Kladno, 18.1.2015  Sloužit můžeme všichni

 

Čtení: 1.Korintským 1, 26 – 2, 5

 

Text: 1.Samuelova 10, 17 – 24

 

Kázání:

     Ať žije král! Konečně máme toho, který nám bude vládnout, který nám řekne, co máme dělat, a který se postaví do našeho čela, až půjdeme někam bojovat. Konečně nejsme sirotci, nedochůdčata, jsme jako ostatní národy. Ať žije vyvolený, Hospodinem pověřený, prostě ten, kdo to tady potáhne!

     Celým Izraelem to hýbe, nastala chvíle, kdy byl naplněn světský řád, nebo ještě lépe, kdy byl zprovozněn mechanismus monarchie, světské moci. Cítíte to nadšení, skoro davové šílenství, že už je to tady? Hospodin je příliš vzdálený pastýř, není viditelně o hlavu vyšší než ostatní, neumí řvát v čele vojska ani nevydává jasné rozkazy pro tuto chvíli. Prostě Izrael potřebuje nějakého místního, pozemského vůdce a organizátora. Srozumitelného a jednoduchého.

     A co my, bratři a sestry? Jak jsme na tom my? Potřebujeme své vůdce, své vzory, své pastýře? Myslím, že nejsme o mnoho jiní než ostatní kolem nás, že nezvládáme tu zdánlivě velkou mezeru mezi námi a Bohem a odpovědnost, ba možná tíhu svobody rozhodování, kterou jsme dostali. Nebavím se tady o tom, že od dob Izraele se světská moc podstatně zdokonalila a rozrostla a my ji musíme z moci zákonné respektovat, nemluvím o přímých volbách prezidenta, z nichž je mi u nás, na rovinu, spíš smutno, než cokoliv jiného, nemám na mysli žádné vůdce davu, kteří ho jsou schopni zfanatizovat a dohnat k čemukoliv.

     Každý přece potřebuje někoho, ke komu může vzhlížet, ať už kvůli zdánlivé auře dokonalosti a nedotknutelnosti, nebo třeba jen s úctou k jeho práci, názorům, stabilitě, pomáhajícím či konejšícím rukám. Hledáme ten pevný bod v chaoticky se vyvíjejícím světě. A Hospodin, Kristus, Duch svatý, to všechno je sice úžasné, ale neuchopitelné ve chvíli, kdy hledáme aktuální konkrétní řešení nějaké zapeklité situace, nebo jen odpověď na otázku: A kam teď?

     Je to samozřejmě naše škoda, že nemáme tak blízký vztah k Bohu, že neumíme v obyčejných situacích všedního dne bezpečně říci, že tohle je ta správná cesta, že tudy nás vede nebeský pastýř. Místo toho se poohlížíme, co dělají naše vzory, voláme příteli na telefonu, nebo se svěřujeme se svými otázkami strýčku Googlovi a louskáme tisíce jeho odpovědí, abychom si vybrali nějakou, kterou bychom mohli zvolit.

    Nikomu nic nevyčítám. Sám jsem v tomhle možná ještě horší. Pro rozhovor s Bohem potřebuju klid, odpoutání se od zdánlivé naléhavosti starostí a stovek požadavků, které na mě dotírají. Někdy jen těžce hledám koncentraci a jsem vděčný za to, když najdu chvíli k tomuto rozhovoru, který je sice často o stávajících jednotlivostech, přesto tak nějak nad věcí. Prostě neumím vždy v tom víru telefonátů, mailů, slov, činů slyšet pokyny nebeské navigace a vidět Ježíšovy směrovky. A pak toho občas hořce lituju.

     Izrael je na tom podobně. Ani oni nevnímají výčitku, která je tak zřetelná: Vy však dnes zavrhujete svého Boha, který vás zachraňoval ze všech vašich strastí a úzkostí. Nevnímají varování, že Bůh, Otec všemohoucí, je vždy ten nejlepší vůdce. Oni potřebují toho viditelného, hmatatelného. A vůbec nepřemýšlejí o tom, že by mohli litovat. To až my při pohledu zpět na dějiny Izraele vidíme, kolikrát pak byli svými vůdci uvrženi do problémů a záhuby.

     Nejsme naštěstí zavlečeni do euforie volby nového krále, nejsme tady v situaci, že tím vlastně pohrdáme Hospodinem, nepotřebujeme novou světskou moc. Naopak, my hledáme toho viditelného duchovního správce, hledáme organizátora práce ve sboru, strážce teologie, tvář, k níž se upneme. Někoho, kdo svým způsobem zhmotní instituci víry a církve zde na zemi, mezi námi, kdo bude umět srozumitelně přeložit a vyložit slovo Boží.

     Jako sbor stojíme po mnoha letech v nové situaci, kdy duchovní pastýř sboru, v podobě sestry farářky, odešel. Najednou je tu z tohoto pohledu volno, prázdno, chybí tu něco. Cítím v tomhle společenství spoustu nejistoty, obav, možná v některém případě i zklamání, cítím mezi námi jakési tápání v tom, co bude dál.

     Jednou věcí je, že netušíme, kdo se role budoucího kazatele ujme. Kladno není pro mnohé nejlákavějším místem pro službu v církvi, mnohem lépe je v Praze, v Brně, na Vysočině, na Valašsku. Tam nemají o kazatele nouzi. Nedivím se, většina farářů má rodiny a řídí se podle jejich přání a potřeb, chtějí mít hezkou zahradu nebo možnost vyrážet za faru do lesa na houby. Nebo prostě jen jistotu svého platu i za 10 let. Jsou to jen lidi jako my. Proto se sem nikdo moc nehrne a spousta oslovených s díky odmítla.

     Přesto je tento sbor úžasný, plný přátelských bratří a sester, ochotných věnovat se sborovému životu, má dostatek lidí všech generací pro to, aby plně žil a aby rostl. Až sem nový kazatel přijde, ocení to.  A kazatel přijde. Třeba už příští týden tady bude stát ten správný kandidát. Co na tom, že je to černoch? Možná bude mít o to víc energie pro práci se sborem i mimo něj a otevře nám nové obzory, představí nové přístupy a možnosti.

     Být člověkem v čele není snadný úkol a spotřebuje to opravdu spoustu energie. Sám vím, jak je těžké někoho vést. Kromě svých zaměstnanců, kterým musím neustále připomínat jejich úkoly a tlačit je do práce a do tvůrčí aktivity, pobízím i členy investičního výboru nebo hospodářské komise synodu. Musím mít nějakou vizi, názor, naznačovat směr – a přitom vnímat jiné názory, akceptovat je, zahrnovat do své vize, sbližovat rozdílné postoje a předcházet rozporům. A to v tomhle bleším cirkuse, jímž církev je,                v tomhle prostředí často naprosto odlišných povah a rozdílných životních přístupů, bývá opravdu náročné.

     Ovšemže potřebujeme vůdce a pastýře zde na zemi, tady ve sboru. Nehledáme toho, kdo se postaví mezi nás a Boha, jako si to zvolil Izrael v Saulovi. Potřebujeme někoho, kdo pomáhá najít cestu a sjednocuje, kdo koncentruje sborové společenství, někoho, kdo slouží a raduje se z takové služby, kdo se neschovává, ale ani se nedere za každou cenu dopředu.

     Ale to neznamená, že když nebudeme mít faráře, že se chod sboru zastaví, ustrne, že budeme zmateně pobíhat, roztěkaně tápat a drbat se za uchem s otázkou, co teď. Máme své staršovstvo, jež má naši důvěru, máme řadu aktivních lidí, máme tady sebe, církev kolem nás ... a Boha nad námi. Co chtít více? Už chybí jen farář, ale to přece nemůže být nic, co by nás mělo rozhodit. Nebo jsme snad spotřebitelé víry, pasivní posluchači, kteří jen chodí do kostela, aby si vyslechli poselství, odebrali příděl slova Božího     z farářových úst a zkonzumovali jej? To tak přece není. Umíme ve sboru žít a umíme sbor tvořit.

     Je pravda, co píše Pavel v první epištole Korintským: Bůh si povolal obyčejné lidi. Není mezi námi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, nemáme tady velké borce, celebrity, tvůrce skandálů a hybatele bulvárních zpráv. Netočí se tady miliardy ani tu neprobíhá žádná show. Jsme možná opravdu trochu blázni pro okolí.

     Pro Boha, pro Krista však nejsme míň, než ti světově proslavení. Nemáme tady právě žádné profesionály, ale ty nepotřebujeme k tomu, aby sbor žil. Nepotřebujeme profesionální lektory s mnoha certifikáty, aby běžela nedělní škola, nepotřebujeme michelinské šéfkuchaře, abychom si pochutnali společně na občerstvení po bohoslužbách, nepotřebujeme uklízecí firmu, abychom tady měli čisto, nepotřebujeme prvotřídní hudebníky, abychom společně zpívali Hospodinu.

     Všechny lidské zdroje, jak se moderně říká, pro provoz sboru bez kazatele najdeme tady v této místnosti. Co na tom, že některé věci budou neumělé? Nedělní škola poběží dál stejným způsobem, její učitelé mají možnost se vzdělávat v rámci celocírkevních seminářů. Kázání na neděli i svátek se na webech jiných sborů a v šuplících dobrých farářů nacházejí stovky – proč neotevřít tento poklad, jenž může být výrazným obohacením a zpestřením pro všechny, ač třeba neuměle předneseným, a který vydrží prakticky věčně?

     Biblickou hodinu nám pomůže vést administrátor. Ovšem kdybychom ji například nechtěli mít jednou za čtrnáct dnů, proč se nesejít v mezidobí a diskutovat jen tak o svých názorech na biblické texty? Koncert pro veřejnost umíme taky zorganizovat, pár lidí pro přeshraniční styky, kteří umí německy či anglicky, tu je, a když se najde člověk, který bude ochoten nést břímě pastorace a osobních rozhovorů   (a věřím, že by se našel), máme základní provoz sboru zajištěn.

     Teď to vypadá, pro změnu, že žádného kazatele bychom vlastně ani nepotřebovali. Ale tak to není. Hluboké teologické vzdělání, zkušenosti, náhled profesionála, ten pevný bod sboru, který je vždy k zastižení, vždy ochoten ku pomoci, k naslouchání, ke zvěstování evangelia náhodně příchozím, toho nemůžeme dobrovolnickým způsobem nikdy zcela nahradit.

     Sbor potřebuje pastýře, už jsme si na to zvykli a nemá smysl dělat právě v tomhle revoluci. Sbor potřebuje správce, který ale jako Pavel do Korintu přijde bez ambice hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí, nýbrž prostě, s velkou bázní a chvěním. Správce, který mezi námi bude znát jen Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného, jak čteme v epištole. Prosme za takového pastýře. Ale do doby, než se objeví a pomůže nám v budování společenství a v jeho prezentaci na venek, postarejme se sami o to, aby sbor žil a rostl. Všichni jsme, podle apoštola Pavla, z Boží moci v Kristu Ježíši – on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením.

     A my se můžeme z této moci stát kameny chrámu, jehož zaklenutím je Kristus. Ne však kameny mrtvými, ležícími, tupě čekajícími na osud. Buďme živými ratolestmi, které umí nést plody a podpírat ostatní členy sboru, buďme tvůrci církve tady a teď, buďme těmi, kdo se nebojí a nestydí za svoje omezené možnosti či síly. Protože tak to vidíme možná my, ale ne Bůh. Nebojme se a služme sobě navzájem i všem příchozím.

     Je to příležitost, je to výzva. Američané už dávno tvrdí, že člověk roste novými příležitostmi a výzvami, něčím, co ho posune dál, tak trochu vykolejí, ale přitom dostane na novou úroveň. Nemám rád americké přístupy a velká hesla. V tomhle však mají pravdu. Vezměte prosím tuto výzvu, stejně jako já, když tady stojím, osobně. V pokoře, ale            s radostí v srdci. A se spoustou energie, kterou z Krista a jeho společenství můžeme čerpat.

     Saul tehdy v Mispě nebyl k nalezení. Ve chvíli, kdy na něj padla volba, kdy měl převzít odpovědnost, nestojí před ostatními a nehlásí se o funkci: Tady jsem! Ostatní ho hledají, vědí, že by tam měl být, ale on se prostě nedá nalézt. Museli být z toho zmateni, když se dokonce tázali Hospodina, zda ještě vůbec přijde.

     Saul se skrýval mezi zbrojí. Bál se svého úkolu. Bál se služby Hospodinu a lidem, nevěřil si, nedůvěřoval Bohu, že to zvládne a že bude Bůh s ním. Nebo se aspoň styděl        a připadalo mu to hloupé, že by měl být králem. Museli ho přivést. A pak se postavil doprostřed lidu a všem bylo jasné, že tohle je ten správný člověk na správném místě, že Hospodin ví, co dělá a že jim ukázal na povolaného. Jen ničemové říkali: Tenhleten že nás zachrání? A pohrdali jím.

    Ale stejně to bylo u Krista, jemu se také smáli a pohrdali jím, jenže on byl a je náš král. I když o tom občas možná pochybujeme nebo na to zapomínáme. A tak, když jsme vyvolení, když na nás padl los, abychom sloužili Bohu i lidem, neschovávejme se mezi zbrojí, nenechávejme se hledat, nenechávejme potřebné volat k Hospodinu, zda se vůbec ještě ukážeme.

     Vezměme na sebe tu zbroj, zbroj víry a Božího slova, zbroj lásky a pokorné odvahy a pojďme sloužit Kristu. Ať žije Král!

Amen.

 

Motlitba:

Pane náš a spasiteli,

v moci své máš život celý,

od kolébky až k tvé slávě,

dej, ať nejsme pouhé trávě

podobni svým křehkým bytím,

ať každý z nás dobře svítí

světlem, jež jsi světu dal,

když na sebe kříž jsi vzal.

Prosíme tě za bloudící,

ať je jim tvé slovo svící,

která nikdy neuhasne.

Prosíme, dej chvíle krásné

lidem, jenž se stále rmoutí,

smutek jejich duše kroutí.

A pro všechny o hladu,

chleba dej, i náladu.


Za nemocné prosíme tě,

ať je pro ně na tom světě

zase trochu veseleji,

ke zdraví nechť znovu spějí!

Smiluj se nad naším sborem,

Ať umíme býti dvorem

lásky, víry, pokoje,

vždyť tu církev proto je!