Kladno,
7. 4. 2019 Postní – o zodpovědnosti
Čtení: Jan 18, 28-40
Text: Jan 19, 1–5
Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z
trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť.
Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“
Přitom ho bili do obličeje. Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte,
vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš
vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl:
„Hle, člověk!“
Zamyšlení:
Sestry
a bratři, každým dnem se blíží Velikonoce. Od začátku postní doby jim
jdeme vstříc, jako kdybychom byli s Ježíšem na cestě do Jeruzaléma. Připravujeme
se na přijetí dobré zprávy o naší spáse. To je nadějné očekávání,
ale dnešní text je spíš smutný, je typický pro postní dobu. Smutný, ale
také hluboký. Klade nám otázky a vyvolává emoce. Vede nás k tomu, abychom
si uvědomili, jak velká je Ježíšova láska k nám lidem. Velká láska,
která vede nevinného k smrti na kříž. Celý oddíl z Janova evangelia nám
odkrývá zvláštní chování člověka, jak dokáže měnit svoje postoje
podle okolností a prchavého vlivu okamžiku. Proto Ježíš v předchozích
kapitolách nabádal své učedníky, aby byli ve víře vytrvalí, a aby
doufali v Něho (v Ježíše).
Připomeňme si několik paradoxů z lidského chování. Začněme Petrem. Ten
byl rozhodnut bojovat a hájit svého mistra za všech okolností, během Ježíšova
zatýkání Petr uťal jednomu veleknězovu sluhovi ucho. O několik veršů dál
čteme, že tentýž Petr zapřel třikrát svého mistra.
Následně Židé přivedli Ježíše do paláce místodržitele, ale sami do něho
nevešli, aby se náhodou neposkvrnili před hodem s velikonočním beránkem. Důvod?
Pohané často pohřbívali nedonošené děti (po potratu) na svých zahradách
kolem domů, tím činili své domy nečisté. Takže jsou připraveni odsoudit
Ježíše k trestu smrti, ale dbají, aby neporušili velikonoční rituál čistoty.
Navíc jim chybí odvaha. Nezbaví se Ježíše sami, ale předají ho pohanskému
Pilátovi.
A do třetice, další paradox se týká Piláta. Jako místodržitel pochybuje
o Ježíšově politické moci. Nenalézá na něm žádnou vinu, přesto
podlehne tlaku davu a vydá Ježíše k ukřižování. Mohl ho vysvobodit,
nebyl jeho nepřítelem ani politickým konkurentem. Ježíš byl nepohodlný víc
pro velekněze, než pro představitele římské moci.
Všimněme si také, že nikdo nechce nést zodpovědnost za Ježíšovu smrt.
Jidáš ho předává velekněžím, ti ho předávají Pilátovi s odůvodněním,
že oni nemají právo někoho popravit, Pilát nechává osud Ježíše na
davu. Tak lacině se rozhoduje o osudu člověka.
Ježíš
vadí všem, zamotá hlavu všem kategoriím lidského rodu, blízkým, duchovním,
politikům, a nakonec i prostému lidu. Ovšem nikdo z nich nenalézá pádné důvody
k jeho odsouzení. Když se Pilát zeptal Židů, jakou obžalobu vznáší
proti Ježíšovi, odpověděli mu, nekonkrétně, že kdyby Ježíš nebyl zločincem,
nevydali by mu ho. A na prosbu, aby si ho soudili sami dle svého práva, odpoví
tak, že vysloví i rozsudek: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ Takže
takhle? Vy chcete, abych vám ho popravil. Konkrétní žalobu nevznášíte, je
to prostě zločinec a šup s ním na kříž. To je jediný důvod, proč předávají
Ježíše Pilátovi.
Sestry
a bratři, absurdní, že? Ale nechováme se někdy podobně jako Jidáš, Židé,
Pilát a celý ten velký dav? Někdy snadno odsuzujeme druhé, děláme rychlé
a povrchní závěry, aniž bychom si dali práci prozkoumat detaily a vědět přesně,
co se stalo a nestalo. A hlavně nenést zodpovědnost.
Dá
se to trochu pochopit, neboť nás okolnosti (nebo okolí?) nutí. Ostatně kdo
z nás ještě neměl potřebu vybouchnout, když ho tíha zodpovědnosti a závazků
přemáhají? Mnozí klesají pod úroveň, když jsou v bídném stavu, nebo se
cítí být ohrožení, když radost ze života a štěstí prchají. Na druhé
straně lidé těžko přiznávají svoji slabost a hranice. Čekají uznání a
docenění své práce. Máme tendenci hájit své zájmy a třeba i dobrou pověst,
chceme se chránit. To často podmiňuje naše jednání.
Ježíš,
kdyby chtěl, mohl utéct přede vším. Ale rozhodl se dotáhnout svůj boj do
konce, a to z lásky k člověku. Z lásky k tobě a ke mně. Plní svoje poslání
a svá slova. Normálního člověka by taková křivda vytočila. Nikdo
neakceptuje takové ponížení a pranýřování. Ale Ježíš nás učí,
abychom byli pokorní a mírumilovní. A abychom nebyli povrchní.
My
místo toho volíme povrchní, jednoduchá a krátkozraká řešení. Jako tenkrát
dav, na něhož se alibisticky obrátil Pilát. Radši si zvolil Barabáše než
Ježíše. Zajímavé je, že jméno Barabáš může znamenat syn otce, jako Ježíš,
Syn svého nebeského Otce. Dav si zvolil syna lidského otce, někoho, kdo je
mu charakterně blíž než nějaký Ježíš, který pro mnohé zůstal a zůstává
nepochopený. Přitom tento Ježíš nám dává milost, vede nás k pravé víře,
k víře, která přijímá zodpovědnost a čerpá z Boha Otce.
Náš
text z 19. kapitoly končí slovy: ”Hle,
člověk.” To pronesl Pilát, když nasadil Ježíšovi trnovou korunu a
vyvedl ho ven. Hle, člověk. Ten pravý, který si zachoval tvář, nepodlehl
tlaku ani slávě. Zůstal svůj, takový, jaký na svět přišel. Pravý zástupce
svého nebeského Otce, pravý zachránce skleslého lidstva. Přichází k nevděčnému
davu s trnovou korunou, ale s vztyčenou hlavou. Ježíš znamená naději pro všechny,
kteří nevědí, co činí.
Lidé
chtěli mít z Ježíše osvoboditele, mocného krále, který je dostane z
nadvlády Říma. Teď stojí před nimi ponížený, v purpurovém plášti a s
trnovou korunou. To není zrovna postavení vytouženého mocného krále. On se
stává jedním z nás, bídný a pokořený. Při tom právě on přináší
naději. Ta spočívá v boji proti zlu. Navenek vypadá slabý, ale uvnitř je
silný a neporazitelný. Navenek vypadá zlomený, ale uvnitř je neprolomený a
nezničitelný. Přijímá potupu, aby byl potom vyvýšen. A díky němu se
staneme milovanými Božími dětmi.
Amen