Kladno,
5. 4. 2020
Introit:
Brány,
zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může
vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!
Ž 24, 9
Čtení
z Bible: Marek 11, 1 – 11
Když
se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze
svých učedníků a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a
hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo
z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: ‚Co to děláte?‘,
odpovězte: ‚Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.‘“ Vyšli a na
rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří
z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete to
oslátko?“ Odpověděli jim tak,
jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili
přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu
své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za
ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově,
požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“
Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž
již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.
Zamyšlení:
Sestry
a bratři, co říct úvodem dnešního zamyšlení? Květnou neděli jsme si představovali
jinak. Začali jsme si ji představovat před několika měsíci, kdy jsme s učitelkami
a učiteli nedělní školy naplánovali víkendovku pro naše děti na faře. U
této příležitosti jsme měli spolu připravit mimo jiné rodinné bohoslužby
Květné neděle. Chtěli jsme ji slavit společně, dospělí a děti, s jejich
velkým přispěním. Jenže, člověk míní, Bůh mění. Nebo spíš “hříchy
naše nás dohnaly?” Na to si můžeme odpovědět každý sám, co si o tom
myslíme. Osobně se k tomu vrátím jindy. Teď tu máme květnou neděli,
oslavu vstupu Ježíše do Jeruzaléma.
Ježíš cestoval z Galileje (sever) do Jeruzaléma (jih). Když se k
tomuto městu přiblížil, poslal dva své učedníky, aby šli do nějaké
vesnice pro oslátko. Mluví se tady o Betanii a Betfage u Olivové hory, samá
významná místa, a bezejmenné vesnici, kde učedníci našli oslátko. V
Betanii bydleli Lazar a jeho dvě sestry, Marta a Marie. Ježíš se u nich cítil
jako doma. Bylo to pro něj místo oddechu před vstupem do Jeruzaléma a vracel
se sem během pobytu v Jeruzalémě. V Betanii bydlel i jistý Šimon Malomocný,
v jehož domě byl pomazán těsně před jeho smrtí, sám Ježíš to
interpretoval jako přípravu na pohřeb (viz Mk 14). A na Olivové hoře se Ježíš
viděl naposled se svými učedníky, rozloučil se s nimi a opustil náš svět.
Je zde i proslulá Getsemanská zahrada, kde se modlil, než byl zatčen. Je to
nádherné místo, odkud je krásný pohled na Jeruzalém.
Odsud
Ježíš vstupuje do Jeruzaléma jako král. Některé židovské teze říkají,
že Olivová hora je místo, kde se Mesiáš na konci věků objeví, vzkřísí
mrtvé a vstoupí do svatého města. Vtip je v tom, že na této hoře leží
největší židovský hřbitov na světě, a možná i nejstarší, používá
se od doby krále Davida. A sám Ježíš, jak už bylo řečeno, byl spatřen
naposledy zde. Objeví se zde znovu jako Mesiáš?
Právě
když Ježíš vstoupil do svatého města přes Olivovou horu, odkud Židé očekávali
příchod svého Mesiáše, mohlo se jim zdát, že nastal začátek očekávaného
mesiášského věku. Sám Ježíš to takhle nemyslel. Možná trénoval nanečisto
svůj druhý příchod, a ujistil se, že to funguje. Že to půjde. Možná jen
záměrně provokoval a někoho parodoval. Uvidíme koho. Ale uvědomil si možný
dopad této provokace a parodie?
Ježíš
opakovaně (celkem třikrát) oznámil svým učedníkům, že půjde do Jeruzaléma,
kde bude trpět a zabit. Hrůza. Kdo tomu měl rozumět a věřit? Každopádně
učedníci tušili, že se tedy něco bude dít. Dav netušil nic. A všichni, učedníci
i dav podlehli atmosféře, nebo spíš vytvořili Ježíšovi zákulisí vítězného
vstupu do věčného města jako král. Oni mu tu atmosféru vytvořili. Jen On
(Ježíš) věděl, co dělá, proč to dělá, a jak to s ním doopravdy je. Nás
ale zajímá, jaký to má smysl. Proč to Ježíš udělal, jaké poselství má
pro nás Jeho “vítězný” vstup do Jeruzaléma, který neměl vítězné
pokračování pro lidi, kteří ho jako krále vítali? Nestačí říct
“dobré, to se ti povedlo, pobavil jsi nás. Díky.” Jaký smysl má taková
nebezpečná provokace? Okupační Římané to mohli interpretovat jako pokus o
povstání.
Z
pohledu dějin je to událost opravdu bez významu. Přesto Ježíš věděl, co
dělá, a co předvádí. Víme, že se za nedlouho střetne jak s Pilátem, tak
s Herodem, dvěma místodržiteli římské moci. Oba nebydleli v Jeruzalémě,
Pilát sídlil v Caesareji, Herodes vládl v Galileji. Přicestovali do Jeruzaléma
v době svátků. A nemyslím si, že vstoupili do města inkognito. Zřejmě přijeli
na koních, nebo tažných vozech, v doprovodu vojenských strážců. Lidé je
nemohli nevidět a měli před nimi respekt. Ovšem takový respekt je vynucen
mocí podporovanou armádou. Ježíš oba pány paroduje (opravdu bezvýznamná
historická událost? Teď lze o tom pochybovat). Ježíš předvedl nejen oběma
pánům, kdo je skutečně Pánem. Ukázal jim, jak by to bylo snadné, kdyby
chtěl již nyní obnovit slávu království Davidova. Jeho majestátnost není
dána bojovým koněm, stačí mu oslátko. Jeho moc a autorita není vynucená
armádou, stačí mu bezbranný dav, vyzbrojen jen slavnostními a neškodnými
ratolestmi a lidé, kterým stačilo ujištění, že Pán potřebuje oslátko a
vrátí ho. Pán je důvěryhodný, mírumilovný. Řím by žádal oslátko
rozkazem, a nemusel by ho vrátit, nikomu nic nedlužil, ani vysvětlení. Ale
skutečný Pán všech a všeho nemusí žádat, jen bere, ale na dotaz, co to děláte,
neohrožuje, nechlubí se, že mu všechno patří a má právo si vzít, co
chce, kdy se mu zachce. Mírumilovně a slušně vysvětluje, že to vrátí. Pán
nechce oslátko, on ho potřebuje. A nikdo mu neoponoval, neodepřel oslátko.
Nestalo se to ze strachu, ale spíš z pocty. Lidé z bezejmenné vesnice vědí,
kdo je Ježíš. Chodil tudy často, pobýval v nedaleké Betanii. Proto jim stačilo
banální vysvětlení “Pán je potřebuje”. Nikdo se neptal, jaký Pán. Vždyť
Pán je jen jeden. Ten, který se skutečně zajímá o lidi, o každého, ten
jediný, pro kterého nikdo není bezvýznamný. To je autorita Pána pánů, Pána
i Piláta a Heroda, kteří by do takové vesnice ani nezavítali. Představuji
si, jak jeli z Galileje a Caesareje rovnou do Jeruzaléma.
Majitel
oslátka mohl mít před Ježíšem respekt, Ježíš mu nemusel být cizí, a
Ježíš to věděl. Měl v oblasti Betanie na trase do Jeruzaléma mnoho
stoupenců, kteří věděli, že Ježíš slouží blízkým, žije pro druhé.
Nebojuje mečem, ale slovem a mocí lásky. Je skutečným pastýřem, který je
ochoten položit život za své ovce, než aby obětoval poddané pro svoji
pohodu, jako by to byli schopní udělat římští místodržitelé. Sloužit
takovému Pánu, myslím samozřejmě Ježíšovi, je poctou, a znamená to přiložit
ruce k dobrému dílu. Ježíš jede do Jeruzaléma bojovat za právo bezejmenných
a bezmocných. Bojuje láskou, která se neleká ani smrti.
Při
interaktivních bohoslužbách dnes ráno (neděle, 5. 4. 2020), jsme si položili
otázku, zda se dokážeme radovat, když víme, že nás čeká něco, čeho se
bojíme? Např. návštěva zubaře, nějaký lékařský zákrok? A v současnosti
nejskloňovanější pojem: koronavirus! Shodli jsme se, že je to individuální.
Někdo se rozptyluje tím, že dělá něco, co ho zaměstná, zabaví, aby
nemyslel na to nepříjemné. Ale přece jen, když jde do tuhého, strach se
dostaví. Moc trefné. Můžeme si také představit Ježíšův vstup do
Jeruzaléma jako rozptýlení, aby zapomněl na to, co se blíží, zatčení, výslech,
mučení, ukřižování… Udělal si trochu radost. Ale i u Něho jsme
zaznamenali strach, když šlo do tuhého, před jeho zatčením v Getsemanské
zahradě. Ježíš v modlitbě žádá svého Otce, je-li to možné, aby mu
odejmul kalich. Je to velmi lidské. Strach k životu patří, zvlášť tváří
v tvář nebezpečí. Ježíš nám zároveň ukázal, že když není jiná
cesta, je jen jedna alternativa. Prosít, aby se děla Boží vůle. To On udělal
a svěřil svůj osud do rukou svého nebeského Otce.
Sestry
a bratři, pocit strachu známe, když se něčeho bojíme. Známe i stav, kdy
chceme něco změnit a nemůžeme. A v těchto dnech nás zaměstnává
koronavirus, který určuje ráz našich životů a atmosféru ve světě. I když
se snažíme dělat všechno normálně, neděláme to jako v normálních časech.
Věřím, že nemáme přehnané, ale rozumné obavy, které nás mohou chránit
než škodit, že nás více otravuje to omezení, to setrvání doma. Je to zároveň
příležitost přemýšlet o životě, o tom, co uděláme jinak, až vylezeme
z hromadné karantény. Vyzbrojme se pokorou a prosme Boha, ať se děje jeho vůle.
Svěřme mu svůj osud. Zároveň bojujme, dělejme, co je v našich možnostech,
s pomocí Boží.
Otevřeme
brány svých srdce, ať může vejít Krále slávy s poselstvím pokoje a
naděje. Amen.
Prosebné
modlitby:
Bože,
přijímám každý nový den jak dar od Tebe. Prosím, dej, ať si ho umím vážit,
i když nemohu dělat všechno, jako jindy.
Prosíme,
aby nás naše omezení nebránilo v duchovním růstu, aby nedusilo naši víru
a lásku.
Bože,
dej nám sílu být skutečným lidstvem, veď nás k hledání tvé vůle, než
k prosazování vlastního chtění. Chraň nás svou mocí, která se projevuje
pokojem a milosrdenstvím. Veď nás k vzájemnosti a solidaritě, k vnímání
druhých a jejich starostí. Veď všechny lidi, věřící i nevěřící k
poznání, že síla lidství není v osobní moci, ale v mírumilovném vztahu
s druhými lidmi a k pokoře před tebou.
Prosíme
o moudrost pro vlády, které musí činit různá rozhodnutí. Prosíme o sílu
pro vyčerpané lékaře v Itálii, Španělsku, Francii, Číně, Americe, Iránu
a všude, kde se pečuje o různé nemocné. Prosíme o ty, kdo jsou bez pomoci,
koho si nikdo nevšímá, o pomoc pro problémy, které se odkládají kvůli
současné pandemii. Prosíme za méně známé pomocníky, kteří nabízejí různé
asistence, šijí roušky, nakupují potřebným, naslouchají bezradným.
Prosíme
o slabé, kteří se stávají oběťmi podvodníků, kteří nemilosrdně a
nelidsky zneužívají současnou situaci k sobeckému prospěchu. Dej důvěru
všem, kdo se bojí o zítřek. Děj se vůle tvá. Amen