Kladno, 6. 5. 2018  Modlit se vytrvale

Čtení: 1. Královská 18, 25-39

Text: Koloským  4, 2-6
V modlitbě buďte vytrvalí, bděte v ní s díkůčiněním. Modlete se přitom i za nás, aby nám Bůh otevřel dveře slova k mluvení o Kristově tajemství (pro něž jsem právě ve vězení), abych je vyjevoval tak, jak o něm mám mluvit.

Zamyšlení:

     V našem dnešním textu nás Pavel prosí, abychom se modlili vytrvale, abychom děkovali Bohu a prosili ho o inspiraci, o vedení, když hodláme zvěstovat evangelium. Je to milé doporučení. Ovšem položme si otázku, proč se modlit? Pavel nám ve dvou větách říká, za co se máme modlit, ale neříká nám, proč se máme modlit. K čemu je modlitba?

     Když myslím na modlitbu, myslím na něco duchovního, co nás přesahuje. Je to v dané chvíli něco, co se týká jenom mě a mého Boha, děje se vnitřně a odděleně od vnějšího života, jako kdyby se můj duchovní život netýkal mých všedností. Abychom lépe rozuměli našemu textu, potřebujeme vědět a pochopit, co Pavel napsal před tím a co napsal potom. Pavel před tím píše různá doporučení, jak se mají chovat ženy ke svým mužům a muži ke svým ženám, děti ke svým rodičům, rodiče k dětem. Podobně mluví o otrocích a pánech. Na to navazuje tento text o modlitbě, jako kdyby nám autor chtěl říct, že na všechno, co potřebujete k lepšímu soužití, hledejte sílu v modlitbě.

     Když se modlíme, tím vlastně vyjadřujeme to, co si přejeme a o co se máme snažit s pomocí Boží. Jinak řečeno naše modlitby mají být v souladu s našimi skutky. Proto v ještě širší souvislosti Pavel spojuje modlitby s doporučením o spravedlnost, lásku, respekt a přístup věřících k nevěřícím. Nabádá, abychom jednali moudře s okolním světem.

     To znamená, že modlitba není projev víry vznášející se nad námi. Nelze ji oddělit od praxe, od toho, co se očekává od nás a naší víry. Modlíme se za lásku, protože naše víra nás učí milovat. Modlíme se za spravedlnost, protože nás naše víra učí hájit a usilovat o spravedlnost. Modlíme se i za své nepřátele, aby se jim dařilo, protože nás naše víra učí přejícnost. Modlitba není jen o děkování a přimlouvání se, ale je také o prožívání své víry. A prožívání víry má hluboký význam. A když říkáme, že věříme, to není to samé, jako když říkáme například, že věříme alternativní medicíně, věříme, že slon přináší štěstí, věříme v existenci mimozemšťanů, věříme v ekonomický zázrak apod. Není víra jako víra. Nestačí tvrdit, že věříme v Boha, že existuje, musíme také prožívat jeho lásku a jeho přítomnost v nás a ve světě.

     Víra znamená důvěru, a je to důvěra ve vztahu k Bohu s dopadem na naše životy. Z toho vyplývá, že modlitba je důvěrným promlouváním s Bohem, kterému svěřujeme své životy, viny, úzkosti, trápení, ale také radost, zdar a obdiv ke kráse stvoření. Víme, že nás Bůh má rád a doprovází, přesto se modlíme, aby s námi byl, a aby nám pomáhal. Jak často slyšíme od svých dětí, že nás mají rádi? A sami jim to říkáme opakovaně. Máme toho dost? Ne. Říkejme si to pořád.

     S modlitbou je to stejně. Nikdy ji nemáme dost, i když věříme, že Bůh o nás ví. Modleme se vytrvale. Modlitba je sdílením, svěřujeme se Bohu, sdělujeme mu, co máme na srdci. A on nás ujišťuje, že je s námi neustále. V modlitbě dáváme najevo, že vnímáme Boží blízkost. Proto součástí modlitby je i díkůvzdání a chvála. Připomínáme si neustále Boží milost a milosrdenství, které nás doprovází. Připomínáme si, že jsme pořád v dobrých Božích rukou. Bůh nás zve, abychom rozpoznali dobro v jeho stvoření, a abychom objevili dobro i v nás lidech. Modlitba je kyslíkem pro naše životy víry. V modlitbě nemluvíme jenom my k Bohu, ale také Bůh k nám.

     Pavel prosí také o modlitby za evangelium, “aby Bůh otevřel dveře našemu slovu…” Můžeme zase klást otázku, za co se můžeme vlastně modlit, a co můžeme očekávat? Modlit se je dobré, ale co znamená odpověď na modlitbu? Jak vnímáme Boží odpověď? Najdeme mnoho příkladů, kdy si myslíme, že Bůh na modlitby neodpovídá, neslyší je. Bůh slyší modlitby oběti válek a násilí? Slyší volání lidí, kteří přišli o někoho blízkého? Slyší volání žáků a studentů, když nezvládají zkoušky ve škole? Není hluchý?

V evangeliu čteme, že nám Bůh dá, oč žádáme. Měli bychom Boha obtěžovat, aby nás vyslyšel? Nebo se modlíme nesprávně? Můžeme si to myslet. Ale jsou tady jiné biblické texty, které nás mohou napomínat. Slyšeli jsme, jak se Elijáš posmíval baalovým prorokům: „Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!“

     Jestli věříme, že náš Bůh není jako Baal, pak věříme, že nás slyší. Ba On ví, oč žádáme, dříve než se modlíme. Ale navzdory tomu, co si o Bohu myslíme a říkáme, náš Bůh není jako lidský absolutní monarcha, který soustřeďuje u sebe veškerou moc a nárokuje si veškeré právo na život a smrt. Náš Bůh je ten ukřižovaný. Jak zdůrazňuje Pavel ve své epištole do Korintu: “Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Krista, a to Krista ukřižovaného.” Nekonečná moc našeho Boha není taková, o které sníme, že bychom měli, a kterou přirovnáváme k moci lidského vladaře. Nebeská armáda nevyhrožuje násilím ani okupací. Bůh vládne láskou. Jeho moc je moc lásky, a paradoxně i lásky k nepřátelům.

     Skutečná moc není taková, která vládne násilím, a vyvolává v lidech strach a děs. Skutečná moc podmaňuje lidi láskou. Proto Bůh chce mít svoje místo v lidských srdcích. Mnozí vládnou tak, že zastrašují lidi, berou jim svobodu, nutí je předstírat, že své pány mají rádi, že jsou pro ně vším. Takoví lidé ve skutečnosti žijí ve strachu, trpí. Nevěří si, jsou obklopení strážci. Jejich naděje je právě Bůh a jeho vláda lásky a spravedlnosti.

     Bůh nám ukazuje život i svět jinak. U něho se díváme na věci z jiného úhlu. Když se nám zdá, že všechno je ve slepé uličce, ukazuje nám novou cestu. Když se nám zdá, že se vším je konec, ukazuje nám nový začátek. Ti, kdo skládali naději v Ježíši, mysleli si, že s jeho smrtí všechno končí,  a hle, Ježíš byl vzkříšen a žije.

     Bůh slyší naše modlitby, ale jeho odpovědi neodpovídají našim představám. Proto i my voláme někdy zoufale jako kdysi Ježíš: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” Ptáme se, Bože, kde jsi, slyšíš nás, vnímáš naše potřeby a naše zoufalství? Ano, slyší. Ovšem slyšíme my jeho odpověď? Slyšíme, když nás nabádá k lásce? K pokoře?

     Věřím, že láska hory přenáší. Věřím, že láska koná zázraky, že může změnit smrt v život. Ale nevěřím v kouzelného boha, který udělá cokoliv jen proto, že to lidé chtějí. Nevěřím v boha, který jediným mávnutím udělá, aby tento svět byl lepším domovem. Ale věřím v Boha, který nás, mě, tebe, sestro, bratře, může poslat, abychom zvěstovali evangelium, abychom žili evangeliem. Říkáme-li, že Bůh chce změnit náš svět, znamená to, že chce změnit lidi. Chceme-li změnit svět, změňme lidi zvěstováním evangelia. Změňme sebe. A v tom je první úskalí. Kolik z nás se modlíme, aby nás Bůh změnil? Jsme schopní a ochotní říct “Bože, změň mě, dej mi více lásky, a porozumění”? Málo kdy jsme ochotní reflektovat sebe. Myslíme si zpravidla, že problém je vždy v druhých. Kdyby se všichni kolem mě změnili, svět by byl rázem lepší, protože já jsem už proměněn. Takto uvažují lidé a tímto činí svět horším.

     Bůh chce mít místo v srdci každého z nás. Když Ho posílám k druhým, už Ho mám já sám? Pouštím Ho do svého srdce? Když se modlím za druhé a za jejich uzdravení, modlím se i za sebe? Jsem já sám uzdraven?

     Pavel mluví jasně o tom, že se máme modlit vytrvale. V modlitbě mluvíme k Bohu a zároveň reflektujeme sebe. Máme se modlit i za slovo a za zvěstování Kristova tajemství. V této souvislosti Pavel říká také, abychom jednali moudře ve styku s okolním světem. Bůh působí na nás, chce nás změnit. A skrze nás chce změnit i svět kolem nás. Máme se modlit a konat. Pokud se modlíme a nekonáme, děláme z Boha laciného kouzelníka. Naším heslem budiž ora et labora - modli se a pracuj!

     Amen.