Kladno,
25.3. 2016
Modlitba:
Hospodine,
rozpomínáme se na veliký skutek tvého milosrdenství a slitování. Vydal
jsi pro nás svého Syna, Ježíše Krista, aby umřel na kříži, a tak nás
vysvobodil z moci zla a hříchu.'
Pane,
smiluj se! (Sbor:
Pane, smiluj se!)
Pane
Ježíši Kriste, sestoupil jsi pro nás do temné noci zrady, kde jsi zůstal
docela sám. Tvoji nejvěrnější tě opustili, Jidáš tě zradil, Petr tě
zapřel. Odmítl jsi meč na svoji obranu. Zůstal jsi bezbranný, vydán na
milost a nemilost Pontskému Pilátovi i nenávistným obviněním kněží a
farizeů. Označili tě za zrádce a buřiče, volali: Ukřižuj! Vsadili ti na
hlavu trnovou korunu a na tvá bedra vložili kříž. Odvedli tě na Golgotu a
tam tě ukřižovali. '
Kriste,
smiluj se! (Sbor:
Kriste, smiluj se!)
Nebeský
Otče! Co by nám bylo platné vzpomínat na Kristovo utrpení, kdyby ses ty sám
nerozpomínal na oběť svého Syna a na nás, kdyby ses nad námi neslitovával
a nesesílal nám svého svatého Ducha. O jeho seslání tě prosíme, aby
evangeliu otevíral naše srdce a my nehleděli v pýše na svoje zásluhy, ani
v zoufalství na své prohry, nýbrž jen na oběť tvého Syna. - Dej, Duchu
svatý, abychom v něm vždy znovu poznávali svého Spasitele a Zastánce, který
je u Otce, a měli v něm všechnu svou naději v životě i ve smrti. '
Pane,
smiluj se! (Sbor:
Pane, smiluj se!)
Amen.
1.čtení:
Iz 52,13 – 53,3
Text:
Čtení pašijového textu z Janova evangelia
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
slyšeli
jsme pašijové čtení z Janova evangelia, které tuto tragickou část Ježíšova
života zmiňuje, dalo by se říci, v celovesmírném kontextu už na začátku
ve svém prologu: Bůh, Slovo, Život, Světlo lidí, Bůh, skrze něhož tento
svět povstal, Bůh, který stvořil tento svět se sám stal člověkem, aby
byl tomu světu Světlem. Svět ho ale nepoznal.
Z pašijového čtení, a to ať je z jakéhokoliv evangelia, mnohým
vyvstane otázka: „Proč jsou lidé tak zlí?“ Kde se v lidech bere
taková zloba? Mám za to, že do mnohem hlubších podstat nás mohou zavést
jiné otázky. A když si na ně dokážeme odpovědět, budeme nejen vědět,
proč jsou lidé zlí, ale že ona zloba, je jen projev něčeho podstatnějšího,
jako projev nemoci. A že léčit je třeba lidské srdce. Pokládám si tedy
jiné otázky, a zároveň si je snažím zodpovědět.:
Proč jsou lidé tak slepí? Proč místo toho, aby Život, to pravé a jediné
Světlo přijali, proti němu naopak tak krutě brojí? Proč tolik usilují o
jeho zničení? Proč tolik usilují o zachování tmy? Proč se lidstvo tak
vzdaluje od své jediné Boží prapodstaty, bez které Život nemůže
existovat. Proč lidstvo bezmyšlenkovitě hubí sebe samo?
Lidé zapomněli. Zapomněli kým je skutečný Bůh. Zapomněli, že skrze něj
přišli k Životu. Zapomněli, že život si zachovat, znamená udržet
sebe sama v Božích rukách, v Boží přízni. Toužili po Boží přízni.
Ale ona Boží prapodstata se jim vymkla z rukou. Lidé víc jak na Boha,
začali dávat důraz na sebe, na své poznání, na své učení, na své
tradice a zvyky. A čím víc dávali důraz na sebe, tím více se skutečnému
Bohu vzdalovali. Skutečnému Bohu
se vzdalovali i přes to, že někde uvnitř byli stále na bohu závislí. Ale
to byl už jiný bůh. Bůh omezený, lidstvem předělaný, upravený, bůh vybíravý,
bůh trestající, nadržující, který sice také dokáže milovat, ale… ale
jen ty lidi vybrané, vyvolené, ty, které tradice a zvyklosti hodnotily za
hodné. V lidských hlavách tak vznikl upravený a omezený bůh, který
vycházel z polopravd a z lidské představivosti. Paradoxně z představivosti
vyvoleného lidu, který měl mít k Boží prapodstatě, jež je věčná
a stálá, nejblíž…
Lidé zapomněli… Omezenost lidské představivosti ulpěla na své
omezenosti. Tato omezenost lidem zaslepila oči tak, že neviděli, nebyli
schopni uvidět Boha ve své bohaté a ve všech stranách a směrech neomezené
velikosti. Nebyli schopni přijmout, že Bůh by byl schopen učinit to, co oko
nevidělo, ucho neslyšelo, i přes to, že znamení která Bůh lidem dával,
byla do očí bijící a i do uší křičící. Slepota a zapomnění.
A také lpění. Lpění na svých představách, na svých pravdách, na svých
spravedlnostech. V neposlední řadě lpění na své moci - lidské moci.
Lpění na možnosti ovládat, manipulovat, určovat, rozkazovat. Lpění na představě,
jakým způsobem má Bůh svůj lid ochraňovat a vysvobozovat… Tato lpění
byla tak velká a pro lidi fascinující, že pro jistotu, sami začali svého
upraveného boha ochraňovat a vysvobozovat… Lpění na svých představách,
na lidské důležitosti, lpění na lidském sebe sama.
Svou významnou roli tu má pochopitelně i strach, který se vždy a rád vmísí
do všeho lidského. Strach, že o to všechno – o svou představu, o svou důležitost,
o svou moc, o své ego, o svou popularitu a slávu atd. může lidstvo přijít…
Je to pochopitelné a přirozené. Vždyť co by lidstvu zůstalo, kdyby o to všechno
přišlo??? Nic. Jen strašné ticho, temná tma, prázdná černá nicota. A to
jen proto, že lidé zapomněli na svůj původ.
Prorok Izajáš ve svém prorockém vidění vidí božího služebníka jako někoho,
kdo „má vzezření znetvořené“... „Mnozí ztrnuli úděsem při pohledu
na něj. Neměl vzhled ani důstojnost.“…
Není se co divit. Boží služebník Ježíš byl skutečně znetvořen… To
lidé ho znetvořili, když ho bičovali, mučili svým lpěním, svou omezenou
představivostí, svou touhou uhájit si svého omezeného a upraveného boha,
touhou uhájit si sebe sama… To lidé ho znetvořili, když ho křižovali svým
zapomněním na svou prapodstatu, svou slepotou, svým strachem… To lidé ho
znetvořili… I my jsme ti lidé… I my dnes k nim patříme…
Znetvořené Služebníkovo tělo bylo sejmuto z kříže a uloženo do
hrobu. Veliký kámen hrob uzavřel… Zůstalo jen strašné ticho… prázdnota,
temná tma, černá nicota…
Dosáhli jsme toho, čeho jsme chtěli? Uhájili jsme svou omezenost, své představy,
svá lpění? Uhájili jsme sami sebe? A co náš strach?
Zůstalo jen strašné, prázdné ticho... I ruce máme náhle prázdné… Co
teď s námi bude? Vždyť v tom tichu v té prázdnotě a černé
nicotě už není, oč bychom my lidé mohli bojovat. I lpění je prázdné, i
naše představivost je prázdná. Vše zůstalo zavřené se znetvořeným tělem
božího služebníka v hrobě. Jen ticho a prázdnota, ve kterém nahmatáváme
své vlastní dno…
Bratři a sestry, snad právě toto tajemně temné velkopáteční dno, nás může
vrátit zpět na začátek, abychom pochopili, a znovu si vzpomněli na náš ne
lidský, ale Božský původ…
My dnes víme, že tím co bylo dnes řečeno, evangelijní příběh „naštěstí“ nekončí. Zůstávejme tedy v očekávání neděle, kdy můžeme znovu okusit ten Boží uzdravující zázrak, který to vše co znetvořilo a znetvořuje Služebníka, promění v odpuštění, ve znovupřijetí a ve znovu připomenutí na to, na co nesmíme nikdy zapomenout. Na svého skutečného v ničem, nikým a ničím neomezeného Boha, který je Slovem, Životem, Světlem a také Pravdou a Láskou.
Amen.