Kladno, 8. 10. 2017 Křestní
Čtení:
1. Mojžíšova 12, 1 - 9
Text:
1. Mojžíšova 12, 1 – 4
Nebo
byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu
otce svého do země, kterouž ukáži tobě. A učiním tě v národ veliký, a
požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. Požehnám také
dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány
budou v tobě všecky čeledi země. I vyšel Abram, tak jakž mu byl mluvil
Hospodin, a šel s ním Lot. (Byl pak Abram v sedmdesáti pěti letech, když vyšel
z Cháran.)
Zamyšlení:
Abraham,
původně podle našeho dnešního textu Abram, pro Židy Avraham, arabsky Ibráhim,
znamená vznešený otec, nebo otec množství. A je nás opravdu hodně, kdo se
hlásíme k odkazu tohoto vznešeného člověka. A dnes můžeme říct, že se
k onomu bezpočtu potomků Abrahamových přidává symbolicky i dítě Maria A.
M., které dnes rodiče přivedli ke křtu.
Co to znamená být potomkem Abrahamovým? Jaký je jeho odkaz? Co dělá
z Abrama Abrahama? Jak se to vezme. Islám odvozuje od svého Ibráhima a našeho
Abrahama např. mnohoženství, jako kdyby mu chtěli napomáhat, aby se stal
skutečně otcem velkého množství potomků. Samozřejmě - aby se vznešený
otec stal skutečným otcem množství, je třeba, aby i jeho potomci plodily
další a další potomky. Podobně to mají sektáři amerického původu
mormon, že plodí Abrahamovi i biologické potomky. I takto se dá
interpretovat odkaz Abrahama.
Židé mají Avrahama za mimořádně poslušného člověka, který
naslouchal Bohu. Svoji poslušnost dotáhl tak daleko, že byl ochoten Bohu obětovat
na oltáři svého dědice Izáka. Avraham by svému Bohu prostě nic neupřel.
On je jednotícím prvkem tří hlavních světových náboženství.
Pro nás je Abraham
praotcem víry. Jeho potomci jsou všichni, kdo se hlásí k jeho odkazu, kdo se
přidávají do rodiny těch, kteří chtějí být Bohu poslušní. Právě
jsme křtem symbolicky předvedli, jak se Abraham skutečně rozmnožuje, jak získává
nové potomky. Abrahamovými potomky jsou všichni, kdo se hlásí k víře v
Boha, jsou to tedy děti víry, jinak řečeno duchovní děti.
Hlásit se k Abrahamovi
znamená věřit v Boha a být mu poslušný. A můžeme to říct i opačně. Věřit
v Boha znamená jít cestou Abrahamovou, to jest cestou naslouchání a poslušnosti,
cestou vděčnosti a důvěry.
Jeho příběh, jehož začátek
jsme četli, jasně znázorňuje, co to je poslušnost a vděčnost Bohu, a co
to je víra a důvěra v Boha. “I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své
země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu… A
Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.” Takhle vyrazil, poslušně
bez řeči a reptání, vyrazil odvážně bez zaváhání.
Abraham je průkopníkem užívání
sofistikovaného navigačního systému, který aktualizuje informace o tom kudy
dál za pochodu, nebo jak jsme my dnes zvyklí - za jízdy. Jenže my dříve,
než se vydáme na cestu, důkladně zkoumáme trasu. Zadáme do navigačního
zařízení cíl a to nám vypočítá vzdálenost a dobu trvání cesty. Můžeme
předem prozkoumat celou trasu na mapě, zjišťujeme, kde jsou překážky a
kudy je můžeme objíždět. Víme předem, aspoň přibližně, v kolik dorazíme.
GPS nám klidně ukáže i počet křižovatek a rozcestí.
To Abraham vyrazil dříve,
než mu Bůh řekl, kde je cíl jeho cesty. Nevěděl, jak dlouho půjde a kdy
dojde. Nevěděl ani to, kolik ho na cestě čeká překážek. Nedostal příkaz
typu “jdi tam a tam”, nýbrž vyjdi, “odejdi ze své země, ze svého rodiště
a z domu svého otce.” Položme Bohu otázku za Abrahama: “Bože, odcházím,
kam mám jít?” Jaká je odpověď? Prostá, jednoduchá, stručná: “do země,
kterou ti ukážu”. Jak bychom na takovou instrukci reagovali? Už vidím, jak
se moje dcera chytá demonstrativně za hlavu, když má dojem, že její otec
řekl něco, co nedává smysl. Jak mám jít, když nevím kam? To jakože mám
chodit sem tam, křížem krážem, dokud se netrefím, pak mi řekneš stop, to
je ono?
Bylo třeba několik tisíc
let, než chytré hlavy vynalezly něco, co nám konečně umožňuje lépe
pochopit, jak to tenkrát s tím Abrahamem bylo. On nedostal do ruky žádnou
mapu, žádný itinerář. Ale jak se stalo, že došel do cíle? Je to
jednoduché. Jak to děláme, když naťukneme adresu do své navigace, zvlášť
pak z místa, kde jsme se ocitli v životě poprvé a nevíme kudy dál?
Nastartujeme auto, ale nevyrazíme hned, čekáme, až se objeví na displeji
navigace šipka a uslyšíme hlas oznamující, zda máme jít rovně, doleva,
nebo doprava. A na každém rozcestí slyšíme nové instrukce.
Takhle to bylo s
Abrahamem. Připravil si všechno na cestu, stál v pozoru on a jeho doprovod a
začal naslouchat Božímu navigačnímu hlasu, který mu říkal, kudy má kráčet.
Na každém rozcestí uslyšel nalevo, napravo, nebo rovně. A jak to bývá s námi
lidmi, když něco přeslechneme, nebo začneme pochybovat o schopnosti naší
navigace, i Abraham mohl slyšet námi známou hlášku z našich navigací:
“až to bude možné, otočte se do protisměru”. Ale jedno nemohl Abram od
Boha uslyšet, co mi často slýcháme, když z omylů nebo z tvrdohlavosti nutíme
navigaci, aby se nám přizpůsobila: “přepočítávám”.
Toto Abram nemohl od Boha
slyšet, protože Bůh nepřepočítává. Jasně věděl, kudy chce svého
oddaného služebníka vést. Pomáhal mu překonávat překážky, ale
alternativní trasa u Boha neexistuje. Žádné přepočítávání nebo přizpůsobení
se navigovanému.
Cesta do neznáma, čili
cesta víry, je jedinečná. Může být plná překážek, může vést přes
moře a kopce, ale nelze ji obejít. Bůh pomůže svému lidu plout na moři a
vyrovnávat se s bouřkami, pomůže překonávat hory, stoupat a klesat, ale
nepomůže mu při jeho odbočkách. Když někdo zabloudí, existuje jenom
jedna možnost, uslyší výzvu, aby se otočil do protisměru. Aby šel zpátky
na místo, kde ztratil správný směr. Bůh jde za člověkem tam, kde se ztrácí,
ale ne proto, aby s ním šel dál tou špatnou cestou, ale proto, aby ho zval a
vzal zpět. Když budeme někde podvádět a Bůh přijde za námi, nezačne s námi
podvádět, ale bude nás od podvádění odrazovat. To je jenom malá ilustrace
toho, co je na cestě víry bloudění.
Jsme potomky Abrahamovými
ne pokrevně, ale duchovně. Jsme dědici jeho odkazu poslušnosti Bohu. Odkazu
víry.
Když přivádíme své dítě
ke křtu, tak jak to činíte, milá Anno, milý Johne, je to závazek a slib,
že chcete svému dítěti předat tento odkaz. Chcete, aby Maria A. M. byla požehnaná
Bohem, aby byla poslušná Bohu.
Být poslušný Bohu, jít
cestou, kterou nám ukazuje, znamená žít v lásce a nebýt sobecký, žít v
úctě k životu a životnímu prostředí a nebýt marnotratný. Znamená to umět
žít v míru s ostatními, umět žít ve vzájemnosti a umět přát druhým.
Tomu všemu napomáhá Bůh svým požehnáním.
Ono to, milí přátelé,
zní jako dogmatika. To je i není dogmatika. Je to dogmatika, protože to zní
silně jako nějaká propracovaná doktrína. Není to dogmatika, protože tato
doktrína je ze života. Je to přirozená cesta, kterou můžeme přijmout. Je
to vznešená cesta tak, jak může být vznešená láska. Ano, láska je hlavním
obsahem této doktríny. I když mluvíme o Abramovi, který odešel ze svého
rodiště, jeho putování je velkou metaforou lásky a víry. Amen
Požehnání:
Tvoje milosrdenství buď,
Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme! (Žalm 33, 22)