Kladno, 6. 11. 2016 – 24. neděle po Trojici 

Zkušenost se zlem

Čtení: Židům 2, 10 - 17

Text: Job 14, 1 - 6
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíle jsi jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Zamyšlení:

Biblický oddíl, který podle liturgického roku spadá na dnešek, je poměrně pesimistický, a nesnaží se člověka potěšit. Job prožívá něco, co se může týkat každého. Je to zkušenost, kterou máme všichni: propast, prázdnota, absurdita života. Zkušenost se zlem. Neštěstí, které člověka láme, ničí. V dnešním oddíle je tato zkušenost popsaná v plné síle: „člověk má krátký život, avšak nepokoje do sytosti.“

            Jak se dá vlastně dobře žít, když neštěstí člověka pronásleduje? Když nemoc přichází bez varování? Když si uvědomujeme, jak stárneme, a opouští nás elán? Naše fyzická zdatnost se zmenšuje, paměť selhává, únava se zvětšuje, cítíme se celkem opotřebení, navzdory mnoha radám moderní společnosti o tom, jak máme preventivně čelit únavě, nemoci atd.? Když čelíme rozmaru života? Kráčíme s vírou, že máme pod sebou pevnou půdu, přitom nás půda umí pohltit. Klouže to pod námi. Job otevírá a klade palčivé otázky života bez otáček. Řeší život se všemi jeho úskalími.

Řeší život, jenž „jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.“ Jak říká žalmista: „Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne.“ (Žalm 90, 3 – 6) Job však říká, že např. „stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.“ (v. 7 – 9) A klade otázku – Job klade otázku: „Zhyne-li člověk, kam se poděl?“ (10b).

Člověk v očekávání dlouhého a neměnného života si přeje budovat něco trvalého a pevného. Pak si uvědomí tu krutou pravdu: čas je příliš krátký na to, abych naplnil všechny svoje sny a zrealizoval všechny svoje plány. Na mé cestě je mnoho překážek, pádů, nezdarů. Mnoho nedotažených, zmeškaných a neuchopených příležitostí.

Má smysl snít a strádat nějaké plány? Není to všechno jedna velká absurdita? Job dochází k závěru, že život už není jako poklad plný překvapení a hojností, z něhož může čerpat, aniž by ho vyčerpal. Stojí před omezením a situací, které nemůže sám překonat, změnit nebo obrátit.

„Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.“ Job je jako někdo zachycen v síti, je pevně chycen bez manévrovacího prostoru. Je jako pták v kleci, nemá kam odlétnout. Je plně závislý na milosti a nemilosti toho, kdo může otevřít dvířka od klece. Bude-li chtít.

Job před tím žil šťastně, vedl život, který stál za to. Teď si uvědomuje svoji zranitelnost a bezmoc. Ocitl se v maléru, který si nepřivodil a není schopen mu čelit. Okolnosti jsou ohromující a nemůže s tím nic dělat, nemůže nic změnit. Klade otázku, jakou jsme my všichni někdy už kladli. Proč?

Proč se to děje zrovna mně? Proč musím tím vším projít? Proč mě neštěstí pronásleduje, obklopuje mě ze všech stran, a dělá mi ze života peklo? Proč? Není to spravedlivé, nezasloužím si to. Mnoha lidem se daří, přitom podvádějí, okrádají, šidí druhé, a nic se jim neděje. Proč zrovna mně? Svět se zbláznil, nic zlého jsem nepáchal. Nemohu pochopit ani vysvětlit to zlo kolem mě, přesahuje mě to. Jestli jsem se dopustil něco zlého, trest je přehnaný a nepřiměřený mému hříchu.

Job je zmocněn strachem, že uklouzne do propasti země a zmizí jako nic. Není schopen přijít na jiné myšlenky, vidí před sebou prázdnotu, do níž může zmizet a vytratit se z povrchu země. Existuje nějaké řešení? Má to nějaké východisko? Job zkouší mnoho řešení, stěžuje si, ale nic nepomáhá, ocitl se v začarovaném kruhu. Jako dítě, které pláče, aby na sebe upozornilo, a aby ho někdo utišil, takhle to zkouší u svých přátel. Ale nenachází pochopení.

Ano, někdo z přátel ho povzbuzuje. Odpočni si, ono to přejde, snaž se, bojuj. Neklesej na mysli. Jiní zas analyzují: jestli takhle trpíš, asi jsi něco provedl, nejsi bez viny, přemýšlej, pátrej, čím ses provinil. Naprav svoji chybu, a uvidíš, že Ti bude lépe. Ale ani tudy cesta nevedla. Ukázalo se, že neštěstí nemá co do činění s lidským pochybením. Jiní přátelé to berou zbožně. Slibují přímluvy, vyslovují přání, aby se všechno vyřešilo. Jobovi to nepřináší úlevu. Trpí dál. Navíc i přátelé se bojí, že jsou vtažení do podivného dění, nad kterým nemají kontrolu.

Jak z této absurdity ven? Job se mohl přemáhat, aby na všechno zapomněl. Mohl hledat radikální řešení. Je tu ještě jedna, snad jediná možnost, která ještě zbývá – sténat a vést při s Bohem. Člověk je „jako květ, vzejde a vadne… Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.“ Kdy tedy Bůh přestane zkoumat Joba, zkoušet ho a zúčtovat s ním?

„Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.“ Můžeme se vžít do Joba, mluví z něho lidské zoufalství z kruté reality života. Nevoláme také někdy v zoufalství, aby Bůh ukončil naše utrpení? Aby zakročil? Někdy si dokonce přejeme třeba svoje odvolání z pozemského života! Třeba že s tím nemáme osobní zkušenosti, ale stává se to. Job nám odkrývá nejhlubší dno lidské zranitelnosti. Křičí, volá ze své nicoty, zoufalství. To je volání bez naděje, bez záchrany, když si uvědomuje, že v jeho utrpení má prsty sám Bůh.

Ti, kteří zařadili tento text do liturgického roku a určili mu nějakou neděli, tedy dnešní neděli, věděli, proč to udělali. Zřejmě chtěli, abychom si připomněli Jobovu zkušenost s utrpením, abychom ho brali takové, jaké je. Uvědomujeme si, že utrpení k životu patří. Nevyhledáváme ho, ale přichází. Snad mohu říci, že ono nás někdy vyhledává, potkává nás. S Jobem si uvědomujeme, jak nás lidské utrpení přesahuje. A jak se někdy schováváme za soucitnými slovy, za laciným potěšováním, aniž známe, co druhé skutečně trápí.

Tento text nám samozřejmě přináší i potěšení, uklidnění. Job nám ukazuje odvahu o utrpení mluvit otevřeně, křičet a nemlčet. Slovo má moc přemáhat zlo. V tom nám Job ukazuje cestu. Slovo osvobozuje, když najdeme odvahu říci Bohu, co nás trápí, jaké máme starosti. Také Ježíš, stejně jako Job, poznal utrpení. Poznal hlubokou noc dlouhých nožů. I Ježíš nemlčel, ale křičel: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ano, Bože, Tys mě opustil, Tys to dovolil. Proč? Komu jinému se mám svěřit? Na koho jiného se mám obrátit? Bůh nakonec Joba i Ježíše zachránil. To je naše naděje. On nás v tom nenechá.

V tu noc představující jedinou cestu, která vede k úsvitu a jasnému dni, možná budeme také mít sílu a odvahu křičet stejně jako Job a Ježíš, a pozveme Boha, aby v našem utrpení nebyl stranou. Tehdy poznáme, že nejsme sami, že máme mocnou společnost, že člověka neopouští. On je milujícím Bohem, který pláče s plačícími, trpí s trpícími. Zůstáváme v jeho moci a péči.

Jak jinde píše Pavel: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.