Kladno, 14. 2. 2016   Pokušení

Introit: Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot.  S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu,  s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! (2. Sm 22, 29 - 31a)

Písně: 150, 621, 564, Svítá 79, 689; první čtení: Dt 6, 4 - 16;        

Text zamyšlení: Matouš 4, 1 - 11

      Milé sestry, milí bratři,

      první postní neděle přináší příběh o pokušení Ježíše na poušti. Tento příběh nepatří k těm, které bychom nazvali historickými bez zaváhání. Má blíž spíš k mytologickým příběhům. Pokaždé, kdy o tomto pokušení čtu, ocitám se v pokušení ho demytologizovat, a myslím si, že si o to ten příběh sám říká. Ďábel, jak se s ním setkáváme v tomto příběhu, není snadno uchopitelnou postavou. Jak ho můžeme znázornit? Jak ho vysvětlíme dětem? Umíme to v pohádkách, kde jsou ošklivé a zle postavy s parohy apod. A v tom může být ten mýtus.

     Dejme tomu, že ďábel je jakýsi protiklad k andělům. Jak si představíme anděly? Ty s křídly známe, ale Bible je takhle nepředstavuje. Naopak, Bible anděly jednoduše demytologizuje nejen tím, že jim dává normální jména, Gabriel, Michael. Andělé především přicházejí jako lidé poslaní Bohem s mimořádným úkolem nebo poselstvím. Dva poslové (andělé) jednou přišli do Sodomy zachránit Lota. To je jen jeden příklad z mnoha.

     Když říkáme o někom, že je naším andělem, že nám ho poslal Bůh, nenarážíme tím na nějakou fikci. Je to přenesený význam, nebo dokonce přesvědčení, které může vycházet z toho, že Bůh může takhle jednat a takhle skutečně i jedná. Může nás tímto způsobem oslovit a projevit svou blízkost a náklonost.

Ďábel je také personifikován jako protivník, žalobce.  A v našem textu je uveden jako pokušitel. Tady začíná jeho demytologizace. Pokušitel může být kde kdo, a nemusí to být postava s rohy či parohy. Tak, jak umíme říct o někom, že je naším andělem, stejně to umíme říct o někom, že je pokušitelem, který hraje negativní roli, svádí nás. Může to být i můj tichý hlas ve mně, který mi našeptává a odrazuje od dobra, nebo mě uvádí do rozpaků.

     Pán Ježíš je po křtu, připravuje se na to, aby začal veřejně působit a plnit svoje poslání. Odchází na poušť, kde se potřebuje soustředit. Modlí se, postí se, po čtyřiceti dnech má hlad. Tím vzniká prostor pro pokušitele. Je to jedno, jak si ďábla představujeme, pravda je, že pokušení přichází zpravidla v okamžiku, kdy člověk je slabý, je zranitelný, je v nesnázi.

     Přihodilo se vám něco, je vám smutno a chcete zapomenout? Nějaký váš vnitřní hlas vám říká, dejte si pivečko, to vám trochu pomůže, dejte si dvě, tři. Nezabírají? Zvyšte si denní dávku, čtyři, pět. Je vám fajn? Pomohlo to? Příště už víte, jak na to. Nebo nemusíte čekat příště, dá se pít preventivně, než přijdou problémy, než je začnete řešit, dáte si něco na kuráž. Dáte si něco, než vám bude smutno. Pijete a pijete a najednou je z vás alkoholik. Cesta zpátky je složitá. Dostát se do maléru je mnohdy jednodušší, než se z něho dostat.

     Pokušitel Pána Ježíše ví, jak na něho. Máš hlad? A jsi Mesiáš? Dokaž si, že jsi Boží syn. Co je na tom špatného, že si pomůžeš chlebem, který si sám vykouzlíš? Vždyť ty to umíš, ty na to máš? Nebo ne? Předveď se. Ale syn člověka přišel s námi žít, přišel poznat realitu lidského života. Proč si to má odlehčit? A hlavně jeho odpověď nás poučuje. Nejen chlebem živ je člověk. Smysl života není v tom, co jíme a pijeme.

     V jakémkoliv pokušení, kdy jsme svádění k něčemu, a je to jedno, jestli se to děje naším vnitřním hlasem, nebo nás svádějí druzí, vždy si můžeme klást otázku, jaký to má smysl? Jaké to bude mít důsledky? Co to ve skutečnosti znamená? Levné půjčky, když jsem ve finanční nouzi, jsou lákavé. Splátky jsou velmi nízké a dlouhodobé. Ale kolik jich bude? A kolik zaplatím ve skutečnosti? Budu mít na to? Často to končí tak, že se z malého dlužníka stane velkým dlužníkem a je ve větším maléru. Při nejhorším to končí exekuci a ztráta všeho, co doposud vlastnil.

     Jak říkával můj děda, naučte se rozlišovat mezi dary a lacinými nabídkami. Lacinost může být pěkně drahá. Ježíš na první pohled nic neriskuje. Promění kámen v chléb a nasytí se. Kde je problém? Co je na tom špatného? Špatné je mimo jiné to, kdo s tím návrhem vůbec přichází. Ďábel je prostě rebel. Pokušitel touží narušit Boží řád. Také se nám stává v životě, že některé rady a nabídky bereme s rezervou s ohledem na to, kdo nám je nabízí. Opatrnost je vždy na místě. Syn Boží má naslouchat svému Otci. To samé chce po nás, abychom naslouchali především Bohu. Nenasloucháme kde komu jen proto, že mluví krásně, chytře a logicky. Ďábel je spíš vychytralý. Ježíš přišel, aby splnil vůli svého nebeského Otce. Naslouchat jiným hlasům znamená zradu.

     Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: 'Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen'!" Tady slyšíme varování, ne každý, kdo umí citovat Písmo, umí ho také patřičně vykládat. Mnoho lidí využívá, spíš zneužívá Bibli, citují z ní pasáže vytržené z kontextu, svádějí i davy. Takhle vzniká mnoho sekt. Ale nejen sekty. I v tradičních denominacích dochází k důrazům na některé biblické texty a k opomíjení jiných biblickým míst, která se nám nehodí.

     Pán Ježíš krásně říká: “Je také psáno…” Odpovídá ďáblovi, tomu starému zkušenému písmákovi dalším citátem z Bible. To, že se Pán Bůh o nás stará, neznamená, že ho budeme pokoušet, že budeme zanedbávat své povinnosti pečovat o sebe. Bůh o nás pečuje skrze nás, dává nám příležitosti. To, že věřím v Boha, neznamená, že mohu zanedbávat svou bezpečnost a nestane se mi nic zlého. Pamatuj, člověče, nebudeš pokoušet svého Boha, můžeš pěkně narazit – hlavou do skály.

     Ďábel si nedá pokoj, je dotíravý, jeden pokus nevyšel, hned vytahuje další. "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět."  Tady se nám vrací mytologická představa. Ďábel jako vládce světa, A Ježíš jako ten, kdo se o svět bude prát. A tady má lacinou nabídku, jak ten svět získá. Nemusí se tolik namáhat. Proč komplikovat něco tak jednoduchého? Jít na Golgotu, a tam na kříži umřít za hříchy světa? Stačí málo, jen se poklonit tomu, kdo světu vládne. Žádná námaha, žádné utrpení.

     I tady se nabízí jednoduchá demytologizace. O slávě a moci sníme snad všichni. A někteří lidé dokážou pro to dělat cokoliv, aby jim svět ležel u nohou. Ale mají tímto vyhráno? Mají tímto vyřešené veškeré své problémy a i samotný smysl života? Bohužel ne. Svět prostě není náš, ničím ho nezískáme. A smysl života? Není v moci a slávě na tomto světě. Ani naše životy nám nepatří, učí nás Písmo svaté. Proto, milá sestro a milý bratře: 'Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'  Amen

Poslání: Matouš 16, 24 – 27

Požehnání: Bůh je má záštita pevná a vodí mě cestou dokonalou, on dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk.  Podal jsi mi štít své spásy, tvá péče mé síly rozmnožila. (2. Samuelova 22, 33 - 36)