Kladno 22.2.2015   Pavel Kočnar                      1. neděle postní - pokání

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!

„Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe .“ Žalm 25,4-5

Píseň  25 – K tobě duši pozdvihuji

Modlitba

Pane Bože,

děkujeme za neděli. Děkujeme také za dny všední. Tys nám daroval život, který můžeme prožívat jako čas práce i odpočinku, jako čas růstu a poznávání, jako čas plánů i překvapení. Děkujeme za roční období, do kterých si vložil svou moudrost rození, růstu, zrání a sklizně. Děkujeme za křesťanské svátky, které nám připomínají tvoje dílo spásy a udržují naši bdělost a chrání nás od pohodlí prázdných stereotypů. Děkujeme, že jsi dal našim dnům řád. Jak dobře se nám žije, když tento řád respektujeme.

Neděli slavíme jako den Páně, a tak tě prosíme, ať spolu s tvým slovem a zmrtvýchvstáním povstáváme i my k novému životu.

Amen

I. čtení: Gn 9, 8-17

Píseň: 604 – Buď sláva Bohu

Text: Mk 1,9-15

Kázání:

Sestry a bratři,

máme první postní neděli, což je zároveň první den postního období, kdy se nepostíme. Neděle se totiž nepočítají do čtyřicetidenního postního období - jako dny Páně jsou z něho vyňaty. V den Páně se postit nepatří. Patří se postit ve dny všední. Však také to jsou dny práce, starostí, námahy, dny odříkání. A neděle (dnes i soboty) jako čas, ke kterému se z té upocené všednosti upínáme, na který se těšíme. Už aby tu byl pátek - slyším sám sebe uprostřed týdne. A tak postní neděle jakkoliv křesťansky ukotvené vlastně také dobře vystihují tuhle všeobecně sdílenou potřebu volna. A bohatě prostřeného stolu. Čas se od nepaměti odvíjí v rytmu: starost – radost, starost – radost, starost – radost. Je to naprosto normální a veskrze lidské. A najednou do toho věky fungujícího a osvědčeného tepu času vstupuje Ježíš a říká: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Jak se může čas naplnit? Čas dostává smysl, jen když se něco děje. Čas jako příležitost, kterou je potřeba využít, jako hřivna, kterou je potřeba investovat, jako peníze, za které je potřeba koupit dobré zboží. Nebo jako stopky, které se spustí, když se úspěšně podaří odstartovat závod. Bez pohybu je čas bezvýznamným plynutím prázdnoty. Teprve když se něco začne dít, čas dostává smysl. Jak se nám v životě naplňuje čas? Jak se nám naplňuje čas v tom neomylném rytmu všedních dnů a nedělí? Není právě každá neděle připomínkou naplnění času? Něco jsme v týdnu udělali, něco se podařilo, něco se posunulo k lepšímu. Neděle jako den naplnění. Nejenom splnění - to nám podsouvá sekulární chápání konce týdne, víkendu. Máme splněno, tak se odměníme. Naplnění je mnohem víc. Naplnění nás ujišťuje, že to, co jsme udělali, mělo smysl, bylo to dobré. Jako když Hospodin po každém dnu stvoření „viděl, že to je dobré“. Splnění úkolu nás uspokojuje, ale naplnění nás upokojuje, naplňuje pokojem. Pokojem, že království Boží se přiblížilo a my jsme mohli být při tom.

Když ale říkáme, že nás naplnění upokojuje, musíme také jedním dechem přiznat, že nenaplnění nás znepokojuje. Když náš čas není naplněn smysluplnou činností, dobrým jednáním, stáváme se neklidní a dostavuje se nepříjemný pocit zbytečnosti a neužitečnosti, uzavíráme se do sebe. A tak je tu i tahle druhá možnost. Že jsme nic neudělali, čas jsme promarnili, týden prolelkovali. Anebo jsme dokonce udělali něco špatného, zhřešili jsme. Start do nového týdne se nepovedl a naše stopky běžely naprázdno, zbytečně. Přijde diskvalifikace, vyhazov? „Čiňte pokání..“ pokračují Ježíšova slova. Jako by Ježíš právě na tohle myslel. Na naši lehkomyslnost, plýtvavost a sobeckost víc, než odpovědnost, píli a soucit. Nečinili jste se v práci, ve službě, odkládali jste povinnosti na neurčito, budiž.. Ale prosím pěkně, pokání neodkládejte. Čiňte pokání.

Pokání je totiž čin. Ne chvilková záležitost, otázka jedné kajícné modlitby, po které následuje prchavý pocit, kdy výčitky na chvilku vystřídá úleva. Pokání je taková špinavá práce! Namáhavý a nepříjemný proces. Čiňte pokání. Postní doba nám k tomu dává výbornou příležitost. Člověče, přemýšlej o tom, co děláš a proč to děláš. A také o tom, co neděláš a proč to neděláš. Přiznej si pravdu o sobě. Potlač všechno, čemu říkáš zaneprázdění, stopni ten životní provoz a udělej si volno na inventuru. Na průzkum nejzapadlejších koutů svého bytí. Oblec se do montérek, otevři poklop a vsoukej se do zatuchlého sklepa svého nitra. Bez téhle špinavé práce bude stavba tvého života chátrat od základů. Ať už jsme příliž zahledění do svých úkolů nebo naopak až moc lehkomyslní a „nad věcí“, bez pokání se nikdo neobejdeme. Na činění pokání nikdy není škoda času. Protože čas se naplnil. Vlastně pokání jako by bylo to jediné, co se ještě dá stihnout. Myslím, že i takhle můžeme rozumět Ježíšovu výroku o naplnění času.

Teď bychom ale mohli zneklidnět, znejistět. Že to nedokážeme, že nás ten životní provoz mele a odklání stále někam k povrchnosti, že to nezvládneme a pak bude najednou pozdě. Bylo by to snad na místě, kdyby ta věta nepokračovala dál. Ježíš k ní připojuje další: věřte evangeliu. Na rozdíl od Jana Křtitele, který jen o několik řádků výše po výzvě k pokání vyzívá ke křtu na odpuštění hříchů, Ježíš o hříchu nemluví. Místo toho říká, věřte evangeliu. Vedle nároku na ten drsný očistný proces staví neměnnou veličinu – evangelium. Dobrou zprávu, platné prohlášení, že to přece jenom dopadne dobře. Pokání jako lidský pohyb a evangelium jako Boží konstanta. V prvním čtení jsme četli o ustanovení smlouvy mezi Bohem a Noem – Boží prohlášení, že Pán Bůh už nikdy na lidstvo nesešle potopu. Smlouvu uzavřenou s Noem a jeho potomstvem i s každým živým tvorem. To je starozákonní evangelium, které se naplnilo v příběhu Ježíše Krista. O něj můžeme opřít čin svého pokání. Evangelium nás vede k této odvaze vstoupit tam, kam se nám tolik nechce, do míst, kterým se stále vyhýbáme.

Je pozoruhodné, že tahle Ježíšova výzva o naplnění času a potřebě pokání jsou jeho první slova vyřčená na veřejnosti. Jeho vůbec první kázání, v bibli zaznamenané. Dvě věty. Je pozoruhodné, že neřekne ani slovo o tom, co těsně předtím prožil. Křest, nebesa otevřená, hlas z nebe ohlašující jeho vyvolení a vzápětí ďábelsky rafinované pokušení. Adrenalinový zážitek s dravou zvěří a společenství s anděly. Proč o tomhle Ježíš veřejně vůbec nemluví? Někdo z nás něco takového prožít, to by se to vyprávělo, to by se to svědčilo. Snad i v tom můžeme najít poučení. Je dobré při našem svědectví šetřit osobními prožitky. Pán Ježíš ví, že čas je naplněn, v jeho kázání není jediné zbytečné slovo, žádný manipulativní patos. Po kázání se dává hned do práce. Povolává učedníky a uzdravuje nemocné. Všechny jeho předcházející prožitky jsou události potvrzující jeho vyvolení ke službě. Ke službě všem, kdo potřebují uzdravení a odpuštění. Všem, kdo potřebují pokání. I nám.

Pane Bože, děkujeme za čas, který máme. Nauč nás s ním nakládat ne podle vůle naší, ale tvé.

Amen

Píseň: 500 – Já chtěl bych, Bože můj

Ohlášky

Sbírka

Píseň:    631 – Nám pomoz, Pane milý

Přímluvná modlitba

Pane Bože,

prosíme za nás křesťany, aby naše víra neupadala do zvykovosti, naše bohoslužby do stereotypů, obnovuj a občerstvuj naši mysl, obměkčuj naše srdce, nasměruj naše nohy za bližním a zpevni naše ruce k dobrým činům.

Prosíme, ať neztrácíme schopnost rozlišovat tvou vůli od své vlastní

Prosíme za faráře, kazatele, aby vyřizovali tvé živé slovo, a ne svoje ustálené představy

Prosíme za nemocné, za děti v dětských domovech, za staré lidi, za lidi v domovech důchodců, za lidi vyloučené ze společnosti, za vězněné i jejich věznitele

Prosíme, aby se dařilo řešit palčivé problémy světa ne silou meče ale moudrostí slova. Prosíme zvlášť za Ukrajinu, za to, aby křehké příměří nebylo jen dalším marným pokusem, ale příležitostí ke skutečnému míru a pokoji.

Prosíme za všechny, kdo jsou pro svou odlišnost diskriminováni, pronásledováni, nepřijímáni, vyháněni a zabíjeni.

 Prosíme za službu humanitárních organizací a všech, kdo se angažují v nebezpečných oblastech války a nelidských režimů

Tichá modlitba

Otčenáš, kterýž jsi v nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen

Poslání: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ 1P5,7

Požehnání: Kéž je vám Bůh milostiv a dá vám požehnání, kéž nad vámi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi jeho cesta, mezi všemi pronárody jeho spása! Amen. (Ż 67,2n)

Píseň: 544 – Pomoc naše budiž z tebe