Kladno, 18.1.2015 Sloužit můžeme
všichni
Čtení:
1.Korintským 1, 26 – 2, 5
Text:
1.Samuelova 10, 17 – 24
Kázání:
Ať
žije král! Konečně máme toho, který nám bude vládnout, který nám řekne,
co máme dělat, a který se postaví do našeho čela, až půjdeme někam
bojovat. Konečně nejsme sirotci, nedochůdčata, jsme jako ostatní národy. Ať
žije vyvolený, Hospodinem pověřený, prostě ten, kdo to tady potáhne!
Celým
Izraelem to hýbe, nastala chvíle, kdy byl naplněn světský řád, nebo ještě
lépe, kdy byl zprovozněn mechanismus monarchie, světské moci. Cítíte to
nadšení, skoro davové šílenství, že už je to tady? Hospodin je příliš
vzdálený pastýř, není viditelně o hlavu vyšší než ostatní, neumí řvát
v čele vojska ani nevydává jasné rozkazy pro tuto chvíli. Prostě Izrael
potřebuje nějakého místního, pozemského vůdce a organizátora.
Srozumitelného a jednoduchého.
A
co my, bratři a sestry? Jak jsme na tom my? Potřebujeme své vůdce, své
vzory, své pastýře? Myslím, že nejsme o mnoho jiní než ostatní kolem nás,
že nezvládáme tu zdánlivě velkou mezeru mezi námi a Bohem a odpovědnost,
ba možná tíhu svobody rozhodování, kterou jsme dostali. Nebavím se tady o
tom, že od dob Izraele se světská moc podstatně zdokonalila a rozrostla a my
ji musíme z moci zákonné respektovat, nemluvím o přímých volbách
prezidenta, z nichž je mi u nás, na rovinu, spíš smutno, než cokoliv jiného,
nemám na mysli žádné vůdce davu, kteří ho jsou schopni zfanatizovat a
dohnat k čemukoliv.
Každý
přece potřebuje někoho, ke komu může vzhlížet, ať už kvůli zdánlivé
auře dokonalosti a nedotknutelnosti, nebo třeba jen s úctou k jeho práci, názorům,
stabilitě, pomáhajícím či konejšícím rukám. Hledáme ten pevný bod v
chaoticky se vyvíjejícím světě. A Hospodin, Kristus, Duch svatý, to všechno
je sice úžasné, ale neuchopitelné ve chvíli, kdy hledáme aktuální konkrétní
řešení nějaké zapeklité situace, nebo jen odpověď na otázku: A kam teď?
Je
to samozřejmě naše škoda, že nemáme tak blízký vztah k Bohu, že neumíme
v obyčejných situacích všedního dne bezpečně říci, že tohle je ta správná
cesta, že tudy nás vede nebeský pastýř. Místo toho se poohlížíme, co dělají
naše vzory, voláme příteli na telefonu, nebo se svěřujeme se svými otázkami
strýčku Googlovi a louskáme tisíce jeho odpovědí, abychom si vybrali nějakou,
kterou bychom mohli zvolit.
Nikomu
nic nevyčítám. Sám jsem v tomhle možná ještě horší. Pro rozhovor s
Bohem potřebuju klid, odpoutání se od zdánlivé naléhavosti starostí a
stovek požadavků, které na mě dotírají. Někdy jen těžce hledám
koncentraci a jsem vděčný za to, když najdu chvíli k tomuto rozhovoru, který
je sice často o stávajících jednotlivostech, přesto tak nějak nad věcí.
Prostě neumím vždy v tom víru telefonátů, mailů, slov, činů slyšet
pokyny nebeské navigace a vidět Ježíšovy směrovky. A pak toho občas hořce
lituju.
Izrael
je na tom podobně. Ani oni nevnímají výčitku, která je tak zřetelná: Vy
však dnes zavrhujete svého Boha, který vás zachraňoval ze všech vašich
strastí a úzkostí. Nevnímají varování, že Bůh, Otec všemohoucí, je vždy
ten nejlepší vůdce. Oni potřebují toho viditelného, hmatatelného. A vůbec
nepřemýšlejí o tom, že by mohli litovat. To až my při pohledu zpět na dějiny
Izraele vidíme, kolikrát pak byli svými vůdci uvrženi do problémů a záhuby.
Nejsme
naštěstí zavlečeni do euforie volby nového krále, nejsme tady v situaci,
že tím vlastně pohrdáme Hospodinem, nepotřebujeme novou světskou moc.
Naopak, my hledáme toho viditelného duchovního správce, hledáme organizátora
práce ve sboru, strážce teologie, tvář, k níž se upneme. Někoho, kdo svým
způsobem zhmotní instituci víry a církve zde na zemi, mezi námi, kdo bude
umět srozumitelně přeložit a vyložit slovo Boží.
Jako
sbor stojíme po mnoha letech v nové situaci, kdy duchovní pastýř sboru, v
podobě sestry farářky, odešel. Najednou je tu z tohoto pohledu volno, prázdno,
chybí tu něco. Cítím v tomhle společenství spoustu nejistoty, obav, možná
v některém případě i zklamání, cítím mezi námi jakési tápání v
tom, co bude dál.
Jednou
věcí je, že netušíme, kdo se role budoucího kazatele ujme. Kladno není
pro mnohé nejlákavějším místem pro službu v církvi, mnohem lépe je v
Praze, v Brně, na Vysočině, na Valašsku. Tam nemají o kazatele nouzi. Nedivím
se, většina farářů má rodiny a řídí se podle jejich přání a potřeb,
chtějí mít hezkou zahradu nebo možnost vyrážet za faru do lesa na houby.
Nebo prostě jen jistotu svého platu i za 10 let. Jsou to jen lidi jako my.
Proto se sem nikdo moc nehrne a spousta oslovených s díky odmítla.
Přesto
je tento sbor úžasný, plný přátelských bratří a sester, ochotných věnovat
se sborovému životu, má dostatek lidí všech generací pro to, aby plně žil
a aby rostl. Až sem nový kazatel přijde, ocení to.
A kazatel přijde. Třeba už příští týden tady bude stát ten
správný kandidát. Co na tom, že je to černoch? Možná bude mít o to víc
energie pro práci se sborem i mimo něj a otevře nám nové obzory, představí
nové přístupy a možnosti.
Být
člověkem v čele není snadný úkol a spotřebuje to opravdu spoustu energie.
Sám vím, jak je těžké někoho vést. Kromě svých zaměstnanců, kterým
musím neustále připomínat jejich úkoly a tlačit je do práce a do tvůrčí
aktivity, pobízím i členy investičního výboru nebo hospodářské komise
synodu. Musím mít nějakou vizi, názor, naznačovat směr – a přitom vnímat
jiné názory, akceptovat je, zahrnovat do své vize, sbližovat rozdílné
postoje a předcházet rozporům. A to v tomhle bleším cirkuse, jímž církev
je,
v tomhle prostředí často naprosto odlišných povah a rozdílných životních
přístupů, bývá opravdu náročné.
Ovšemže
potřebujeme vůdce a pastýře zde na zemi, tady ve sboru. Nehledáme toho, kdo
se postaví mezi nás a Boha, jako si to zvolil Izrael v Saulovi. Potřebujeme někoho,
kdo pomáhá najít cestu a sjednocuje, kdo koncentruje sborové společenství,
někoho, kdo slouží a raduje se z takové služby, kdo se neschovává, ale
ani se nedere za každou cenu dopředu.
Ale
to neznamená, že když nebudeme mít faráře, že se chod sboru zastaví,
ustrne, že budeme zmateně pobíhat, roztěkaně tápat a drbat se za uchem s
otázkou, co teď. Máme své staršovstvo, jež má naši důvěru, máme řadu
aktivních lidí, máme tady sebe, církev kolem nás ... a Boha nad námi. Co
chtít více? Už chybí jen farář, ale to přece nemůže být nic, co by nás
mělo rozhodit. Nebo jsme snad spotřebitelé víry, pasivní posluchači, kteří
jen chodí do kostela, aby si vyslechli poselství, odebrali příděl slova Božího
z farářových úst a zkonzumovali jej? To tak přece není. Umíme ve sboru žít
a umíme sbor tvořit.
Je
pravda, co píše Pavel v první epištole Korintským: Bůh si povolal obyčejné
lidi. Není mezi námi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných,
ani mnoho urozených, nemáme tady velké borce, celebrity, tvůrce skandálů a
hybatele bulvárních zpráv. Netočí se tady miliardy ani tu neprobíhá žádná
show. Jsme možná opravdu trochu blázni pro okolí.
Pro
Boha, pro Krista však nejsme míň, než ti světově proslavení. Nemáme tady
právě žádné profesionály, ale ty nepotřebujeme k tomu, aby sbor žil.
Nepotřebujeme profesionální lektory s mnoha certifikáty, aby běžela nedělní
škola, nepotřebujeme michelinské šéfkuchaře, abychom si pochutnali společně
na občerstvení po bohoslužbách, nepotřebujeme uklízecí firmu, abychom
tady měli čisto, nepotřebujeme prvotřídní hudebníky, abychom společně
zpívali Hospodinu.
Všechny
lidské zdroje, jak se moderně říká, pro provoz sboru bez kazatele najdeme
tady v této místnosti. Co na tom, že některé věci budou neumělé? Nedělní
škola poběží dál stejným způsobem, její učitelé mají možnost se vzdělávat
v rámci celocírkevních seminářů. Kázání na neděli i svátek se na
webech jiných sborů a v šuplících dobrých farářů nacházejí stovky –
proč neotevřít tento poklad, jenž může být výrazným obohacením a zpestřením
pro všechny, ač třeba neuměle předneseným, a který vydrží prakticky věčně?
Biblickou
hodinu nám pomůže vést administrátor. Ovšem kdybychom ji například nechtěli
mít jednou za čtrnáct dnů, proč se nesejít v mezidobí a diskutovat jen
tak o svých názorech na biblické texty? Koncert pro veřejnost umíme taky
zorganizovat, pár lidí pro přeshraniční styky, kteří umí německy či
anglicky, tu je, a když se najde člověk, který bude ochoten nést břímě
pastorace a osobních rozhovorů (a
věřím, že by se našel), máme základní provoz sboru zajištěn.
Teď
to vypadá, pro změnu, že žádného kazatele bychom vlastně ani nepotřebovali.
Ale tak to není. Hluboké teologické vzdělání, zkušenosti, náhled
profesionála, ten pevný bod sboru, který je vždy k zastižení, vždy
ochoten ku pomoci, k naslouchání, ke zvěstování evangelia náhodně příchozím,
toho nemůžeme dobrovolnickým způsobem nikdy zcela nahradit.
Sbor
potřebuje pastýře, už jsme si na to zvykli a nemá smysl dělat právě v
tomhle revoluci. Sbor potřebuje správce, který ale jako Pavel do Korintu přijde
bez ambice hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí, nýbrž
prostě, s velkou bázní a chvěním. Správce, který mezi námi bude znát
jen Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného, jak čteme v epištole.
Prosme za takového pastýře. Ale do doby, než se objeví a pomůže nám v
budování společenství a v jeho prezentaci na venek, postarejme se sami o to,
aby sbor žil a rostl. Všichni jsme, podle apoštola Pavla, z Boží moci v
Kristu Ježíši – on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením
a vykoupením.
A
my se můžeme z této moci stát kameny chrámu, jehož zaklenutím je Kristus.
Ne však kameny mrtvými, ležícími, tupě čekajícími na osud. Buďme živými
ratolestmi, které umí nést plody a podpírat ostatní členy sboru, buďme tvůrci
církve tady a teď, buďme těmi, kdo se nebojí a nestydí za svoje omezené
možnosti či síly. Protože tak to vidíme možná my, ale ne Bůh. Nebojme se
a služme sobě navzájem i všem příchozím.
Je
to příležitost, je to výzva. Američané už dávno tvrdí, že člověk
roste novými příležitostmi a výzvami, něčím, co ho posune dál, tak
trochu vykolejí, ale přitom dostane na novou úroveň. Nemám rád americké přístupy
a velká hesla. V tomhle však mají pravdu. Vezměte prosím tuto výzvu, stejně
jako já, když tady stojím, osobně. V pokoře,
ale s radostí
v srdci. A se spoustou energie, kterou z Krista a jeho společenství můžeme
čerpat.
Saul
tehdy v Mispě nebyl k nalezení. Ve chvíli, kdy na něj padla volba, kdy měl
převzít odpovědnost, nestojí před ostatními a nehlásí se o funkci: Tady
jsem! Ostatní ho hledají, vědí, že by tam měl být, ale on se prostě nedá
nalézt. Museli být z toho zmateni, když se dokonce tázali Hospodina, zda ještě
vůbec přijde.
Saul
se skrýval mezi zbrojí. Bál se svého úkolu. Bál se služby Hospodinu a
lidem, nevěřil si, nedůvěřoval Bohu, že to zvládne a že bude Bůh s ním.
Nebo se aspoň styděl a připadalo mu
to hloupé, že by měl být králem. Museli ho přivést. A pak se postavil
doprostřed lidu a všem bylo jasné, že tohle je ten správný člověk na správném
místě, že Hospodin ví, co dělá a že jim ukázal na povolaného. Jen ničemové
říkali: Tenhleten že nás zachrání? A pohrdali jím.
Ale
stejně to bylo u Krista, jemu se také smáli a pohrdali jím, jenže on byl a
je náš král. I když o tom občas možná pochybujeme nebo na to zapomínáme.
A tak, když jsme vyvolení, když na nás padl los, abychom sloužili Bohu i
lidem, neschovávejme se mezi zbrojí, nenechávejme se hledat, nenechávejme
potřebné volat k Hospodinu, zda se vůbec ještě ukážeme.
Vezměme
na sebe tu zbroj, zbroj víry a Božího slova, zbroj lásky a pokorné odvahy a
pojďme sloužit Kristu. Ať žije Král!
Amen.
Motlitba:
Pane náš a spasiteli,
v
moci své máš život celý,
od
kolébky až k tvé slávě,
dej,
ať nejsme pouhé trávě
podobni
svým křehkým bytím,
ať
každý z nás dobře svítí
světlem,
jež jsi světu dal,
když
na sebe kříž jsi vzal.
Prosíme
tě za bloudící,
ať
je jim tvé slovo svící,
která
nikdy neuhasne.
Prosíme,
dej chvíle krásné
lidem,
jenž se stále rmoutí,
smutek
jejich duše kroutí.
A
pro všechny o hladu,
chleba
dej, i náladu.
Za nemocné prosíme tě,
ať
je pro ně na tom světě
zase
trochu veseleji,
ke
zdraví nechť znovu spějí!
Smiluj
se nad naším sborem,
Ať
umíme býti dvorem
lásky,
víry, pokoje,
vždyť
tu církev proto je!