Kázání

Kladno 4.10.2015 – (Osmnáctá neděle po Trojici) Zákon litery a zákon lásky

Introid:
Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého!

Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost! Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Vyvleč mě z té sítě, již mi nastražili, vždyť jsi záštita má. Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný. (Žalm 31,2-6)

Modlitba:

Otče náš nebeský, ty jsi dobrý a tvé milosrdenství nezná hranic. Jsi svatý, a přesto chceš mít nás lidi svými dětmi. Jako nejlaskavější Otec nás miluješ.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi dosvědčil mezi lidmi Boží lásku, když jsi zemřel na kříži. Tak jsi nás naučil, co znamená skutečně milovat. Z tvé lásky jsme živi.

Duchu svatý, otevíráš nám nové obzory: ukazuješ nám Otce a stavíš před nás bližní. Dáváš nám moc a sílu, abychom o lásce nemuseli jen mluvit, ale mohli láskou žít.

Bože trojjediný, smiluj se nad námi. Odpusť, že nejsme schopni milovat. Prosaď svoji lásku mezi námi a na celém světě. Dej, ať tomu slouží i toto shromáždění.

Spolu s tvou církví i s anděly tě chválíme, vzdáváme ti díky, vzýváme tvé jméno.

Amen.

1.čtení: Židům 4,14 – 5,10

Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti. A proto je povinen přinášet oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe. Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona. Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ A na jiném místě říká: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Text: Matouš 22, 34-46

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.

Kázání:

Než se zaměřím na slova evangelia, podělím se s vámi o jednu zkušenost, kterou jsem získal na místě, které s křesťanstvím nemělo nic společného. Asi před deseti lety jsem byl v Litvínově na přednášce o budhismu, kterou tam tehdy měl jeden budhistický mnich. Byl to Čech, muž něco přes padesát let, který už v době totality se budhismu věnoval. Ani jemu nebylo v těch dobách přáno. Hned po revoluci se rozhodl odcestovat do Indie, kde vstoupil do budhistického kláštera. V jeho přednášce mne zaujala jedna věta, která změnila můj pohled na to jak se stavit k tomu, co to je křesťanství, a jak bych ho měl pojmout. Řekl: „Budhismus není náboženství, ale životní styl.“ A já si uvědomil, že takto lze pojmout i křesťanství. Že i křesťanství lze pojmout ne jako pouhé náboženství, ale jako životní styl. Začal jsem si od té chvíle uvědomovat svůj život jako něco, co je každý přítomný okamžik spojené s Bohem, který je milostí, láskou. Začal jsem Boha vnímat jako neustálou součást sebe a to i v těch nejvšednějších situacích, které s náboženstvím vůbec nesouvisí. Dokonce i v situacích, kdy jsem se zrovna jako křesťan nechoval. Nevím, zda i vy máte podobnou zkušenost, ale když čtu texty podobné jako je ten dnešní, mám pocit, že i zde stojí proti sobě a přitom zcela zbytečně dva světy. Svět těch, kteří jen udržují náboženství, a svět jednoho, který svou víru v Boha prostě žije jinak, jako by to byl také jeho životní styl. (Pochopitelně mnohem dokonalejší než ten můj.)…

Zaměřme svou pozornost na dnešní evangelium. Třeba tam ten rozdíl také uvidíte… A prosím nelekejte se, pro dnešek jsem vybral i trochu jinou formu, než jsme u nás zvyklí…

Už je to tu zas! Znovu přišli farizeové, saduceové i zákoníci. Nejmoudřejší a nejučenější mužové opět pokoušejí. Znovu a znovu se snaží vymyslet lest, jak by Ježíše dostali, jak by ho nachytali. (Dvaadvacátá kapitola Matoušova evangelia o ničem jiném nemluví než o tom, jak se tito znalci písma a zákonů snaží přistihnout, načapat, nachytat…) Sebrali snad všechny své síly, jen proto, aby získali alespoň jeden, jeden jediný důkaz, jediný argument, který by usvědčil toho podivného kazatele z bludařství. Nikdy se jim to ale nepovedlo. Vždy byli umlčeni buď odpovědí, kterou nečekali, nebo umlčeni otázkou, kterou zase neuměli zodpovědět oni - nejmoudřejší.

Provokovalo je to čím dál víc. Ano, dráždilo to i jejich ješitnost, která se propukala ve zlost, nenávist a snad i pomstychtivost, ale to není všechno. Nebo alespoň, snad to ani není to nejdůležitější. To, co provokovalo, tu bylo ještě jako něco navíc. Provokovalo, popuzovalo, hecovalo, vyselo to ve vzduchu a nedalo se to chytit, ani nahmatat… Ten kazatel z Nazareta má totiž něco, co neměli oni. Chtěli to mít, dokonce si vždy mysleli, že to mají, ale nakonec museli sklopit hlavu a v tichosti odejít, protože narazili na to, že to co si mysleli, že mají, ve skutečnosti je jim vzdálené.

Mysleli si například, že mají pevně ve svých rukách PRAVDU O BOHU. Ale záhy se jim rozpadla před očima. Mysleli si, že jejich znalost Boha je úplná, že Bůh nemůže být už jiný, než jak ho poznali a znali. Ta pravda je dokonalá úplná uzavřená jako policejní případ, který byl řádně prošetřen. Ta složka s případem „pravda o Bohu“ je zapečetěna a uložena v šanonu a uzamčena v trezoru… Jen v konfrontaci s tím prapodivným kazatelem, jako by se trezor, šanon i zapečetěná složka s tím vyšetřeným případem znovu otvíraly, a znovu žádaly, prosili, přímo volaly o nové prošetření…

Mysleli si, že mají v rukách veškerou MOUDROST. A proč ne? Vždyť jsou nejstudovanější v písmech, teologii i zákonech, vždyť jsou nejučenější z nejučenějších, zákony znají téměř nazpaměť, moc dobře znají jejich silná i slabá místa. Kdo jiný může mít vyšší kvalitu moudrosti než oni – páni farizeové, saduceové, zákoníci?... Jenže ti všichni jakoby zapomněli, že jejich moudrost, i když je nastudovaná velikou pílí, a i když je skutečně možná z veškerého lidského pokolení ta nejvyšší, jakoby zapomněli, že jejich moudrost je pouze moudrostí lidskou a ne moudrostí Boží. Přes to, že byla nastudována největší možnou lidskou pílí, a čerpala ze svatých písem, a byla podložena životem a zkušeností mnoha pokolení a zarámována letitými tradicemi, nestačila na moudrost tesaře z Nazareta.

Opět, znovu a znovu, jejich past na tohoto Ježíše zůstávala prázdná. Ba co hůř, sami se do ní opět, znovu a znovu chytili.

Zkoušeli to tak dlouho, až dostali strach se znovu ptát a vymýšlet nové léčky na toho provokativního kazatele. No, provokativního… On je vlastně neprovokoval ON, ale provokovalo je to, že měl něco, co nemají oni. To něco, co je silnější, moudřejší, pravdivější, a v neposlední řadě i svobodnější…

Ježíš se těm učencům nevysmívá. Je mu jich spíš líto. I přes to, že proti němu stále brojí, je mu jich líto. I přes to, že to jsou v tuto chvíli nepřátelé, je mu jich líto. I přes to, že ví, že právě tito nejmoudřejší ho dovedou až na místo, kde bude muset naplnit slib dávných proroků, je mu jich líto…

Ví, že vrchol svého poslání nemůže obejít. Stále k tomu vrcholu směřuje. Každým dnem, každým počinem, každým slovem, které vysloví, je k tomu vrcholu blíž. Ví, že to je v souladu s tím co káže, co učí, co se snaží všem lidem i těm nejmoudřejším a v tuto chvíli i nepřátelům vysvětlit. „Ach Bože, jak je to těžké! Jak nepochopitelně nechápaví jsou ti lidé. Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí…“ Ano, Ježíš ví, že vše co dělá a říká, že to je v souladu s tím, ne jak to chápe a chce chápat člověk, ale v souladu s tím jak to chápe a chce Bůh Otec. Skutečný Otec s velkým „O“, milující Otec… Jak nepochopitelně nechápaví jsou ti lidé. Přitom stačí tak málo. Stačí přestat lpět na objemných zákonech litery, a držet se jen dvou docela krátkých zákonů lásky…

Ano, tolik zákonů, pravidel a řádů máte, stále v nich hloubáte, hlídáte jeden druhého, zda je dostatečně dodržujete. Na sebe samotné zapomínáte, ale když někoho jiného nachytáte, hned s vervou poučujete, trestáte, kamenujete. Považujete to za správné, protože takové pokárání, potrestání i usmrcení viníka je výstrahou všem okolo. Ze zákonů jste si vytvořili mantinely, které vám ukazují hranice prostoru těch, kteří jsou podle vás spravedliví, čistí a tudíž Bohu milí, a když někdo ze své lidské slabosti, kterou ovšem trpíte úplně všichni bez rozdílu, jste nemilosrdní v trestu i odsouzení, které přisuzujete i Bohu Otci. Dočista jste se zákony litery svázali. Těmi zákony si sami pod sebou řežete větev, protože nikdo nejste bez hříchu, bez slabostí a chyb. Zákon, kterému věříte víc než Bohu, vás dostihne všechny. Všichni se pro zákon řítíte do propasti smrti. I vy moudří, studovaní. Ano, ani vaše moudrost vám nepomůže.

Přitom stačí tak málo. Stačí přestat lpět na objemných zákonech litery, stačí se držet jen dvou docela krátkých zákonů - zákonů lásky. Není to v tom, že by se zákon, který tak dobře znáte, změnil, nebo že by pozbyl platnosti, ne, to určitě ne, ale ve změně vašeho pojetí a pohledu. Zákon lásky totiž vše zjednodušuje a osvobozuje ze svázanosti. Díky zákonům lásky nebudete potřebovat stohy paragrafů, protože bude stačit držet se jen zákonů dvou - těch největších: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Ano, je to tak, pokud se budete držet jen těchto dvou zákonů, nebude třeba se těmi ostatními už nikdy zaobírat, neboť dodržení všech těch ostatních zákonů, řádů a pravidel bude samozřejmostí, aniž byste se museli navzájem hlídat, trápit se tím a věčně se strachovat. Všechny ty ostatní zákony, řády a pravidla budou naplněné. Půjde to prostě samo. To neznamená, že už nebudou platit. Budou platit, ale nebudete mít potřebu je porušovat, neboť pravá láska k Bohu a bližnímu vám to prostě nedovolí, neumožní…

Že to neumíte? Prosím? Že milovat Boha a své bližní skutečnou láskou neumíte? Že jste nikdy takovou lásku nezažili a u nikoho nikdy neviděli? Tak já vám ji předvedu. Rád vám v tom budu příkladem. Bude to asi bolet, bude to asi vyžadovat jistou dávku obětavosti, obětavosti k oběti, možná si šáhnu na své dno, možná budu trpět, možná mne to i zabije… ale protože vidím, že vám jde o život, a stejně jako mého Otce v nebesích, tak i mě je vás líto, risknu to. Udělám to pro vás. Stojíte nám totiž za to. Mě i Otci, který mne poslal! Amen

Přímluvná modlitba:

Pane a Otče náš nebeský! Ty jsi nás svou láskou, až do krve dosvědčenou v Ježíši Kristu, vysvobodil z moci hříchu a spojil v jedno tělo. Stojíme tu spolu s celou tvou církví a prosíme, rozpomínej se neustále na oběť svého Syna.

- Pamatuj na všechny, kteří žijí bez lásky, na lidi opuštěné, zapomenuté, ubité, vykořisťované; i na ty, jejichž srdce ztvrdla nenávistí, zlobou, pýchou. Pamatuj na děti bez domova, na rodiče opuštěné dětmi, na manželství ubitá a troskotající. Prosíme, rozpomínej se neustále na oběť svého Syna.

- Pamatuj i na ty, kteří se v lásce radují. Rodiny dobré a manželství spokojená svěřujeme tvé péči;' buď s mladými, kteří spolu začínají žít;' s rodinami, které očekávají narození dítěte;' buď s těmi, jež jsi dětmi už obdaroval. Prosíme, tvá láska nechť v nich zůstává. Buď se všemi, kteří vytvářejí třeba i drobná společenství na zemi. Prosíme, rozpomínej se neustále na oběť svého Syna.

- Pamatuj, Pane, na ty, kdo vládnou. Buď s těmi, kdo rozhodují. Stůj při všech, kteří mají odpovědnou práci. Prosíme za lékaře a zdravotní sestry, za ředitele podniků, za ministry a vlády. Vlož jim do srdce dobro, poctivost a pokoj, veď ke smíření. Přej mír celému svému stvoření. Prosíme, rozpomínej se neustále na oběť svého Syna.

- Pamatuj, Bože, na náš sbor. Dej, ať je vědectvím tvé lásky; zbavuj nás vzájemné nevraživosti, ješitnosti, pýchy a pohodlnosti. Prosíme, rozpomínej se neustále na oběť svého Syna.

- Pamatuj, na všechen svůj lid. Dej své církvi Ducha jednoty. Žehnej těm, kteří v církvích slouží slovem a svátostmi. Tvé lásce připomínáme všechny, kdo konají ve sborech dílo milosrdenství. Stůj při těch, kteří zvěstují evangelium tam, kde ještě nebylo slyšeno. Otvírej oči slepým a uši hluchým. Proměň srdce těch, kteří se brání tvému milosrdenství. Prosíme, rozpomínej se neustále na oběť svého Syna.

- V tiché modlitbě ti přinášíme ty, kteří jsou blízcí našemu srdci.

Následuje tichá modlitba.

-Pane, buď i s těmi, na které jsme zapomněli. Ty jsi láska. Vyslyš naše modlitby. Učiň více, než zač prosíme.

Slovo poslání: 1. Korintským 1, 4-9

Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil

ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.

Požehnání:

Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Jemu sláva i moc navěky. Amen. (Zjevení 1, 4.6)