Kladno,
12.7.2015 Krize
Čtení:
Lukáš 19, 11 - 27
Text: Jób 35, 9 - 11
Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných, a nikdo se nezeptá:
"Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat,
vyučuje nás a ne zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?"
Kázání:
Bratři a sestry,
burzovní indexy během posledních dnů
kolísají, rostou obavy z dalšího vývoje evropské ekonomiky po řeckém
extempore, z budoucnosti Evropské unie jako takové a zejména pak eura jako
společné měny, uprchlíci či migranti se k nám tlačí přes moře i
pevninu, Ukrajině chybí kus území a na dalším se válčí. Krize je tady
– tentokrát ne jen hospodářská, která na nás padla hlavně před šesti
sedmi lety, ale i politická, která s ní úzce souvisí. Politici neví, kdo a
jak má vládnout a jaká je jejich role, kdo je přítel a kdo nepřítel.
Krize důvěry, krize manželství a rodiny se usadila v naší společnosti už
dávno.
Je tahle doba, v níž žijeme, dobou
krize? Jaké je vlastně ono kritické kritérium krizovosti? Jsme na dně, nebo
ho ještě nevidíme, nebo se od něj odrážíme? A co to znamená pro nás, co
právě teď sedíme v kostele a pro ty, kteří jsou tam venku, za těmito
zdmi, mimo společenství, mimo církev, mimo záchrannou síť a přitom
vystaveni všemu naplno?
Pro mě je krize situací, kdy se všechno
hroutí, kdy najednou samozřejmé věci nejsou samozřejmými, jistoty mizí, všechny
ty konstrukce a vazby, jež jsme si vytvořili, ztrácejí svou pevnost. Není
čeho se chytit a člověk neví, kam padá, ztrácí orientaci, horečně se
snaží ze všeho vybřednout a daří se mu to jen s velkým úsilím, případně
vůbec.
Tyhle hrozby, náhlý převis starostí,
stres, obavy, co bude dál, chaotické břídilství ... to přece ale není
problémem Božího království, to není chybějící Boží dobrota, to není
konec filmu, kdy Ježíš sleze z kříže, prohlásí, že toho má už dost a
ať si svoje hříchy neseme sami. Jsme uprostřed něčeho, co způsobila svévole
a slepota nehodných služebníků, sebevědomí a sobectví nepoctivých správců,
ba i slabost Kristových následovníků. Tedy my sami. A přitom by nejspíš
stačilo tak málo ...
Vždyť i uprostřed pochyb a otázek,
ve víru pohyblivých proudů, které nás strhávají ke dnu, ve vichru událostí,
jež nás mohou smést, je tu stále evangelium. Boží slovo, Boží vůle, Boží
milost a Kristus jako skála, na níž máme stavět. A je úplně jedno, jestli
nám předtím spadl zdobný palác vybudovaný pracně na písku lidských příslibů
a slov či v bažinách s bludičkami třpytivých pozlátek úspěchů, zisků
a vlastního uspokojení. Na téhle Kristově skále je i ta nejubožejší
chatrč příjemným, útulným a do sucha a tepla zvoucím domovem.
Už řadu měsíců se spousty
analytiků a komentátorů snaží pojmenovat příčiny aktuální evropské
krize. Krize politiky je v naší republice totiž téměř stálým hostem,
krize rodiny nechává drtivou většinu lidí chladnou, krize důvěry je tak nějak
imaginární a nepolapitelná. Příčiny ekonomických problémů jsou prý v
tom, že se při honbě za stále rostoucími čísly zdobícími neustálou
prosperitu vytvořila jakási bublina, která najednou praskla. Dluhy najednou
nelze splatit a výdaje není čím pokrýt.
Přemýšlel jsem o tom, jestli je
teorie neustálého růstu správná, jestli se musí vyrábět a spotřebovávat
stále více. A hledal jsem pro svůj názor, že si má člověk vystačit s tím,
čeho dosáhl a nepachtit se za stále novými a novými věcmi, za vyšším
platem, za vyššími výnosy, nějakou oporu v Bibli. Místo toho jsem otevřel
podobenství o hřivnách. A ejhle, ten služebník, jenž si vystačil s tím,
co dostal, a nesnažil se svěřené hodnoty více rozmnožit, je tam jako
negativní příklad. Také ve spoustě jiných podobenství všechno možné
roste a množí se, počítá se s úrokem i s výnosy, dokonce stonásobnými.
Tak jak s tím naložit?
Asi není možné, abychom stagnovali
a zůstávali na místě, abychom užívali jen to staré a nehledali nové,
abychom jen šetřili a škudlili – naopak, máme investovat a rozdávat.
Krize nekrize. To nás Kristus ve svém evangeliu učí. Ať už jde o statky
hmotné či duchovní. Tedy růst je nutný. Jediné, nač bych chtěl apelovat
z hlediska Božího stvoření a nakládání se svěřenými hodnotami je to,
abychom rostli a hledali nové věci a příležitosti především v oblasti duševní
a duchovní, tedy v myšlení a víře. Nikoliv, abychom zvyšovali svou spotřebu
materiálních statků. Snad jen tím, že je budeme více rozdávat potřebným.
Pak je zde ještě jiný pohled na příčinu
hospodářské krize – dluhy. Spotřeba toho, co jsem si nevydělal, vyčerpání
hodnot dříve, než jsem nějaké vytvořil. Snad jsou na to experti v Řecku,
ale ani u nás se určitě nemusíme stydět, neb všeobecné zadlužení nepřetržitě
roste. Není tady něco v nepořádku?
Určitě ano, zvláště pokud se na
to podívám okem ekonoma. Navíc je velmi nezodpovědné půjčovat si a nevědět
s jistotou, že to splatím. A že to splatím já a ne moje děti a vnuci.
Obecně nemám rád dluhy, svoje ani cizí. A přesto jsem zadlužený až po uši.
U Hospodina.
Tenhle účet prostě nejsem schopen
srovnat. Už na začátku jsem od Boha do vínku dostal zapůjčenu spoustu času
a schopností – od praktické či slovní šikovnosti až po lásku, radost a
důvěru. A nejen, že nesplácím svůj dluh, neustále znovu a znovu nastavuji
ruce pro další, co bych ještě chtěl, co bych si ještě přál. Svůj závazek
vůči Hospodinu se snažím zaplácnout nějakým jiným, zavazuji se na všech
možných stranách, že už ani nevím, komu jsem se vlastně upsal. Jen možná
trochu s hrůzou tuším ...
Kdybychom mluvili o peněžních závazcích
a každodenním životě, byl bych již dávno zralý na nějakou poradnu,
televizní reality show prošpikovanou poradci krotícími finanční hrozby či
možná dokonce na provaz. Naštěstí pro nás všechny dluhy, jež se marně
snažíme v oblasti našich myšlenek a činů nechat promlčet, za nás
zaplatil už dávno Ježíš Kristus. A i když jsme nepoučitelní a utrácíme
a promarňujeme své hřivny dál, on je štědrý. Proč ho tedy neposloucháme
a chováme se stále jako velcí borci, kteří bez ostychu rozhazují z cizího?
Umíme si na tuhle otázku odpovědět, aniž bychom se museli stydět?
Jak jsem už říkal, analytici
analyzovali, komentátoři komentovali, prognostici prognózují, politici se
obviňují, ale krize zůstává. Ta hlavní chyba, k níž došlo, není
odhalitelná žádnou analýzou, žádným sociologickým zkoumáním. Už dávno
je zapsaná v Bibli, jak jsme mohli číst u Jóba: Nikdo se nezeptá: „Kde je
Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás
a nikoliv zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?“
Nikdo? Možná se pár lidí ptá po
Hospodinu a jeho vůli, po tom, zda jejich rozhodnutí ovlivní něčí život a
jak a zda je moudré vnímat vše ve světle evangelia, Božího slova, v
kontextu celého Božího stvoření, v důsledcích vůči společenství lidí
na tomto světě, a ne se chovat jako zvířata zemská. Pár lidí ... možná
...
Kdyby to byli všichni lidé a vždy,
netížila by nás žádná krize. Neříkám, že by nepřišla, nenastala, ale
určitě by nemohla mít žádné fatální důsledky. Ano, otázka po Bohu, po
jeho vůli, po souvislostech našeho bytí patří sem k nám, do tohoto
kostela, do těchto lavic. A hned potom také ven, za zdi, za zdi kostela i našich
duší, kdy s našimi kroky musí tuto budovu opustit i Boží poselství pro všechny
kolem, s nimiž žijeme a s nimiž se potkáváme. Je to úkol a je to možnost,
jak pomoci: ptát se po Bohu. Zvlášť dnes a zvlášť pro ty zasažené,
zmatené a tápající je důležité, aby jim někdo ukázal, po kom se mají
ptát. Po Bohu, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás a
nikoliv zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo.
Vraťme se však ještě k
podobenství o hřivnách. V době krize, či dokonce mnoha krizí, jež na nás
doléhají, se musíme přece jen chovat jinak, nestandardně. Osvědčené
postupy zhodnocování majetku nefungují, investice často ztrácejí hodnotu,
slovo nemá žádnou cenu, protože se jich chrlí spousta, přátelství se dusí
a tone v sítích Facebooku, je třeba zkoušet něco nového, hledat nové
uplatnění pro naše hřivny, dívat se novýma očima na příležitosti, které
máme, a nepohrdat ani těmi nejmenšími, zkoušet, co všechno ještě vlastně
máme k dispozici.
A kupodivu, Bible nás učí, že
nelze jen investovat a čekat na výnos, na protislužbu. Vlastně bychom měli
rozdávat a nic nečekat. Přestože přijde pak onen Pán a bude se ptát, co
jsme s tím, co nám zapůjčil, udělali, jak jsme s tím naložili. Vypadá to
jako nesmysl, ale my máme jedno obrovské privilegium: Víme, že to, co jako
bláznovství pro svět vypadá, bláznovstvím být nemusí. A rozdávání se
bez dalších očekávání, rozdávání se v radosti, v úsměvech, v lásce,
ve slovech a činech pomoci nakonec přinese výnos, o němž bychom v běžných
měřítkách ani nesnili. Novou naději pro zoufalé, novou víru pro
ztracence, novou lásku pro zklamané, nové chápání pro sebestředné. A
budeme pak moci slyšet ono úžasné slovo: Správně, služebníku dobrý.
Nepomůže nám tedy brát si vzor z těch
politiků, kteří nechtějí, aby vládl někdo jiný než oni sami, protože
jen oni zvládnou krizi vyřešit. Nepomůže nám žádný krizový management,
ba ani kritické myšlení. Nepomůže nám vykřikovat, jako v podobenství, že
nechceme tohoto Krále. Protože on nakonec přijde, zjedná si pořádek, všechny
křiklouny umlčí a nastolí opět svoji vládu. Protože Kristus přijde a
najde nás i s našimi hřivnami a dluhy. Najde nás i za zavřenými dveřmi.
To, co nám pomůže, je ptát se. Každý
den, vždy a všude, ve všem, krize nekrize. Ptát se, kde je Bůh a kde jsem já,
kam se ubírají moje záměry a jestli to náhodou není na zcela opačnou
stranu, než jak nás on učí. To vše proto, že nám byla dána moudrost a
chuť si i v noci prozpěvovat. Že jste to ještě nezkoušeli? Už dnes večer
budete mít tu příležitost.
Amen
Modlitba:
Pane,
jak přebohaté jsou tvé dlaně,
když
nejsme jenom sami na ně,
jak
překrásné je tvoje jméno,
když
s bližními smí být velebeno.
Pane
Ježíši Kriste,
ať
najdou u tebe své jisté
všichni,
kdo mají bolest, strach či hlad,
všichni,
kdo zapomněli už se smát.
Spasiteli
našich duší,
když
kohokoliv smutek zkruší,
dej
v radosti mu opět vstát
a
nám - vírou k tobě jako oheň plát.
V
té síle spásy
v
jednu modlitbu teď spojí se naše hlasy:
Otče
náš ...
Amen