Kladno, 8. 10. 2017 Křestní

 

Čtení: 1. Mojžíšova 12, 1 - 9

 

Text: 1. Mojžíšova 12, 1 – 4

Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě. A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všecky čeledi země. I vyšel Abram, tak jakž mu byl mluvil Hospodin, a šel s ním Lot. (Byl pak Abram v sedmdesáti pěti letech, když vyšel z Cháran.)

 

Zamyšlení:

            Abraham, původně podle našeho dnešního textu Abram, pro Židy Avraham, arabsky Ibráhim, znamená vznešený otec, nebo otec množství. A je nás opravdu hodně, kdo se hlásíme k odkazu tohoto vznešeného člověka. A dnes můžeme říct, že se k onomu bezpočtu potomků Abrahamových přidává symbolicky i dítě Maria A. M., které dnes rodiče přivedli ke křtu.

            Co to znamená být potomkem Abrahamovým? Jaký je jeho odkaz? Co dělá z Abrama Abrahama? Jak se to vezme. Islám odvozuje od svého Ibráhima a našeho Abrahama např. mnohoženství, jako kdyby mu chtěli napomáhat, aby se stal skutečně otcem velkého množství potomků. Samozřejmě - aby se vznešený otec stal skutečným otcem množství, je třeba, aby i jeho potomci plodily další a další potomky. Podobně to mají sektáři amerického původu mormon, že plodí Abrahamovi i biologické potomky. I takto se dá interpretovat odkaz Abrahama.

            Židé mají Avrahama za mimořádně poslušného člověka, který naslouchal Bohu. Svoji poslušnost dotáhl tak daleko, že byl ochoten Bohu obětovat na oltáři svého dědice Izáka. Avraham by svému Bohu prostě nic neupřel. On je jednotícím prvkem tří hlavních světových náboženství.

Pro nás je Abraham praotcem víry. Jeho potomci jsou všichni, kdo se hlásí k jeho odkazu, kdo se přidávají do rodiny těch, kteří chtějí být Bohu poslušní. Právě jsme křtem symbolicky předvedli, jak se Abraham skutečně rozmnožuje, jak získává nové potomky. Abrahamovými potomky jsou všichni, kdo se hlásí k víře v Boha, jsou to tedy děti víry, jinak řečeno duchovní děti.

Hlásit se k Abrahamovi znamená věřit v Boha a být mu poslušný. A můžeme to říct i opačně. Věřit v Boha znamená jít cestou Abrahamovou, to jest cestou naslouchání a poslušnosti, cestou vděčnosti a důvěry.

Jeho příběh, jehož začátek jsme četli, jasně znázorňuje, co to je poslušnost a vděčnost Bohu, a co to je víra a důvěra v Boha. “I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu… A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.” Takhle vyrazil, poslušně bez řeči a reptání, vyrazil odvážně bez zaváhání.

Abraham je průkopníkem užívání sofistikovaného navigačního systému, který aktualizuje informace o tom kudy dál za pochodu, nebo jak jsme my dnes zvyklí - za jízdy. Jenže my dříve, než se vydáme na cestu, důkladně zkoumáme trasu. Zadáme do navigačního zařízení cíl a to nám vypočítá vzdálenost a dobu trvání cesty. Můžeme předem prozkoumat celou trasu na mapě, zjišťujeme, kde jsou překážky a kudy je můžeme objíždět. Víme předem, aspoň přibližně, v kolik dorazíme. GPS nám klidně ukáže i počet křižovatek a rozcestí.

To Abraham vyrazil dříve, než mu Bůh řekl, kde je cíl jeho cesty. Nevěděl, jak dlouho půjde a kdy dojde. Nevěděl ani to, kolik ho na cestě čeká překážek. Nedostal příkaz typu “jdi tam a tam”, nýbrž vyjdi, “odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce.” Položme Bohu otázku za Abrahama: “Bože, odcházím, kam mám jít?” Jaká je odpověď? Prostá, jednoduchá, stručná: “do země, kterou ti ukážu”. Jak bychom na takovou instrukci reagovali? Už vidím, jak se moje dcera chytá demonstrativně za hlavu, když má dojem, že její otec řekl něco, co nedává smysl. Jak mám jít, když nevím kam? To jakože mám chodit sem tam, křížem krážem, dokud se netrefím, pak mi řekneš stop, to je ono?

Bylo třeba několik tisíc let, než chytré hlavy vynalezly něco, co nám konečně umožňuje lépe pochopit, jak to tenkrát s tím Abrahamem bylo. On nedostal do ruky žádnou mapu, žádný itinerář. Ale jak se stalo, že došel do cíle? Je to jednoduché. Jak to děláme, když naťukneme adresu do své navigace, zvlášť pak z místa, kde jsme se ocitli v životě poprvé a nevíme kudy dál? Nastartujeme auto, ale nevyrazíme hned, čekáme, až se objeví na displeji navigace šipka a uslyšíme hlas oznamující, zda máme jít rovně, doleva, nebo doprava. A na každém rozcestí slyšíme nové instrukce.

Takhle to bylo s Abrahamem. Připravil si všechno na cestu, stál v pozoru on a jeho doprovod a začal naslouchat Božímu navigačnímu hlasu, který mu říkal, kudy má kráčet. Na každém rozcestí uslyšel nalevo, napravo, nebo rovně. A jak to bývá s námi lidmi, když něco přeslechneme, nebo začneme pochybovat o schopnosti naší navigace, i Abraham mohl slyšet námi známou hlášku z našich navigací: “až to bude možné, otočte se do protisměru”. Ale jedno nemohl Abram od Boha uslyšet, co mi často slýcháme, když z omylů nebo z tvrdohlavosti nutíme navigaci, aby se nám přizpůsobila: “přepočítávám”.

Toto Abram nemohl od Boha slyšet, protože Bůh nepřepočítává. Jasně věděl, kudy chce svého oddaného služebníka vést. Pomáhal mu překonávat překážky, ale alternativní trasa u Boha neexistuje. Žádné přepočítávání nebo přizpůsobení se navigovanému. 

Cesta do neznáma, čili cesta víry, je jedinečná. Může být plná překážek, může vést přes moře a kopce, ale nelze ji obejít. Bůh pomůže svému lidu plout na moři a vyrovnávat se s bouřkami, pomůže překonávat hory, stoupat a klesat, ale nepomůže mu při jeho odbočkách. Když někdo zabloudí, existuje jenom jedna možnost, uslyší výzvu, aby se otočil do protisměru. Aby šel zpátky na místo, kde ztratil správný směr. Bůh jde za člověkem tam, kde se ztrácí, ale ne proto, aby s ním šel dál tou špatnou cestou, ale proto, aby ho zval a vzal zpět. Když budeme někde podvádět a Bůh přijde za námi, nezačne s námi podvádět, ale bude nás od podvádění odrazovat. To je jenom malá ilustrace toho, co je na cestě víry bloudění.

Jsme potomky Abrahamovými ne pokrevně, ale duchovně. Jsme dědici jeho odkazu poslušnosti Bohu. Odkazu víry.

Když přivádíme své dítě ke křtu, tak jak to činíte, milá Anno, milý Johne, je to závazek a slib, že chcete svému dítěti předat tento odkaz. Chcete, aby Maria A. M. byla požehnaná Bohem, aby byla poslušná Bohu.

Být poslušný Bohu, jít cestou, kterou nám ukazuje, znamená žít v lásce a nebýt sobecký, žít v úctě k životu a životnímu prostředí a nebýt marnotratný. Znamená to umět žít v míru s ostatními, umět žít ve vzájemnosti a umět přát druhým. Tomu všemu napomáhá Bůh svým požehnáním.

Ono to, milí přátelé, zní jako dogmatika. To je i není dogmatika. Je to dogmatika, protože to zní silně jako nějaká propracovaná doktrína. Není to dogmatika, protože tato doktrína je ze života. Je to přirozená cesta, kterou můžeme přijmout. Je to vznešená cesta tak, jak může být vznešená láska. Ano, láska je hlavním obsahem této doktríny. I když mluvíme o Abramovi, který odešel ze svého rodiště, jeho putování je velkou metaforou lásky a víry. Amen

 

Požehnání:

Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme! (Žalm 33, 22)