Kladno 29.1.2012 – MUDr. Zdeněk Susa - Elijáš na Chorébu

Text:  1. Kr.  19, 1 - 18

Kázání:

     Na počátku příběhu se setkáváme s Elijášem na útěku. Elijáš je prorok. Pod tím slovem si obvykle představujeme člověka, který předpovídá budoucnost. Ale o to tady nejde. Elijáš je hluboce věřící člověk. Celou svou bytostí věří v Boha a věří Bohu – a připomíná Boha pokolení, které na něj zapomnělo a žije, jako by nebyl. Elijáš svým životem prokazuje, že Bůh je a že je při díle, že je mocný. Že na světě proto platí pevná stupnice hodnot, dobro je dobro, zlo je zlo. Elijáš proto nazývá věci pravými jmény a říká to do očí i mocným tohoto světa – králi – a co je horší, také nenávistné a pomstychtivé královně Jezábel.

     Elijáš je jistě mimořádně statečný člověk – už několikrát byl v nebezpečí smrti. Ale teď po královniných výhružkách má už dost všeho pronásledování. Utíká. Nejprve do sousedního království, ale ani tam se necítí bezpečný. Utíká do pouště.- Tu na něj dolehne únava a marnost všeho toho počínání. Sedá si pod trnitý keř. Utíkal, aby si zachoval život, teď si přeje smrt. Je unavený až k smrti. Už toho bylo dost – říká si: všech těch cest, činnosti, nebezpečí, bojů... Dál už to nemá smysl; zůstal jsem sám, kdo je věrný Bohu.- Uléhá a usíná v naději, že se už neprobudí, že zůstane uprostřed pouště...

     Příběh je starý tři tisíce let a přece tenhle pocit únavy, touhy po odpočinutí známe dobře i dnes. Ti kteří slouží druhým, pečují o nemocné, postižené, umírající, tomu říkají „vyhoření“. Člověk dělá dobré dílo, vydává se a vydává, až najednou nemůže dál. Vyhořel, je unaven až k smrti. Nebo – snad ještě horší – jsou okamžiky proher (a kdo z nás v životě neprožil žádnou prohru?), kdy si myslíme, že jsme všechno zkazili, že už je pozdě, že už nemáme žádnou šanci, že cesta pro nás dál nevede... Únava až k smrti...

     Elijášova únava je bližší tomu vyhoření. Bojoval dobře a úspěšně, ví, že jeho věc je dobrá, ale cítí, že je poslední, že už není komu předat prapor. Už nemá smysl jít dál.- Tohle jsou jeho myšlenky, když usíná pod tím pouštním křovím. A tu začíná podivuhodný děj. Elijáš si myslel, že je úplně sám a na konci života – v obojím se mýlí. Je u něho anděl – pod tím slovem si nepředstavujme nějakou křídlatou bytost; anděl je prostě posel, v pravou chvíli má vyřídit důležitou zprávu. Nevíme, odkud se vzal ani jak vypadal. Prostě tu v pravou chvíli je a jeho slovo budí Elijáše ze sna. Elijáš se probouzí, vidí chléb, pojí, napije se vody – ale zase usíná, jeho únava a touha po smrti je silnější než to, co vidí a slyší. Jinak by přece hlas, pokrm a nápoj ho musely ubezpečit, že není sám, že je tu přinejmenším ten druhý. A že jeho život nekončí, když se v poušti objevuje chléb a voda.

     Ten zvěstovatel ho musí znovu a důrazněji probouzet: Jez, pij, máš dlouhou cestu před sebou!- Elijáš poslušně jí, pije a jde. Jde jako stroj pouští, dny a noci, až na skaliska Boží hory Choréb. Je to hora, kde se Bůh kdysi ukázal Mojžíšovi. Elijáš nocuje v jakési jeskyni – není to právě ta rozsedlina, v níž se tehdy skrýval Mojžíš? A tu – ve snu – slyší Elijáš hlas: Co tu děláš?- Elijáš odpovídá ještě se vší svou únavou a trpkostí. Je to v něm silnější nad zážitek probuzení k životu pod trnitým keřem, nad celou pouť na tohle výlučné místo: Tolik jsem horlil – a zůstal jsem sám a teď mě pronásledují, aby mě zabili!- Bůh pak zve Elijáše před jeskyni k osobnímu setkání. A Elijáš – teď už v bdělém stavu – odpovídá úplně stejně – stěžuje si, žaluje. 

     Vrcholem příběhu je Boží odpověď Elijášovi. Není v ní ani náznak politování. Čekali bychom přece, že řekne něco jako: „Dobře jsi pracoval, tolik ses snažil a teď ti, ty můj ubohý unavený chudáčku, ještě usilují o život.“ Uštvaný člověk potřebuje pochválit a politovat. Ale toho tady není ani náznak. Hospodin prostě posílá Elijáše do nových úkolů. Vrať se tam, odkud jsi přišel – tj. tam, kde ti usilují o život. Máš tam práci.- Útěcha pro Elijáše stojí za Božími slovy. To že má pomazat, tj. posvětit, nové krále, znamená přece: Králové ti usilují o život, králové pobili proroky, ale královská moc není věčná. Oni odejdou, noví přijdou a všechno se změní. Jistěže král Achab s královnou Jezábel mohou udělat ještě mnoho zla, mohou třeba i tebe, Elijáši, zabít. Ale tím se nic nezmění na tom, že už mají odzvoněno. Vždyť i kdyby ti ublížili, vlastně se nic nestane – bude tu nový prorok místo tebe.

     Nejpozoruhodnější větu si nechává Bůh nakonec. V Izraeli je 7000 věrných, kteří se neposkvrnili pohanskou modloslužbou. (Sedmička je číslo plnosti, 7000 znamená dostatečný, plný počet – je jich množství!) A to se dozvídá Elijáš, který už týdny a měsíce žije v pocitu tragické osamělosti. Kdepak, nejsi sám, zdaleka nejsi poslední. Jen se klidně vrať a pokračuj. Má to všechno smysl!- Elijáš se tedy klidně vrací a pokračuje. Jde zpátky do smrtelného nebezpečí, ale jde tam v nové síle a naději.-

      Elijáš je jistě příkladný člověk: statečný, poslušný, co dělá, dělá dobře. A přece i takovýhle člověk může sklouznout do smutku, únavy a beznaděje... Co je toho příčinou? Domnívám se, že se soustředí příliš na sebe. Jak to říká? Já jsem velice horlil... Já jsem zůstal sám... Mně teď usilují o život... Tenhle pohled soustředěný na sebe Elijáši dokonce znemožní, aby viděl těch 7000 věrných. Dostává se tím do tragického omylu, až na pokraj nesmyslné smrti. Teprve Boží řeč na Chorébu mu otevírá oči. 

     Vnějšně se nezměnilo nic, ale Elijáš najednou vidí všechno jinak. Už není sám ve středu dění, má mnohem širší zorný úhel. Zmizely myšlenky na smrt, únava i beznaděj. Elijáš teď vidí věci správně, protože se změnilo jeho srdce – tím Božím slovem na Chorébu.

     Tenhle příběh má věčnou platnost. Většina z nás trpí stejnou nemocí jako Elijáš – nadměrně se soustředíme na sebe. Pozor – nechci vás teď osočovat z pýchy, nadměrného sebevědomí, obdivu k vlastním zásluhám... Jde o něco jiného: Můžeme mít pocit, že na nás mnohé věci záleží, že máme velikou odpovědnost – za druhé lidi (kdo jim pomůže, když ne já?), za věci a činnosti (kdo to udělá, kdo to zachrání, když ne já?)- Tahle odpovědnost velice tíží a může být k neunesení.- Nebo naopak jsme k sobě nadměrně kritičtí, za všechno nacházíme vinu v sobě, podceňujeme vlastní osobu. Pak jsme my ti nejhorší, bezvýznamní, všude ke škodě, všechno jsme nenapravitelně zkazili... V obou případech je naše osoba středem našeho myšlení – i při té nadměrné odpovědnosti za mnohé úkoly, i při tom nepatřičném snižování vlastního významu a pocitech viny. Ať tak či tak docházíme k únavě, vyčerpanosti a beznaději. Na rozcestích svého života jsme osamělí, prázdní, plní bolesti... Zorný úhel máme natolik zúžen, že vidíme svět falešně, nepravdivě – únava nám zastře oči – jako Elijáš přehlídneme a nezaregistrujeme těch 7000 blízkých lidí. Také my potřebujeme ten Boží hlas, který nás vyvede ze slepých uliček našich pocitů a falešných představ ke skutečnému, pravému vidění světa, druhých lidí i nás samotných. Boží hlas je mnohem objektivnější než všechno naše myšlení. Díky němu se můžeme zbavit všeho, co nás trápí a vnitřně ničí a dojít pokoje, radosti a nové síly!

     Ale jak ten Boží hlas zaslechnout? Jak se s ním setkat?- Svědectví o setkání s Bohem je v Elijášově příběhu něčím jedinečným. Podle Bible se mnozí setkali s Božími posly, mnozí slyšeli Boží hlas ve snu – to obojí se stalo i Elijášovi. Ale dostat se v bdělém stavu do bezprostřední Boží blízkosti – téměř na dotek, téměř tváří v tvář – to se stalo jen dvakrát – Mojžíšovi a Elijášovi. Proto je Elijášův příběh zvláště cenný!- Každý máme nějaké své představy o Bohu a každý proto potřebujeme ty představy uvádět do pravých mezí. Však jsou asi z velké míry mylné a zavádějící. Bůh nás přece vždycky přesahuje, vždycky je nad naše chápání, takže to co chápeme, to co si představujeme, to Bůh není!

     Elijášův příběh krásně ukazuje, co všechno Bůh není. Nejprve vítr silný, který převrací hory a rozráží skály, ale nebyl v tom větru Hospodin. Pak zemětřesení, ani v něm nebyl Hospodin. Nakonec oheň, ale ani v něm nebyl Hospodin. Rozpoutané mohutné živly – v nich bychom tak rádi viděli Boží sílu. Ale Bible říká – nemylte se. Takhle to není; všechna velikost a krása přírody, mohutnost živlů a vesmírných sil – to není Bůh. Je to všechno jen jeho dílo, jeho stvoření – tak jako ty, člověče. Bůh není žádné samovládné, diktátorské božstvo s hromem v ruce, jak by sis ho ty rád kreslil. On je ten tichý, jemný hlas, který přichází nakonec po všech těch mohutných živlech, aby v kontrastu k nim ukázal, že on takový není.

     Bůh je jemný hlas, tichý. Kolik lidí ho v rachotu světa přeslechne!- To ale neznamená jeho slabost. Ten tichý, jemný hlas je mocnější než všechny živly dohromady. Před ním předcházejí jen jako trubači a hlasatelé, aby ztichly, když přichází on. Vzpomeňte na Krista uprostřed bouře s učedníky na moři. Stačí jeho slovo, bouře se utišuje a nastává veliké ticho.

     Boží moc není síla živlů ani síla mocných tohoto světa. Je jiná. Je právě v tom, jak mění lidská srdce a s nimi všechno. Jak dokáže zastavit zoufalého člověka a vrátit mu sílu a dát novou naději. Jak rozpouští strach, únavu i sobectví a staví radost, pokoj a lásku. Jak uprostřed starého, bolavého a nalomeného světa tvoří království dobroty a nových láskyplných vztahů. A jak do tohoto království povolává jako občany všechny ty, kdo zaslechli tichý hlas a otevřeli se mu.

     Amen.

     To nám, Pane, dej, abychom dokázali tvému hlasu naslouchat, abychom přestali vidět, slyšet jenom sebe. Ty jsi naše síla, u tebe je bezpečně. Ty máš moc měnit lidská srdce, změň i naše. Amen