Kladno – Nový rok 1.1.2016  Jeden život, dva světy, dva kalendáře, a dva časoprostory tohoto a nového věku.

Introid:

Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk.

Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pěvně.

Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý,

kupí majetek a neví, kdo to shrábne.

Vysvoboď mě ode všech mých nevěrností, nedopouštěj, aby bloud mě tupil. (Ž 39,6-9)

Čtení: Matouš 25, 1-13

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: `Ženich je tu, jděte mu naproti! ´ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: `Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají! ´ Ale rozumné odpověděly: `Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si! ´ Ale zatím co šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám! ´ Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás. ´ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Text: Efezským. 1, 17-21

 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.

Kázání:  

Milí bratři, milé sestry, přátelé v Kristu, máme tu opět nový rok. Na stoly jsme postavili a na stěny pověsili nové kalendáře, a do svých kapes zasunuli nové diáře. Zrekapitulovali jsme rok uplynulý a vstoupili do nového. A protože máme první den v novém roce, chceme se setkat, a jako každoročně, i ten rok 2016 začít s Bohem. Je to jistě chvályhodné. Každý rok stejné… Ovšem až letos mne napadl a zaujal, zvláštní paradox.  

První leden, i když podle občanského kalendáře je prvním dnem v roce, by v našich očích, očích křesťanů neměl být ničím zvláštní. Nový rok je občanský, světský svátek z hlediska křesťanského je nesmysl jej slavit. Navíc letos to vyšlo na pátek. Všední den. Probuzení do nového dne 1.1. nového roku je stejné jako probuzení do nového dne třeba 5.8. v témže roce. Nic významnějšího tento den nepřináší, nemá žádný a už vůbec duchovní přesah, obsah ani hodnotu, a přes to je pro nás 1.leden slavnostnější a dáváme naň větší důraz, než když například vstupujeme do nového roku podle kalendáře liturgického, který už nějaký přesah, obsah a duchovní hodnotu má. My už jsme totiž nový rok započali před více jak měsícem, první adventní nedělí 29. listopadu… Vzpomínáte si?  

Vnímáte ten rozdíl, jak přijímáme a chápeme vstup do nového roku liturgického, a jak přijímáme a chápeme vstup do nového roku občanského? Jak vůbec vnímáme tyto roky, tyto kalendáře? (Jediné na čem se shodnou, jsou snad Vánoce a Velikonoce, ale i tam zase bývá rozdíl v pojetí a obsahu chápání těchto svátků.) Nechci to nijak hodnotit, jen to konstatuji. A v asociaci mne to nabádá ke zvláštní myšlence, a přirovnáním s dalšími rovinami našeho života:…  

Žijeme tu jeden život ve dvou rozdílných kalendářích, jako ve dvou rozdílných světech. Možná dokonce, aniž si to někteří uvědomujeme.  

Žijeme jeden život ale zároveň ve dvou světech. A to jak ve dvou rozdílných světech časových, tak i ve dvou světech prostorových.  

Žijeme ve fyzickém, materiálním těle, v materiálním světě, který materiál uznává, vzývá a klaní se mu, a zároveň žijeme ve světě duchovním, jsme bytosti duchovní, a jako takoví vzýváme a klaníme se duchu nejvyššímu – tedy jedinému Bohu.  

Potřebujeme jíst, pít, potřebujeme se obléknout a zatopit v kamnech aby naše materiální těla nezemdlela, ale zároveň potřebujeme občerstvit i slovem, láskou a nadějí aby nezemdlel náš duch.

Žijeme v lidském světě, který je hříšný, kde je spousta zla, nenávisti a závisti, kde se lidé nesmyslně honí za majetkem, za popularitou, za mocí. Žijeme ve světě lidském, kde víc jak zdravá příroda, zdravé životní podmínky, zdravé potraviny, a v neposlední řadě zdravý rozum má vždy přednost trh a výhodná ekonomika ve prospěch pár jedinců. Žijeme ve světě lidském, kde spravedlnost a láska k bližním je zastírána nespravedlností, sobectvím, ješitností a egem, kde jedinou útěchou materiálně i duchovně chudých bývá jediná spravedlivá – totiž smrt.

Zároveň díky víře a Kristu žijeme, ve světě, kde prožíváme,… nebo spíš můžeme prožívat Boží milosrdenství, lásku bližních i lásku k bližním. Ve světě, kde můžeme prožívat odpuštění, svobodu a naději ve věčný život. (Záměrně zde říkám „kde můžeme prožívat“…)  

Ten první svět – lidský, materiální, hmotný, totiž prožíváme skutečně a to velice silně a autenticky. Prožíváme ho silně a autenticky bez ohledu na to, jak nás ničí. Prožíváme ho silně a autenticky každý den, a to bez ohledu na to, zda je den něčím sváteční či obyčejný všední. Prožíváme ho nejen každý den, ale dokonce v každý čas - v každé přítomnosti (jako občanský kalendář).  

Ten druhý svět (podobně jako u liturgického kalendáře), mám pocit, prožíváme jen částečně, jen tak trochu, opatrně, jako by byl na vedlejší vyloučené koleji, jen jako ve snu, jako by to bylo jen naše zbožné přání, ke kterému, když si zrovna vzpomeneme, se chodíme o nedělích a svátcích schoulit, zahřát. Jako by to bylo zbožné přání, ke kterému, když si vzpomeneme, chodíme společně snít o něčem slušném, seriózním, čistém, krásném, blahodárném, životadárném a skutečně smysluplném. Prostě si uděláme jen takovou hezkou chvilku. Někdy mám pocit, jako bychom nevěřili, že i tento svět je skutečný a reálný…, někdy pochybujeme, a někdy se i bojíme. Někdy se bojíme té nejistoty spojené s tímto očima neviditelným světem, protože jsme zvyklí opírat se o věci, které jsou očima víc vidět. Které jsou víc zažité. I ten občanský kalendář je víc vidět a je víc zažitý než liturgický.

Žijeme jeden život ale zároveň ve dvou světech. Ve dvou rozdílných světech prostorových, tak i ve dvou světech časových. A nabízí se mi ještě jedno přirovnání…

Dnešní biblický text zmiňuje také dva jiné rozdílné časové světy - „věk tento“ a „věk budoucí“ Naše chápání světa v časové lince, naše naučené, zažité chápání časové posloupnosti nás může svádět k přijímání těchto věků tak, že jeden věk skončil, nebo skončí a pak teprve nastoupil nebo nastoupí věk nový. Jenže, stačí se trochu zamyslet nad tím, kde je skutečný začátek a konec těchto věků, a zjistíme, že to tak jednoduché není. Nejspíš i tyto věky je třeba chápat jako dva časoprostory, ne na sebe navazující ale (alespoň v části) vedle sebe jdoucí.

Jedna časová osa – věku přítomného - má námi lidmi nezjistitelný nekonečný počátek někde v pradávné minulosti snad ještě před stvořením světa. Časová osa přítomného věku prochází i nyní naší současností, ovšem její konec, i když tušíme, že souvisí se smrtí a vzkříšením Krista, jakoby byl také v nedohlednu. Kristus byl už dávno vzkříšen, ale svět časoprostoru přítomného věku ještě ve skutečnosti neskončil. Snad bude završen druhým Kristovým příchodem. Kdo ví?  

Druhá časová osa – věku nového - má často v našich očích svůj jasný počátek ve vzkříšení Krista. Ale nenechme se tím zmást, neboť ono vzkříšení má i zpětnou platnost, i pro čas věku předchozího. Pro lidi ze světa věku před vzkříšením. A když evangelista Jan píše ve svém prologu, že na počátku bylo Slovo, skrze něž všechno povstalo a následně se stalo tělem (a víme dobře, o kom je tady řeč), jen nám to potvrzuje, že skutečný začátek časové osy věku nového je nejasný podobně, jako u věku přítomného. A pokud zůstaneme u tohoto druhého věku, věku nového a budeme hledat jeho konec, budeme muset svou mysl nasměrovat až do námi lidmi nezjistitelné nekonečné budoucnosti života věčného.

Podobně, jako ty dva kalendáře občanský a liturgický můžeme vnímat i biblí zmíněné dva věky, které minimálně v části naší přítomnosti probíhají souběžně vedle sebe. A tady určitě není dobré zabydlet se jen v přítomném věku (jako v občanském kalendáři) a budoucí (podobně jako kalendář liturgický) opomenout, vynechat, nebo ho někam schovat na to až budeme mít více času, nebo až si budeme chtít udělat hezkou chvilku.  

Někdy se tento souběh věků chápe jako „léto milosti“ – čas Boží milosti, kdy se sami rozhodujeme, čemu, komu dáme přednost, jakému světu dáme přednost, a také jakému věku, neboť tyto dva věky se liší ve svých atributech podobně, jako svět zla, hříchu a smrti kde zasahuje vláda temnoty na jedné straně, a na straně druhé - svět lásky, svobody, pravdy a Života s velkým "Ž" ve věčnosti, kde vládne jen Bůh.

Žijeme ve dvou světech, a dokonce ve dvou časoprostorech. Není tomu proto, abychom propadali zmatku a strachu, nebo abychom propadli jakési schizofrenii. Je to jen jakási nabídka, možnost a hlavně výzva pro svobodné bytosti - pro nás lidi, pro všechny lidi. Je to možnost znovu a znovu okusit a porovnat tyto rozdílné světy, navíc porovnat a okusit je v jednom čase, v jednom životě, i to má své výhody. Souběh dvou světů, dvou časoprostorů v jednom životě je nejen nabídka, ale hlavně výzva pro každý okamžik, v každém okamžiku našeho života můžeme porovnávat a vybírat a rozhodnout, co je pro náš život správné a života-podpůrné. Je to naše privilegium. Je to výsada svobody, která nám byla také Bohem od počátku dána. Svobody, která je spojena i se zodpovědností. A to zodpovědností za nás samotné tak i za ty kolem nás. A Bůh ze své milosti nám svobodným lidem zatím dává pro toto zkoumání, porovnávání a následné rozhodování i dostatek času.

Ovšem, buďme obezřetní, nikdo nevíme (a bohužel - nevyčteme to ani z žádného kalendáře), kolik času nám ještě bude dáno, kolik času nám ještě zbývá. Buďme obezřetní, abychom nedopadli jako pět pošetilých z deseti družiček, co neměli připravené lampy…

„Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.“ Amen.

Přímluvná modlitba: (agenda II str. 32 a str. 30 v úpravě ZT)

Pane Ježíši Kriste, ty jsi Pánem i tohoto nového roku. Vstupujeme do něj ve tvém jménu.

Prosíme, buď nám po celý rok přítomen. Dávej církvi svého svatého Ducha, abychom vzývali tvé jméno v pravdě. Způsob, aby tvoje jméno bylo svaté na zemi, jako je svaté na nebi. Vysvobozuj je ze zajetí našich falešných představ, aby náš hřích, sobectví a nevážnost nezastíraly tvou svatost a lásku. Nedopusť, aby tvé jméno bylo zneužíváno k posvěcování

sobeckých zájmů národů a k mocenským cílům. Prosíme tě, dávej církvi i celému světu vyznavače a svědky, kteří by zvěstovali evangelium a přibližovali lidem tvé království ' láskou a službou trpícím, utiskovaným, nemocným, věrností pravdě i v utrpení,' oslavováním a chválami.

Ve svých tichých modlitbách a prosbách ti odevzdáváme každý vše, co nás na prahu nového roku tíží…(Následuje tichá modlitba.)

Přijmi nás a veď nás milostivě vstříc tvému Synu a našemu Spasiteli Ježíši Kristu, jemuž s tebou i s Duchem svatým buď sláva navěky.