Kladno, 21. 4. 2019 – Boží hod velikonoční

Čtení: Jan 20, 1–10

Text: Jan 20, 11-18
Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Zamyšlení:

     Jednou při konfirmační přípravě s dorostem v H. Vilémovicích, pronesla jedna holka, že nemá ráda Velikonoce, protože jsou o smrti, má radši Vánoce, protože se slaví narození Ježíše. To zní jako protiklad mezi Vánocemi a Velikonocemi. Ve skutečnosti jsou oba svátky o životě, o novém životě, což mladá konfirmandka nakonec uznala. Přesto Vánoce a Velikonoce tvoří skutečně protiklad, ale    v něčem jiném než v narození a umření. Protiklad mezi oběma největšími křesťanskými svátky je v řádu a chaosu. Nebo ve vědomé přípravě a nevědomé přípravě, v radostném očekávání, a překvapení z nečekaného.

     Na narození dítěte se čeká pečlivou přípravou. Rodiče kupují kojenecké věci, hračky, kočár, sedačku, upravují interiér domu, chystá se dětský pokoj, aby nový život přišel do lepšího domova. Když končí zima a přichází jaro, děláme něco podobného, připravujeme se na nový život, život přírody, která se probouzí ze zimního spánku. Připravujeme zahrady, odstraňujeme z nich plevel, aby se užitečným rostlinám dařilo (chtěl jsem říct, aby se jim lépe dýchalo). Podobně se chováme v mnoha případech, když něco nového očekáváme, nové zaměstnání, novou školu. Vždy to vede k přípravě a pořádku ve věcech. Je v tom nějaký řád.

     Obecně nový začátek žádá nový pořádek. Když čekáme nový rok, kupujeme nové diáře, aby se nám dobře plánovalo. Na mnoho věcí se prostě umíme pečlivě připravit. Snažíme se, aby nás nic nepřekvapilo.

     Skutečná novinka přišla až o Velikonocích, skutečný život nepřišel o Vánocích, ale o Velikonocích. A na to se nikdo nepřipravil, našel nás v nedbalkách, v totálním chaosu. Nikdo nečekal hladké zatčení Ježíše. Stalo se. Nikdo nečekal, že se nebude hájit. Stalo se. Nikdo nečekal, že skončí na kříži, skončil tam. A dokonce i umřel.

     Chudák Marie, teď nemyslím Marii, která šla ráno k hrobu, ale myslím Marii, Ježíšovu matku. Ta možná ani neměla čas si zpětně uvědomit vánoční zmar. Všechny ty řeči od andělů, pastýřů, mudrců, a mnoho jiných. Prý Syn bude spasitelem svého lidu. Kde se stala chyba, že Syn je najednou bezmocně na kříži a umírá, aniž by splnil, co o něm bylo řečeno?    

     Co se honilo hlavou těm, kdo celou dobu slyšeli zvěst o Božím království, o věčném životě slíbeném všem, kdo uvěří v Syna Božího? Ostatním slibuje věčný život, ale sám končí brzy ve 33 letech? Přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Ale kde je ta hojnost? Prostě divný příběh. Všechno postaveno na hlavu. Petr se vrátil k rybaření, možná si myslel, že má za sebou největší omyl svého života, tři roky s Ježíšem snil vysoko o novém světě, něco budovali, co se zhroutilo  v jedné chvíli jako dům z karet. Zapřel Ježíše, chce rychle zapomenout na všechno, co se stalo a chce začít nový život. Zpočátku se Petr s ostatními učedníky samozřejmě schovávali, nevěděli, co je čeká, zda nebudou také zatčení a nepotká je stejný osud jako jejich dosavadního mistra. Ten, kdo je doposud chránil, je uvedl do nebývalého maléru.

      My si dnes neumíme představit, v jaké zoufalé situaci se tehdy ocitli všichni, kdo vsadili všechno na jednu kartu, na Ježíše Nazaretského, uvěřili jeho slovům, slibům, zvěsti. A teď si musí chránit holý život. Místo aby vyšli mezi lidmi a zvěstovali Boží království, musí se schovávat, místo spřádání plánů o nadějném zítřku, bojí se, zda zítřek vůbec přežijí. Nikoho nenapadlo ani v nejjasnějším snu, že se všechno brzy zas obrátí k dobrému, že to nejlepší teprve přijde.

     Narození bylo prorokováno, Marie a Josef uvěřili Gabrielovi. O smrti a vzkříšení mluvil sám Ježíš, poprvé u Cesareje Filipovy, ale zůstal nepochopen, Petr ho za to dokonce káral: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“. Ježíš ho na oplátku nazval satanem...

     Učedníci měli jiné očekávání, jinou představu, a všechno se v den D ukázalo jako iluze. Jidáš tuto iluzi pochopil dřív a zřejmě jako první z učedníků přestal věřit, že Ježíš je očekávaný Mesiáš.

     Iluze bývá flexibilní, když si něco představujeme, pak se ukáže, že všechno je jinak, nepřijímáme hned novou realitu objektivně. Dokážeme svoji představu předělat a živit dál svoji iluzi. Když Petr slíbil Ježíšovi, že ho za žádných okolností neopustí, možná očekával nějaký překvapivý zlom. Moudrý Ježíš, který uměl uzemnit zákoníky a farizeje, zvládne i Piláta. Kokrhající kohout mu tuto iluzi vzal.

Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. To je už konec legrace, je tu nová pravda a nové iluze. Sledujme chování Marie Magdalské u hrobu. Na dotaz “proč pláčeš?” odpověděla: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Takže operujeme s novou realitou, Ježíš je mrtvý, a teď i nezvěstný. V této chvíli Marie neoplakává jen svého mrtvého Pána, ale i zmizelou mrtvolu. Vnímáme ten chaos? Marie je zmatená, u hrobu se objevila už podruhé, před tím, jak jsme slyšeli v prvním čtení, běžela oznámit učedníkům, že někdo ukradl mrtvého Ježíše. Marie má v hlavě zmatky, i učedníci (Petr a Jan), kteří přiběhli k hrobu, jsou zmatení. Dialog mezi Marií a anděly, do kterého vstoupí i sám Ježíš alias zahradník je také matoucí, prostě chaos.

     Zmrtvýchvstání se odehrálo v chaosu, který pomalu mizel, a postupem času začalo být všechno jasné. My, jako nezaujatí pozorovatelé můžeme s odstupem říci, že kdyby tenkrát Ježíšovi učedníci a ostatní doprovod pozorně poslouchali svého mistra, a snažili se pochopit, co jim říkal, ušetřili by si nervy a zmatky.

     Jenže nechováme se stejně? Když si na něco uděláme názor, vytvoříme si o tom svoji pravdu a představu, těžko přijímáme jiný pohled. Marně nám ostatní vysvětlují, že se věci mají jinak, než si myslíme. A to mluvíme o běžných věcech z našeho všedního života. Ježíš, to je jiný level reality. Byl pro své současníky a je i pro nás nadčasový. Jeho příběh staví všechno na hlavu.

     Petr a Jan našli lněná plátna, do nichž byl Ježíš zabalen, Marie si spletla Ježíše se zahradníkem. To předpokládá zahradu. A tento motiv nás vrací na počátek, do místa stvoření, kde začal život. Ježíš je přece nový Adam přinášející nový život. To krásně navazuje na další zajímavou zápletku. Marie nepoznává Ježíše a podezírá ho, že ukradl sebe: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ano, tento Ježíš nám vzal našeho zbožňovaného Mesiáše, kterého jsme chtěli jako krále pozemského. Ten už není a nikdy nebude. Vzal nám naši iluzi, připravil nás o Ježíše našich představ, našich lidských ideálů.

     Tento problém řešíme dodnes. Hledáme jiného Ježíše, který tady a teď zastaví války, zatočí se zlými, zabrání umírání neviňátek, nastolí novou vládu a vyhodí ty, na které nadáváme... Pořád nechápeme, kdo je Ježíš, a máme krátkou paměť. Vždyť nám kdysi řekl návod pro řešení nebo alespoň zmírnění našich malérů, které sami vytváříme: Hledejme především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní nám bude přidáno. (Mt 6, 33)

     My tady slavíme den vzkříšení, ale vidíme, že ten den nebyl zas tak slavný. Byl spíš chaotický a zmatený. Ale obrat přece jen přichází. Jedno jediné slovo přineslo obrat. Jedno slovo probudilo Marii ze zlého snu a dostalo ji do reality, o jaké nesnila. Marie uslyšela svoje jméno a hned pochopila, kdo je ve skutečnosti ten zahradník a bez váhání odpověděla: Mistře! Jak milé, uslyšet v den vzkříšení svoje jméno z úst svého láskyplného Pána, který vítězí nad zlem.

     Toto je, sestry a bratři, poselství dne vzkříšení. Pán volá své, volá je jménem a nastartuje obrat, ukončuje zmatek a chaos.

     Jak jsme připravení svoje jméno uslyšet? Čekáme na tento den? Připravujeme se na něj? Spíš žijeme svým neuspořádaným životem, ve své iluzí, se svými krátkozrakými představami o budoucnosti. Naše diáře jsou plné úkolů, co všechno musíme dělat. Nic z toho není přípravou na den D.

     Umíme se připravit na příchod Vánoc, na nástup do nového zaměstnání, na začátek nového roku, na příchod jara, na narození dítěte. Ale na den D se neumíme připravit, vyvolává chaos a zmatky. Proto bděte, protože neznáte den ani hodinu. Jednou Pán zavolá.

    „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ (Žalm 4, 7c)

     Amen.