Kladno
21. 1. 2018
Introit:
Ž 55, 23
Čtení:
Matouš 17, 1-8
Text:
Zjevení 1, 9-18
Já
Jan, váš bratr i spoluúčastník v soužení, v království a v
trpělivosti Ježíše Krista, jsem byl pro Boží slovo a pro svědectví Ježíše
Krista na ostrově zvaném Patmos. A v den Páně jsem byl ve vytržení
Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk
polnice, jak říká: "Já jsem Alfa i Omega, Ten první i poslední. Co
vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi sborům, které jsou
v Asii: do Efezu, do Smyrny, do Pergamonu, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a
do Laodikeje."
Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas, který se mnou mluvil; a když
jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch sedmi
svícnů jakoby Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a přepásaného na
prsou zlatým pásem. Jeho hlava a vlasy byly
bílé jako bílá vlna, jako sníh a jeho oči jako plamen ohně. Jeho nohy byly
podobné bronzu rozžhavenému v peci a jeho hlas jako zvuk mnohých vod. V pravé
ruce měl sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvojsečný meč; jeho tvář
byla
jako slunce, když
září ve své síle.
Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. Ale on
na mě položil svou pravou ruku a řekl mi: "Neboj se. Já jsem Ten první
i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků.
Amen. A mám klíče pekla i smrti.
Zamyšlení:
Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé… takhle jsme se těšili na podzim a v době adventu. Vánoce
máme za sebou, na co se můžeme teď těšit? Na jaro. Jaro přichází…
takto se někteří povzbuzují v zimě, takhle zní slova naděje. Jaro přichází.
Ale
kniha Zjevení takové naději asi nenahrává. Líčí děje takovým způsobem,
takovými obrazy, že často vyvolává rozpaky a různé spekulace, podněcuje
fantazii a nově se dozvídám z našich biblických hodin, kde knihu zjevení
právě probíráme, že také podporuje všelijaké konspirační teorie jako
žádná jiná biblická kniha. Je to fantastická kniha, kde se vedle sebe
vyskytují různé postavy, drak, příšera, ale také obdivuhodné obrazy Boha
a hrdého beránka. Mnoho románů i filmů apokalyptického žánru jsou
inspirované touto knihou.
Náš dnešní oddíl je jasnou ukázkou bohatých obrazů a symbolické
řeči knihy Zjevení. Ježíš je zde líčen velmi barvitě jako Syn člověka
uprostřed sedmi svícnů, oděn dlouhou řízou se zlatým pásem na prsou,
hlava a vlasy bělostné jako sníh, oči jako plamen ohně, nohy jako z kovu přetavenému
ve výhni, hlas jako hukot příboje. Uměli bychom si takového Ježíše
namalovat, nebo si ho aspoň představit i s tou dynamičností, jak nám ho Jan
líčí? Podobně popsané postavy můžeme najít v románech, ale Jan nepíše
román. Nechce nás jen tak pobavit. Jan nepíše proto, aby probudil naši
fantazii a představivost. On chce na něco důležitého upozornit a tímto
popisem Ježíše si říká o naši pozornost. Chce, abychom si uvědomili, že
se tady děje něco naléhavého.
Ta
naléhavost oproti obecné představě o apokalypse nechce ukazovat na nějakou
katastrofu. Víme, že u většiny lidí je apokalypsa synonymem kataklyzmatu a
dramatického konce dějin. Kniha Zjevení nemá s takovou představou konce světa
nic společného. Jan nepředpovídá budoucí zkázu. Zjevení je odhalením
skrytých věcí, ale ne budoucích. Je jen jiný a hlubší pohled na náš svět.
Je varováním a povzbuzováním pro sedm církví, kterým Jan píše. Není o
zoufalství, nýbrž o naději. Proto líčí Ježíše jako velkého a mocného
Pána.
Je pravda, že v době,
kdy Jan přijímá toto zjevení, situace křesťanů byla těžká. Byli krutě
pronásledovaní. Sám Jan musel do exilu na ostrov Patmos, aby si zachránil život.
Musel odejít ze své obce a opustit společenství, aby mohl dále zvěstovat
evangelium.
Naštěstí pro nás, žijeme
v jiné době a v jiných podmínkách, tedy aspoň pokud mluvíme o České
republice a Evropě obecně, a také o Americkém kontinentu a o jižní části
Afriky. Jinak i v současném světě najdeme místa, kde jsou křesťané pronásledovaní
a mučení. Známe nedávný případ uvěznění Petra Jaška, i když jeho křesťanská
víra nemusela být jednoznačnou příčinou jeho zatčení v Súdánu. V zemích
jako je Čína, Severní Korea, křesťané nemají plnou svobodu vyznání a bývají
i mučení.
Právě za takových nepříznivých
okolností se Jan dostal na ostrov Patmos a měl vidění. Byl vyzván, aby
sepsal všechno, co vidí a aby se stal zvěstovatelem naděje všem, kdo jsou v
soužení, trpí pronásledováním a nemohou svobodně vyznávat svoji křesťanskou
víru. A kdy jindy se lidé mají povzbuzovat a podporovat se navzájem v jednotě,
když ne v soužení? Je to jako ve hře o trůny železné, kde každý bojuje
proti každému, ale když se blíží kataklyzma, všichni se spojí proti
společnému nepříteli. A je náhoda, že v této hře železný trůn každý
bojuje proti sedmi soupeřům, královstvím? Je to jako sedm církví, kterým
Jan píše. Že by další román (sága) inspirován knihou Zjevení?
O Češích se říká, že
jsou individualisté a že nejsou moc solidární. Ale kdo si pamatujete velké
povodně, které zasáhly v roce 1997 především Moravu a v roce 2002 pro změnu
Čechy, zejména Prahu a Plzeň, určitě si vzpomenete na velkou vlnu
solidarity. Konaly se velké sbírky finanční i materiální, vznikly velké týmy
dobrovolníků, kteří pomáhali v terénu s odstraňováním následků záplav
i s rekonstrukcí některých obydlí. V moderních dějinách neproslulé
teroristické útoky vyvolávají vlnu solidarity po celém světě. Ukazuje to,
že člověk, když chce, umí v sobě probudit dobro. Je paradoxem, že se to děje
v krizových situacích. Ale je opravdu nutné čekat na katastrofy a tragédie,
abychom v sobě objevili dobro a smysl bratrství? Potřebujeme, aby nás něco
vylekalo, abychom začali uvažovat o smyslu života? Potřebuje naše víra zkušenost
se zoufalstvím, aby se probudila? Potřebuje naděje bolest, aby začala být
vnímána? To je ta naléhavost, na kterou nás chce upozornit kniha Zjevení. A
je úkolem Jana a každého křesťana Zjevení zvěstovat.
Jeho
naléhavost nepatří do minulosti ani do budoucnosti, ale do současnosti. Potřebujeme
zvěst evangelia. Náš svět a společnost, v níž žijeme, nejsou úplně
zdravé. Napětí a rozhádanost v české společnosti rozdělují nejen
politiky, ale všechny. Politici to živí a všichni se chytáme. Zdá se mi,
že už nevnímáme své levicové nebo pravicové názory. Více se mluví o vítačích,
obráncích národních zájmů, extrémistech, probruselských, Zemanovcích,
Putínovcích atd. Na sociálních sítích jsem četl diskusi, kde se někdo
pozastavil nad tím, proč to tak je, že se Češi hádají kvůli migrantům,
kteří obcházejí ČR velkým obloukem bez zájmu sem vstoupit. Ti, kdo sem
vstupují, činí tak s očima na Německo.
Další poznámka byla o
tom, jak jsme přestali vnímat své skutečné problémy. Zapomněli jsme na
nemocné české zdravotnictví, které ohrožuje naše životy více než nějaký,
z pohledu ČR spíš virtuální nebo zanedbatelný, počet migrantů. Politikům
se náramně povedlo zaměřit naši pozornost na pseudoproblémy a mnozí na
nich staví politickou kariéru. Čím větší strach v nás vyvolávají, tím
více hlasů jim dáme ve volbách, čím více vnímáme hrozbu z venku, tím méně
vnímáme to, co nás ničí uvnitř, i ta nevraživost, která staví zeď mezi
dvěma tábory. Žijeme vedle sebe, ale vytváříme dva neslučitelné názorové
světy. Všichni se pomalu stáváme extrémisty, mizí prostor pro porozumění
a toleranci.
Půlka národa si přeje
Zemana a nemá sebemenší pochopení pro voliče Drahoše, myslí si, že jsou
to blbci, když chtějí volit vítače. A co si myslí příznivci Drahoše o
voličích Zemana? Světe div se, myslí si, že jsou to blbci, když chtějí
volit Putinova agenta. Vítač a agent jsou oba vlastizrádci a my všichni, milí
přátelé, jsme blbci. Jsme ve slepé uličce. Jedna půlka se bojí agenta,
druhá půlka se bojí vítače.
Strach! Opravdu je náš
osud v rukou těchto dvou? Drží nás v šachu? Jsou pro nás alfou a omegou?
Co děláme, aby společnost neupadala ještě víc?
Ježíšovi
učedníci Petr, Jan a Jakub byli jednou zaujati hned třemi pány, soudě podle
mluvčí této trojice, Petra. „Pane, je
dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi
a jeden Eliášovi.“ Pro jistotu, aby se nikdo s nikým nehádal. Střední
zlatá cesta. Neuděláme to podobně, ať se nikdo nehádá? Jenže to nejde.
Takže budeme volit podle našich křesťanských hodnot. Kdo je blíž naším
hodnotám. Nějaké kritérium na to musí existovat. Je přece rozdíl mezi
agentem a vítačem.
Ale pozor, milé sestry,
milí bratři, Nechci tady agitovat. Co chci říct je to, co zaznělo z oblaku
na adresu Petra: „To jest můj milovaný
Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Jakýpak Eliáš, jakýpak
Mojžíš? Natož Drahoš, Zeman! Ježíš je naším Pánem, jediný, kterého
nám vyvolil Hospodin. Volme, koho chceme, ale nedělejme z toho tragédii, když
nevyhraje náš oblíbenec. Nebude to konec světa.
Žádný Babiš nám nepřinese
babí léto, abychom přestali mít naději v Boha. Žádný Sobotka nám
neposkytne skutečnou radost ze Šabatu, dne Páně. Žádný Zeman nám nevezme
zemi, určitě ne tu zaslíbenou. Žádný Drahoš nám není natolik drahý,
abychom se vzdali Ježíše, svého skutečného Pána.
“Když
to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil,
dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli
už nikoho jiného než Ježíše samotného.” Samozřejmě, koho jiného!
Ježíš nám chce vzít náš
strach. Říká to třem učedníkům, říká to i Janovi ve Zjevení: „Neboj
se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem
na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.” Evangelium a Zjevení nás
zvou k radostnému očekávání, k naději.
Jan
si to nenechal pro sebe. Co viděl a uslyšel, to napsal, jak byl vyzván a dělil
se o to pozvání k naději s ostatními křesťany sedmi církví, kterým
rozeslal svůj spis. Neztrácejme důvěru v dobrý konec. Přestaňme se hádat
a strkat do sebe jako malé děti.
Buďme
svědky radostného zjevení. Ne jaro, ale Ježíš přichází!
Amen
Požehnání:
Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Bůh změní úděl svého
lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje. (Ž 53, 7)