text: 1. Korintským 13, 11-12

„Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,

asi před deseti dny jsem byl na dvoudenním semináři pořádaném vězeňskou duchovenskou péčí určenou především duchovním, kteří do věznic dochází, ale také pro vězeňské vychovatele, pedagogy a psychology. Tématem byla otázka ISLÁMu v kontextu s českou věznicí a duchovní práce v ní. Tedy stále aktuální a probírané téma. Při této příležitosti jsem byl požádán o krátkou bohoslužbu o ranní duchovní zamyšlení. Toto zamyšlení použiji i v tomto dnešním kázání.

Já sám nemám k islámu žádné vytvořené předsudky, alespoň si to o sobě myslím, ovšem zároveň si uvědomuji, že jsem k islámu neměl nikdy ani žádný vztah. Vlastně mi byl deště do nedávna tak trochu ukradený. Je to dáno možná tím, že jsem se s islámem nikdy osobně nesetkal a nikdy jsem nebyl nucen se touto duchovní cestou nějak konfrontovat (a to i přes to, že se jmenuji Turek:).

Vnímám svobodu, duchovní svobodu, kterou máme, kterou sám přijímám a užívám si ji, a zároveň se ji snažím dávat všemu a všem kolem mne bez ohledu na to kdo jak a čemu věří či nevěří.

Můžeme být každý jiného vyznání, ale musíme mít něco společné, minimálně společnou řeč, zmíněnou svobodu, úctu jeden před druhým, ale také pochopení pro druhého a touhu chtít sám sebe poučit, případně dovzdělat zkušeností toho druhého.

Když porovnám svým (přiznávám) povrchním okem některá náboženství, se kterými jsem se nějak setkal (podotýkám, že nemluvím o extrémistech, fanaticích a sektách, to bychom se dostali jinam), mám pocit, že mají „něco“ společného. Jen to společné „něco“ často nazýváme jinými jmény, jinými slovy či obrazy, protože představují něco, co je slovy ve skutečnosti nevyjádřitelné, a také něco, co je nedokázatelné. Jedni se touží spojit s Bohem – Hospodinem, Jehovou, Alláhem, jiní s „veškerým jsoucnem“, s „nejvyšší mocí“, s „přírodní“ či „vesmírnou sílou“, „nekonečnem ve věčnosti“ nebo s jakousi „prapodstatou bytí“… Jako bychom všichni tušili, že smrtí všechno nekončí. Jako bychom také všichni tušili, že toto spojení s Nejvyšším nesouvisí jen s mým „JÁ“ ale také se společným „MY“.

Často nabývám dojmu, že jako křesťané, (jako následovníci Krista, Božího Syna - se vším co světu přináší a jiná náboženství nenabízí), ať chceme či ne, ať se nám to líbí či ne, máme i s jinými náboženstvími mnoho společného. Otázkou je jen forma, jak to společné nazýváme, jak to prožíváme a v neposlední řadě jak s tím pracujeme, jak to chápeme, a jakou zkušenost nám to přináší. A právě touto zkušeností, pokud zůstaneme ve svobodě a vzájemné úctě, se můžeme obohacovat i navzájem.

I my křesťané máme své zkušenosti. A ty zkušenosti se dají rozvrstvit na zkušenosti osobní, zkušenosti jednotlivých farností, zkušenosti denominační – celocírkevní i všeobecně křesťanského celku. A i tyto zkušenosti jsou různé. I když vyznáváme jednu víru, dokážeme se také výrazně lišit. Někdy se dokonce stane, že se lišíme, že si nerozumíme ani jako dva křesťané z jedné církve a z jedné farnosti. O to víc může být těžké pochopit ty, kteří přicházejí s jinou vírou, nebo ty, co o sobě říkají, že jsou nevěřící.

Narážím tu na významný problém, který se týká lidí všeobecně – problém umět pochopit druhého, chtít pochopit „cesty“ druhého. Mít touhu jít v této empatii více do hloubky. Často hodnotíme věci, ze kterých vidíme jen obal, povrch, aniž bychom znali vnitřek. Všímám si toho na více rovinách. Člověk často povrchně hodnotí člověka, člověk povrchně hodnotí různá společenství, různé menšiny, člověk povrchně hodnotí i různá náboženství. Z této povrchnosti vznikají nejen naše osobní představy a předsudky, ale i naše postoje a v neposlední řadě i naše někdy chybná stanoviska, jednání a chybná řešení.

Přečtený text je ze známé kapitoly, která se zaměřuje především na popis toho, co je to „láska“. Mne však pro toto téma přišel nejvhodnější text, který zmiňuje jakýsi lidský vývoj, přesněji řečeno vývoj smýšlení člověka. Pochopitelně ten vývoj s láskou souvisí, ale také poukazuje na mnohem širší význam. „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ Tento text jsem vybral záměrně, protože v něm vidím jistou paralelu. Je to něco, k čemu mne přivedla také zkušenost s jedením z klientů ve věznici.

Dotyčný klient mne požádal o osobní rozhovor, něco jako zpověď. A tak se stalo, že jsem seděl sám v zavřené místnosti s člověkem, ze kterého bych, díky představám a předsudkům většiny lidí, mohl mít až panický strach (možná jako z muslimských utečenců). Mohutný, vysoký a ramenatý, řádně osvalený a okérovaný muž středního věku s vyholenou hlavou působil skutečně jako nekompromisní filmový drsňák z nějakého gangu. V očích onoho (oproti mě) mohutného chlapa však bylo vidět, že v tomto naditém obalu se skrývá zubožená, zoufalá a tápající duše, která doufá, že skrze náš rozhovor dojde k úlevě, k útěše. Osvalenec začal vyprávět svůj pestrý příběh, a věřím, že v tu chvíli i upřímně litoval a upřímně vyznával vše špatné, co způsobil. Nakonec se i rozplakal.

Realita je taková, že se často stává, že klienti zpytují své svědomí, pláčou a litují, a do měsíce se nechají ovlivnit a stáhnout většinovou klientelou věznice, a vrátí se tam, kde byli před tím a znovu přijmou onu roli drsňáka. Přes to jsem přesvědčen, že onen okamžik odkrytí svého nitra, okamžik zpytování, litování a pláče je důležitým mezníkem v jejich životě. Každý z těchto klientů okusí prostřednictvím našeho rozhovoru zkušenost otevřeného vřelého přijetí a odpuštění. Přijetí a odpuštění, které nemusí vybojovávat svou rolí drsňáka. Tedy okusí i to, čemu říkáme „svoboda“. Věřím, že tento okamžik má pro dotyčné obrovský význam, i přes to, že to je v našich očích jen „okamžik“. Něco v nich bylo zaseto. Zda to někdy vzklíčí a vyroste, to už nemusí být na nás. (Podobenství o zasetém zrnu ani není předmětem tématu tohoto zamyšlení.) Chci poukázat na něco jiného:

Při rozhovoru se zmíněným klientem jsem si totiž uvědomil, že přede mnou nesedí mohutný chlap drsňák, ani dospělý muž, ale že přede mnou sedí ve skutečnosti jen velké „DÍTĚ“. Zoufalé, nešťastné dítě, které nemělo možnost se naučit žít. Nešťastné dítě, které bylo už kdysi dávno hozeno do vody a do teď se snaží nějak zachránit a udržet si své místo, svůj prostor, svou pozici. Jediné co mu chybí je, že neumí plavat. Nikdo ho to nenaučil. Ani rodiče, ani společnost. A tak se celou dobu zoufale snaží udržet nad hladinou, udržet si alespoň nějakou pozici v tom bídném životě, a dělá to tak, jak se to naučil přes svou dosavadní zkušenost. Bohužel jeho zkušenost mu napověděla, že mezi těmi co je nejvíc v kontaktu, mezi těmi co mu stáli nejblíž, si svou pozici udrží pouze metodou svého ega, své muskulatury, svého sobectví a své pózy v roli drsňáka.

My poučení Kristem, následovníci Krista můžeme působit v očích nejen klientů ve věznici, ale i v očích obyčejných lidí, kteří víru, smysl svého života hledají, můžeme v jejich očích působit jako dospělí, jako ti, co už žít umí, jako ti, co se plavat už dávno naučili. Někdy se možná dokonce i cítíme být dospělými. Jako dospělí se snažíme přistupovat k životu i k těmto lidem - nešťastným dětem. Jako dospělí se snažíme těmto „dětem“ předat alespoň nějaké základy života. Zkvalitnit žebříček hodnot… To je v pořádku. Je to křesťanské, je to Kristovské. Dokonce to vnímám jako jedno z našich předních poslání… Ale často mne napadá otázka: Jsme my „dospělí křesťané“ skutečně dospělí? Nejsme náhodou v jistém úhlu pohledu také pouhé děti???... I apoštol Pavel uznává že: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Ano něco jsme už pochopili, něco jsme už poznali…, ale je to stále málo… Je třeba stále setrvávat v procesu poznávání…

Pokud jsme k sobě upřímní, a neustrnuli jsme jen na povrchu a na tom, co jsme se do teď naučili, co jsme pochopili a co nám přinesla dosavadní zkušenost, a pokud s touto upřímností stále zůstáváme v onom celoživotním procesu poznávání a touze hledat hloubku „Pravdy“ s velkým „P“, víme, že jsme také ještě plně nedospěli… možná jsme v procesu dospívání, ale ještě jsme rozhodně plně nedospěli… Může to být překvapivé zjištění…, a to v jakémkoliv věku. I to je zkušenost. A hlavně na tom není nic špatného. Vždyť Kristus sám nám říká, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království… Co to ale znamená, být „jako děti“? (všimněme si, že neříká být „dětmi“, ale „jako děti“)

Být „jako dítě“, tu vidím právě jako být někým, kdo je otevřený. Kdo je otevřený stále přijímat nové a nové. Kdo je otevřený novým zkušenostem a novým poznatkům. Kdo je otevřený také rušit své předsudky a měnit své již vytvořené definice a postoje. Být „jako dítě“ také vidím i v tom, být otevřeným všem lidem kolem, neboť právě skrze lidi, skrze všechny lidi, které v životě potkáme a potkáváme, právě skrze ně k těm novým poznatkům a zkušenostem přicházíme. A když říkám: „skrze lidi“, myslím tím jak lidi coby jednotlivce, tak i lidi v jiných společenstvích, skupinách, menšinách i náboženstvích.

Cesta do Božího království je možná úzká a trnitá, ale Boží otevřená náruč nezná mezí. Hranice a omezení, která si vytváříme my lidé ať jako jednotlivci či jako skupiny jsou zbytečné. Víra, naděje a láska, která je největší z této trojice, jsou otevřeny všem! Všem a stejnou měrou. Amen