Kladno 26.2.2017 MUDr. Zdeněk Susa

Tělo a duše ve zdraví a nemoci

Čtení: 2. Královská 5, 1-19

Text: Matouš 9, 35-36

Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách. kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysíleni a skleslí jako ovce bez pastýře.

Kázání:

     Sestry a bratři,
     víte, že jsem lékař a to už 50 let. A vyrostl jsem v evangelické církvi. Proto mě vždycky zvlášť zajímaly biblické příběhy týkající se uzdravování. Abych o nich uvažoval a pokusil se alespoň z části pochopit, co bylo to biblické léčení a uzdravování a co to znamená dnes pro nás, kteří se snažíme pečovat a léčit.

     Abychom teď o tom mohli uvažovat společně, přečetli jsme si nejprve ze Starého zákona příběh o uzdravení Námana. A teď jsme tedy slyšeli několik vět z evangelia o činnosti Pána Ježíše Krista. Co je z nich pro nás patrné?

     Uzdravování patří do výčtu činností Pána Ježíše Krista, když chodil po Galileji. Učil v synagogách a kázal evangelium království - (tj. zvěstoval dobrou zprávu, že Bůh je blízko a že my smíme žít podle toho). A uzdravoval - každou nemoc a každou chorobu. (V kralickém textu: „všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu“.) Uzdravování u Ježíše nebylo něco samoúčelného, patřilo neoddělitelně k těm předchozím činnostem - učení a zvěstování radostné zprávy. Učil, zvěstoval, uzdravoval, dával tedy do pořádku všecko.

     Ptejme se teď, proč Pán Ježíš dělat to všechno - učil, kázal, uzdravoval. Klíčem k jeho činnosti je věta, která následuje: Bylo mu líto zástupu, slitovalo se mu jich - byli blízcí jeho srdci, proto mu bylo líto jejich vysílenosti, skleslosti, všeho jejich trápení. Proto jim pomáhal všemi těmi způsoby, o nichž se vypráví. Jistě to chápeme správně, když řekneme, že Pán Ježíš pomáhal lidem z lásky. Láska k druhým, lítost nad jejich trápením, tj. projevy citu, jsou tedy i pro nás dobrým důvodem, proč se dát do služby, proč podle nich nasměrovat svou životní činnost. Je to tak v pořádku, Ježíš to také tak dělal.

     Ježíš nikdy nevyzvedával svou osobu. Pomáhal, učil, uzdravoval, - ale nehleděl na reklamu, nevylepoval plakáty, nepořádal masová shromáždění. Nehleděl ze své moci vyzískat nějakou popularitu. O takové věci se vůbec nestaral a nesnažil. "Nikomu o tom nepovídej" - tak to říkal. „Jdi ke knězi“, tj. udělej teď, co je zvykem, co je obvyklé - a o mně nemluv. Takhle vypadá pomoc bližnímu z lásky.

     Ježíš nikdy nemocným nevyčítal hříchy nebo nevěru jako příčinu nemocí. Nikdy nikomu neřekl: "Tvoje nemoc je odplatou za tvé viny, je to Boží trest, proto ji pokorně vytrp. Já ti nebudu pomáhat." Nebo: „Bůh to na tebe dopouští jako zkoušku. Tak tím pěkně projdi a zocel se.“ Je to ku podivu. Přece v jeho době byl takovýhle pohled na nemoci běžný. Nemoci jsou buď trest za hříchy, viny, za malou víru. Nebo Boží dopuštění (to u Joba), které je zkouškou. Proto není radno se s nemocnými příliš stýkat, aby se člověk nepošpinil. Ježíšova činnost šla úplně napříč tehdejšímu chápání: Vyhledával trpící, dotýkal se jich, pozdvihoval je. A na přímé otázky odpovídal: Ne, ten postižený nehřešil víc než ostatní, není to proto, že by měl malou víru.

     Vždyť kdo má silnou víru? Všichni byli a jsou ve věcech víry nedochůdčata, tehdy i nyní. Ne, příčinou není nevěra ani hříchy, příčinou nemoci není Boží trest. Mluvím o tom, protože to ani dnes není samozřejmé. I dnes slyšíme z některých kruhů, že příčinou nemocí nebo neúspěšného léčení jsou hříchy, špatné modlitby atd. Ježíš, když lidem pomáhal, nikdy jim nic podobného nevytkl. Proto ani my nesmíme nemocným jejich malou víru, či minulé hříchy označovat za příčinu nemoci nebo špatného léčení.

     Ježíš bral nemoc vážně, jako fakt. Nemoc tu je, není to iluze, něco co si lidé namlouvají nebo vymýšlejí. Není možné ji popřít, nestačí nad ní mávnout rukou. Nemoc je skutečnost a je to zlá skutečnost, je to zlo. Proto je potřebí proti ní bojovat. Ježíš proti ní bojoval a učedníky posílal do stejného boje. Mezi úkoly, které jim dával, byl úkol "nemocné uzdravujte". Vybavoval je k tomu silou a mocí. Proto - když uzdravovali oni - nedělali to ze sebe, ze své síly, ale v jeho síle. To je podstatné i pro nás, současné jeho učedníky. Smíme důvěřovat, že i nám pomůže, že i nám bude dávat sílu pro dílo pomoci druhým lidem.

     A konečně - to asi nejpodstatnější: Ježíš uzdravoval celého člověka. Neléčil jenom neduhy těla, ale i nemoci mysli, charakteru, životní orientace. Jak jsme to četli: Učil, kázal, uzdravoval. Nikdy nebyl a nechtěl být zázračným léčitelem, i když ho tak mnozí chápali a i dnes chápou. Poučení, rozhovor, kázání, uzdravování - to všechno u Ježíše patří k sobě. Uzdravení je znamením, že Bůh je na zemi mocný a že tu koná dílo lidské záchrany - spásy. Každé Ježíšovo uzdravení je tak pečetí na zvěst o Bohu při díle - může otevírat oči a vést k víře. (Četli jsme starozákonní příběh o Námanovi. I tam bylo uzdravení pečetí zvěsti o Bohu a Náman uvěřil.)

     Ale jak to, že Ježíš takhle neuzdravuje vždycky a všechny? Víme přece o mnoha nemocných, víme o jejich modlitbách, víme o modlitbách jejich přátel a víme také, že se neuzdravili. Jak si to srovnat s biblickými zprávami o uzdraveních? Je snad Ježíšovo uzdravování něčím, co platilo tehdy a dnes už ne? Myslím, že takovéhle otázky plynou z toho, že špatně čteme Bibli. Nikde přece není psáno, že věřící nebudou nemocní ani že nebudou umírat; byli přece nemocní i apoštolové. Pavel se nemohl uzdravit a prosil o zdraví marně - "dosti máš mé milosti", slyšel jako odpověď. Proto Ježíš nemusí bezprostředně vyslyšet ani naši modlitbu o tělesné zdraví. A neznamená to, že by na nás zanevřel a nechtěl nás zachránit. Že by nebyl mocný, nebo že by vůbec nebyl. To jen my tomu zatím špatně rozumíme. 

     I dnes platí, že Bůh v Ježíši Kristu je ten jediný lékař, který přináší plné zdraví. Zdraví, které dává, je však víc, než pod tím slovem obvykle chápeme. Ježíš nerozděluje duši a tělo - to jen my rozdělujeme - ke škodě věci. Ježíš uzdravuje celého člověka, přináší mu spásu, záchranu. Spása, záchrana, plné zdraví - u Boha je to připraveno pro všechny, pro nás i pro naše nemocné a postižené. A už se děje, Bůh už v Ježíši začal, můžeme se na to spolehnout. Může to však probíhat jinými cestami a může mít jiné etapy, než si představujeme a pro sebe plánujeme my. A přesto platí, že my všichni - všelijak nemocní  a postižení - se můžeme spolehnout na jeho pomoc.

     My Češi, když mluvíme nebo čteme o uzdravování a o zdraví, představíme si vždycky zdraví těla – hlavně to zdravíčko... Ale v Bibli je to jinak, tam se myslí vždycky celý člověk, neodděluje se tělo a duše. Když se v NZ mluví o uzdravování, používá se tam obvykle sloveso sódzein. Překladatelé do češtiny na jeho místo dávají slovo uzdravit. Ale tenhle překlad je zkreslující a tím trochu zavádějící, protože my si představíme pouze uzdravit tělo. Ale Sódzein má mnohem širší význam – znamená nejen uzdravit, ale i zachránit a spasit (a to všechno v jednom slově). Když si učedníci a první církev vyprávěli a později četli Ježíšovy příběhy, bylo jim jasné, že uzdravoval-zachraňoval-přinášel spásu. To rozuměli z toho jediného slova. A zrovna tak, když J. říkal: Víra tvá tě uzdravila, všichni věděli, že řekl: Víra tvá tě uzdravila-zachránila-spasila. Všude, kde Ježíš i dnes uzdravuje, přináší současně - v jediném slově - i záchranu a spásu. Tohle je plné zdraví, je to víc než zdraví tělesné.

     Vězme proto, že naše lékařské, sesterské, pečovatelské léčení je vždycky jen částečné, že je nesrovnatelné s plným zdravím, které dává Bůh. Lékař léčí, Bůh uzdravuje. To platilo a platí vždycky. Přesto naše částečné léčení, pokud zmírňuje utrpení a zkvalitňuje lidský život, je krokem ve směru Božího plánu. A proto má smysl. Ale nesmíme nikdy zapomínat, že naše péče o lidské zdraví není sama o sobě celá, že větší cenu a hlubší smysl má, když neléčíme pouze tělesné těžkosti, ale chápeme je v pravých souvislostech celého člověka – jeho těla, duše i ducha.

     Když teď víme, jak Ježíš uzdravoval a uzdravuje, že Boží uzdravení je plná záchrana, plná spása, můžeme si navzájem popřát: Bratři a sestry, pozdrav nás všechny Pán Bůh - nás jednoho každého i všechny nemocné a postižené. Pozdrav nás všechny Pán Bůh! - I dejž to Pán Bůh! Amen.