Kladno, 12.7.2015  Krize

Čtení: Lukáš 19, 11 - 27

 

Text: Jób 35, 9 - 11

Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných, a nikdo se nezeptá:

"Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat,

vyučuje nás a ne zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?"

 

Kázání:

    Bratři a sestry,

    burzovní indexy během posledních dnů kolísají, rostou obavy z dalšího vývoje evropské ekonomiky po řeckém extempore, z budoucnosti Evropské unie jako takové a zejména pak eura jako společné měny, uprchlíci či migranti se k nám tlačí přes moře i pevninu, Ukrajině chybí kus území a na dalším se válčí. Krize je tady – tentokrát ne jen hospodářská, která na nás padla hlavně před šesti sedmi lety, ale i politická, která s ní úzce souvisí. Politici neví, kdo a jak má vládnout a jaká je jejich role, kdo je přítel a kdo nepřítel. Krize důvěry, krize manželství a rodiny se usadila v naší společnosti už dávno.

    Je tahle doba, v níž žijeme, dobou krize? Jaké je vlastně ono kritické kritérium krizovosti? Jsme na dně, nebo ho ještě nevidíme, nebo se od něj odrážíme? A co to znamená pro nás, co právě teď sedíme v kostele a pro ty, kteří jsou tam venku, za těmito zdmi, mimo společenství, mimo církev, mimo záchrannou síť a přitom vystaveni všemu naplno?

    Pro mě je krize situací, kdy se všechno hroutí, kdy najednou samozřejmé věci nejsou samozřejmými, jistoty mizí, všechny ty konstrukce a vazby, jež jsme si vytvořili, ztrácejí svou pevnost. Není čeho se chytit a člověk neví, kam padá, ztrácí orientaci, horečně se snaží ze všeho vybřednout a daří se mu to jen s velkým úsilím, případně vůbec.

    Tyhle hrozby, náhlý převis starostí, stres, obavy, co bude dál, chaotické břídilství ... to přece ale není problémem Božího království, to není chybějící Boží dobrota, to není konec filmu, kdy Ježíš sleze z kříže, prohlásí, že toho má už dost a ať si svoje hříchy neseme sami. Jsme uprostřed něčeho, co způsobila svévole a slepota nehodných služebníků, sebevědomí a sobectví nepoctivých správců, ba i slabost Kristových následovníků. Tedy my sami. A přitom by nejspíš stačilo tak málo ...

    Vždyť i uprostřed pochyb a otázek, ve víru pohyblivých proudů, které nás strhávají ke dnu, ve vichru událostí, jež nás mohou smést, je tu stále evangelium. Boží slovo, Boží vůle, Boží milost a Kristus jako skála, na níž máme stavět. A je úplně jedno, jestli nám předtím spadl zdobný palác vybudovaný pracně na písku lidských příslibů a slov či v bažinách s bludičkami třpytivých pozlátek úspěchů, zisků a vlastního uspokojení. Na téhle Kristově skále je i ta nejubožejší chatrč příjemným, útulným a do sucha a tepla zvoucím domovem.

    Už řadu měsíců se spousty analytiků a komentátorů snaží pojmenovat příčiny aktuální evropské krize. Krize politiky je v naší republice totiž téměř stálým hostem, krize rodiny nechává drtivou většinu lidí chladnou, krize důvěry je tak nějak imaginární a nepolapitelná. Příčiny ekonomických problémů jsou prý v tom, že se při honbě za stále rostoucími čísly zdobícími neustálou prosperitu vytvořila jakási bublina, která najednou praskla. Dluhy najednou nelze splatit a výdaje není čím pokrýt.

    Přemýšlel jsem o tom, jestli je teorie neustálého růstu správná, jestli se musí vyrábět a spotřebovávat stále více. A hledal jsem pro svůj názor, že si má člověk vystačit s tím, čeho dosáhl a nepachtit se za stále novými a novými věcmi, za vyšším platem, za vyššími výnosy, nějakou oporu v Bibli. Místo toho jsem otevřel podobenství o hřivnách. A ejhle, ten služebník, jenž si vystačil s tím, co dostal, a nesnažil se svěřené hodnoty více rozmnožit, je tam jako negativní příklad. Také ve spoustě jiných podobenství všechno možné roste a množí se, počítá se s úrokem i s výnosy, dokonce stonásobnými. Tak jak s tím naložit?

    Asi není možné, abychom stagnovali a zůstávali na místě, abychom užívali jen to staré a nehledali nové, abychom jen šetřili a škudlili – naopak, máme investovat a rozdávat. Krize nekrize. To nás Kristus ve svém evangeliu učí. Ať už jde o statky hmotné či duchovní. Tedy růst je nutný. Jediné, nač bych chtěl apelovat z hlediska Božího stvoření a nakládání se svěřenými hodnotami je to, abychom rostli a hledali nové věci a příležitosti především v oblasti duševní a duchovní, tedy v myšlení a víře. Nikoliv, abychom zvyšovali svou spotřebu materiálních statků. Snad jen tím, že je budeme více rozdávat potřebným.

    Pak je zde ještě jiný pohled na příčinu hospodářské krize – dluhy. Spotřeba toho, co jsem si nevydělal, vyčerpání hodnot dříve, než jsem nějaké vytvořil. Snad jsou na to experti v Řecku, ale ani u nás se určitě nemusíme stydět, neb všeobecné zadlužení nepřetržitě roste. Není tady něco v nepořádku?

    Určitě ano, zvláště pokud se na to podívám okem ekonoma. Navíc je velmi nezodpovědné půjčovat si a nevědět s jistotou, že to splatím. A že to splatím já a ne moje děti a vnuci. Obecně nemám rád dluhy, svoje ani cizí. A přesto jsem zadlužený až po uši. U Hospodina.

    Tenhle účet prostě nejsem schopen srovnat. Už na začátku jsem od Boha do vínku dostal zapůjčenu spoustu času a schopností – od praktické či slovní šikovnosti až po lásku, radost a důvěru. A nejen, že nesplácím svůj dluh, neustále znovu a znovu nastavuji ruce pro další, co bych ještě chtěl, co bych si ještě přál. Svůj závazek vůči Hospodinu se snažím zaplácnout nějakým jiným, zavazuji se na všech možných stranách, že už ani nevím, komu jsem se vlastně upsal. Jen možná trochu s hrůzou tuším ...

    Kdybychom mluvili o peněžních závazcích a každodenním životě, byl bych již dávno zralý na nějakou poradnu, televizní reality show prošpikovanou poradci krotícími finanční hrozby či možná dokonce na provaz. Naštěstí pro nás všechny dluhy, jež se marně snažíme v oblasti našich myšlenek a činů nechat promlčet, za nás zaplatil už dávno Ježíš Kristus. A i když jsme nepoučitelní a utrácíme a promarňujeme své hřivny dál, on je štědrý. Proč ho tedy neposloucháme a chováme se stále jako velcí borci, kteří bez ostychu rozhazují z cizího? Umíme si na tuhle otázku odpovědět, aniž bychom se museli stydět?

    Jak jsem už říkal, analytici analyzovali, komentátoři komentovali, prognostici prognózují, politici se obviňují, ale krize zůstává. Ta hlavní chyba, k níž došlo, není odhalitelná žádnou analýzou, žádným sociologickým zkoumáním. Už dávno je zapsaná v Bibli, jak jsme mohli číst u Jóba: Nikdo se nezeptá: „Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás a nikoliv zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?“

    Nikdo? Možná se pár lidí ptá po Hospodinu a jeho vůli, po tom, zda jejich rozhodnutí ovlivní něčí život a jak a zda je moudré vnímat vše ve světle evangelia, Božího slova, v kontextu celého Božího stvoření, v důsledcích vůči společenství lidí na tomto světě, a ne se chovat jako zvířata zemská. Pár lidí ... možná ...

    Kdyby to byli všichni lidé a vždy, netížila by nás žádná krize. Neříkám, že by nepřišla, nenastala, ale určitě by nemohla mít žádné fatální důsledky. Ano, otázka po Bohu, po jeho vůli, po souvislostech našeho bytí patří sem k nám, do tohoto kostela, do těchto lavic. A hned potom také ven, za zdi, za zdi kostela i našich duší, kdy s našimi kroky musí tuto budovu opustit i Boží poselství pro všechny kolem, s nimiž žijeme a s nimiž se potkáváme. Je to úkol a je to možnost, jak pomoci: ptát se po Bohu. Zvlášť dnes a zvlášť pro ty zasažené, zmatené a tápající je důležité, aby jim někdo ukázal, po kom se mají ptát. Po Bohu, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás a nikoliv zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo.

    Vraťme se však ještě k podobenství o hřivnách. V době krize, či dokonce mnoha krizí, jež na nás doléhají, se musíme přece jen chovat jinak, nestandardně. Osvědčené postupy zhodnocování majetku nefungují, investice často ztrácejí hodnotu, slovo nemá žádnou cenu, protože se jich chrlí spousta, přátelství se dusí a tone v sítích Facebooku, je třeba zkoušet něco nového, hledat nové uplatnění pro naše hřivny, dívat se novýma očima na příležitosti, které máme, a nepohrdat ani těmi nejmenšími, zkoušet, co všechno ještě vlastně máme k dispozici.

    A kupodivu, Bible nás učí, že nelze jen investovat a čekat na výnos, na protislužbu. Vlastně bychom měli rozdávat a nic nečekat. Přestože přijde pak onen Pán a bude se ptát, co jsme s tím, co nám zapůjčil, udělali, jak jsme s tím naložili. Vypadá to jako nesmysl, ale my máme jedno obrovské privilegium: Víme, že to, co jako bláznovství pro svět vypadá, bláznovstvím být nemusí. A rozdávání se bez dalších očekávání, rozdávání se v radosti, v úsměvech, v lásce, ve slovech a činech pomoci nakonec přinese výnos, o němž bychom v běžných měřítkách ani nesnili. Novou naději pro zoufalé, novou víru pro ztracence, novou lásku pro zklamané, nové chápání pro sebestředné. A budeme pak moci slyšet ono úžasné slovo: Správně, služebníku dobrý.

    Nepomůže nám tedy brát si vzor z těch politiků, kteří nechtějí, aby vládl někdo jiný než oni sami, protože jen oni zvládnou krizi vyřešit. Nepomůže nám žádný krizový management, ba ani kritické myšlení. Nepomůže nám vykřikovat, jako v podobenství, že nechceme tohoto Krále. Protože on nakonec přijde, zjedná si pořádek, všechny křiklouny umlčí a nastolí opět svoji vládu. Protože Kristus přijde a najde nás i s našimi hřivnami a dluhy. Najde nás i za zavřenými dveřmi.

    To, co nám pomůže, je ptát se. Každý den, vždy a všude, ve všem, krize nekrize. Ptát se, kde je Bůh a kde jsem já, kam se ubírají moje záměry a jestli to náhodou není na zcela opačnou stranu, než jak nás on učí. To vše proto, že nám byla dána moudrost a chuť si i v noci prozpěvovat. Že jste to ještě nezkoušeli? Už dnes večer budete mít tu příležitost.

Amen

 

Modlitba:

Pane, jak přebohaté jsou tvé dlaně,

když nejsme jenom sami na ně,

jak překrásné je tvoje jméno,

když s bližními smí být velebeno.

Pane Ježíši Kriste,

ať najdou u tebe své jisté

všichni, kdo mají bolest, strach či hlad,

všichni, kdo zapomněli už se smát.

Spasiteli našich duší,

když kohokoliv smutek zkruší,

dej v radosti mu opět vstát

a nám - vírou k tobě jako oheň plát.

V té síle spásy

v jednu modlitbu teď spojí se naše hlasy:

Otče náš ...

Amen