Kladno, 6. 9. 2015

Introit: Ž 108, 2 - 6;

Písně: 161, 702, 200, 675, 489;

Čtení: 1. Mojžíšova 1, 1 - 13;

Text zamyšlení: 1.Tesalonickým 1, 1

Vážení přátelé, milí sourozenci v Kristu,
            už jsem byl na této kazatelně v posledních měsících třikrát, ale vždy jen jako host a kandidát. Teď tu stojím jako farář tohoto sboru, to mění situaci. Už nemohu být nezávislým pozorovatelem dění ve sboru, nýbrž do určité míry budu do všeho jaksi stažen. Starosti i radosti kladenského sboru se pomalu stávají mými starostmi i radostmi.

Když jsem ve středu sešel s vaším nyní už bývalým administrátorem, bratrem Pavlem Kalusem, a se Zdenkem Turkem jako kurátorem sboru, trochu jsem zavtipkoval, zda má vůbec smysl, abych přebíral sbor, jehož technické zázemí je v takovém skoro nepoužitelném stavu. Chtělo se mi říct „dejte to tu do pořádku, a možná pak přijdu“. Ale na druhé straně si říkám, že je to přece jen lepší začít v jakémsi chaosu a skončit u něčeho dobře opraveného, uspořádaného a řádně fungujícího, než naopak.

Při přemýšlení o tom, jaký text zvolím pro dnešní zamyšlení, napadlo mě jednak text prvního čtení, který je o stvoření světa. Náš svět ve svých počátcích byl jeden celek všeho v jednom, takový chaos, do něhož Bůh přinesl postupně řád. Bůh den co den něco dělal. Nejdřív jen nebe a zemi, potom světlo, ať není všude jen tma. A podle všeho země byla zaplavená vodou, Bůh musel nařídit, aby se voda od země oddělila, tak vzniklo moře a souš.

Co se stalo na Kladně 14. srpna, v noci z pátku na sobotu? Voda ukázala svoji sílu, prasklá hadička způsobila zaplavení sálu modlitebny, to místní zimní zázemí, taková naše malá zaslíbená země. Místo, kde se scházíme k setkání s Bohem, k modlitbám nebo k povídání nad kávou a čajem ke sblížení a pěstování bratrské a sesterské lásky a vzájemnosti. Co Bůh dělá slovy, to člověk umí činy. Díky Bohu aspoň za to. Voda byla vykázána do patřičných míst a zůstala zase souš, jako tehdy, když Bůh v počátcích stvoření oddělil vody od země. Každým dnem se věci vracejí do normálního stavu. Pak bude všechno zase jako dřív, nebo ještě v lepším opraveném stavu.

Jak říkám, Bůh koná slovem, člověk činy. Práce je tady ještě dost a věřím, že jsme připravení dále něco dělat, abychom vrátili nejen  modlitebnu do použitelného stavu.

Taková dřina, když se něco opravuje, má i svoji dobrou stránku. Já osobně díky konzultacím a probírání oprav jsem se mohl o něco více seznámit s některými z vás. Takové starosti mohou lidi více sblížit, to rozhodně. Čím více lidí se zapojí, tím více se jich může sblížit. Můžeme si uvědomit, jak nám spolu záleží na našem sborovém prostředí, kde rosteme ve víře a v poznání Boha stvořitele. Ten při stvoření světa měl člověka za významný cíl. Když se mu zdálo, že svět je dobře uspořádaný, je už v použitelném stavu zejména pro člověka, udělal i samotného člověka. Bůh vyzývá člověka k udržení kontaktu se svým stvořitelem. I proto se scházíme. Proto potřebujeme to zázemí.

Člověk je od stvoření společenským tvorem, a jeho prvním společníkem byl sám Bůh. Adam, než dostal Evu, měl jenom Boha, který s ním mluvil a uvědomoval si jeho osamělost. A tak mu dal Evu. Za společenství víry, které vytváříme ve svých sborech, vděčíme Bohu.

Bohu vděčíme i za poznání, že nám nestačí být jen jakýmsi pasivními adresáty Božího oslova, které tu zní každou neděli, nebo v týdnu třeba při biblických hodinách. Že to naše zázemí někdy žádá po nás větší obětavost, větší podporu finanční, materiální, ale i v podobě manuální práce.

K druhému čtení jsem zvolil text z nejstaršího spisu Nového Zákona z pera apoštola Pavla. I když evangelia vyprávějí o událostech staršího data, jejich písemná forma je mladší, než Pavlův dopis Tesalonickému sboru. Pavel ve svých dopisech řeší různé stránky sborového života, ale pro začátek nezapomíná na to nejpodstatnější. A to je přání milosti a pokoje.

I když se v úvodu píše „Pavel, Silvanus, Timoteus“, hlavním a nejspíš i jediným autorem dopisu je sám Pavel. Ale v době, kdy píše, nacházejí se s ním oba jeho spolupracovníci, kteří jsou také známí v tesalonickém sboru, proto Pavel pozdravuje a vlastně píše i jejich jménem. Je jasné, že spolu probírali záležitosti tesalonického mu sboru a je zřejmé, že se na svých stanoviscích shodli. Tudíž Pavel může psát jménem všech tří.

Milí kladenští, jaké záležitosti se řeší v tomto sboru? O technických věcech víme, jsou nepřehlédnutelné, každý, kdo vstoupí do této budovy, pozná hned, že tady probíhají opravy. Ale co je v nás samotných, jako v lidech víry, v lidech různorodých, kdo s čím zápasí, co koho trápí, co koho těší? To není hned zjevné. Jedno je jisté. Pavel nám přeje milost a pokoj. Ať zápasíme s čímkoliv, Bůh nás chce mít pod svou milostí a přeje nám pokoj.

Milost a pokoj jsou Božími dary. Oba přijímáme ve víře. Zároveň platí, že pokoj si můžeme přát navzájem. Děje se právě tam, kde hledáme vzájemnost a usilujeme o svornost a jednotu. Žijeme spolu v lásce, snažíme se aspoň ve věcech víry táhnout za jeden provaz, přijímáme druhé a jejich jinakost a odlišné postoje. Snažíme se v různosti a pestrosti najít nějakého společného jmenovatele.

Právě takto přeje Pavel milost a pokoj celému tesalonickému sboru. Píše přímo tesalonické církvi. Původní řecký ekvivalent “ecclesia” znamenalo obecně shromáždění plnoprávných občanů. V křesťanství to znamenalo křesťanskou obec jako celek. Aby celek žil v pokoji, vyžaduje to součinnost a pokoj jednotlivců. Na první pohled je to věc složitá, až nemožná. Jenže z pohledu křesťanství víme, že toho nedosáhneme vlastní silou, ale s Boží pomocí. Spoléháme na Boha a otevíráme mu svá srdce, aby nám do nich vlil svůj pokoj, aby nám dál také sílu udržovat pokoj a užívat si dary milosti.

Modlitba:

Pane Bože, děkujeme ti za dar víry, milosti a pokoje. Děkujeme ti za sbor, kde nacházíme duchovní domov. Děkujeme ti za každou sestru a za každého bratra v tomto sboru. A především děkujeme za Ježíše Krista, který nám vybojoval na kříži milost. Amen

Poslání: Fp 4, 4 - 6        

Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.