Kladno, 23. 9. 2018    O hodnotách a vytrvalosti

Čtení: Židům 10, 26-39

Text: Židům 10, 35–36
Proto nezahazujte svou smělou důvěru, která má velikou odplatu.
Potřebujete totiž vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli a dosáhli zaslíbení.

Zamyšlení:

     Můj děda nám s oblibou vyprávěl, že každý člověk může vlastnit hodnoty materiální a duchovní. To je jasné a samozřejmé. Ty duchovní dělil na pasivní a aktivní nebo snad lépe řečeno na závislé    a nezávislé. Nevím jistě, které hodnoty děda zařadil do které skupiny. Ale myslím si, že závislé duchovní vlastnictví jsou např. štěstí, svoboda a důstojnost. Jsou to hodnoty, které mohu hledat, mít a pěstovat, ale za daných okolností mohu o ně vinou cizích lidí přijít. Prostě někdo mi může způsobit neštěstí, připravit o svobodu a podkopávat mou důstojnost. Tudíž mohu tyto hodnoty ztratit, protože mi je někdo odcizil. Proto jsou závislé a odcizitelné. Pak jsou tady aktivní neboli nezávislé hodnoty jako např. láska, poslušnost, dobrosrdečnost, vnímavost atd. Podle dědy tyto hodnoty jsou neodcizitelné, je to plně v kompetenci každého jedince, jestli se nenechá vyprovokovat k nenávisti, neposlušnosti, nedobrosrdečnosti atd.

     Dodržování neodcizitelných hodnot je závislé na silné vůli každého a na jeho morálnosti navzdory okolnostem. A samozřejmě patří sem v jisté formě i některé z tzv. odcizitelných hodnot. Někdo může druhého připravit o svobodu, uvěznit neprávem, unést a týrat, jak se to ve světě často děje. Ale uvězněný a unesený si může zachovat vnitřní svobodu a nenechat se oblomit. Člověk k tomu potřebuje silnou vůli, odvahu a vytrvalost, jak je uvedeno v dnešním textu.

     Později mi tyto dědovy řeči připomněly některé pasáže tzv. kázání na hoře, v němž Ježíš svým způsobem radikalizuje Mojžíšův zákon. „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „oko za oko, zub za zub“, já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu        i druhou…“ Anebo: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého“ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Tato       a jiná podobná Ježíšova nařízení mají jednoho společného jmenovatele. Navzdory okolnostem nemáme oplácet zlo zlem, je možné volit dobro a nenechat se vyprovokovat zlem ke konání zla. Máme nad zlem zvítězit dobrem. Taková volba je věc osobního rozhodnutí ve svobodě – alespoň v té vnitřní. Zlo nelze ospravedlnit zlem. Ba zlo je neospravedlnitelné. Lze ho vždycky nahradit či oplácet dobrem, pokud člověk chce. Zub za zub, úder za úder, jakkoliv to zní logicky, není to nic, co se musí dít automaticky. Je to volba, která podléhá rozhodnutí každého. Proto se tu nabízí další možnost. Nastavit druhou tvář a neoplácet zlo zlem.

     Kdo oplácí zlo zlem, prohrává on a dobro. A nic ho neospravedlňuje, je to jeho volba. Toto měl děda na mysli, když tvrdil, že tzv. nezávislé hodnoty jsou neodcizitelné zvenčí. Každý, kdo je ztrácí, sám prohrává tím, že podlehne okolnostem a oplácí zlo zlem. Ze dvou možností - milovat či nenávidět - volí nenávidět. Zub za zub či nastavit druhou tvář - volí zub za zub. Okolnosti nutí, ale neospravedlňují. Člověk bojuje, podléhá, ale nic jej neomlouvá. Písmo nabádá, abychom utnuli zlo, učinili mu za dost nabídkou dobra. Kdo na mě kamenem, já na něho chlebem. Snadno se to říká, hůř se to dělá. Autor dnešního textu to ví a chce své adresáty motivovat a povzbudit. „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.

Konat dobro a nejít s proudem vyžaduje odvahu. A ještě větší odvahu žádá, když musíte vracet dobro přímo tomu, kdo vám činí zlo. A je slib odměny dostatečná motivace? Otázka je o to složitější, že odměna je v nedohlednu. Ale nechme stranou tzv. eschatologický rozměr takové odměny, tj. ta vzdálená perspektiva, o které neumíme vždycky jasně mluvit. Naše řeči kolem toho jsou mnohdy mlhavé a spekulativní, ne-li přímo spektakulární. Toto nechme stranou a položme si otázku, zda konáme nebo budeme konat dobro a bojovat proti zlu jenom kvůli odměně? A jaké odměně? Vykoupení? Boží milost?

     Určitě ne. Bůh nám nedává milost jako odměnou za něco. Ani my bychom neměli konat dobro odměnou za něco. Nechceme snad kšeftovat s Bohem a jeho vykoupením. „Bože, my budeme konat dobro a Ty nás za to vykoupíš.“ Tímto by ta nezasloužená milost byla ještě lacinější. To už ani není milost. Bůh chce člověka vykoupit nezávisle na tom, jaký člověk je a do čeho se bude pouštět.  Nabízí milost. A také odpuštění, když zapomínáme na dobro a táhne nás to víc k hříchu, který je        v Božích očích zlem. Chce nás očistit, chce nás mít jako své děti. Jsme-li vyzvaní k vytrvalosti, abychom splnili Boží vůli, neznamená to, že tak činíme, abychom si naklonili Boha. Naopak. Činíme tak proto, že Bůh miluje nás a chce, abychom ho také milovali.

     Milost je laciná jenom jen tehdy, když si myslíme, že máme v ní nějakou svou zásluhu. Jinak je to velmi drahá milost, která stála Syna člověka život. Tímto nám Bůh prokazuje svou nepodmíněnou lásku, která chce být opětována láskou k Bohu a samozřejmě i k bližnímu. A to plodí dobro. Dobro je tedy důsledkem tohoto vztahu, důsledkem Boží lásky k nám, pokud ji opětujeme. Milovat Boha znamená plnit jeho vůli, následovat Pána Ježíše Krista, naslouchat jeho učení, napodobovat jeho odvahu a být vytrvalý. Milovat nepřítele místo nenávisti, nastavovat druhou tvář místo oko za oko.      A to ne tak, že stačí dvakrát či třikrát napodobit svého Pána, a pak se ztratit v anonymním davu. Následování Pána, plnění Boží vůle je naším celoživotním posláním. Je to trvalé poselství, které přinášíme světu, bližním.

Že neoplácení dělá nám lidem potíže, poznáme lépe na dětech, když se perou nebo si dělají nějaké naschvály. Jakmile jeden začne, nebere to konce, dokud nezasáhne někdo z dospělých. A kdo vlastně začal? To se také těžko zjišťuje. Každý svaluje vinu na druhého. Vychytralé dítě vám poví, že „to začalo tak, že mi brácha vrátil facku.“ Znáte to, jak dítě v sobě dusí hněv, když už nemůže vrátit druhému facku, protože zasáhli rodiče. V mnoha ohledech nejsme my dospělí jiní. Když nám někdo něco udělá, přemýšlíme, jak mu to vrátíme.

     Vytrvalost znamená mít pevnou vůli a jasné postoje zakotvené v učení Písma svatého. Neopouštět své názory jen proto, abychom se líbili svému okolí. My se chceme líbit Pánu Bohu a ne lidem. Nechceme měnit nebo vytvářet názory podle toho, co je zrovna v módě – řečeno slovy počítačové éry „abychom byli in.“ Nýbrž hledáme Boží vůli, konáme to, co je Bohu milé. Vytrvalost je výzvou, abychom hledali pravdu, milovali ji, setrvali v ní a měli pevnou naději, že pravda vítězí.         Že i kdyby noc byla dlouhá, přijde den, tma ustoupí a bude vládnout světlo. Amen

Požehnání:
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15, 13)