Kladno,
21. 4. 2019 – Boží hod velikonoční
Čtení: Jan 20, 1–10
Text:
Jan 20, 11-18
Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila
dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo
tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?
“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch
slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to
on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že
je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni
mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl:
„Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.
Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi
k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k
Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila
jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Zamyšlení:
Jednou při konfirmační přípravě s dorostem v H. Vilémovicích, pronesla
jedna holka, že nemá ráda Velikonoce, protože jsou o smrti, má radši Vánoce,
protože se slaví narození Ježíše. To zní jako protiklad mezi Vánocemi a
Velikonocemi. Ve skutečnosti jsou oba svátky o životě, o novém životě, což
mladá konfirmandka nakonec uznala. Přesto Vánoce a Velikonoce tvoří skutečně
protiklad, ale v něčem jiném než v narození a umření.
Protiklad mezi oběma největšími křesťanskými svátky je v řádu a
chaosu. Nebo ve vědomé přípravě a nevědomé přípravě, v radostném očekávání,
a překvapení z nečekaného.
Na narození dítěte se čeká pečlivou přípravou. Rodiče kupují kojenecké
věci, hračky, kočár, sedačku, upravují interiér domu, chystá se dětský
pokoj, aby nový život přišel do lepšího domova. Když končí zima a přichází
jaro, děláme něco podobného, připravujeme se na nový život, život přírody,
která se probouzí ze zimního spánku. Připravujeme zahrady, odstraňujeme z
nich plevel, aby se užitečným rostlinám dařilo (chtěl jsem říct, aby se
jim lépe dýchalo). Podobně se chováme v mnoha případech, když něco nového
očekáváme, nové zaměstnání, novou školu. Vždy to vede k přípravě a
pořádku ve věcech. Je v tom nějaký řád.
Obecně nový začátek žádá nový pořádek. Když čekáme nový rok,
kupujeme nové diáře, aby se nám dobře plánovalo. Na mnoho věcí se prostě
umíme pečlivě připravit. Snažíme se, aby nás nic nepřekvapilo.
Skutečná novinka přišla až o Velikonocích, skutečný život nepřišel o
Vánocích, ale o Velikonocích. A na to se nikdo nepřipravil, našel nás v
nedbalkách, v totálním chaosu. Nikdo nečekal hladké zatčení Ježíše.
Stalo se. Nikdo nečekal, že se nebude hájit. Stalo se. Nikdo nečekal, že
skončí na kříži, skončil tam. A dokonce i umřel.
Chudák Marie, teď nemyslím Marii, která šla ráno k hrobu, ale myslím
Marii, Ježíšovu matku. Ta možná ani neměla čas si zpětně uvědomit vánoční
zmar. Všechny ty řeči od andělů, pastýřů, mudrců, a mnoho jiných. Prý
Syn bude spasitelem svého lidu. Kde se stala chyba, že Syn je najednou bezmocně
na kříži a umírá, aniž by splnil, co o něm bylo řečeno?
Co se honilo hlavou těm, kdo celou dobu slyšeli zvěst o Božím království,
o věčném životě slíbeném všem, kdo uvěří v Syna Božího? Ostatním
slibuje věčný život, ale sám končí brzy ve 33 letech? Přišel, abychom měli
život a měli ho v hojnosti. Ale kde je ta hojnost? Prostě divný příběh. Všechno
postaveno na hlavu. Petr se vrátil k rybaření, možná si myslel, že má za
sebou největší omyl svého života, tři roky s Ježíšem snil vysoko o novém
světě, něco budovali, co se zhroutilo v jedné chvíli jako dům z
karet. Zapřel Ježíše, chce rychle zapomenout na všechno, co se stalo a chce
začít nový život. Zpočátku se Petr s ostatními učedníky samozřejmě
schovávali, nevěděli, co je čeká, zda nebudou také zatčení a nepotká je
stejný osud jako jejich dosavadního mistra. Ten, kdo je doposud chránil, je
uvedl do nebývalého maléru.
My si dnes neumíme představit, v jaké zoufalé situaci se tehdy ocitli všichni,
kdo vsadili všechno na jednu kartu, na Ježíše Nazaretského, uvěřili jeho
slovům, slibům, zvěsti. A teď si musí chránit holý život. Místo aby vyšli
mezi lidmi a zvěstovali Boží království, musí se schovávat, místo spřádání
plánů o nadějném zítřku, bojí se, zda zítřek vůbec přežijí. Nikoho
nenapadlo ani v nejjasnějším snu, že se všechno brzy zas obrátí k dobrému,
že to nejlepší teprve přijde.
Narození bylo prorokováno, Marie a Josef uvěřili Gabrielovi. O smrti a vzkříšení
mluvil sám Ježíš, poprvé u Cesareje Filipovy, ale zůstal nepochopen, Petr
ho za to dokonce káral: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“.
Ježíš ho na oplátku nazval satanem...
Učedníci měli jiné očekávání, jinou představu, a všechno se v den D ukázalo
jako iluze. Jidáš tuto iluzi pochopil dřív a zřejmě jako první z učedníků
přestal věřit, že Ježíš je očekávaný Mesiáš.
Iluze bývá flexibilní, když si něco představujeme, pak se ukáže, že všechno
je jinak, nepřijímáme hned novou realitu objektivně. Dokážeme svoji představu
předělat a živit dál svoji iluzi. Když Petr slíbil Ježíšovi, že ho za
žádných okolností neopustí, možná očekával nějaký překvapivý zlom.
Moudrý Ježíš, který uměl uzemnit zákoníky a farizeje, zvládne i Piláta.
Kokrhající kohout mu tuto iluzi vzal.
Ježíš
byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. To je už konec legrace, je tu nová
pravda a nové iluze. Sledujme chování Marie Magdalské u hrobu. Na dotaz
“proč pláčeš?” odpověděla: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho
položili.“ Takže operujeme s novou realitou, Ježíš je mrtvý, a teď i
nezvěstný. V této chvíli Marie neoplakává jen svého mrtvého Pána, ale i
zmizelou mrtvolu. Vnímáme ten chaos? Marie je zmatená, u hrobu se objevila už
podruhé, před tím, jak jsme slyšeli v prvním čtení, běžela oznámit učedníkům,
že někdo ukradl mrtvého Ježíše. Marie má v hlavě zmatky, i učedníci
(Petr a Jan), kteří přiběhli k hrobu, jsou zmatení. Dialog mezi Marií a
anděly, do kterého vstoupí i sám Ježíš alias zahradník je také matoucí,
prostě chaos.
Zmrtvýchvstání se odehrálo v chaosu, který pomalu mizel, a postupem času
začalo být všechno jasné. My, jako nezaujatí pozorovatelé můžeme s
odstupem říci, že kdyby tenkrát Ježíšovi učedníci a ostatní
doprovod pozorně poslouchali svého mistra, a snažili se pochopit, co jim říkal,
ušetřili by si nervy a zmatky.
Jenže nechováme se stejně? Když si na něco uděláme názor, vytvoříme si
o tom svoji pravdu a představu, těžko přijímáme jiný pohled. Marně nám
ostatní vysvětlují, že se věci mají jinak, než si myslíme. A to mluvíme
o běžných věcech z našeho všedního života. Ježíš, to je jiný level
reality. Byl pro své současníky a je i pro nás nadčasový. Jeho příběh
staví všechno na hlavu.
Petr a Jan našli lněná plátna, do nichž byl Ježíš zabalen, Marie si
spletla Ježíše se zahradníkem. To předpokládá zahradu. A tento motiv nás
vrací na počátek, do místa stvoření, kde začal život. Ježíš je přece
nový Adam přinášející nový život. To krásně navazuje na další zajímavou
zápletku. Marie nepoznává Ježíše a podezírá ho, že ukradl sebe:
„Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj
půjdu.“ Ano, tento Ježíš nám vzal našeho zbožňovaného Mesiáše, kterého
jsme chtěli jako krále pozemského. Ten už není a nikdy nebude. Vzal nám naši
iluzi, připravil nás o Ježíše našich představ, našich lidských ideálů.
Tento problém řešíme dodnes. Hledáme jiného Ježíše, který tady a teď
zastaví války, zatočí se zlými, zabrání umírání neviňátek, nastolí
novou vládu a vyhodí ty, na které nadáváme... Pořád nechápeme, kdo je Ježíš,
a máme krátkou paměť. Vždyť nám kdysi řekl návod pro řešení nebo
alespoň zmírnění našich malérů, které sami vytváříme: Hledejme především
jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní nám bude přidáno. (Mt
6, 33)
My tady slavíme den vzkříšení, ale vidíme, že ten den nebyl zas tak slavný.
Byl spíš chaotický a zmatený. Ale obrat přece jen přichází. Jedno jediné
slovo přineslo obrat. Jedno slovo probudilo Marii ze zlého snu a dostalo ji do
reality, o jaké nesnila. Marie uslyšela svoje jméno a hned pochopila, kdo je
ve skutečnosti ten zahradník a bez váhání odpověděla: Mistře! Jak milé,
uslyšet v den vzkříšení svoje jméno z úst svého láskyplného Pána,
který vítězí nad zlem.
Toto je, sestry a bratři, poselství dne vzkříšení. Pán volá své, volá
je jménem a nastartuje obrat, ukončuje zmatek a chaos.
Jak jsme připravení svoje jméno uslyšet? Čekáme na tento den? Připravujeme
se na něj? Spíš žijeme svým neuspořádaným životem, ve své iluzí, se
svými krátkozrakými představami o budoucnosti. Naše diáře jsou plné úkolů,
co všechno musíme dělat. Nic z toho není přípravou na den D.
Umíme se připravit na příchod Vánoc, na nástup do nového zaměstnání,
na začátek nového roku, na příchod jara, na narození dítěte. Ale na den
D se neumíme připravit, vyvolává chaos a zmatky. Proto bděte, protože neznáte
den ani hodinu. Jednou Pán zavolá.
„Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ (Žalm 4,
7c)
Amen.