Kladno 7.10.2007

Čtení: Dt 26,1-11

Text: Lk 22,31-32

 „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

Kázání:

    Sestry a bratři!

    Víra v tomto čase chřadne, vytrácí se. Možná jste se sami setkali s lidmi, kteří říkají, že ničemu nevěří; nebo věří jen tomu, na co si sáhnou. Znám lidi, kteří mi řekli, že ztratili víru. Z rozhovoru vyplynulo, že při té ztrátě víry pocítili jisté osvobození a zároveň ničivou prázdnotu, provázenou beznadějí. Podobné rozhovory bývají smutné a nutí k přemýšlení.

    Nejde jen o to, že bylo zvikláno nějaké přesvědčení, že přestalo platit dogma, že se rozpadl nějaký světový názor. Jde o mnohem víc: vytrácí se lepší díl lidství, skryté dědictví, zbytek důvěry, že je důvod a smysl vzdorovat ve světě zlu.

    To všechno se odráží v každodenní existenci nás všech. Na tichých tvářích i v násilných činech se jeví tato podivná svoboda s děsivou prázdnotou. Lidmi přestávají tvořivě hýbat otázky po ideálech, vytrácí se touha po pravdě. Prosvítá bídně skrývaná bezradnost, život ohrožuje narušené svědomí. Je to tíživé tajemství naší doby. Je ve vzduchu jako epidemie, která postihuje každé tělo. Mládež je zmatená, unavená; lidé jsou ochromení strachem. Život je olupován o nosné hodnoty, radost, důvěru v budoucnost.

Můžeme my, děti církve, k tomu jednoduše říct: Víra, kterou lze ztratit, není víra kvalitní, není pravá víra?

Můžeme takto soudit druhé?

    Důvodů ke ztrátě víry je hodně. Skutečnost budeme chápat lépe a lépe porozumíme druhým lidem, když si uvědomíme, že nepřátelských mocností – svodů a pokušení - je dnes ve světě  mnoho. A také je jednodušší unikat problémům bytí, než zápasit o kvality. Lhostejnost, pohodlnost je mnohem účinnější, než odhodlání, že budu pravidelně a vytrvale zastávat dobrá rozhodnutí, že budu obětavě jednat.     Nezaznamenali jsme sami podobnou zkušenost? Je nám to cizí?

    I my býváme někdy bezradní. Copak Bůh nevidí, co se tu děje? Copak to Nejvyšší nezaznamenává? Není smrtelnou ranou pro víru, když kolem pádí události, dějí se věci, slyšíme hrůzné zprávy a prázdné oči lidí denně křičí: Kde je nyní tvůj Bůh? To všechno se nás bytostně týká. Také víme, že všechna zklamání a hořkosti mají jeden společný temný pramen: strach, že se očekávání srdce nenaplní. Bůh mlčí, křesťanství utápí své sny v chladné vodě zpohanštělého světa. Kdy se ukáže něco z Kristovy moci, z jeho slávy?

    Nemusíme se tolik divit, že víra dnes strádá. Naše víra je poznamenaná lidstvím, odvíjí se v čase, který pro ni není příznivý. V čase, o němž bible s jistou tvrdostí vypovídá: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy: proti nadzemským duchům zla.“ To píše apoštol Pavel křesťanům v Efezu (Ef 6,12). A mocnosti světa nechtějí podporovat Boží řády. Kdo se jim vydá, jedná svévolně. A ze svévole nevyrůstají dobré předpoklady pro společný život.

    A co my sami? Jak je na tom naše víra? Má své místo v centru našeho bytí? A co církev? O co především usiluje? O co se snažíme ve svém sboru? Nebo – o co bychom měli usilovat a jak? Těmito otázkami jsme se zabývali na biblické hodině ve středu a moc jsme potřebovali, aby nás na to přemýšlení bylo víc.

    „Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala.“ A co je víra? Křesťanská víra není nic jiného, než důvěra v Boha. Důvěra, že On je věrný a z pouhé milosti, pro zásluhu Kristovu nám dává víru.

    Když Ježíš oslovuje Šimona, jde na smrt. Bolestně zápasí o poslušnost, s níž přijímá hořký kalich. Na kříži se cítí osamělý. Zakouší satanovu moc, kterou lze zlomit jen nevětší obětí. A v této chvíli říká Šimonovi: Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala. Předem prosil. Za Šimona a za všechny, jejichž víra bude v ohrožení. Slyšíme slovo, které platí i pro nás.

    Ježíš prosil za víru Šimona Petra. Zanedlouho ho učedník zapírá a pak hořce pláče. A kdo pláče po víře, ten ji nevzdává. Zapření je selhání, ale jak vidíme, nemusí znamenat konec. Šimon Petr sestoupil na dno prázdnoty. Lítost, pláč, pokání jsou tím mocným klíčem ke vzkříšení víry. Jsou klíčem k životu církve. „Předem jsem prosil, abys poznal, a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

    Naše základní otázka je: Kam se obracíme? Kdo na nás smí mít zásadní právo? My sami, mocnosti světa nebo Stvořitel? Svět je přece Boží. A my Bohu stojíme za to, aby nám daroval víru. Kristus za nás prosil, pro nás umřel. Všechna jeho zaslíbení jsou stvrzena jeho vzkříšením. Mesiáš na své cestě překonal nemožné, totéž dokáže i s námi.

    Pro každého, kdo slyší: já jsem za tebe prosil… je otevřen zázrak víry a života s Bohem. Kde je víra, je i naděje. Ne pro tu naši víru, ale pro Boží věrnost, Boží dary a působení Ducha svatého. S vděčností si připomínáme, že právě tyto dary jsou nabídnuty i nám.

    K potvrzení této pravdy můžeme užít příklad: Podívejme se na Božího stvoření. Za život vděčí paprskům slunce, větru, dešti, úžasné schopnosti regenerace. Tedy skutečnostem, kterými my nevládneme. I ta zem, na níž žijeme je důkazem, že jsme závislí na dobrotivé, tvořivé síle milujícího Boha. V ní smíme spatřovat odlesk Boží slávy. Jak je to prosté. Toto prosté vnímání Boží velikosti a péče může být přece koncem všech našich nejistot. Může nás přivést blíž k nevyčerpatelnému prameni důvěry, k prameni víry.

Modlitba:

    Nebeský Otče, důvěřujeme tvému zaslíbení, které jsi zjevil svému lidu ústy proroka Ezechiele: „Budete mými ovcemi, které pasu, vy budete můj lid a já vám budu Bohem.“ (Ez 34,31) Za všechny tvé dary vděčně děkujeme. AMEN