Kladno, 10. 1. 2016

Introit: Žalm 27, 13 – 14

Bychť nevěřil, že užívati budu dobroty Hospodinovy v zemi živých, nikoli bych neostál.
Očekávej na Hospodina, posilň se, a on posilní srdce tvého; proto očekávej na Hospodina.       

První čtení: Zachariáš 2

Text: Lukáš 2, 41, 52

Jeho rodiče chodívali každý rok do Jeruzaléma na svátek Veliké noci. A Ježíš prospíval moudrostí, věkem a milostí u Boha i u lidí.

Kázání:

    První návštěva Pana Ježíše do Jeruzaléma se udála o Velikonocích, když mu bylo 12 let. Po zhruba 20 letech navštíví Jeruzalém naposled. Můžeme tedy říct, že dvanáctiletý Ježíš přichází do Jeruzaléma prostudovat terén, poprvé dává o sobě vědět symbolicky v městě, kde později dovrší svoje vykupitelské dílo.

    Shodná je i doba první a poslední návštěvy Jeruzaléma, děje se to o svátcích velikonočních, které Židé slavili na památku vysvobození z Egypta Bohem skrze Mojžíše. Později se z tohoto svátku stane památkou vykoupení všech lidí Bohem skrze Ježíše. O Vánocích jsme si připomněli, že se Ježíš narodil nám všem, o Velikonocích se logicky dozvíme, že umírá za všechny nás. Jeho život je plně zasvěcen nám lidem. Narodil se nám, žije pro nás, nakonec umře za nás.

Žil, žije a umře. Záměrně uvádím všechny tři slovesné časy, minulý, přítomný a budoucí čas. Je to poselství, které má nás doprovázet životem. Již děti, když rostou v poznání, mají vědět, že se jim Ježíš narodil. Narodil se jim někdo, kdo je chce doprovázet životem v lásce. Ježíš žije s námi. A když umřeme, on také umře. On umře za nás, aby nás vykoupil ze smrti, aby nám dal život.

    Jaký je vztah adolescenta Ježíše ke svým rodičům? Myslím si, že je to vztah cílevědomého dítěte, který si váží svých pozemských rodičů a zároveň chce ukázat, že má jiného otce, který ho posílá a úkoluje. A on je tady, aby především splnil vůli toho svého nebeského Otce.

    Marie a Josef jsou zaskočení, že jim Ježíš nic neřekl a bezstarostně (v klidu) zůstal v Jeruzalémě. Ježíš zas nechápe, proč ho jeho rodiče vůbec hledají. “Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?” Josef v této chvíli mohl být v rozpacích, než mu došlo, že Ježíš mluví o svém nebeském Otci. Dvanáctiletý Ježíš se začíná vymezovat vůči svým pozemským rodičům ne proto, aby je odmítl, ale proto, aby bylo jasné, kým on je. A čím přichází sloužit také jim - Marii a Josefovi, stejně jako celému světu.

    Ježíš projevuje svou pravou identitu a zdá se, že bude muset i svým rodičům něco vysvětlit. Četli jsme, že oba jeho slovu neporozuměli. Nejsou první ani poslední, kdo neporozuměli Ježíšovým slovům, a také nejsou první ani poslední, kdo někdy tápou v duchovním světě. Ne každý chápe, vlastně většina lidí nechápe, proč vlastně chodíme nejen v neděli do kostela.

    Proč kostel, proč Bůh, a co to znamená, že ho nazýváme svým otcem, když máme svoje rodiče? My tomu nějak rozumíme. Jak to máme přiblížit těm, kdo do kostela nechodí a Bibli nečtou a duchovní svět je jim cizí? Není to vždy jednoduché, každý se k tomu dostává postupně. Kdo chce proniknout do tajů duchovního světa, musí se otevřít Bohu, musí přijmout víru a růst ve víře. A Pán Ježíš nám ukazuje cestu. Již jako dvanáctiletý nám naznačuje, že je důležité umět naslouchat těm, kdo vykládají písma, že je důležité navštěvovat Boží chrám, pobývat v něm a sytit se duchovně.

Ježíš se sám připravuje na to, co ho čeká. Lukáš píše, že Ježíšovi rodiče chodívali každý rok do Jeruzaléma. To je předzvěst Ježíšových cest, i on bude chodívat nejen do Jeruzaléma, stane se poutníkem a šiřitelem poselství slitovného Otce nebeského. A my máme svého Pána napodobovat nejen poutními cestami, když chodíme každou neděli do kostela, ale cílů při tom putování má být víc, strhnout se sebou nějaký dav, oslovit každého, kdo hledá, klidně i nějakou nejasnou řečí, která vzbudí zvědavost a touhu vědět víc o tom, kdo je to Bůh, jak to je s tím Ježíšem. Co je to za tajemné dítě, které vykládá, že musí být tam, kde jde o věc jeho Otce?

Ježíš chce probouzet každého z duchovního spánku. Věříme, ale to zdaleka neznamená, že víme všechno, že umíme odpovědět na všechny otázky o Bohu, o víře a o životě. To dítě probouzí naši zvědavost, abychom pátrali a věděli víc. Ostatně nechápající Marie a Josef nejsou bezbožní, naopak, chodívali do Jeruzaléma, protože věřili, že Bůh kdysi vykoupil jejich předky a nepřímo i je samotné z egyptského otroctví. Věřili, že jim Bůh pošle Mesiáše. Lukáš říká, že Josef a Marie v Jeruzalémě vykonali všechno. Tj. všechno, co patří k svátkům velikonočním. Nic nevynechali. Tím se zdůrazňuje jejich zbožnost.

    Velikonoční oslavy trvaly osm dní a patří k nim i svátek nekvašených chlebů. Nikde není řečeno, jak dlouho mají poutníci zůstávat v Jeruzalémě. Důležitější bylo, aby neopouštěli Jeruzalém před ránem druhého dne. To bylo základní podmínkou, pak je to už jedno. Můžeme předpokládat, že méně zbožní Židé odcházeli dřív, a ti zbožní, jako Josef a Marie zůstávali dýl.

    A Ježíš to protáhl a zůstal v Jeruzalémě i po svátcích. Marie a Josef si pamatovali všechno, co bylo kolem toho dítěte povězeno, ale dokud Ježíš nezačal působit veřejně a mocně, asi se na něho dívali jako na kterékoliv jiné dítě. Proto nechápou Ježíšovo hlášení, že potřebuje být tam, kde jde o věc jeho Otce. Když ho vzali do Jeruzaléma, nemohli počítat s tím, že udělá něco nad rámec jejich očekávání.

    Bylo zvykem, že ve dvanácti nebo třinácti letech chlapci složili slib v synagóze. Vycházelo se z toho, že v tomto věku chlapci už rozuměli Božím přikázáním a mohli sami zodpovídat za jejich dodržování.

    Je to jako naše konfirmace, kdy také počítáme s tím, že se dorost hlásí ke svému křtu, ví, komu věří a začíná se postupně zapojovat do sborového života. Už není veden nutně rodiči, prarodiči, ale začíná jednat za sebe ve věcech víry. Můžeme říct, že Pán Ježíš tímto jde příkladem i našemu dorostu. Ukazuje mu cestu. Říká, že je čas se začít zajímat i o záležitosti svého nebeského Otce, aniž by tímto vypověděl poslušnost otcovi pozemskému.

    Proč se divíte, milí rodiče, že jsem šel do kostela sám bez vás? Proč se divíte, že jsem se nevrátil s vámi domu po bohoslužbách, nýbrž jsem se zdržel a povídal jsem si s bratrem farářem a s bratry a sestrami staršími? Mě zajímají jejich názory, jejich pohled na víru, na Pána Boha. Zajímají mě jejich odpovědi na moje otázky.

    “Ani otec, ani matka ale jsem to já, stojím tady v modlitbách”. Ta píseň se mi moc líbí, je inspirativní nejen pro mládež, ale pro nás všechny. Každý jsme zde za sebe, ne aby mě ti druzí viděli, ne proto, že jsou tady i ti druzí, to je samozřejmě důležité, že jsme se tady sešli všichni, ale přicházíme každý za sebe ke svému nebeskému Otci.

    Ježíšův příběh je inspirativní i v tom, že my rodiče můžeme navádět, tedy vést své děti k samostatnosti ve víře, aby sami objevili otce nebeského, aby se ve víře neschovávali za námi, ale aby sami objevili vlastní cestu víry, aby se stali našimi souputníky. Vedeme své děti ke Kristu a ke svobodě víry. Vedeme je k tomu, aby oni sami objevili Pána Boha, aby jím byli oslovení přímo, nikoliv zprostředkovaně skrze nás.

    Známe i opačné příběhy, kdy děti uvěřily a přivedly své rodiče ke Kristu. To je pěkné. Dítě jako první objeví, že má ještě jednoho Otce, nebeského. A pochopí, že ten Otec může být otcem jeho pozemského otce.  A oba, syn a otec, mohou říci, že jsou Božími dětmi.

    V rozhovoru Marie a Ježíše je malá absurdita. "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali."  On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ale oni jeho slovu neporozuměli.”  Nemohli mu porozumět, když “oni o koze a Ježíš o voze”. Otec a ty jste mě hledali? Vždyť já u Otce jsem, sedím v jeho domě? Jsem tedy tam, kde jsem skutečným synem. Jak mě mohl otec hledat?

    Nakonec všichni vyšli z této absurdity jako vítězové, Ježíš se poslušně vrátil s Josefem a Marií do Nazareta. On je poslouchal, píše Lukáš. Ježíš zachovává poslušnost Bohu, ale poslouchá i lidi, opouští Boží chrám a jde s nimi do jejich lidského obydlí. Tím přináší to Božské do toho lidského života. A lidé mohou toho Boha poznat z blízka, bydlí s nimi, poslouchá je. To je úžasné.

Skrze Ježíše se splnilo a naplňuje se proroctví z knihy Zacharjáše, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Bůh přichází bydlet uprostřed nás. Nejen s Josefem a Marií, nejen s židovským národem, ale se všemi námi. Přichází i k nám, kteří jsme byli kdysi pohany. Přichází k celému tvorstvu, přináší nám sebe jako vzácný dar. Činí tak v poslušnosti k Bohu, který ho takto posílá k nám lidem. Nepřichází, aby se odděloval od nás a pobýval jen v chrámu svého Otce. On přichází přímo do našich domů.

Teď si představme, že jsme Josef a Marie, a Ježíš je náš syn. No, Boží syn, ale Bůh nám ho dal, aby s námi bydlel. Není to úžasné? Milí přátelé, nezapomínejme svého Ježíše v kostele, odcházejme s ním domů, abychom okusili jeho božskou přítomnost. Ježíš obohacuje náš život. Pobývá s člověkem rád. Amen

Poslání: Jan 3, 20 – 21
Každý, kdo koná zlo, totiž nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny.
Ale kdo koná pravdu, přichází ke světlu, aby jeho skutky byly zjeveny, že jsou vykonány v Bohu.

Požehnání:

Hospodine - Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají; ať říkají stále: „Hospodin je velký“ ti, kdo milují tvou spásu.