Kladno 22. 4. 2018   Vytrvalost

Čtení: 1. Královská 19, 1-12

Text: 2. Korintským 4, 16-18
 Proto nepolevujeme, ale ačkoli ten náš vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje.  Vždyť naše nynější lehké soužení nám působí nesmírně veliké břemeno věčné slávy, když se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není; neboť to, co je vidět, je dočasné, ale to, co není vidět, je věčné.

Zamyšlení:     

     Milí sourozenci v Kristu, jak vám je tuto nedělní ráno? Jste unavení? Nebo je vám dobře? Po náročném pracovním týdnu, a k tomu přidáte sobotní práci na zahradě, je pocit únavy pochopitelný. Ale kéž je naše únava jen tělesná. Říká se, že tělesná únava je mnohem snesitelnější, než když člověk má unavenou duši z různých životních trablů. Z tělesné únavy se člověk zotaví, odpočine si, nají se, napije se a může dál fungovat. Ale odstranit únavu duše, nebo překonat problémy, které je vyvolávají, není snadné. Unavená duše člověka zasahuje hlouběji a dokáže ho i paralyzovat tak, že člověk není schopen podávat optimální pracovní výkon. Co takovou únavu vyvolává? Zklamání z různých situací života, v lásce, ve vztazích, nezdar v práci, vleklé zdravotní potíže, starosti v rodině atd. Jsou to věci, které člověku berou sílu a snižují radost ze života.

     To je téma, které nám dnes nabízí apoštol Pavel. Z jeho slov je jasné, že ho něco trápí. Něco trápí jeho tělo i duši, ale on se tomu brání. Nechce tomu podlehnout. Víme o něm, že je zakladatelem mnoha křesťanských sborů na mnoha místech římské říše. Kvůli jeho misijnímu působení a svědectví o Kristovi byl často pronásledován, byl kamenován téměř k smrti. Na druhé straně byl také silně kritizován svými nástupci. Pavel byl svědkem toho, jak jeho dílo je znevážené a jeho vlastní poslání zpochybněno.

     Umíme si představit, jak to muselo být pro něho náročné, když se tolik namáhal, riskoval i vlastní život, aby šířil evangelium mezi pohany, a najednou někdo znevažuje jeho práci. Ničí, co zbudoval. To je nepříjemné, vyčerpávající a odrazující. To je utrpení navíc, které se přidává k tomu, čím už prošel.

     Znáte to, když něco musíte dělat pořád dokola. Uděláte par kroků a vrací vás to zpět a musíte opakovaně začínat od nuly. Je to odrazující. Stává se to studentům ve škole s řešením nějakých úkolů, když vzorec nevede k správnému výsledku, stává se to, když něco opravujete, snažíte se, a ono nic, pořád se to rozbíjí. Ve vztazích to samé, řešíte nějaké nedorozumění, myslíte si, že jste si to dost vyříkali a ono nic, problém setrvává a máte pocit, že se točíte na místě nebo jdete od pěti k nule. Stává se to v partnerství i v rodině. Děje se to i se zdravím. Berete léky, očekáváte zlepšení, a doktor vám hlásí, nebo sami cítíte, že potíže nezmizely. Jste z toho vyčerpaní a frustrovaní.

     To vyčerpání a únava vedou k rezignaci. Máme chuť se na všechno vykašlat. Najednou mizí chuť na všechno, i na to, co nám jde, co nám nedělá problémy. Někdy máme chuť utéct ode všeho a uzavřít se do sebe. Nic nechceme vědět, nic nechceme slyšet, nic nechceme dělat. Cítíme se zničení. Nemáme chuť na nic. Tomu se říká totální rezignace.

Pavel, i když mluví o věcech, které ho unavují a vyčerpávají, nechce tomu podlehnout, nechce rezignovat. Zdá se, že má sílu vytrvat a bojovat dál. Jak to dělá? Odkud bere tu sílu? Má nějaké tajemství? Čerpá z toho, že je výjimečným bojovníkem?

Hnacím motorem pro Pavla a zdrojem jeho naděje bylo poselství o vzkříšeném Kristovi. To ho hnalo kupředu, když cítil vyčerpání a měl chuť rezignovat. Uvědomoval si, že jeho poslání má smysl, a že stojí za to jít dál, i když mu to někteří neusnadňují. Poselství, že Kristus vítězí, ho vždy postavilo na nohy.

     Je povzbuzující sledovat, jak žijí lidé, kteří jsou životem různě zkoušení, bojují s nepřízní osudu, jsou sužování nemocemi, různými hendikepy, všelijakými nezdary, přesto se nevzdávají, nerezignují, žijí nadějí. Váží si každého dne života a děkují Bohu za to. Někdy platí, že čím větší naléhavost, tím větší naděje, i když my bychom řekli logicky, že tím větší zoufalství.

     Pavel nebyl zrovna nejmladší, ale pořád mluvil o věčnosti. Na všechno se díval z pohledu věčnosti. Ne že by utíkal ze současnosti do budoucnosti. Myšlenkami na věčnost si dával odvahu. Věřil, že nic z toho, co prožíval, pronásledování, uvěznění, mučení, ano, ani smrt, nemá v jeho životě poslední a rozhodující slovo. Po vítězství Krista na kříži se Pavel nebojí, co mu může udělat člověk. Nehodlá ustoupit, nechce se vzdát poslání, ani ze strachu před svými pronásledovateli, ani z frustrace před těmi, kteří mu jeho práci narušují. Smysl života v přítomnosti vidí v tom, co ho čeká v budoucnosti. Ježíš zvítězil a je živý včera, dnes a navěky. Jedině on bude mít poslední slovo i hodnocení. Proto Pavel překonal strach z těch, kteří mu usilovali o život, překonal frustraci z těch, kteří sabotovali jeho práci. Nenechal se odradit v šíření evangelia.

     Byl ze všeho unavený, ale měl zdroj, z něhož čerpal sílu. Naděje samozřejmě neléčí únavu ani nemoci, ale dodává člověku sílu. Únava sama je dobrá věc, je varováním, zvlášť v dnešní době, kdy někteří litují času stráveného v posteli spaním a nejradši by fungovali čtyři a dvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Únava říká “pozor, zastav se na chvíli a přemýšlej o smyslu všeho, co děláš. Stojí to za to? Nešlo by to jinak? Nemohl bys věnovat svůj čas něčemu smysluplnějšímu?” Pavel udělal inventuru, došel k závěru, že to, co dělá, šíření evangelia, má smysl.

     Jak trávíme my svůj čas, sestry a bratři? Čemu se v životě věnujeme nejvíc? Z čeho se unavujeme nejvíc, a říkáme, že to stojí za to? Někdy se mi zdá, že žijeme tak, že zastavit se a přemýšlet nad smyslem toho, co děláme, je ztrátou času. Lidé ztrácejí schopnost reflektovat, hodnotit a případně přehodnotit své priority. Když čteme o někom, že přehodnotil životní priority, většinou je to někdo, kdo zažil něco otřesného a utekl, jak se říká, hrobníkovi z lopaty. Většina lidí až po takové zkušenosti začne přemýšlet, proč vlastně žije tak, jak žije. Uvědomuje si pomíjivost toho, v čem žije a začíná hledat hlubší smysl života.

Pro Pavla smyslem jeho života je Kristus. Ale v Bibli najdeme příběhy lidí, kteří sloužili Bohu, ale v dané chvíli měli všeho dost, život pro ně ztratil smysl, ztratili naději a přáli si umřít. Např. Eliáš, jak jsme slyšeli z prvního čtení. Široko daleko byl jediným přeživším prorokem. Ostatní byli zabití, a když totéž hrozilo jemu, utekl před Jezábelem a ze zoufalství si přál umřít. Ovšem žádná sebevražda, jako správný prorok prosil Boha, aby si vzal jeho život. To znamená, že i pro něho je Hospodin jeho nadějí a útěchou. Bůh mu poslal anděla, který mu nabízel jídlo, pití a odpočinek, aby se vzchopil.

     Ano, milí přátelé, se svými problémy a trably utíkejme k Bohu, svěřujme se Bohu, a bližním, samozřejmě. Hlavně se neuzavírejme do sebe. Hledejme oporu u Boha, a skrze něj i u duchovních a bližních, které nám na cestu posílá sám Bůh.

     Když se nám stane, že jsme zoufalí a ve slepé uličce, vzpomeňme si, že Bůh nás chce obnovit, chce nám dodat sílu, abychom mohli kráčet dál a bojovat s úskalími života, s nemocemi, s nepříznivým osudem. Bůh je na naší straně, je s námi, jeho andělé nás obklopují, podepírají a dotlačí k cíli.
    Amen.