Kladno, 29. 10. 2017 Výročí reformace

Čtení: Efezským 2, 1 - 9

Text: Matouš 10, 26 – 33

"Proto se jich nebojte, neboť není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, mluvte na světle, a co slyšíte šeptat do ucha, kažte na střechách. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, ale raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Copak se neprodávají dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Vám jsou ale spočítány i všechny vlasy na hlavě! Proto se nebojte. Jste dražší než mnoho vrabců."
Kdokoli mne tedy vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem, který je v nebesích. Kdo by mne ale před lidmi zapřel, toho i já zapřu před svým Otcem, který je v nebesích.

Děkovná modlitba:

Pochválen buď, Hospodine, jsi tvůrcem naší spásy a zdrojem naší důstojnosti. Prokazuješ laskavost hříšníkům, probouzíš v nás víru i lásku. Jsi k nám shovívavý, když nepoznáváme, jak působíš v naších životech. Jsme zaslepení, a tvoje slovo nám přináší světlo a otevírá nám oči. Děkujeme za Ježíše Krista a za jeho evangelium. Děkujeme za všechny, kteří bojovali a bojují za evangelium, aby bylo kázáno čistě, pravdivě a celému stvoření. “Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost.” Amen

Zamyšlení:

Tak, milí přátelé, ještě dva dny a bude to přesně pět set let od památného dne, kdy tehdy ještě katolický kněz Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí v německém Wittenbergu. Tímto spustil tzv. světovou reformaci. Ve skutečnosti to hlavní, co se stalo, a co svět více vnímá, není reformace, nýbrž rozdělení křesťanství, lépe řečeno rozdělení křesťanů. Rozbila se jednota. Jedna část odmítla reformaci, druhá odešla, zreformovala, ale také zdeformovala. Jeden z dokladů této deformace je méně přehledná rozmanitost protestantských církví.

To se vytýká protestantismu. Ale v době, kdy se církev zmítala v krizi křesťanské identity a odmítala změny, odchod její nemalé části byl nevyhnutelný. Reformace přinesla nový vítr do tehdejší Evropy a do církve. Zvedly se hlasy, které chtěly změnit svět ve jménu Boha, ve jménu Ježíše Krista.

Když se vrátíme zpátky v čase a dostaneme se do Izraele v době Ježíše, zjistíme, že tehdy situace nebyla záviděníhodná. Země byla pod vládou římské moci. Skoro veškerý majetek země byl v rukou několika jedinců. Prostí lidé byli zatížení daněmi, aby mocná říše mohla financovat své válečné tažení. Církevní představitelé byli zkorumpovaní a měli zvrácený a pokřivený vztah s Bohem.

Právě do této situace se Ježíš nechává slyšet jako hlas Boží. Hlásá slovo, kterým chce usmířit člověka s Bohem a také osvobozuje každého od jakéhokoliv odcizení, osobního, společenského a především náboženského. Ježíš přišel člověka obnovit, rehabilitovat ho, uzdravit jeho tělo a duši. To je součástí Božího spásného díla. Z toho vychází poslání dvanácti učedníků, jak o něm Matouš vydává svědectví v textu, který jsme četli. Je to těžké poslání, žádná procházka růžovou zahradou. Ježíš slibuje, že sám, bude své učedníky střežit, bude s nimi, až budou pronásledování a mučeni. A vzpomene na něj před svým Otcem v nebi.

Dějiny nás Bohužel přesvědčily, že věřit a svědčit o Bohu může vyvolat nenávist, utrpení a násilí a že člověk může umřít pro svoje přesvědčení. Bohužel, ale také bohudíky, že v dějinách máme lidi, kteří prokázali odvahu a sílu, kterou víra v Boha přináší. Mistr Jan Hus, černošský Američan Martin Luther King, je jen malý příklad lidí, kteří zemřeli kvůli svému přesvědčení a kvůli násilí tohoto světa. A mysleme na mnoho anonymních mučedníků, kteří byli umučení jen proto, že milosrdně pomáhali pronásledovaným a soucitně je ukrývali například v době druhé světové války. Tito lidé se postavili lidskému odcizení, zhoubnému zlu.

Dějiny ukázaly, že není vždy snadné věřit, zvěstovat evangelium a jít proti proudu a zvyklostem lidí, kteří milují svoji pohodu a jednoduchou pravdu. Dráždí to mocné, podněcuje násilí. Jak jistě víme, násilí bylo vždy přítomné ve všech společnostech a ve všech generacích. Dokáže být všudypřítomné. Existují lidé, kteří mají tendenci všechno řešit slepě, případně násilím. Je to popírání evangelia o pokoji a lásce.

Nést evangelium celému stvoření, nalévat ho do srdcí lidí bylo posláním dvanácti apoštolů, je to i naším posláním dnes. To slovo nás učí žít a nechat žít, přijímat druhé jako sobě rovné. Je to rovnocennost v lásce navzdory rozdílům. Evangelium má ozdravnou a osvobozující moc.

Mnoho křesťanů trpělo a zemřelo, protože smýšlelo jinak. Mnozí katoličtí a protestantští věřící si ublížili navzájem, protože byli přesvědčeni o své pravdě a byli neústupní. Nacisté a protestantští běloši ve Spojených státech se dopouštěli násilí ve jménu náboženství. Dva tisíce roků od vysílání dvanácti učedníků a pět set let od vystoupení Matina Luthera se naše poslání nemění. Nemáme jiné poslání než to, abychom vystupovali proti zlu, které se projevuje násilím ve všech jeho podobách, násilí slovní i fyzické, násilí proti ženám, dětem a chudým, násilí proti zvířatům a Božímu stvoření. Násilí je proti evangeliu a otupuje myšlení.

Často dochází k tomu, že když se někdo stane terčem verbálního útoku, nenalézá slova, není schopen na to reagovat. Cítí se být znemožněn. Tímto se i verbální násilí stává ničivou zbraní. A když se to stává opakovaně např. v rodinách, říká se tomu psychické týrání. Oběti takového násilí se neumějí adekvátně bránit, ztrácejí kontrolu nad situací a schopnost normálně uvažovat a reagovat na dění kolem.

Čtěme Písmo, naslouchejme Božímu slovu, které nás nabádá, abychom nedávali prostor žádnému násilí. Ježíš nebojoval proti násilí násilím. Bojoval slovem, a nakonec i obětí lásky. Bojujme po vzoru Ježíše svědectvím evangelia, které v mnoha ohledech nabádá k vytrvalosti navzdory tomu, že se nám evangelium jeví jako méně schůdná cesta k řešení zla a násilí. Jsou věci, které nikdo a nic nemůže jen tak zastavit. Platí to o lásce, nemůžeme ji umlčet. Platí to i o Boží milosti. Nemůžeme bránit její působení. Vždy se projeví a vítězí nade vším lidským.

Jak píše apoštol Pavel, cituji: Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8, 37 - 39) Toto je striktní biblický pohled. Ve světě se někdy zdá naopak, že se láska a násilí doplňují. Někdo dělí lidi na milované a nenáviděné, a v zájmu a ve jménu těch milovaných páchá násilí na nenáviděných.

K ještě komplikovanější interakci lásky a násilí dochází v rodinách, kde se páchá násilí na blízkých. Během genocidy Tutsiů ve Rwandě jeden strýc zavraždil několik vlastních synovců. Stejně komplikované to bývá v partnerském vztahu, jehož předpoklad je láska, přesto jeden druhého týrá. Jak tomu máme rozumět?

Poreformační doba i současnost ukazuje, že se násilí páchá také ve jménu náboženství. Sigmund Freud kdysi pronesl, že každé náboženství je náboženstvím lásky ke všemu, co k němu patří a každé náboženství je náchylné k netoleranci a násilí ke všemu, co k němu nepatří.

Neměli bychom dát za pravdu tomu, co se píše v knize zjevení? “A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.” (Zj 12, 7 - 10)

Zdalipak svět a lidstvo nejsou bojištěm ďábla? S Božím svolením? Co s tím můžeme dělat? Trvale nabádat k důvěře v Boha a k odmítání strachu. Přítomnost Boha v našem světě a jeho slovo ztělesněné v Ježíši Kristu nás vždy ujišťují: nebojte se. Boží sliby pro nás jsou podepsané láskou v barvách Ježíšovy krve. Ty sliby překračují délku našeho života, jsme jimi poznamenaní. Je to projev naší víry.

V duchu reformace, která zdůrazňuje obecné kněžství se všichni stáváme šiřiteli dobré zprávy, evangelia. Jsme svědky a hlasateli dobré zprávy. Nemusí se to dít jen tím, že všichni budeme mluvit z kazatelny. Více se toho děje tam, kde žijeme a kde trávíme více času s příbuznými, s přáteli, se spolupracovníky, i tam kde se nahodile míjíme s různými lidmi rozmanitých projevů. Tam, kde můžeme prokázat svoji otevřenost, toleranci a respekt ke každému člověku jako k Božímu stvoření.

Naše církev ve svém programu “semper reformandum” - trvale se reformující chce respektovat každé Boží stvoření, otevírá své dveře každému, kdo hledá přijetí a pochopení. A to je poselství, které bychom uměli šířit všichni, jako Kristovi učedníci.

Máme fobii ke všelijakým fóbiím ubližujícím Božímu stvoření, ale nemáme problémy uznat různé nenásilné projevy i menšin, které nežádají víc než jen prostor, aby mohli svobodně žít a cítit se přijatí. Chtějí pokojně žít se svojí jinakostí. Nemůžeme nikomu upírat Boží milost, kterou jsme si sami nezasloužili.

Zveme každého k Pánu Ježíšovi, který vzkazuje: “Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.” (Mt 11, 28)

Sola gratia, sola fide, sola scriptura - pouhou milostí, pouhou vírou, pouhým Písmem. To jsou pilíře protestantismu. Všichni jsme si před Bohem rovní, nikdo nespasí sebe svými skutky, ale každý je spasen pouhou milostí skrze víru v Ježíše Krista, jak nás učí Písmo, které je jediným zdrojem pravdy. To neznamená, že neuznáváme, že někteří prožívají evangelium hlouběji a jiní je šíří horlivěji, až doplácejí i životem za svoji horlivost. Přesto pro ně i pro nás jediný vykupitel je Ježíš Kristus. On je jediná hlava církve a jediný prostředník mezi námi a Bohem Otcem. Jiného pána a jiného otce nemáme. Amen

Přímluvy:

Pane Bože, dej nám odvahu bojovat za pravdu a šířit ji. Dej nám sílu milovat evangelium a žít podle něho. Dej nám hojnost lásky ke všem lidem kolem nás, ať děláme tvému jménu čest.

Pane Ježíši, tys žil v tomto světě a znáš úskalí života, pomoz nám, abychom nemarnili svůj čas pomíjivými věcmi. Pomoz nám, abychom neznevážili stvoření. Tys za nás trpěl, dej, ať umíme doprovázet ty, kteří trpí, ať umíme potěšit všechny, kteří ztrácejí naději. Dej nám pravé poznání, abychom se nebáli tichosti tvé nepřítomnosti, dej nám sílu, abychom se nebáli požadavků tvého zákona.

Duchu svatý, uč nás být pokornými. Dej nám moudrost a vytrvalost, abychom byli horlivými zastánci pravdy evangelia. Rozhojni v nás svoji lásku a dar sdílení.  Tiché prosby… Amen

Požehnání:

Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. (Iz 43, 1 - 3a)