Kladno, 28. 2. 2016  Dobro a zlo

Introit: Ž 119, 137 - 138;      

Písně: 355, 626, 257, (273), 196;

První čtení: Lukáš 11, 14 - 28;

Text zamyšlení: Lukáš 11, 14

            Umíme ve svém životě, ve svém okolí rozeznávat dobro od zlo? Umíme rozlišovat, co je skutečným přínosem pro náš život a co je přítěž? Poznáváme, kdy konáme něco užitečného a kdy jen marníme svůj čas? A vůbec, poznáváme, co dělá z nás dnes němé, co brzdí dnešního člověka v komunikaci s druhými?

Dnešní text nabízí hned několik témat, ale všechna jsou ve skutečnosti spojená. Ježíš říká tolik věcí, které navazují na reakce jeho okolí poté, co uzdravil němého člověka. Osobně vidím jádro celého textu v otázce, zda jsme s Ježíšem, nebo proti němu. Jsme pro dobro nebo pro zlo?

Budeme se radovat z toho, že se děje dobro, nebo budeme podezřele pátrat, co za tím stojí? Stává se, že se něco stane, místo abychom si všimli, co podstatného se přihodilo, řešíme věci vedlejší. Nebo se rovnou snažíme snížit důležitost hlavního dění. Zvlášť když to není náš úspěch, ale úspěch někoho jiného, nechceme vyjádřit slova uznání. Nechceme chválit. Hledáme něco negativního, co může trochu tlumit úspěch.

Takto vnímám reakci zástupů a svědků uzdravení němého Ježíšem. Zástupy místo radosti divily se. Jiní dokonce spěchali s obviněním, že Ježíš vyhnal démony ve jménu knížete démonů. Čekal bych úžas, radost, poděkování Bohu za ukázku moci Božího království, která se skrze Ježíše projevuje. Jenže nám lidem je bližší bagatelizování Boží přítomnosti v našich životech a zapírání projevy Boží moci.

Kristus zasvětil svůj život zápasu se zlem a nastolení vlády dobra. Nepřišel nebeské království jen zvěstovat, ale především předvést. Dává nám zdraví, aby naše člověčenství bylo plnohodnotné. Boží království se projevuje vítězstvím nad zlem, nad nemocemi, a nakonec i nad smrtí. Ježíš není pouhý teoretik, který volá k obracení a pokání. Zvěstuje nám dobrou zprávu slovy a také činy. A ten největší čin je vlastní oběť na kříži, kde povede poslední a vítězný boj proti zlu.

Z toho se učíme, že naše víra v milosrdného Boha není jen teorie. Naše křesťanská identita není jen z toho, co hlásáme, co vyznáváme slovy. Naše zbožnost není jenom o tom, jak často chodíme do kostela, kolik vlastníme Biblí a v kolika jazycích, kolikrát denně otevírám svou Bibli atd. Mnohem důležitější je, jak umíme evangeliem žít, jak mění naše životy a jak nás to poznamenává. Evangelium nám otevírá ústa, abychom nebyli němí a nebyli lhostejní k dění kolem nás. Ježíš uzdravuje člověka z němoty, aby člověk promluvil, aby oslavil Boha písněmi a činy.

Ježíš vyhnal z němého muže zlého ducha a ten promluvil. Vykoupení němého z moci zla přináší viditelný efekt. Uzdravený získává schopnost se vyjádřit. Stává se rovnocenným partnerem pro všechny kolem. Opouští svůj uzavřený svět, do něhož mluvící neumějí proniknout. Pro něho také přestává být svět mluvících cizí. Ježíš pomáhá překonávat bariéry a stavět komunikační mosty mezi světy.

Podobné uzdravení potřebujeme i my v dnešním světě. Matouš u stejného příběhu používá pojem posedlý. Ježíš tedy uzdravil člověka posedlého zlým duchem. Vyhnal z něho ducha a on získal schopnost mluvit, získal fyzické zdraví. Také se divíme, když nám moderní medicína, psychiatrie i psychologie říkají, jak tělo a duše jsou spjaté, a že existuje souvislost mezi našimi fyzickými potížemi a naším duševním stavem. Naše duševní potíže mohou ovlivnit náš fyzický stav. Duševní indispozice může vést k fyzické indispozici a naopak. Oba rozměry se navzájem ovlivňují, protože jeden souvisí s druhým.

Moderní člověk pěstuje i jiné posedlosti, ze kterých by potřeboval být uzdravený. Říká se, a ví se, že kdysi se lidé setkávali častěji, děti si více hrály na písku, mládež se scházela v parku, v klubovnách atd. Kdykoliv chtěli lidé spolu mluvit, museli se sejít. Dnes když se dva, tři lidé domlouvají, že večer, až bude čas, spolu promluví, nebo se dokonce sejdou, pravděpodobně to znamená, že se sejdou na čatu, ve virtuálním prostředí na internetu.

Jsme posedli svými chytrými mobily, tablety, počítači. Každý se uzavíráme do svého virtuálního světa, kde je každý sám se sebou. Ve virtuálním prostředí dokonce získáváme přátele, se kterými si dopisujeme léta, aniž máme potřebu se sejít a poznat se. A když mě při horečné debatě s virtuálním kamarádem vyruší skutečný kamarád, který mě přišel nečekaně navštívit, nechce se mi odejít od počítače. Radši mu vzkážu, ať přijde jindy, a radši ať nejdřív zavolá. V duchu si říkám o kamarádovi, že je to asi primitiv, že v době mobilu a facebooku se mohl ozvat předem a domluvit se kdy má přijít.

A když přece jen vyrazíme ven, mineme se, aniž se poznáme, protože zraky jsou upřené na mobily. Pozdravy neslyšíme, protože je módně mít na uších sluchátka. Žijeme virtuální realitou, ztrácíme kontakt s běžným světem. Ztrácíme schopnost normálně komunikovat.

Vystačíme se každý se svým virtuálním světem. Jsme jím doslova posedlí. Nechceme přiznat, že je to posedlost a závislost. Snažíme se sebe a okolí přesvědčit, že jsou to jenom koníčky. Tento náš virtuální svět staví bariery, boří komunikační mosty.

Ježíš by se v dnešním světě opravdu nenudil. Měl by s námi hodně práce, aby nás osvobodil od lehkých posedlostí mobilem, tablety, sluchátky od MP3, čtyřky - v tom rychlém vývoji ani nevím, jestli už není dávno nějaká osmička, devítka - až od těžkých posedlostí hracími automaty, alkoholem, drogami atd.

Ale Ježíš je tady, tu práci s námi chce mít. Chce nás učit nekomunikovat jenom s němými kamarády, tedy předměty. Chce nás učit, abychom se nescházeli jenom ve virtuálním světě, ale abychom uměli promlouvat k druhým z očí do očí, abychom se setkávali tváří v tvář. Chce nás učit hledat blaho a ztracený ráj jinde.

“Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky." V těchto tajemně znějících slovech je skrytá velká pravda o lidské duši a o jejích závislostech.

Když se zbavíme závislosti, máme pocit prázdnoty, kterou musíme naplnit něčím, co nás odradí od dřívějších návyků. Když tak neučiníme, riskujeme, že znovu upadneme do další a tentokrát těžší posedlosti, které se jen tak nezbavíme. Jedním nelichotivým koníčkem je třeba nahradit jiným přijatelnějším, abychom žili v rovnováze, jinak bude hůř. Jak pravdivě a moderně varuje Ježíš.

To samo je dobrým pozváním k následování a k naslouchání Ježíšovi, který přináší uzdravení a vnáší rovnováhu do našich životů. “Kdo není se mnou, je proti mně; kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.” Chce se mi k tomu dodat, aniž bych Ježíše opravil, že kdo nejde s Ježíšem, jde sám proti sobě.

Shromažďovat se s Kristem znamená naslouchat mu. On k nám promlouvá. Tím poznáváme hlubší pravdu o sobě, o svých životech. A když poznáváme pravdu, řečeno Ježíšovými slovy, pravda nás činí svobodnými. Amen

 

Poslání: Žalm 119, 126 – 131

Požehnání: Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno.  Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne.  (Žalm 119, 132 - 133)