Kladno, 8. 1. 2017   Svatba

Čtení: Izajáš 51, 3-6

Text: Jan  2, 1 – 11
Třetího dne pak byla svatba v Káně Galilejské a byla tam Ježíšova matka. Na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. A když došlo víno, řekla Ježíši jeho matka: "Nemají víno." Ježíš jí řekl: "Ženo, co mám já s tebou? Moje hodina ještě nepřišla." Jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli by vám řekl." A stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš jim řekl: "Naplňte ty nádoby vodou." Naplnili je tedy až po okraj. Potom jim řekl: "Teď nalijte a doneste vrchnímu správci svatby." A donesli. Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: "Každý člověk podává nejdříve dobré víno, a když jsou hosté opilí, tehdy to horší. Ty jsi zachoval dobré víno až doteď." Tím udělal Ježíš v Káně Galilejské počátek zázraků a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Zamyšlení:

     Kolikrát jsme už jako rodiče dokopali děti k tomu, aby předvedly to, co umí? Někdy je to jenom zbožné přání rodičů, že toto děti umí, nebo by měly umět. Chceme po nich něco, co samy nikdy nedělaly, ale my si myslíme, že by to měly umět a dělat. Měly by dělat, protože my si to přejeme, nebo se nám to líbí. Někdy se neptáme, jestli se to dětem také líbí a chce se jim do toho.

     Můžeme tímto otevřít svým dětem cestu k objevení a poznávání svých schopností a možností. Ale můžeme u nich také vyvolat odpor k tomu, co od nich žádáme. Při nejhorším i odpor k rodičům, kteří si myslí, že nejlépe vědí, co mají jejich děti dělat.

    Marie chce po synku Ježíšovi něco, co ten v životě nikdy ještě nedělal. Co vlastně chce Marie po Ježíšovi? A jak to Ježíš pochopil? Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Když odmyslíme Ježíšovu reakci, a bereme v potaz jen Mariino konstatování „Už nemají víno“, můžeme spekulovat, kam Ježíšova matka míří. Ježíš a jeho dvanáct učedníků, to je třináct pořádných chlapů, to se na konzumu pozná.

    „Už nemají víno.“ To může znít jako výtka. Tolik jste toho pili, že víno došlo. Nebo se na to můžeme dívat pozitivněji tak, že Marie naznačuje Synovi, že když došlo víno, a on je tady se svými učedníky-služebníky, mohl by zavelet, aby někam šli hledat víno.

    Marie je na svého syna hrdá, jako by byl každý rodič, když jeho syn, dcera může pomoct něco řešit. A tady se nehledá malé řešení. Opatřit víno pro svatebčany, kterých určitě není málo, není malý úkol. Oslava bez vína? Bez pití? Jaká škoda. Ale proč zrovna Ježíš má řešit pití pro nějakou hostinu? Budeme se opravdu chlubit, že náš Pán se prvně předvedl tím, že nabídl lidem alkohol, který vykouzlil z vody?

    Ostatně svatba v Káně Galilejské je oblíbeným argumentem proti církvím a křesťanům, kteří mají tendenci uvádět, že pití alkoholu není slučitelné s naší křesťanskou vírou. Jak to, že alkohol ne, když ho nabízí sám Ježíš? Navíc nabídl lepší víno, než to, co se pilo předtím, než došlo. Jakkoliv se nám může tento argument hodit, nám evangelíkům, kteří si moc nepotrpíme na nějaké zákazy a příkazy, a máme vcelku liberální přístup k podobným věcem, uvědomme si, že Ježíš nenabídl alkohol v nějaké hospodě. Nenalil nikomu pro pití ve volném čase, pro relaxační čas u televize apod. Řešil konkrétní situaci na konkrétní svatbě. Je to trochu unikátní situace – společenská.

    Tehdy svatba trvala celý týden, žily tím celá obec i okolí, každý slavil. Dokonce i kolemjdoucí se mohli stavit a zaradovat se s novomanželi. Pro správce hostiny, tedy organizátora svatby, bylo složité odhadnout, kolik množství vína a jídla mohou nachystat. Podobně probíhají svatby dodnes v některých kulturách, např. v mém severo-angolském rodišti. Taková oslava není záležitostí jedné rodiny, do organizace se zapojuje celá vesnice a široké příbuzenstvo. Tráví čas spolu, protože svatbu berou za velkou událost, kterou je třeba pořádně slavit, nelze ji odbýt během okamžiku podpisu nějaké listiny na radnici. Kladou důraz na to, že svatba nevzniká na papíře, je to srdeční záležitost sbližující dvě různé rodiny, a to je důvod k pořádné oslavě. Prvotním cílem není konzum, ti lidé tráví týden spolu a potřebují jíst a pít. Naštěstí hosté nepřicházejí s prázdnýma rukama. Přinášejí potraviny i finanční příspěvky, které se spotřebují hned na doplňování zásob.

    Ježíš také přináší svůj příspěvek, víno a navrch radost. „Už nemají víno“, nemohl bys s tím něco dělat, synu? Ach, ty matky, jak se snaží starat se o všechno. Copak Marie neví, že Ježíš přišel šířit Boží království a ne řešit nějaké víno? Neříkal jí už dvanáctiletý Ježíš zapomenutý v chrámu, že se musí starat o záležitosti svého nebeského otce?

    Marie to vidí tak, že na svatbě je někdo, kdo může pomoct s řešením nastalé situace, není tedy důvod se zneklidnit. „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ A snad si nemyslíš, matko, že ta hodina má nastat zrovna tady na svatbě, kde mnozí už to s tím alkoholem přehnali. Nezahájím spasitelské tažení skrze víno, přece.

    Znáte to, milé matky, nebo obecně milí rodiče, jak někdy ignorujeme reakci svých dětí a živíme dál svoji představu, že ony prostě udělají, co chceme. Marie se poté chovala, jako kdyby Ježíš nic neřekl nebo nepochopil, co ona chce. Obrátila se k služebníkům se vzkazem: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Že by nátlak? Či dokonce manipulace?

    No, milý Ježíši, všichni se teď dívají na Tebe, jsou připravení udělat cokoliv, co nařídíš. Tak řekni, co nařizuješ? Neříkej, že nic, přece neztrapníš svoji mámu, která Ti věří a nepochybuje o tom, že něco nařídíš. Dělej něco.

    Je Ježíš tlačen do něčeho? Ne! Spíš vnímá, že stojí před někým umíněným, a chce pochopit, co ta umíněnost znamená. Nestojí za tím jeho nebeský Otec? Nenaznačuje mu, že nastává čas k činu? Ježíš skutečně pochopil, že jeho hodina nastala, že zde, v poklidné obci Káně, má udělat první znamení hodné jeho jména.

    „Bylo tam šest kamenných nádob…, každá na dvě až tři vědra.“ To znamená, že každá z nich mohla pojmout až sto litrů tekutiny. Ježíš řekl služebníkům, aby naplnili nádoby vodou. Proč vodou, když se řeší víno? Služebníci přesto udělali, co jim Ježíš nařídil. Dali ochutnat správci svatby a ten zjistil, že to víno je lepší než to, co pili před tím. Tímto Ježíš zachránil situaci, zachránil zpackanou svatbu. Projevil svou moc i slávu. Znamenitě daroval lidem radost.

    Věřím, že i dnes Ježíš je připraven přinášet zvrat do našich životů, zastavuje se tam, kde se nacházíme, kde trávíme svůj čas. Možná už vyprchala vánoční radost, vracíme se do běžného rytmu života. Vánoční mimořádnost je vystřídána zaběhlou monotonií. Ztrácíme, jak se říká, šťávu. Jinak řečeno, víno už není. Co je ta šťáva, to víno, které nám došlo? To je možná odvaha čelit změnám a nečekaným situacím. Možná síla bojovat proti utrpení a nemocem. To je možná čas k dialogu a naslouchání, důvěra ve chvíli slabosti a pochybnosti? Pokud toto všechno nám chybí, došlo nám jako víno, pak si vzpomeňme, že Ježíš nebyl na svatbě v Káně galilejské jako kolemjdoucí. On tam přišel za lidmi, aby s nimi slavil, přitom jim nabídl něco ze svého Mesiášství. Mění lidské osudy, mění obavy v naději, otázky v jistotu, pláč v úsměv.

    Největší zázrak je zmíněn v závěru našeho textu: „Jeho učedníci v něho uvěřili.“ Ježíš se nechce s námi minout, jako nás minuly Vánoce. Chce s námi jít kus cesty nebo dokonce celou cestu. Chce nás trvale poznamenat vírou. Chce nám darovat radost. Bůh nám nepřeje život pod hradbou příkazů a zákazů. Když nám dochází šťáva, dochází víno radosti, je tu Ježíš, který nám nalévá víno nové. Chce být součástí našich životů, jako když s námi přichází oslavovat naše přátelé. Ale Ježíš přináší něco navíc, zachraňuje naše fiasko, prodlužuje naši radost.

    Proměnit vodu ve víno je zázrak, symbolické znamení, že Ježíš přináší změny. Proto pro nás skutečným zázrakem je víra v Ježíše, víra, že on může proměnit i nás, může přinášet změny i do našich všedností. Víno v Káně Galilejské nebylo jen lepší, bylo ho také hojně. Ježíš dává hojně, dává kvantitativně a také kvalitativně.

    Díky Ježíšovi, svatba neskončila ostudou hostitelů, naopak mluví se o ní jako o zdařilé oslavě. Díky Ježíšovi, díky naší víře můžeme mít hojnost radosti a Boží péči. Můžeme prožívat radost času vánočního déle, protože Ježíš nemizí z našich životů. Amen