Kladno,
28. 2. 2016 Dobro a zlo
Introit:
Ž 119, 137 - 138;
Písně:
355, 626, 257, (273), 196;
První
čtení:
Lukáš 11, 14 - 28;
Text
zamyšlení:
Lukáš 11, 14
Umíme ve svém životě, ve svém okolí
rozeznávat dobro od zlo? Umíme rozlišovat, co je skutečným přínosem pro náš
život a co je přítěž? Poznáváme, kdy konáme něco užitečného a kdy
jen marníme svůj čas? A vůbec, poznáváme, co dělá z nás dnes němé, co
brzdí dnešního člověka v komunikaci s druhými?
Dnešní
text nabízí hned několik témat, ale všechna jsou ve skutečnosti spojená.
Ježíš říká tolik věcí, které navazují na reakce jeho okolí poté, co
uzdravil němého člověka. Osobně vidím jádro celého textu v otázce, zda
jsme s Ježíšem, nebo proti němu. Jsme pro dobro nebo pro zlo?
Budeme
se radovat z toho, že se děje dobro, nebo budeme podezřele pátrat, co za tím
stojí? Stává se, že se něco stane, místo abychom si všimli, co podstatného
se přihodilo, řešíme věci vedlejší. Nebo se rovnou snažíme snížit důležitost
hlavního dění. Zvlášť když to není náš úspěch, ale úspěch někoho
jiného, nechceme vyjádřit slova uznání. Nechceme chválit. Hledáme něco
negativního, co může trochu tlumit úspěch.
Takto
vnímám reakci zástupů a svědků uzdravení němého Ježíšem. Zástupy místo
radosti divily se. Jiní dokonce spěchali s obviněním, že Ježíš vyhnal démony
ve jménu knížete démonů. Čekal bych úžas, radost, poděkování Bohu za
ukázku moci Božího království, která se skrze Ježíše projevuje. Jenže
nám lidem je bližší bagatelizování Boží přítomnosti v našich životech
a zapírání projevy Boží moci.
Kristus
zasvětil svůj život zápasu se zlem a nastolení vlády dobra. Nepřišel
nebeské království jen zvěstovat, ale především předvést. Dává nám
zdraví, aby naše člověčenství bylo plnohodnotné. Boží království se
projevuje vítězstvím nad zlem, nad nemocemi, a nakonec i nad smrtí. Ježíš
není pouhý teoretik, který volá k obracení a pokání. Zvěstuje nám
dobrou zprávu slovy a také činy. A ten největší čin je vlastní oběť na
kříži, kde povede poslední a vítězný boj proti zlu.
Z
toho se učíme, že naše víra v milosrdného Boha není jen teorie. Naše křesťanská
identita není jen z toho, co hlásáme, co vyznáváme slovy. Naše zbožnost
není jenom o tom, jak často chodíme do kostela, kolik vlastníme Biblí a v kolika
jazycích, kolikrát denně otevírám svou Bibli atd. Mnohem důležitější
je, jak umíme evangeliem žít, jak mění naše životy a jak nás to poznamenává.
Evangelium nám otevírá ústa, abychom nebyli němí a nebyli lhostejní k dění
kolem nás. Ježíš uzdravuje člověka z němoty, aby člověk promluvil, aby
oslavil Boha písněmi a činy.
Ježíš
vyhnal z němého muže zlého ducha a ten promluvil. Vykoupení němého z moci
zla přináší viditelný efekt. Uzdravený získává schopnost se vyjádřit.
Stává se rovnocenným partnerem pro všechny kolem. Opouští svůj uzavřený
svět, do něhož mluvící neumějí proniknout. Pro něho také přestává být
svět mluvících cizí. Ježíš pomáhá překonávat bariéry a stavět
komunikační mosty mezi světy.
Podobné
uzdravení potřebujeme i my v dnešním světě. Matouš u stejného příběhu
používá pojem posedlý. Ježíš tedy uzdravil člověka posedlého zlým
duchem. Vyhnal z něho ducha a on získal schopnost mluvit, získal fyzické
zdraví. Také se divíme, když nám moderní medicína, psychiatrie i
psychologie říkají, jak tělo a duše jsou spjaté, a že existuje souvislost
mezi našimi fyzickými potížemi a naším duševním stavem. Naše duševní
potíže mohou ovlivnit náš fyzický stav. Duševní indispozice může vést
k fyzické indispozici a naopak. Oba rozměry se navzájem ovlivňují, protože
jeden souvisí s druhým.
Moderní
člověk pěstuje i jiné posedlosti, ze kterých by potřeboval být uzdravený.
Říká se, a ví se, že kdysi se lidé setkávali častěji, děti si více hrály
na písku, mládež se scházela v parku, v klubovnách atd. Kdykoliv
chtěli lidé spolu mluvit, museli se sejít. Dnes když se dva, tři lidé
domlouvají, že večer, až bude čas, spolu promluví, nebo se dokonce sejdou,
pravděpodobně to znamená, že se sejdou na čatu, ve virtuálním prostředí
na internetu.
Jsme
posedli svými chytrými mobily, tablety, počítači. Každý se uzavíráme do
svého virtuálního světa, kde je každý sám se sebou. Ve virtuálním prostředí
dokonce získáváme přátele, se kterými si dopisujeme léta, aniž máme potřebu
se sejít a poznat se. A když mě při horečné debatě s virtuálním kamarádem
vyruší skutečný kamarád, který mě přišel nečekaně navštívit, nechce
se mi odejít od počítače. Radši mu vzkážu, ať přijde jindy, a radši ať
nejdřív zavolá. V duchu si říkám o kamarádovi, že je to asi primitiv, že
v době mobilu a facebooku se mohl ozvat předem a domluvit se kdy má přijít.
A
když přece jen vyrazíme ven, mineme se, aniž se poznáme, protože zraky
jsou upřené na mobily. Pozdravy neslyšíme, protože je módně mít na uších
sluchátka. Žijeme virtuální realitou, ztrácíme kontakt s běžným světem.
Ztrácíme schopnost normálně komunikovat.
Vystačíme
se každý se svým virtuálním světem. Jsme jím doslova posedlí. Nechceme přiznat,
že je to posedlost a závislost. Snažíme se sebe a okolí přesvědčit, že
jsou to jenom koníčky. Tento náš virtuální svět staví bariery, boří
komunikační mosty.
Ježíš
by se v dnešním světě opravdu nenudil. Měl by s námi hodně práce, aby nás
osvobodil od lehkých posedlostí mobilem, tablety, sluchátky od MP3, čtyřky
- v tom rychlém vývoji ani nevím, jestli už není dávno nějaká osmička,
devítka - až od těžkých posedlostí hracími automaty, alkoholem, drogami
atd.
Ale
Ježíš je tady, tu práci s námi chce mít. Chce nás učit nekomunikovat
jenom s němými kamarády, tedy předměty. Chce nás učit, abychom se nescházeli
jenom ve virtuálním světě, ale abychom uměli promlouvat k druhým z očí
do očí, abychom se setkávali tváří v tvář. Chce nás učit hledat blaho
a ztracený ráj jinde.
“Když
nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí,
ale když je nenalezne, řekne: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.'
Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných
duchů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou
horší než začátky."
V těchto tajemně znějících slovech je skrytá velká pravda o lidské duši
a o jejích závislostech.
Když
se zbavíme závislosti, máme pocit prázdnoty, kterou musíme naplnit něčím,
co nás odradí od dřívějších návyků. Když tak neučiníme, riskujeme,
že znovu upadneme do další a tentokrát těžší posedlosti, které se jen
tak nezbavíme. Jedním nelichotivým koníčkem je třeba nahradit jiným přijatelnějším,
abychom žili v rovnováze, jinak bude hůř. Jak pravdivě a moderně
varuje Ježíš.
To
samo je dobrým pozváním k následování a k naslouchání Ježíšovi, který
přináší uzdravení a vnáší rovnováhu do našich životů. “Kdo není
se mnou, je proti mně; kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.” Chce se
mi k tomu dodat, aniž bych Ježíše opravil, že kdo nejde s Ježíšem, jde sám
proti sobě.
Shromažďovat
se s Kristem znamená naslouchat mu. On k nám promlouvá. Tím poznáváme hlubší
pravdu o sobě, o svých životech. A když poznáváme pravdu, řečeno Ježíšovými
slovy, pravda nás činí svobodnými. Amen
Poslání:
Žalm 119, 126 – 131