Kladno 10. 2. 2019 – O milosti

                       

Čtení: (Př. 16, 6 - 11)

 

Text: 1. Korintským 1, 4 – 9
Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.

 Zamyšlení:

           Jeden vězeňský kaplan zahájil bohoslužbu slovy “milost a pokoj vám”. Jeden z přítomných vězňů se trochu nadšeně  zeptal, zda jde o prezidentskou milost. Zaskočený kaplan spěchal s vysvětlením, že mluví o Boží milosti. Vězeň na to reagoval, že oni chtějí tu druhou (prezidentskou) milost.

            Toto přirovnání nám říká dvě věci. První je to, že teologické pojetí Boží milosti už není moc známé, upadá do zapomnění. Druhá věc ukazuje na to, že vlastně existuje souvislost mezi milostí Boží a milostí prezidentskou. Ani jedna ani druhá nebere ohled na čin, který byl spáchán, ani na případné justiční pochybení. Umožňují vysvobození bez ohledu na činy nebo omyl.

           Martin Luther si během svého pobytu v klášteře, a během svého působení jako učitel na univerzitě, kladl otázku: “Jak najdu Boha, který mě miluje?” Luther hledal milujícího Boha. Byl pod vlivem své neklidné doby, s myšlenkami na konec světa, s hrozbami války, s řáděním moru a hladomoru, a zneklidněn myšlenkami na Boží soud. Luther hledal Boha slitovného a věrného. Nehledal víru, která vytváří názory o Bohu, ale víru, která vstupuje do vztahu s Bohem. Slitovný Bůh odpouští a umožňuje nový začátek.

           Luther objevuje pojem milost, jak ji hojně uvádí apoštol Pavel. Ten mluví často o milosti, abychom pochopili, že Bůh, v něhož věříme, není takový, který do nekonečna sčítá naše hříchy. On je především milosrdný, milující a slitovný Bůh. Také evangelium nás učí o Bohu, který ochotně odpouští a vede člověka k tomu, aby byl zodpovědný.

           Někdy slyšíme nebo sami klademe otázku, co jsem komu udělal, aby se mi přihodilo něco takového? Nebo dokonce co jsem udělal Bohu, abych si zasloužil takový trest? Odpověď je jednoznačně “nic”. Bůh netrestá člověka za jeho hřích tím způsobem, jakým si myslíme. Bůh nás nenutí zaplatit cenu za nějaké své hříchy. Víra není morálkou, není pravidlem, kterým se vyměřuje trest. Někteří i křesťanští myslitelé (např. Bonhoeffer) tvrdí, že neexistuje specifická křesťanská morálka. O tom, co je dobré a co není, ví jen Bůh. On jediný umí určit jasný rozdíl mezi dobrem a zlem. Člověk nemůže jasně definovat, co je dobré a co je špatné, pokud si nechce hrát na Boha.

           Když budeme pozorně číst evangelia, zjistíme, že Ježíš často naboural jednoduché farizejské schéma dobro/zlo nabídkou třetí možnosti, třetí cesty, a to cesty milosti. Čeho se tedy máme držet? Milosrdenství, lásky, milosti Boží, které nás doprovázejí. Svět s prohlubující se sekularizací, vnímá křesťanskou morálku jako překonanou. Pozitivní hodnoty se emancipují od křesťanství. Milovat život, ctít svobodu, být svůj se už nepovažují za hodnoty ryze křesťanské. Společnost zapomíná na Boha a s ním spjaté pojetí milosti. Nastolila režim, v němž všechno je povoleno, ale nic se neodpouští. Pravidla jsou skoro pevná a vyvážená, kdo vybočuje, je mediálně lynčován. Všechno je povoleno ale běda…!

           Zapomínáme na Boha, na takového Boha, který má člověka ve středu svého zájmu. Bůh si dělá o člověka starosti. Člověk je takový nedodělaný tvor, který se pořád hledá. A sám Bůh přichází dokončit v člověku dílo, které se započalo v den jeho křtu. Na této cestě k naplnění procházíme zkouškami, děláme chyby a mnoho trestuhodných činů, kterých bychom měli litovat.

          Nikdo není zcela čistý, ani zcela hříšný. Život každého z nás je plný stínů i světla. Boží milost nás učí přijmout stinnou stránku svého života, a vede nás k tomu, abychom žili v Kristu, v Synu světla, který nabízí odpuštění a přijetí, místo soudu a zavržení. Dává nám možnost růst a proměnit se, stručně obrátit se.

          Boží milost nám odpouští naše viny a zbavuje našeho strachu. Toto nás učí evangelium, které nás povolává k následování Ježíše, nejen jako ovce pastýře, ale také jako děti kráčející do Otcova domu. Vede nás z otroctví ke svobodě. Chce nás zbavit pocitu viny, abychom pochopili, že nás Bůh přijímá takové, jací jsme. Chce, abychom rostli jako nové stvoření. Je to výsada a zodpovědnost.

          Cesta víry, je cesta ke svobodě a není bezproblémová, není bez překážek. Jak říká Ježíš, kdo chce za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mě. Když přijímáme Ježíše a chceme jít za ním, přijímáme i kříž. I Ježíš nesl kříž, těžký kříž za nás všechny. Na kříži symbolicky zemřel Ježíš soudce, který usmrcuje starého hříšného člověka. Z hrobu vstal Ježíš dárce milosti a nového života. A my jsme ti obdarovaní, pokud přijímáme tuto Boží milost. Pokud poznáváme, že se nám otevírají nové obzory.

          Jak již bylo řečeno, Boží milost nabourá jednoduché schéma dobro/zlo. Milost je síla, která člověku odpouští, ospravedlňuje ho a také obnovuje. Omilostněný člověk dostává novou příležitost. Radost a vděčnost za odpuštění mu dávají sílu, aby se vyvaroval zla, a aby velebil dobro.

          Když jsme pod Boží milostí a pod vedením vzkříšeného Pána, naše cesta víry se stává cestou za novým životem. A křesťan se stává novým tvorem proměněným milostí milosrdného Boha. Pod Božím milosrdenstvím máme právo žít ve svobodě, ve vytrvalém vztahu s Bohem, i s bližním. Máme vydávat svědectví o proměňujícím poutu s Bohem, jemuž buď čest i sláva na věky. Amen