Kladno 18.8.2013 Dušan Ehmig
Text: Lukáš 14, 11
Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Kázání:
Milé sestry a milí bratři,
tato Ježíšova slova, která zaznívají v podobenství O hostinách ve 14. kapitole Lukášova evangelia, jistě všichni dobře známe. Tímto podobenstvím o hostině, na níž si pozvaní lidé vybírají přední místa (Lk 14,7–11), nám chce Ježíš ukázat, co nás může potkat, budeme-li všemožně a všelijakými způsoby dnešního světa chtít zaujímat přední místa mezi lidmi. Zároveň nás ale chce utvrdit v přesvědčení, že budeme-li usedat na místa docela poslední, nepůjde nikdy o nějakou potupu anebo ponížení.
Co nám vlastně říkají ta dvě slova – povýšení a ponížení? Neznějí nám přece jen už trochu cize a odtažitě? Řekům i prvním křesťanům bylo povyšování, je (řecky hypsún; hypsóma), zkrátka pýchou a stavěním se na odiv tím, čím nejsem. Byla to lež o sobě samém – před sebou samým, před lidmi i před Bohem. Povyšovat se, stát se nejvyšším – to je trpký úděl toho, kdo se chce stát sám sobě a druhým bohem, trapným bůžkem. A ponížení (řecky tapeinósis)? To byla odjakživa pokora, chudoba, pokoření a bezmocnost, ale ne pasivní, nýbrž v pozitivní závislosti na Bohu, který je mi vším, čím jsem a ve své práci a konání mohu být. Řečeno s prof. Milanem Machovcem: „Je nutno klást si cíle vysoké, závratné a přitom si uchovat pokoru dětí božích.“
Domnívám se, že Ježíš nám chce v tomto podobenství připomenout, že tu jde o naše každodenní jednání, o náš základní a opakující se postoj věřícího a křesťana, na němž má být úplně zřetelné, že našim bližním a potřebným patří v naší službě první místo. Každý druhý vedle nás by měl na našem chování a přístupu k němu poznávat, že je pro nás po Bohu prvním. Projevujeme tím vůči našim bližním úctu, respekt a především dáváme najevo, že mu jako prvnímu v pořadí přejeme dobré a že tu jsme pro něho. Jistě to mnohdy představuje velké sebezapření. V Písmu svatém, v evangeliích se tato doporučení vyskytují vícekrát.
V Matoušově evangeliu ve 23. kapitole Pán Ježíš varuje před pokryteckým jednáním a před přetvářkou. Ježíšovi jsou Mojžíšovi knihy svaté, a proto svým učedníkům říká, aby dobře poslouchali ty, kteří učí, a aby jednali podle toho, co říkají. V zápětí ale dodává, aby nejednali podle jejich skutků, protože tito učitelé Tóry nedělají to, co říkají, a nedělají to, co učí. Nemají dokonce slitování ani s těmi, pro které je břemeno stovek příkazů a zákazů natolik těžké, že se pod ním hroutí. A právě v tuto chvíli poměrně silně zaznívá varování: Běda vám pokrytci, běda vám blázni, běda vám slepci, běda vám plemeno zmijí. To jsou silná slova, která by nikdo od samotného Ježíše nečekal. Nizozemský teolog Nico ter Linden tyto výroky přisuzuje autorovi evangelia, Matoušovi. Jde tu sice o ohlas z Ježíšova kázání (Ježíš tu také promlouvá ke svým učedníkům a zástupům kolem), ale podstatnou roli tu hraje doba, ve které docházelo k roztržkám mezi dvěma tehdejšími seskupeními, farizejským směrem a ježíšovským hnutím. Matouš své evangelium píše v době, kdy je toto zápolení ještě v plném proudu, a píše – přirozeně – ve stylu své doby. Určitě se tu nejedná o odsouzení určité skupiny, ale o varování před farizejstvím (způsobem života) jako takovým. Ježíš odsuzuje povýšenost a sebestřednost židovských náboženských vůdců a využívá tuto příležitost ke zdůraznění přirozenosti pravého vůdcovství. Proti pompézní okázalosti, tak charakteristické pro mnoho zákoníků a farizeů, staví Ježíš ctnost pokory a odsuzuje někdy až fatální a zběsilou touhu po postavení, po zvláštním uznání od ostatních. Varování to bylo potřebné a je potřebné i dnes. Ježíš říká, že pozornost jeho následovníků nesmí být soustředěna na lidské tituly a skvělou pověst, ale na Boha v Kristu, který jediný je hoden veškeré úcty, chvály a slávy. Touha po skvělém postavení a vážnosti před ostatními nemá žádný vztah ke slávě, která je v Kristu. Ježíš to zavrhuje. Proto si ještě musíme všimnout jednoho podstatného aspektu, kdy Ježíš říká: „Kdo je z vás největší, bude váš služebník“ (Mt 23,11). Ježíš takto konfrontoval své vlastní učedníky s jejich hříšnými ambicemi. Pán Ježíš už dříve zdůrazňoval: „Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,26–28; viz také Mk 10,43–45). Podobně Ježíš reaguje a odpovídá na otázku učedníků: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ (Mt 18,1) takto: „Amen, říkám vám, že jestli se neobrátíte a nebudete jako malé děti, vůbec do nebeského království nevejdete. A proto kdokoli se poníží a bude jako toto malé dítě, ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,3–4). V Markově evangeliu např. nalezneme tato Ježíšova slova: „Jestli někdo chce být první, bude poslední ze všech a služebník všech“ (Mk 9,35). A vrátíme-li se k Lukášovi, Ježíš uzavírá spor učedníků, kdo z nich se zdá být největší (Lk 9,46; 22,24) slovy: „Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký“ (Lk 9,48). Vidíme, že ten, kdo se stává služebníkem, se musí zříci pýchy a sebestřednosti a musí si přivlastnit pokoru a sebeobětování. Vždyť tento služebník (řecky diákonos) je vlastně titulem a povoláním, které osmyslňuje lidský život a má ohromnou hodnotu. Je potřeba být „diákonem“ ve všem našem každodenním jednání. Pokorná služba je Kristovým měřítkem pravé velikosti.
Evangelista Lukáš je v našem dnešním podobenství méně adresný. Jeho podobenství je určeno přímo naslouchajícímu obecenstvu. Je určeno shromáždění lidí, ve kterém může být přítomný kdokoli: od učedníků, přes obyčejné příznivce a posluchače až po farizeje, tehdejší učitele Mojžíšova zákona. Podobná myšlenka byla známa již ve Starém zákoně. Například v knize Jób je napsáno: „Bůh zpupného člověka ponižuje, ale tomu, kdo klopí oči, pomáhá“ (Jób 22,29).
My ale vidíme, že ve světě kolem nás to chodí úplně jinak. Platí zde způsoby uplatňování vlastního já, jako je ctižádost, kariéra, bezohledná honba za lepším postavením, sebe prosazování. A velmi dobře víme, k jakým bolestným důsledkům to může vést v životě společnosti. Je to násilí, vykořisťování, opovrhování těmi nejslabšími a nejchudšími, nespravedlnost a zneužívání moci všeho druhu.
Ježíšovo slovo zde směřuje ke kořenům, totiž do lidského srdce. A právě tam se hromadí pýcha a snaha se prosazovat. Tepny srdce se stávají neprůchodné pro diakonii, pro službu, pro pomoc a pro milosrdenství. Služba přece musí pramenit z čistého srdce a ústit v úsilí o proměnu do Kristovy podoby. Je proto třeba proměnit své srdce, a to podle toho, co Ježíš říká a kým je, a tak zaujmout nový postoj, který je důležitý pro nastolení věrohodných a správných vztahů. Být pokorný neznamená jen nebýt ctižádostivý, ale být si vědom své nicotnosti, cítit se malý před Bohem a odevzdat se do jeho rukou, jako dítě. „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.“ (Mt 18,3), čteme v Matoušově evangeliu. Často si připomínám podobenství o celníkovi v chrámu. Na rozdíl od farizea, který se ve své domýšlivosti pokládá za spravedlivého, on se kdesi vzadu v chrámu bije v prsa. Kdo se ponižuje, dává se k dispozici Bohu jako malé dítě, které se vrhá do náruče milujícího rodiče. A kdo je nám zjevným příkladem toho nejdokonalejšího a pro nás nepředstavitelného ponížení a to až do konce? Byl to Ježíš, který se z lásky k nám ponížil a stal se „poslušným až k smrti“ (Flp 2,8). Potom ale vstal z mrtvých, a tak byl povýšen. Byla nám odhalena pravda: „Bůh přál oznámit, jaké je bohatství tohoto slavného tajemství mezi pohany: je to Kristus ve vás, ta naděje slávy“ (Kol 1,27, viz také Ř 16,25–26).
Jaká má být naše odpověď na Ježíšovo oslovení? Jakou cestou máme jít a jak dobře žít a naplňovat tato Ježíšova slova? Odpověď nám dává další Ježíšův příslib: „Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá za ovce svůj život. ... Já jsem ten dobrý pastýř a znám své ovce a mé ovce znají mne ... a za ty ovce pokládám svůj život. ... Mé ovce slyší můj hlas ... a následují mě. A já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a nikdo je nevytrhne z mé ruky“ (Jan 10,11.14–15.27–28). Nejvyšším vzorem služebného vedení je sám Ježíš Kristus. Proto se máme věrně snažit uskutečňovat v každodenním životě dle Ježíšova vzoru a Jeho doporučení konkrétní skutky, činěné z lásky k bratřím a sestrám. Bůh vztahuje na sebe vše to, co pro ně činíme, i to, co pro ně opomíjíme dělat. Můžeme zde směle uplatňovat onen princip dávat našim bližním přednost před sebou. Pravý smysl a význam ponížení tedy znamená: sloužit jim, ne jim panovat, nebýt lhostejný, nic si nevynucovat, neuplatňovat pouze svá vlastní práva. Milovat je tak, že jim sloužím. Martin Luther ve svém výkladu Desatera na jednom místě uvádí: „Bůh ode mne očekává, abych miloval bližního svého. Nemám tedy svému bližnímu působit bolest na těle, ani jej nijak zraňovat slovy a činy. Nemám se na něj hněvat, ztrácet trpělivost, závidět mu, chovat k němu nenávist, působit mu zlo a mstít se na něm. Naopak jsem povinen mu pomáhat a radit ve všech jeho životních strastech“.
Povýšení se dostaví v novém světě, ve věčném životě. Ale pro toho, kdo nyní žije aktivně v církvi sdílení a žití hodnot, je již přítomné. Vždyť ten, jehož úkolem je dávat přednost druhým před sebou, musí být jejich služebníkem. Věrnost je Kristovým měřítkem pravého úspěchu. Situace se už tedy změnila. Pak církev a náš sbor, kde se žijí tato slova, je již nyní pro lidi kolem znamením budoucího světa. Amen.