Kladno 27.9.2015 – (Sedmnáctá neděle po Trojici)
Podobenství
o hostině aneb zamyšlení nad pokorou. „Jsem dobrý člověk?“
Introid:
Ve
jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého!
„Blaze
těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův
zákon.
Blaze
těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují
celým srdcem.
Ti
podlosti nepáchají, jeho cestami se berou.“ Ž 119, 1-3
Modlitba:
(vybráno z agendy II. str.142)
Bože, náš Otče! Zde jsme a chceme slavit neděli. Ty nás vidíš a víš,
jací jsme i dnes ráno, když jsme se tu shromáždili. Toužíme prožít něco
svátečního, ale přitom se nechceme změnit. V našem srdci je zakořeněna
neúcta k tobě a ke tvému slovu. Ty ses v Ježíši Kristu postavil na stranu
těch, které my přehlížíme a k jejichž utrpení jsme lhostejní, poněvadž
by to rušilo naši sváteční pohodu. Žijeme ve světě, kde se mnozí derou
na přední místa. Ani my nejsme jiní. Chceme vyniknout nad druhé a neradi se
ujímáme služby, která nepřináší ani zisk ani slávu.
Ano, takoví jsme i v toto nedělní ráno. Pane, smiluj se nad námi a
neodmítej nyní vstoupit do našich shromáždění, na naše kazatelny,
vstoupit do našich srdcí. Dej, aby mezi námi nyní měl první místo Ježíš
Kristus. Jeho, toho poníženého a ukřižovaného služebníka všech, mezi námi
vyvyš a oslav. To učiň nám i všem, kteří dnes s námi vzývají tvé jméno.
Amen.
1.čtení:
Lukáš 18, 9-14
O
těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními
pohrdali, řekl toto podobenství:
„Dva
muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že
nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako
tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi zdvihnout;
bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím
vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.
Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Text:
Lukáš 14,
7-11
Základem dnešního kázání je text zapsaný v Lukášově evangeliu ve čtrnácté
kapitole 7 – 11 verš. Aby nám však neunikl kontext z písma, záměrně připojím
i verše předchozí, verše 1-6:
Kázání:
Milé
sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,
základní text dnešního kázání, vycházeje ze svého obsahu, nese
ve svém nadpisu v ekumenickém překladu název „o hostině“… O hostině
- hned si představíme, jak hosté pozvaní na hostinu, v našich představách
možná nejčastěji na hostinu svatební, usedají k velkém slavnostnímu
stolu, aby spolu se svatebčany či jinými hostiteli poobědvali, povečeřeli
a vůbec spolu strávili společný čas. Umíme si jistě také představit,
jak někteří se chtějí přímo vetřít do přízně hostitelů, a proto
vyhledávají ta místa u stolu, aby byli k hostitelům co nejblíž, protože
ten kdo sedí k hostiteli nejblíže, bývá z hostů nejváženější a nejuznávanější.
Některé představy mohou být až komické, jak z groteskního filmu. Jenže
toto Ježíšovo vyprávění nepoukazuje na pouhý zasedací pořádek při
slavnostním stolování. Ten nadpis, u tohoto odstavce tak trochu mate a zavádí
naše myšlenky do povrchní roviny… Jak by na nás toto podobenství zapůsobilo,
jak bychom k němu přistupovali, nebo jak by nás inspirovalo a jaké představy
by v nás probouzelo, kdyby nadpis místo „o hostině“ zněl „O POKOŘE“?
Ježíš byl pozván na hostinu k jednomu z farizeů. V textu je jasně
zmíněno, že farizeové si na Ježíše dávali pozor. Asi to nebylo pozvání
vysloveně přátelské. Možná ho pozvali jen proto, aby ho znovu zkoušeli.
Farizeové nejspíš tímto pozváním jen očekávali příležitost Ježíše
blíže zkoumat a příležitost najít jasnější, průkaznější důvod k
odsouzení, nebo alespoň k pokárání a domluvě. První příležitost se
naskytla hned, jak se před Ježíšem objevil člověk stižený vodnatelností.
(kdo ví, jestli to nebyl také farizeů záměr, nahozená udička, zda se Ježíš
chytne…) Ježíš se chytil. I přes to, že byla sobota, den, kdy se nemá
pracovat, toho člověka uzdravil. Udělal to ovšem tak, že mu farizeové, i
když je jim to silně proti mysli a trnem v oku, nemohou a neumí nic říct.
Jejich pýcha přetéká vztekem, protože jejich moudrost, písem i zákona
znalectví nestačí moudrosti, kterou má v sobě Ježíš.
A tak nastává trapné ticho. V tom trapném tichu Ježíš pozoruje,
jak si hosté vybírají přední místa u stolu. Vidí, jak každý chce být
vidět a obsadit ta nejčestnější místa. Snad každý se cítí být důležitější,
vzdělanější, uznávanější, oblíbenější než ti druzí. A tak do onoho
trapného ticha, ve kterém si přítomní vybírají místa u stolu, zazní Ježíšovo
podobenství, které otevírá i nám dnes velké téma.
„Pokora“ je téma, které v křesťanství má, nebo lépe řečeno mělo
by mít přední místo. Pokora by měla sálat a být jasně znatelná i v životech
křesťanů jako následovníků Krista. Předně pokora před Bohem, z toho
vyplývající pokora před druhými lidmi a v neposlední řadě i pokora před
sebou samým. Jak ale takové pokory dosáhnout?... Někdy se o to snažíme, ovšem
často se nám stane, že více než pokora, se projeví ješitnost a pýcha. Někdy
vydržíme i několik hodin, několik dní, ale pak to v nás bouchne jak Papinův
hrnec a propadneme vzteku na všechno kolem i na sebe... Jak je to možné, když
se o to tolik snažíme?... Možná je to tím, že na tu pokoru jdeme špatně,
možná je to tím, že se o ní právě jen snažíme. Pokora se totiž nedá
vydobýt jen snahou. (I když i snaha se cení) Skutečná pokora se nedá ani
naučit… Když jste byli malí, či mladí, plni energie a zápalu, a náhle
nad vámi zahřměl hlas dospělého – „buď pokorný!“, vzpomenete si na
to, co to s vámi uvnitř udělalo? - Já si za sebe vzpomínám, že bych
nejraději vyskočil, a dotyčnému dal pěstí, bez ohledu na to, kdo mi to řekl
a jak to myslel. Pokory ve mne asi moc nebylo. Většinou to mělo opačný
efekt. Proč? Byl jsem v tom bezmocný, protože jsem tušil, že kdybych chtěl
být stokrát pokorný, nebude to upřímné, a že takhle to prostě nefunguje,
že to prostě neumím. Pochopitelně, určitou dávku pokory si v takových případech
zachováváme (ani já jsem nikdy nevyskočil a pěstí jsem nikomu nedal), ale
to je jen pokora ze strachu. Naučená, společností uzurpovaná pokora ze
strachu. Ze strachu z nadřízeného, ze strachu ze silnějšího, ze strachu z
výprasku, ze strachu z toho že přijdeme o práci nebo o něco co, co je pro nás
nějak výhodné. To ale není ta pravá pokora, o které se mluví v písmu. To
ve skutečnosti není pokora, ale obchod – něco za něco. Budu pokorný, nebo
dělat že jsem pokorný a tím něco získám… To je vlastně také jen boj o
lepší místo, o lepší židli.
Upřímné pokoře se nedá dosáhnout ani nějakým drilem, jako jsme se
kdysi naučili násobilku nebo vyjmenovaná slova, nelze ji dosáhnout pouhou
snahou ani tím, že to bude někdo vyžadovat. Některé projevy pokory se dají
dobře zahrát, to ano, můžeme lézt po kolenou, můžeme veřejně bičovat
vlastní záda, můžeme dokonce i sedět tiše někde vzadu, nebo se na oko i
obětovat, ale stejně to nemusí vycházet ze skutečné upřímné pokory, ale
jen hry na pokoru – i to je jen obchodní pokora podle poptávky a nabídky.
Jak tedy dojít upřímné pokoře?
Skutečná, nehraná a upřímná pokora „vzniká“. Vzniká sama od
sebe a to na základě zdravého vnitřního sebepoznání. Biblický slovník
Adolfa Novotného dokonce říká že: „…pokora vzniká na základě poznání
vlastního hříchu, nebo alespoň s tímto poznáním nerozlučně souvisí…“
Ano, až teprve když opravdově poznáme, pochopíme, připustíme, co
jsme zač a kam spějeme, může přijít změna – změna ve smýšlení o sobě
samém. Pak už není třeba si na pokoru jen hrát, není třeba to jen zkoušet
či drilovat. I obchod s pokorou nás náhle přestane zajímat. Pokora v nás
prostě vznikne. Až teprve hluboké upřímné poznání o sobě samém, nás může
dovést ke změně smýšlení o sobě samém. Tak vzniká pokora, „která se
projevuje“, jak také již zmíněný biblický slovník doplňuje: „sebezapíravou
službou všem.“ – tedy Bohu i lidem kolem…
Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu… K pokoře
sami nedojdeme tím, že se budeme srovnávat s lidmi. Teprve ve srovnání s
Bohem můžeme dosáhnout pravdy o sobě. To je totiž náš neustálý problém,
že se nesrovnáváme s Bohem, ale s lidmi. Stejně tak je naším neustálým
problémem to, že o co ve svých pozemských životech bojujeme, vůbec
nesouvisí s tím, jaké místo při pomyslné hostině nám bude patřit u
Boha, ale jaké místo, respektive jaká místa nám patří v tomto světě a
mezi lidmi.
Každý máme nějak sestavený žebříček hodnot, z něj vychází i
naše srovnávání se, porovnávání se s ostatními lidmi, a pak už není těžké
vytvořit si svou představu o tom, jaké místo bychom měli - ve společnosti,
doma v rodině, v práci, mezi přáteli a v neposledním případě i mezi
bratry a sestrami zde v církvi, a konkrétně i v našem sboru - jaké místo
bychom měli zaujmout. Ano, stále bojujeme o svá místa o své pozice, snažíme
se obsadit místa významnější anebo si udržet alespoň ty, které jsme už
vybojovali.
Pochopitelně do těchto tabulek sebepoznávání patří i to, že každý
máme různé zkušenosti, každý máme různá vědění, různá obdarování.
Každý máme něco, v čem jsme dobří, a také něco v čem dobří nejsme.
Ale když už najdeme u sebe něco, v čem alespoň trochu vynikáme, hned toho
umíme využít k tomu, abychom v očích druhých pokud možno stoupli v ceně.
Znáte to: – já umím, já znám, já mám vystudováno, já mám odpracováno,
já mám peníze, já mám na to papír, já mám silnější auto, větší barák,
nejnovější mobil, značkové oblečení, já mám funkci, já mám kontakty
– a protože to mám, mám právo být viděn, být obdivován, mám právo všem
radit, mám právo poučovat a ukazovat na chyby, a jen já mám právo sedět
na této konkrétní židli života, jen já mám právo užívat si tohoto
postavení. Protože mám peníze, protože už mám věk, protože v tom či
onom vynikám, měli by mne všichni poslouchat, protože já to vím nejlíp. K
takovému pyšnému sebepoznání došli i zmiňovaní farizeové, v Ježíšově
době. K takovému poznání dochází i někteří „farizeové“ té doby
dnešní.
Jenže písmo chápe pýchu jako opak pokory. Kde je Bůh, když se všichni
pyšní?
To mi připomíná jeden příběh, který se stal jedné mé kamarádce,
která je učitelkou. Učila zrovna sedmáky v základní škole v Kadani. Jeden
z žáků se rozhodl ji vyprovokovat. Také ji zkoušel. Ona však dokáže být
dosti nad věcí, a na jeho hru hned nepřistoupila. A tak onen žák přitvrdil.
A když ani to nefungovalo, začal být i vulgární. Provokoval dlouho, dokonce
tak dlouho, až i ona konečně patřičně zareagovala s tím, že také použila
nějaké peprnější slovo. Jenže milý žák si její odpověď nahrál do
mobilu. Sebe z nahrávky pochopitelně vymazal, a odpověď učitelky doma
pustil svému tatínkovi, a ten si šel okamžitě stěžovat ředitelce školy.
A protože to byl „pan podnikatel“, který měl peníze a onu školu
sponzoroval, netroufl si mu nikdo, ani paní ředitelka, říci, že jeho syn je
grázl a dělá ve škole problémy. Ono, něco takového by „pan
podnikatel“ stejně ani nepřipustil, protože jeho syn je přece hodný
chlapec… Došlo to tak daleko, že od paní učitelky byla požadována omluva
tomuto žákovi před celou třídou… Naštěstí to neudělala, a raději šla
učit do jiné školy.
Na těchto hodnotách pýchy stojí tento svět, ve kterém žijeme… Možná
i proto Ježíš říká „Mé království není z tohoto světa.!“ Jakému
království se přikláníme my, když to, oč bojujeme, vůbec nesouvisí s tím,
jaké místo nám bude patřit u Boha, ale jaké místo, respektive jaká místa
nám patří v tomto pomíjivém světě a mezi lidmi?
Upřímné vnitřní pokoře předchází hluboké sebepoznání.
„…pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu, nebo alespoň s
tímto poznáním nerozlučně souvisí…“
Při jedné mé návštěvě ve věznici v průběhu diskuze nad biblí
jeden z klientů (vězňů) položil otázku směřovanou každému z nás přítomných:
„Myslíš si, že jsi dobrý člověk?“…
To je otázka na tělo. Otázka směřující přímo do černého - na
to jak jsem sám sebe poznal. Otázka na to jak sám sebe vnímám… Co to
vlastně znamená, být dobrý člověk?... Pochopitelně mé ješitné „JÁ“
by chtělo hned hrdě a nahlas říci: „Ano, mám spoustu dobrých vlastností,
a tak jsem dobrý člověk“, ale ve stejný okamžik jako by se ve mně ozval
ještě někdo druhý, silnější než má ješitnost a jasně naznačil, že Bůh
má úplně jiná měřítka. Mám vůbec právo sám sebe hodnotit jako dobrého
člověka?...
Možná
hledání odpovědi na tuto otázku sebepojetí vyřčenou kriminálníkem je
cestou k prvnímu kroku k získání upřímné pokory. K prvnímu kroku, jež může
změnit i náš pohled a postoj k tomu, jaké místo v životě ve společnosti
obsadit. On ten náš život ve společnosti v tomto světě je také jakousi
hostinou, kde platí jisté zasedací pořádky. Ale mohou být výrazně jiné
než u Boha, neboť u něj platí, že povýšení (pyšní a nadutí) budou poníženi
a ponížení (pokorní, trpělivý a skromní) budou povýšeni.
A tak bratři a sestry, až budete doma a budete mít možnost udělat si
chvilku pro sebe, zkuste si v tichosti třeba sednout do svého oblíbeného
pohodlného křesla a chvíli rozjímat sami nad sebou. Zkuste si pokud možno v
nejhlubší upřímnosti k sobě samému také odpovědět na otázku: „Jsem
dobrý člověk?“. A zkuste to klidně dvakrát. Jednou s tím, že se dle vašich
zkušeností budete srovnávat s lidmi kolem (tak jak jsme doposud zvyklí) –
doma, v práci, ve společnosti vůbec. A pak to zkuste znovu podruhé, ale s tím,
že se budete srovnávat s Bohem Hospodinem – s tím jediným konkrétním naším
Bohem - Stvořitelem a Otcem, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu. -
„Jsem dobrý člověk?“… Amen.
Modlitba:
chvíle ticha
Slovo poslání:
Ef 4,1-6
Poslyšte
slova zapsaná apoštolem Pavlem v listě do Efezu v době, kdy byl vězněn:
Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání,
kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a
trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat
jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději
jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec
všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.
Požehnání:
Shlédni,
Bože, na svůj lid, který v naději vzkříšení oslavil památku tvého
Syna. Dej svému lidu požehnání: Odpusť mu hříchy a potěš ho, posilni ho
ve víře a veď bezpečně ke spáse skrze Krista, našeho Pána. Amen.