Kladno, 5. 6. 2016 Druhá neděle po Sv. trojici

Čtení: Lukáš 14, 15 - 24

Text: Malachiáš 1, 6–7

Ptáte se: ‚Čím zlehčujeme tvé jméno?‘ Přinášíte na můj oltář poskvrněný chléb a ptáte se: ‚Čím jsme tě poskvrnili?‘ Tím, že říkáte, že Hospodinův stůl není třeba brát vážně. Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů.

Kázání:

     Biblická perikopa na dnešek podle církevní tradice je Lk 14, 15 - 24, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Když jsem k tomu hledal vhodný starozákonní text, narazil jsem na Malachiáše a rozhodl jsem se, že to obrátím tak, aby Lukáš byl prvním čtením, a Malachiáš základem kázání. Je stručnější a více soustředěný.

     Oba texty mají společného jmenovatele. A mohou být trefnými ilustracemi z učebnice dějin lidské neposlušnosti vůči Bohu. Ukazují, jak v různých dobách lidé dokážou být úplně stejní. Mají stejné manýry, stejný přístup a stejné chování, především vůči Bohu. Malachiáš mluví o lidu starého zákona, přibližně polovina pátého století před Kristem. Lukáš mluví o lidu z Ježíšovy doby, je to lid z přelomu věků. A my můžeme mluvit o své době, o sobě. Vyjde nám to nastejno, nebudeme se o moc lišit.

     Proto můžeme pozorně naslouchat starozákonnímu proroctví, a také Ježíšovu podobenství o hostině, a můžeme se zamyslet nad obsahem a nad sebou, jako kdyby oba řečníci (prorok a Ježíš) mluvili přímo také k nám. Koneckonců proto máme Bibli jako Boží slovo, které otevíráme dennodenně, abychom věděli, co si o nás Bůh myslí, co po nás žádá, jak nás varuje, poučuje atd. Řečeno slovy apoštola Pavla adresovanými Timoteovi: “Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.” (2. Tm 3, 16 - 17)

     Bible nám nastavuje zrcadlo, ukazuje nám, jací jsme, a zároveň nám nabízí cestu, kudy ven z naší malosti, kde se rozcházíme s Bohem, a ukazuje nám, jak a kde se s ním zas potkáme. Bůh je pořád na místě. Je svému lidu věrný, ale lid má střídavou náladu. Přichází a odchází, hledá a zapomíná. Dokáže mít úctu ke svému Pánu, ale dokáže svého Pána také znevažovat.

     Začněme člověkem Starého zákona, jak nám ho popisuje Malachiáš. Jak již bylo řečeno, děje se to v průběhu pátého století před Kristem. Část vyvoleného lidu, která přežila babylonské zajetí, se vrátila do zaslíbené země. Pod vlivem proroků Zachariáše a Agea stihla koncem šestého století před Kristem obnovit zbořený chrám. I když to už není ten slavný chrám Šalomounovy doby, je to pořád chrám Boží, který má sloužit duchovním účelům se vší úctou a vážností.

     Jenže lid je zklamaný. Je obklopen nepřátelskými národy - Araby, Samařany a jinými. Žije pořád v napětí, nemá úplnou samostatnost, nemá vlastní vládu, jeho území je spravované místodržitelem, guvernérem nejspíš perským poté, co Peršané vystřídali vládu Babyloňanů. Žádný klid, žádný blahobyt, naopak sucho zaviňuje slabé sklizně. Lid jakoby logicky klade otázky, kde je Bůh, kde je jeho láska a sliby? Chabou místní politiku a samozřejmě i duchovní samosprávu zaslíbené země zastupují kněží. Ale ani ti se moc nesnaží, berou věci lehkovážně. Všichni jsou pod drobnohledem proroků, jedním z nich je právě Malachiáš. Promlouvá, nabádá a zve lid k sebereflexi.

     Prorok upozorňuje, že lehkovážnost nic neřeší, a chce-li lid hledat chyby, mohl by začít u sebe, a nemusel by spěchat s obviňováním Boha. Naopak, bázeň před Hospodinem je základ. Tím se má začít. “Syn ctí svého otce a služebník svého pána. „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno. Ptáte se: ‚Čím zlehčujeme tvé jméno?‘“ Odpověď na tuto otázku je možná překvapující. Z desatera se učíme, že nemáme brát Boží jméno nadarmo. Malachiáš nám ukazuje, že to nemusí znamenat jenom takové “nekontextuální” nebo  citoslovečné zvolání “JežíšMaria”, „panebože“, i v čase, kdy se nemodlíme a ani nemáme na mysli Boha. Třetí přikázání je možno porušit jinak. Možná ho porušujeme více svým jednáním než mluvením.

     “Ptáte se: ‚Čím zlehčujeme tvé jméno?‘ Přinášíte na můj oltář poskvrněný chléb a ptáte se: ‚Čím jsme tě poskvrnili?‘ Tím, že říkáte, že Hospodinův stůl není třeba brát vážně. Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů.” Tak to tlumočí Malachiáš svým současníkům.

Když budeme dostatečně sebekritičtí, určitě najdeme i my nemálo věcí, kterými zřejmě porušujeme třetí přikázání. Nejlepší je opravdu, když se každý sebekriticky zeptá sebe, jak slouží Hospodinu, jak přichází do jeho domu, jak si Boží dům váží, a co to znamená, že si ho váží, co do Božího domu přináší, co z něho odnáší, co v Božím domě nebo kolem domu dělá a nedělá.

     To jsou otázky, na které si můžeme odpovědět sami a nemusíme čekat na Malachiáše, aby nám promluvil do duše a rozebíral naše oběti, kulhavé, nemocné, zbytkové atd.

     A pojďme o pár set let dál, do doby Ježíšovy. Jako Malachiáš nemluví jen tak teoreticky, neklade si řečnické otázky, na které pak sám odpovídá, nevytváří z ničeho jen tak všeobecně platné doporučení, netrefuje čerta namalovaného na zdi, nýbrž vychází z konkrétní situace, reflektuje konkrétní jednání a odpovídá na jasné otázky a naříkání kněží a celého vyvoleného lidu, stejně tak ani Pán Ježíš nenaráží na nějakou hypotetickou situaci, aby pak pronesl nějakou moudrost z nebe. Vychází z poznání člověka, jeho srdce a priorit.

     Podobenství o hostině samozřejmě přesahuje dobu i dějiny, nemluví jen o člověku v jeho putovním postavení, ale umožňuje nám nahlédnout dál za oponou Božího království. Mnozí se do něho nevejdou, protože i když obdrželi pozvání, mají jiné priority. Dostali pozvánku včas, vědí, že se chystá pro ně hostina. Ovšem když má hostina začít, najednou jsou zaskočení, nejsou připravení, jsou zaneprázdnění čerstvě koupeným polem, seznamováním se s nově koupenými voly atd.

     S Božím královstvím počítáme, ale najde nás připravené? Pan docent Jiří Mrázek říká, že mu ti pozvaní, kteří se omlouvají, připadají, jako kdyby se hádali přímo se smrtí. Počkej, smrti, já si ještě musím užít pole, já ještě musím pobyt s voly, musím ještě plodit děti. Prostě víme, že jsme dostali pozvánku, a že si Bůh pro nás přijde. Ale když se to stane, jsme zaskočení a plní výmluv. Pomůžeme si výmluvami? Privilegovaní z Ježíšova vyprávění si nepomohli. Hostitel je nechal být, ale jeho hostina nezůstala prázdná. Pozval si jiné, nezasloužilé, neprivilegované. I v těch se můžeme poznat. Nejsme dost representativní pro hostinu s Bohem, jeho sluha, nás našel na ulici jako bezdomovce. Stali jsme se Božími dětmi, přišli jsme k tomu jako slepí k houslím. Hostitel je velkorysý. Čím víc se naštval, tím větší byla jeho velkorysost. To je obraz paradoxu Boží milosti.

     Podobenství o hostině se dá rozebírat hodiny, má mnoho motivů, aspektů i rovin. Snadno se dostaneme do role prvně pozvaných, kteří se nakonec jen vymlouvají. A sneseme i role slepých a chromých, kteří se nedostanou na hostinu vlastní silou. Dá se na to dívat z mnoha úhlů pohledů. Ale pojďme to zestručnit a podívat se na to v intenci našeho textu z Malachiáše, u kterého převažuje znevážení Božího jména nesprávným a lehkovážným chováním v Božím domě.

     V Ježíšově podobenství jsou to privilegovaní, kteří znevážili hostitele tím, jak se vymlouvali a odmítli jít na hostinu, o které předem věděli, měli čas plánovat a vyřídit si s předstihem své soukromé záležitosti. Nemusel by je překvapit čas začátku hostiny. Překvapil je, naštvali svého hostitele. Takhle vidí Ježíš člověka nejen ze své doby, ale možná jsme takoví i my.

     Přenesme se do naší doby, dívejme se na sebe, položme si otázky, jak odpovídáme, když jsme pozvání ke službě? Jak se stavíme k záležitostem naší církvi? Jak sloužíme ve sboru? Jak prezentujeme církev navenek? Umíme za ni kopat? Jakými jsme služebníky. Umíme rozdělit svůj čas tak, abychom nějakou minutu rezervovali i Pánu Bohu? Nebo máme jiné priority a to, co je církevní, co je duchovní, počká, až nebudu mít nic jiného na práci?

     Je důležité umět si udělat pro Pána Boha čas, umět mu věnovat i něco z toho, co je pro nás cenné, preferované, než jen to, co je až zbytkové, nadbytečné. Bůh nám nevěnuje zbytek své lásky, ale veškerou svou lásku. I proto místo, aby nás nechal v hříchu, poslal svého Syna, aby nás vykoupil z moci hříchu.

     A my vděční hříšníci můžeme Bohu děkovat službou, věrností a poslušností. Nejde o zásluhy. I služba Bohu může být privilegiem. Sloužíme Bohu, protože jsme jím milovaní nezištně. Služme Hospodinu s radostí a vděčností. Amen