Kladno, 22. 1. 2017 Ekumenický týden - Narodit se z Ducha

Čtení: 2. Korintským 5, 14–21

Text: Jan 3, 1-8
Mezi farizeji pak byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Ten přišel k Ježíši v noci a řekl mu: "Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha, neboť nikdo nemůže dělat znamení, která děláš ty, není-li Bůh s ním." Ježíš mu odpověděl a řekl: "Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když je starý? Může snad vejít podruhé do lůna své matky a narodit se?" Ježíš odpověděl: "Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha."

Zamyšlení:

    Milé sestry, milí bratři, dnes máme osmý a závěrečný den týdne modliteb za jednotu křesťanů. Téma každého dne bylo z jednotlivých veršů z našeho prvního čtení. Nosné téma celého týdne je, že Kristova Láska nás nutí. Je to podle překladu Václava Bognera, katolického biblisty.

    Slovo nutí beru obecně s rezervou. Kde je svobodné rozhodování, když dělám věci, které musím dělat? Kde je moje vůle, když něco dělám z donucení? To jsou otázky, které mě napadly, hned jak jsem se seznámil s tímto tématem. Docházím k závěru, že nucení je v tomto případě nezbytnou vlastností lásky. Odpovídá to našim zkušenostem s láskou v mnoha jejich podobách. Láska vytváří v nás tlak, tlačí nás do něčeho, k činu, ke skutkům lásky. Jak říká ekumenický překlad, láska Kristova nás má ve své moci. Láska nás nemůže nutit k něčemu hroznému, co by ohrožovalo i naši svobodu ve víře. Je dobré, že nás tlačí láska. Lepší než kdyby nás do něčeho tlačila nenávist a sobeckost.

    Uvědomuji si, že Boží láska je nutnou podmínkou života. Bez Boží lásky bychom tady neseděli, nebyli bychom tady. Bez Boží lásky bychom neměli Krista jako zachránce. Člověk by byl beznadějným ztroskotancem z edenské zahrady. Naše naděje by byla jednou provždy mrtvá. Ale díky lásce, byla člověku hned po vyhození z ráje nabídnutá cesta zpět. A tak kráčíme krok za krokem zpátky do Otcova domu. I na té cestě nás tlačí kupředu Kristova láska.

    Staré pominulo, hle je tu nové. Časy se mění a mění se i věci, měníme se i my. Ne všechno, co je nové, je také dobré. Ne všechny změny, které můžeme ve svém životě provádět, jsou bohumilé. Ale když se necháme vést Kristovou láskou, můžeme si být jisti, že to nové, co přichází pod tíhou Kristovy lásky, je dobré a bohumilé. Kristus nás denně obnovuje, abychom byli pro Boha přijatelní.

    Být pro Boha přijatelní znamená umět žít v lásce, umět přijmout druhé, milovat bližního svého, a dokonce i své nepřátele. I to je něco nového, co jsme se učili od Krista, abychom nedělali rozdíly, abychom nedělili lidi na přijatelné a nepřijatelné.

    Jak bychom mohli být na sebe hrdí, že jsme Božími dětmi, kdybychom nedokázali jedni sedět vedle druhých? Kdyby katolíci nechtěli pustit evangelíky do chrámu Svatého Floriana? Jak by evangelium šířili evangelíci, kteří by nedokázali chválit Boha spolu s Husity? Jaký odkaz mistra Jana Husa by nám připomínali husité, kteří by si mysleli, že pravdu mají jenom oni? Jak falešná by byla radost z adventu, od adventistů, kteří by nedokázali podat ruku bratřím z církve bratrské? Jaký křest přijali baptisté a bratři z církve bratrské, kteří by odsuzovali jinakost jednoty bratrské? Jakou jednotu Kristova lidu by kázala Jednota bratrská, která by se uzavírala do sebe? Jakou obecnou církev by zvěstovali bratři katolíci, kteří by přehlíželi pravoslavné?

    Kristova láska nás nutí. Nutí nás naučit se žít vedle sebe a nepřehlížet se. Kristova láska nás nutí uznávat se navzájem jako sestry a bratry, kteří mají společného a milujícího prvorozence – Krista Pána, a společného Otce, Boha stvořitele.

    Jak chceme zvěstovat světu lásku Boží, když my tzv. Boží děti v lásce nežijeme? Když nejsme schopní se domluvit? Když se nesnášíme? Možná jste už zažili argumenty lidí, kteří jsou mimo jakékoliv církve. Zvěstujete jim Boží království a lásku, a oni vám řeknou, ať si nejdřív uděláte pořádek ve svých řadách: “Jakou lásku nám zvěstujete, když se vy, katolíci, pravoslavní a protestanti navzájem nesnášíte? Žijte sami v lásce, pak nám přijďte vykládat o lásce.”

    Milé sestry, milí bratři, z církve Adventistů sedmého dne, z církve baptistické, z církve bratrské, českobratrské, husitské, pravoslavné, římskokatolické, a ze všech denominací, které upřímně zvěstují Kristovo evangelium, Kristova láska nás nutí k jednotě, k otevřenosti vůči sobě. Jedině tak můžeme ospravedlnit svoji otevřenost vůči světu.

    Ale prosím vás, milí sourozenci v Kristu, jednota neznamená splynutí. Jednota je o porozumění a vzájemnosti, o společných modlitbách a sdílení. Je o úctě vůči druhým a o společné úctě vůči Bohu. Kristus není rozdělen, a my se shromažďujeme kolem něho. To nás spojuje a sbližuje. Díky Kristu máme mnoho společného, proto jsme si podobní, abychom si rozuměli. Zároveň víme o svých rozdílech, o tom, že jsme každý jiný, abychom se měli rádi. Naše rozdíly podněcují lásku a toleranci.

    Jednota neznamená žít pod jednou střechou. Jsme jako v rodině. Jsme jako děti, které jednou naštvaly svého otce a ten je vyhodil z domu. Takhle jsme byli vyhození z edenské zahrady. A jako dospělé děti, jsme založily mnoho domovů a rodin. Nakonec u otce zvítězila láska, nabídl všem svým dětem smíření a milost. Pokud přijímáme nabízené smíření, nemůžeme svého otce zapřít. A jestli bereme vážně i jeho lásku, nemůžeme zapřít ani své sourozence, i když nás někdy štvou, jak jsou jiní než my, jak vystupují jinak než my, jak jsou v něčem možná úspěšnější. Kristova láska nás nutí. Láska prvorozence, který jako jediný zachoval věčnou věrnost vůči našemu Otci a v ničem se vůči němu neprovinil, žene nás zpátky do náručí Boha Otce. Chce nás mít jako znovuzrozené.

    Hle, je tu nové. Byli jsme vyhození z ráje Bohem, potom jsme byli tímtéž Bohem omilostnění, nově přijatí. To je to nové. Bůh nám nabízí nový začátek, nový život. Co více můžeme chtít? A může někdo říct, že Bůh upřednostňuje jeho? Že preferuje jeho rodinu, katolickou, pravoslavnou, nebo protestantskou? Ne. Mohu jen opakovat, co nám řekl včera bratr Neliba, který vlastně citoval papeže, který umyl vězňům nohy se vzkazem, že všichni jsme hříšníci. Všichni jsme pod Boží milostí. Řečeno slovy apoštola Pavla: „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ Pavel dodává, že všichni jsme ospravedlněni zadarmo Boží milostí vykoupením v Ježíši Kristu.

    Pán Ježíš, který nás zadarmo ospravedlňuje, nám vzkazuje, že chceme-li spatřit Boží království, musíme se znovu narodit. Nestačí mávat u Brány Božího království (pomyslnou) církevní legitimací. Základ je znovuzrození. Máme zahodit nevraživost, namyšlenost, intoleranci a umět milovat druhé tak, jak nás miluje Kristus. Kristova láska nás nutí.

    Hle, je tu nové.

    Setkání Nikodéma s Ježíšem je plné novinek, překvapení a objevů. Nikodém byl zkušený písmák, učitelem Božího zákona, farizejem a členem uznávané židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci. To je symbolické. Temno nevládlo jen v Jeruzalémě, ale spíš také v mysli Nikodéma. Možná si chtěl něco objasnit a získat nové poznatky v debatě s Ježíšem. Nakonec mohl konstatovat, že vlastně nic neví, že se teprve teď v rozhovoru se skutečným mistrem dozvídá něco, co převyšuje všechny jeho dosavadní poznatky a zkušenosti. Ježíš nereaguje přímo na to, co mu Nikodém říká v úvodu rozhovoru. Neptá se ho, s čím přichází, mění téma a jde k jádru věcí: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“

    Nikodém byl ohromen Ježíšovými slovy, ani se neodvážil s Ježíšem polemizovat. Pronesl dvě otázky z toho, jak nechápal, co to je narodit se znovu, potom už jen mlčel a poslouchal. U Krista pohřbil své staré představy a obohatil se něčím novým. To je to nejlepší, co můžeme udělat, mlčet a naslouchat svému Pánu, loučit se s tím, co je staré a přijmout obnovu. Před Kristem naše znalosti a tituly neplatí. Nezáleží na tom, jestli jsem učitelem ve své církvi, jestli jsem členem nějaké rady ve své farnosti a kolik veršů z Bible znám nazpaměť. Kristus pro všechny bez rozdílu má stejný vzkaz: “nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“

    Časy se mění a přinášejí naše proměnění v duchu evangelia. Opouštějme, co je minulé, zapomeňme na svoji nelichotivou minulost, Buďme novým stvořením v Kristu, plném lásky a pokory. Tímto můžeme lépe zprostředkovat světu svědectví o Boží lásce.

    Kristus nás chce dovést do cíle jako proměněné. Můžeme se spolu těšit na to, Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, (co) připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1.Korintským  2,9)

    Je to jenom na nás, abychom žili v lásce, abychom nakazili svět Kristovou láskou. Je to na nás, abychom slova žalmisty, která vám chci teď citovat na závěr, nečetli jen s nostalgií ztraceného ráje: “Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!” (Žalm 133, 1b) Amen