Kázání podle Erazima Koháka – Matěj Opočenský, Kladno 23.2.2020

Čtení: Jonáš 2. kapitola

Text: Marek 14, 32-42
Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“  Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“  Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“  Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Znovu odešel a modlil se stejnými slovy. A když se vrátil, opět je zastihl spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“

Chci se s vámi zamyslet nad něčím tak samozřejmým, že se nad tím zřídka pozastavíme, totiž nad modlitbou.

My jsme slyšeli v prvním čtení Jonášovu modlitbu z hlubin moře a v druhém Ježíšovu modlitbu v zahradě Getsemanské. K těm dvěma připojme ještě modlitbu Páně podle Matouše v překladu bratří ekumenických, kde čteme: 

Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno Tvé jméno, přijď Tvé království, staň se Tvá vůle jako v nebi tak i na zemi, náš denní chléb - či možná zítřejší, tedy chléb příštího věku, dej nám dnes - a odpusť nám naše viny, jakož i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás na pospas zkoušce, ale vysvoboď nás od zlého. 

Tak to čteme v ekumenickém překladu. 

Tedy modlitba. Modlitba byla vždy zárukou pravosti víry. V modlitbě se lidé nejzjevněji střetávají s Bohem. 

Bůh člověka oslovuje, člověk se otevírá! Vylévá těžkosti svého života. Přijímá Boží milost. 

Všechna slova o víře by bez tohoto přímého styku nebyla než naše řečičky - a náš skutečný život by zůstal bohapustý. 

To vyznáváme a snad i věříme. 

Jenže. Jenže skutečnost je poněkud odlišná. Modlitba je v dnešní společnosti tak trochu trapná. Návštěva neví, jak se chovat, když se hostitel před jídlem skloní k modlitbě a trapně se cítíme i my, tak raději jen zazpíváme „čeho třeba bůh nám dá“ a modlitbu raději vynecháme. Pak už, i když jíme sami. Jako bychom si nebyli jistí, jak na to.

Tak třeba to Otče náš, který jsi v nebesích. Snadno se to říkalo našim předkům. Ti si svět představovali se vší samozřejmostí jako trojpatrový. Trojpatrový svět - ten náš svět - náš vezdejší. O patro níž tak asi o sto metrů pod zemí, je peklo, kam se propadnou duše hříšníků do věčných muk. Tak asi o 1000 metrů výš je nad oblaky nebíčko, kde hospodaří panenka Maria s andělíčky a všem svatým předsedá dobrotivý stářík bůh otec. 

Pak bylo snadné přivřít oči a představit si, že přednášíme své prosby bohu otci, docela jako vrchnosti na zámku. 

I dnes je to hřejivá metafora. Vím, že když se modlím Otčenáš, bezděky zapomenu na přikázání, abych neučinil sobě rytiny ani jiného podobenství. Bůh se mi vybaví jako pan otec z mlýna mého dětství, kde s koňmi jezdí jeho syn vyučený tesař a přítomnost Ducha svatého prostupuje celou scénu jako vůně akátů. Je to krásná a útěšná představa. 

Jenže. Jsem člověk 21. století. Nemohu v sobě potlačit vědomí, že Bůh není starý mlynář, že není muž ani žena. To nejsou než metafory, do kterých odívám skutečnost posvátna, se kterou se v modlitbě setkávám. Rudolf Otto ji podobně oděl do slov mysterium tremendum et fascinans. Tajemno hrůzné a vábné. 

Jenže. Jak mám hrůznému a vábnému tajemnu přednést prosbu, abych tu zkoušku udělal aspoň na dva? Nebo úzkostnou prosbu, aby armády Varšavské smlouvy nepřekročily státní hranici?

Věci přece mají svůj běh! Bůh jej ustavil. Nemůže do něj zasahovat jen tak na něčí přání.

Jednou, kdysi dávno, jsem jako mladičký student bohosloví sklouznul do návyků lidové zbožnosti. Tehdy se mi svěřila starší sestra s bolestí nesmyslné ztráty. Její dcera zemřela i s dvěma dětmi při čelní srážce s opilým řidičem. Jen nejmladší jako zázrakem přežil. Tehdy mi z mé hlouposti vyklouzlo něco o tom,  jak ho měl pán bůh rád... Podívala se na mě očima, které se dodnes snažím zapomenout, a jeho sestry Pán Bůh rád neměl? 

Věřím. Věřím, že Bůh miluje své stvoření, že stojí na straně života proti smrti. 

Jenže. Statistiky pojišťoven prokazují, že mezi nehodovostí věřících a nevěřících není znatelný rozdíl. Do plynu šli rovnoměrně věřící i nevěřící. Mezi sebou to rádi popíráme, abychom svého Boha ospravedlnili, jenže svět vymýšlet výmluvy pro Pána Boha nepotřebuje. Řeší to prostě: vzdává se víry!

Modlitba nefunguje, aspoň ne tak, jak bychom si to rádi představovali. 

Nemá smysl předstírat, že tomu tak není. Pokud víru chápeme jako automat na splněná přání, pak víra opravdu neodpovídá na Jobovu otázku.

Je to však problém víry?  ---- Nebo naivního pojetí modlitby?

Možná je na místě otázka, co vlastně děláme, když se modlíme? 

Tak především. Vystupujeme ze zaneprázdněnosti tímto světem a otevíráme se jinému rozměru, ať už si jej představíme jako starého mlynáře nebo jako mysterium tremendum et fascinans. 

Když mohu stát - či klečet, ležet - před Bohem, vyznat snad i jen malou část sebe, bez výmluv a bez výčitek, osvobozuji se od potřeby předstírat a vstupuji do svobody slávy dětí Božích. 

Nejspíš to znáte. Pokud ne zkuste to. Až budete večer usínat, vyprávějte Bohu něco o sobě. Nic nepředstírejte, nic nevysvětlujte, jen vyprávějte. 

Zprvu to jde ztěžka a těžko, ale dá se to. Dokonce si na to člověk navykne.

Leč pokud máme vstoupit do přítomnosti posvátná, jinými slovy pokud se máme modlit, musíme začít, Otče náš…

A jak dál? Ježíš předvádí svým učedníkům, jak se to dělá... Všimněte si, že z šesti proseb modlitby se jen jediná týká těch potřeb, které nám připadají tak naléhavé. A je to až ta čtvrtá prosba v pořadí: náš denní chléb dej nám dnes. A ještě k tomu modlitba zde nežádá o nějaké zvláštní zákroky, prosí jen, aby náš vezdejší život mohl pokračovat, ne, aby Bůh zasáhl do běhu věcí, tady se prosí jen, aby jí svou přítomností udržoval v chodu. Je to modlitba za svět, ne žádost, žádost o splnění přání - a ani to nestojí na prvním místě. 

Na tom stojí prosba: Posvěť se jméno tvé, či ekumenicky buď posvěceno tvé jméno. 

Je to prostě lichocení panovníkovi? 

Sotva… Svěcením věřící odedávna ustavovali posvěcené ke zvláštnímu úkolu. 

Když řekneme: Posvěť se jméno tvé, říkáme Budiž nám tvé jméno svaté. Buď nám tvé jméno svaté. Buď nám Bohem a přijmi nás jako svůj lid.

Je to prosba na hony vzdálená od proseb za prospěch u zkoušky. Jde v ní o uspořádání kosmu a o místo člověka v něm. 

Pak druhá prosba, Přijď království tvé. Ta navazuje bezprostředně na prosbu buď nám Bohem. Totiž pro lid kočovný království boží neznamená určité území, nýbrž určité kralování. Určitou vládu. 

Ve druhé prosbě prosíme, abychom dovedli žít podle Boží vlády, podle Božích pravidel. A to nemusí být až po smrti. To může být už v tomto světě. Už teď se můžeme osvobodit od pokřivení světa a žít podle Božích pravidel. 

O to prosíme v Ježíšově druhé prosbě

Třetí prosba Buď vůle tvá není jen opakování prosby o kralování boží. Tady prosíme, Staň se Tvá vůle naší vůlí, abychom se nejen řídili Boží vůli, nýbrž ji i přijímali za svou. 

Když se modlíme, Staň se tvá vůle i na zemi zahrnujeme do své modlitby i tu čtvrtou prosbu o to, aby dál byla setba, aby dál byly žně. Ztotožňujeme se se Stvořitelovou vůlí pro tento svět.

Zdávalo se nám samozřejmé, že napřesrok přijde jaro, léto, zima. To bylo, než jsme si osvojili hrůznou moc ničit Boží stvoření a nedbát mezí únosnosti ani své náročnosti. 

Není divu, že prosbu o chléb náš vezdejší následuje prosba o nápravu našeho vztahu s Bohem a s božím stvořením. Odpusť nám naše viny. Nedopusť následky naší nezodpovědnosti.

Je to vůbec myslitelné?

Ano, odpuštění je možné. Pokud sami odpustíme. Pokud se vzdáme nároku ublížených, kterým je vše dovoleno. 

Pokud neodpustíme, zůstáváme v zajetí viny.

Ta pátá prosba nás upozorňuje na nutnost tohoto našeho činění.

Prosba odpusť nám je neodlučitelná od prosby, jakož i my odpouštíme.

Ta šestá prosba neuveď nás v pokušení - či ekumenicky nevydej nás zkoušce -  vyžaduje něco víc než doznání vlastní slabosti. Dokud nepřiznáme svoji nedostatečnost, nemůžeme prosit Boha o pomoc, o vysvobození od zlého. Teprve přiznáním viny a doznáním své slabosti se nám otevírá cesta k pomoci Boží. Tak se potřebujeme modlit, odpusť nám. Odpusť nám, jako jsme odpustili, nedej nás na pospas zkoušce, sám nás vysvoboď od zlého. Taková modlitba neselhává. Jenže... Nepatří poslední slovo přeci jen Jobovi? 

Nemyslím tu naivní pohádku O muži zkoušeném a odměněném za věrnost. Závažný jen ten teologický rozbor příběhu zla. Zla, které s výsměchem drtí člověka. 

Co když navzdory všemu Bůh nevyslyší upřímnou modlitbu dobrého člověka? 

Právě o tom hovoří Ježíšova modlitba v Getsemane: Odejmi ode mne tento kalich... 

Z Ježíšových slov vyznívá hrůza. Hrůza strašlivé smrti. Stejně usilovně se modlili evangelíci čekající na smrt ve věznici v Berlíně. Usilovně se modlili a Bůh je nevyslyšel. Tak se modlili i židé v Osvětimi a katoličtí kněží v pracovních táborech a Bůh je nevyslyšel. Nevyslyšel ani úpěnlivou prosbu Ježíšovu. 

Slyšel jsem to mnohokrát. Nemohu věřit v Boha, který nezasáhnul. 

Je to tak lidské. Napadá nás to v krizích víry… Jenže Ježíš svou prosbu: Odejmi ode mne tento kalich... podmiňuje slovy, ne má, nýbrž tvá vůle se staň.

Středem není člověk s bohem jako pomocníčkem. Středem je Bůh a jeho vůle!

Nejtěžší zkouška víry je důvěra, že ač se stalo to nemyslitelné a nepřijatelné, je to vše v dobrých rukou. Důvěra, že děj se co děj, je tak dobře! Udělám vše, aby se to tak nestalo, ze všech sil budu zápasit o jiný výsledek. Leč dojde-li k tomu, co prostě nemohu přijmout, přesto řeknu, dobře je tak, je to totiž v rukou Božích.

Byl bych toho sám schopen? 

Nevím. A tak se jen úpěnlivě modlím. A zvu vás, povstaňte, prosím, modlete se se mnou, Bože mocný, Bože milostivý, nedopusť, nevydej nás na pospas zkoušce. Odpusť nám naše viny a dej nám sílu modlit se, jak tu se modlíme, buď vůle tvá - a věřit, že se děje vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Amen.