S B O R
ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ
V KLADNĚ
STRUČNÁ HISTORIE A VZPOMÍNKY ZA 68 LET
V NĚM
PROŽITÝCH
Období do roku 1903
Období let 1904 - 1939
Období let 1940 - 1970
Období od roku 1971
Úvod
Ze
sborového dopisu při 100. výročí započetí kazatelské práce na Kladensku
9.11.1969 od bratra faráře Bohumíra Sedliského
„Prvopočátky všech těchto zde popsaných
událostí sahají až do 15. a 16. století. Ve století 15. zachvátila Husova reformace
celé Čechy a nejinak tomu bylo i na Kladensku. Vždyť v kladenském kraji a v sousedství jsou dvě města, která se
pevně stavěla za Husa - Praha a Slaný. Přes tuto skutečnost však Kladensko
přijalo reformaci jen povrchně. Reformace zde šla spíše do šířky než do hloubky
a změny, ke kterým došlo, byly spíše rázu vnějšího, než vnitřního. V kostelech
se podávala Večeře Páně pod obojí způsobou, místo latiny se užívala řeč česká,
ale to bylo také vše, co se zde změnilo.Teprve pod vlivem světové reformace
prohlubuje se i myšlení lidí. V té době však nebyla ještě evidence toho, na
kterou stranu která farnost patří a toho využívali nejen vrchnosti (zvláště ty,
které se hlásily ke katolictví), ale i pražský arcibiskup, který na všechny
farnosti vykonával silný tlak a dosazoval na ně své oddané kněze. Tam, kde byla
katolická vrchnost, tam byl i nátlak nejvyšší - na panství smečenském rod
Martiniců a na panství buštěhradském rod Novohradský z Kolovrat. Stejně tomu
bylo i v městě Unhošti. I tam dosazoval pražský arcibiskup své kněze přesto, že
se lid stavěl na stranu reformace. Došlo až k tomu, že tito kněží byli z far
vypuzováni. To se stalo ku příkladu r.1616, kdy si pak unhošťští pozvali
lutersky smýšlejícího kněze Jana Albína z Písku. Evangelíkům se zde pod vedením
vlastního kněze daří, ale mají na svou práci ve zdejším kraji již jen krátký
čas.
Přichází rok 1620 a s ním bělohorská porážka. A tak, co protireformace nestačila zničit před r.1620, to se jí daří za pomoci jezuitů v době jejich nadvlády, v době temna, dokonale. Nátlak, který byl v té době na lid Kladenska činěn, byl tak velký, že ho nikdo nevydržel. Jen pár jedinců z Unhoště raději odchází za hranice vlasti.
Když pak o půldruhého století později je
vydán toleranční patent, není tu již nikdo, kdo by se k němu přihlásil
otevřeně. Teprve několik let po vydání patentu a snad pod vlivem nejbližšího
evangelického kazatele v Praze u Klimenta Benjamina Košuta, hlásí se pár
jednotlivců k evangelické víře. Mají z toho jen pronásledování ze strany
úřadů, neboť tolerančním patentem jsou evangelíci jen trpěni. Až v polovině 19.
století, kdy Kladno nabývá na významu tím, že se zde začíná dolovat uhlí a později
se zde staví i hutě, přicházejí sem za prací lidé ze široka daleka a tak se
zvětšuje i počet přívrženců evangelictví.
Začínají se objevovat další jednotlivci, kteří se hlásí k evangelictví, i když z počátku jen tajně. Někteří z nich však již navštěvují sbor u Klimenta. A tyto návštěvy se později stávají pravidelné a utvrzují jejich víru natolik, že se přes všechno pronásledování stávají i veřejně členy reformované církve. Jsou mezi nimi ku příkladu bratři J.Fišer z Jenče, J.Aksamit z Hřebče a jiní, kteří nelitovali každou neděli šestihodinové cesty ze Hřebče a okolí až do Prahy.
Z pamětí Jaroslava Aksamita známe
další jména návštěvníků sboru u Klimenta: bratr Bartůněk, Pohl, Široký z
Dobrovíze, Černý ze Zájezdu (děd sestry Ondřejové), Malý Karel - pozdější
kostelník, Panenka ze Hřebče, Dlouhý Josef a František, Měchura z Buštěhradu,
Macháček z Kladna.“
Z tohoto výčtu jmen je nám známa návaznost
do dnešní doby kromě bratra Černého ještě u rodu Panenkových ze Hřebče. Dcera
Veronika nar.5.6.1855 (její křestní list má razítko Lidic), provdala se za
Josefa Soukupa, kterého 21.11.1845 křtil reformovaný duchovní z Křižlic
J.Molnár. Svatba se konala v Praze u Klimenta a oddal je 16.2.1879 Benjamin
Košut. Do roka pak křtil jejich syna Jaroslava. Manželkou tohoto Jaroslava
Soukupa se stala Růžena Kejřová z Libčic, nar.25.2.1888. Sňatek vykonal také v
Praze ref. farář J.V.Molnár z Libčic r.1910. Ze Hřebče pochází Boženka Majerová
rozená Kolaříková. Po svých předcích vlastní velice starou bibli. Rok vydání
však není znám a list se záznamy, komu tato bible patřila, se nedochoval.
Zpět
Období do roku 1903
Osobním svědectvím prvních evangelíků se k
víře hlásí stále více rodin i jednotlivců, a proto požádali bratra faráře
Košuta, aby přijel kázat do Hřebče. A tak se první evangelické shromáždění
po roce 1620 koná na Kladensku až 4.dubna 1869 v hospodě U
čtrnáctých ve Hřebči, za hojné účasti evangelíků z celého okolí. Podobná
shromáždění se opakují asi třikrát, i když hřebečský rychtář a lidický farář
dělali vše, aby tomu zabránili.
Přes všechno pronásledování se již na
počátku přihlásilo k evangelické církvi kalvínské asi čtyřicet rodin, většinou
hornických a hutnických. Shromáždění se pak přenesla do Kročehlav na Štěpánku
(ul.Zahradní kolem býv. zahradníka Šturmy - dnes za autosalonem do leva), pro
lepší spojení dojíždějícího pražského faráře. Zde se však shromáždění konala
při sklenicích piva a v kouři tabáku. To mnohé vážné lidi odpuzovalo, neboť se
na evangelictví dívali jako na něco lepšího. V té době bylo Kladno v překotném
růstu,takže bylo těžké najít vhodnější místo. Sbor jednal dokonce i o užívání
místnosti, kde zasedala městská rada, ale jednání bylo zprvu bezvýsledné,
protože i rada byla proti evangelictví. Na městském úřadě byl však zaměstnán bratr
Petráček a tomu se podařilo vyjednat propůjčení místnosti na bohoslužby.
Jaroslav Aksamit v pamětech píše, že on tam byl pokřtěn. Později zakoupil
bratr Petráček hostinec „U slunce“ a propůjčil sboru pěknou místnost 16x5
metrů. Tím sbor konečně získal místo, kde se mohl alespoň trochu soustředit.
Shromáždění se konala asi dvanáctkrát do roka a sbor po duchovní stránce mnoho
nerostl. Farář Košut byl výborným řečníkem, který zaměřoval svou práci v duchu
vlastenecko - náboženském a mnohé právě toto zaměření přivedlo do sboru.
Farář Benjamin Košut si zaslouží
trochu více naší pozornosti. Pocházel z velmi rozvětvené rodiny. Narodil se
24.8.1822 v Černilově jako čtvrtý sedmé generace. V našem mateřském sboru
nejdříve působil jeho starší bratr Vilém, který po ordinaci r.1842 prošel
několika sbory na Českomoravské vysočině. Svou bouřlivou povahou se dostával
všude do konfliktů, a tak po neshodě se superitendentem odešel asi r.1846 do
Prahy. O jeho neohroženém a obětavém působení, o jeho zásluhách při získání Klimentského
kostela pro evangelický sbor je z pera br. faráře Blahoslava Hájka vydán
traktát: „Vznik klimentského sboru a jeho první faráři“. Bedřich Vilém Košut,
zakladatel klimentského sboru, byl pro rakouskou vládu velice nepohodlný, byl
vězněn, internován v Celovci, sesazen z
úřadu faráře a byla mu zakázána i Praha.Odstěhoval se do Německa, kde ve sboru
Wirschweinleru působil až do své smrti r.1894. Klimentský sbor byl tímto
vývojem těžce postižen. Vystřídalo se v něm několik farářů (i proslulý Vilém Šubrt),
ale nebyli příliš úspěšní. Teprve, když v r. 1866 zvolili mladšího Benjamina
Košuta, se sbor uklidnil. Benjamin byl nadán myslí veselou, o svých starostech
hovořil málokdy. Řadu let byl počítán k nejpracovitějším farářům církve.
Sám Jan Karafiát, který ho často navštěvoval a kázával v klimentském sboru, ho
nabádal, aby si dopřál občas oddechu. (Více v Karafiátových Pamětech.) Podrobnější vědomosti o Benjaminu Košutovi
se dočteme v knize jeho synovce Ladislava Košuta: „B.J.Košut, jeho dílo a
zápasy na poli české reformace“.
Bedřich
Vilém Košut Benjamin Košut
farář v
Praze u Klimenta farář
v Praze u Klimenta
Aby kladenský sbor mohl i duchovně růst a
čelit všem těžkostem, potřeboval soustavné práce. To již byla vytvořena kazatelská
stanice a r.1872 filiální sbor reformované církve helvetského vyznání s vlastním
razítkem.
Zvoleni byli první presbyteři: br. Slabihoud z Pavlova, Brebta z Olšan, Bulvas z Olšan ( děd s. Krumlovské ), Bulvas z Přítočna ( děd s. Štorkové ). Štolc z Malých Čičovic byl zvolen kurátorem ( až do r.1922) a br. Macháček, který udržoval pořádek v bohoslužebné místnosti. Z knihy zápisů presbyterských schůzí 28.září 1881 se dovídáme také něco o hospodaření s financemi. Byly projednávány půjčky sborových peněz na směnky. Podepsáni jsou presbyteři:
Petráček
Václav, Aksamit Josef, Macháček Ant., Malý Karel, Dlouhý František.
Půjčeno:
V.Panenkovi 65 zl.40 kr., J.Bartůňkovi 33 zl., Fr.Dlouhému 35 zl., Malému 50
zl., Fišerovi 10 zl. V r. 1884 bylo však toto půjčování zakázáno.
Sbor potřeboval vlastního pracovníka a tím
se stal r.1892 klimentský vikář br. Fr. Urbánek, který se věnuje čistému
evangelijnímu svědectví, což mnohé, zvyklé na Košuta, odrazuje.
Uvažovalo se také o postavení vlastní
budovy a hledala se vhodná parcela. Koupila se za 949,20 zl., na kupní
smlouvě je podepsán br. Urbánek. Ten roku 1894 z Kladna odchází.
Na jeho místo nastupuje bratr Josef
Souček, klimentský vikář, pozdější synodní senior. Ve stejném roce se
stěhuje do Prahy br. Petráček. Jestli se bohoslužby dále konaly „U slunce“,
není známo.
Dr.Josef Souček
synodní senior českobratrské církve
evangelické
Za působení bratra Součka byl vypracován rozpočet na stavbu kostela a on se také stará o finanční zajištění. Rozpočet stavby kostela, 8074 korun, byl vybraným stavitelem Čtrnáctým snížen o 11,5% tedy o 983 korun. Stavba celkem vyšla na 7568,69 koruny. To již byl rok 1895 a ve schůzi presbyterů 23.března je zmínka o tom, že ušetří 2000 zl., když již nebudou platit za nájem bohoslužebné místnosti 200 zl.
Bratr farář Souček vyjednal bezúročnou půjčku klimentského sboru 6000 korun, (jubilejní kniha „Souček“), 5 500 půjčka Národní záložny v Praze a 4 900 sebral kladenský sbor. Stavba začala v červenci a 1.listopadu byla hotova. Slavnostní bohoslužby byly 10.listopadu s natištěnými pozvánkami a o účast byl požádán pěvecký sbor Budislav. Společný oběd byl „U města Kladna“. Kázal stařičký br.far. Szalatnay. Dne 14.listopadu byla hotova kazatelna. Teprve z jara 1896 byla hrubá stavba uvnitř začistěna. Dne 15.srpna 1896 k posvěcení chrámu Páně kázal Benjamin Košut na text Kor. 3.16 a I. Petr 2.5. Kázání vyšlo v témže roce ve sbírce red.Českého bratra. Jeho přepis obstaral br.f. Brodský.
Roku 1898
byla opravena střecha po ohni, venkovní schody se přemístily dovnitř. Z
usnesení presbyterů - varhaníkovi 20 zl.ročně. Kdo to však byl a na co hrál,
není známo.
Období let 1904 - 1939
Teprve r. 1904 přichází první pracovník
bydlící v Kladně, a to bratr farář Jaroslav Řepa, který byl brzo nejen
ve sboru, ale i na veřejnosti velmi oblíben. K jeho zásluhám patří postavení
fary a sborové síně nákladem 11 000 korun. Dne 28.září 1905 byla fara a
sborová místnost slavnostně otevřena. Kázal br.far.Šebesta z Krouny. V roce
1906 odchází bratr Řepa z Kladna do Velimi.
Jaroslav Řepa
R.1907 ho střídá, nejprve jako pomocná
síla, později jako vikář, Stanislav Čapek, nar.1.5.1883 v Rušinově. Za
něho byly zavedeny biblické hodiny, cvičení zpěvu, řádné vyučování náboženství,
přípravy ke konfirmaci (kniha konfirmandů). Citát z jubilejní knihy:...náleží k
nejčilejším dělníkům na vinici Páně (str.48). Pět let po jeho příchodu se
kladenský sbor stává samostatným sborem reformované církve, má asi 600 duší. I
farář Čapek je velice oblíben nejen ve sboru, ale i na veřejnosti. V kostele
byla postavena kruchta a zakoupeny varhany. (26.11.1911 zpěv doprovází br.
Nejedlý), roku 1914 se pořídila Husova deska. V roce 1917 sbor zaplatil dluh
Zemské bance a br. Štolc vyjednává i zaplacení dluhu klimentskému sboru.
Stanislav Čapek
Připravuje se spojení církví augsburského a helvetského vyznání.
Jako pomocnice v domácnosti farářské
rodiny se stala dcera Stanislavovy starší ovdovělé sestry, Božena Beranová,
později provdaná za Josefa Duška ( jeho otec je v prvním seznamu salárníků),
který později doprovázel zpěv. Oba byli mezi prvními konfirmandy. Na varhany
hrála také manželka Stanislava Čapka.
V roce 1918 došlo ke spojení církví
augsburského a helvetského vyznání, spojená církev dostala jméno „Českobratrská
církev evangelická “. Jednota českobratrská se odmítla připojit.
Roku 1919 bylo výročí 50 let trvání práce na Kladně a protože začala ve Hřebči ( tehdy se říkalo Řebeč), oslavila se průvodem do Hřebče. Rozesílal se velmi krásný sborový dopis, výzva k pravidelným návštěvám bohoslužeb, k zodpovědnosti za mravnost národa Husova a Jednoty bratrské. Z tohoto roku je také seznam údů a výkaz příspěvků.
Po odchodu faráře Stanislava Čapka roku
1920 nastupuje od září farář Ladislav Funda. Obstarává rozsáhlý obvod
s kazatelskými stanicemi v Buštěhradě, Novém Strašecí, Rakovníku a Senomatech.
Mládeži se věnuje ve třech nedělních školách. V roce 1920 měl sbor 700 duší,
později téměř 2500 (jubilejní kniha str.62 ).
Ladislav Funda
Dne 15.března 1932 byl zvolen farář Jan
Kučera. Sestra Věra Lažnovská ve svých pamětech podrobněji píše o jeho
činnosti. Rok 1933 je datem prvních záznamů ve zpěvníku pěveckého kroužku,
který za vedení sestry Růženy Sedláčkové - Lažnovské se zdárně rozvíjel.
V.Lažnovský, její manžel, byl syn presbytera a výborný tenorista. Sestra
dirigentka,učitelka hudby, sama také výborně zpívala. Po smrti Cyrila Novotného
byla požádána, aby se ujala dirigování ženského pěveckého sboru Smetana, který
také řídila až do konce svého života,kdy roku 1954 podlehla těžké chorobě.
Při
otevření chrámu v Dobříši,odkud máme několik fotografií, byl pěvecký kroužek
sboru velmi žádán. Na další fotografii z období faráře Kučery je část
tehdejší mládeže při návštěvě sestry Mildorfové v Libušíně,jejíž manžel býval
činným presbyterem.Bratr farář Kučera působil v Kladně do r.1936,kdy odešel do
sboru na Smíchově a odvedl s sebou jako kostelníka Bedřicha Aksamita i s
manželkou.
Růžena
Lažnovská
V
mezidobí, než nastoupil další farář, uskutečnila se za působení kazatele br.
Kubáta a diakona br. Miloše Balcara konfirmace - rok 1937.
V roce 1937 byl zvolen bratr farář Hynek
Zdík Široký a bratr diakon Miloš Balcar zůstává jeho pomocníkem.
Rozšířila se presbyterna, vzniklo vyvýšené jeviště. Pořídilo se sto židlí po
40.-Kč, na které rovným dílem přispěl br.kurátor Boháč, sbor, pěvecký kroužek a
sdružení mládeže. V zimním období se bohoslužby konaly v presbyterně a právě
pro tento účel se židle pořídily. Ale někdy ani tento počet nestačil.Topilo se
v pilinových kamnech, občas děsně bouchala. V roce 1938 se osamostatnil
rakovnický sbor na farní a za účasti pěveckého kroužku byl v listopadové neděli
po sv. Martinu instalován za faráře br. Verner.
Hynek Zdík
Široký
Bratr farář Široký i bratr Balcar se
nejvíce věnovali mládeži. Schůzky se konaly v neděli odpoledne za účasti cca
dvaceti mladých lidí, programy těchto schůzek jsou zachyceny v několika
sešitech a v listech sestry Věry Trkovské. Občas nás přijeli povzbudit „pražáci“:
Jan Miřejovský, br. Filipi, br. Lacina, Am. Molnár (už tenkrát Valdenští), br.
Světlík, br. Segert, Foltyn, sen. Čapek, Jaro Křivohlavý. Nastudovali jsme
sborovou recitaci „Žižka“ od Svatopluka Čecha a tak pod. V nedělní škole bývalo
až 45 dětí.
Konfirmace v roce 1938 s br.
far.Zdíkem Širokým a diakonem Milošem Balcarem
V roce 1939 se přistěhovali do Kladna
Soběslavští. Otec byl úředníkem na poště v Bratislavě, když se Slovensko
osamostatnilo, musel odejít. Jejich syn Jaroslav se zapojil do sdružení mládeže
- všichni jsme ho přejmenovali na Andreje. Stal se diakonem a jako i jiní,
tajně studoval theologii. S Janem Duškem hrávali na klavír čtyřručně, jejich
parádní číslo byl „Florentinský pochod“ od Fučíka. Hodně jsme také zpívali.
Období let 1940 - 1970
Začala těžká válečná léta. Jejich
první obětí v našem sboru se stal velice oblíbený diakon Miloš Balcar. Dne
10.3.1940 byl zatčen a odvlečen do Německa, kde byl v roce 1943 popraven. Svou
křesťanskou věrnost vlasti zaplatil svým životem. Nebylo mu dopřáno vidět svého
syna, který se narodil až po jeho zatčení.
Diakon Miloš Balcar
Dalšími postiženými byli dva naši
sdruženci ročník 1924, totálně nasazení do Německa jako levné pracovní síly.
Zdík Široký v Magdeburgu a Zdeněk Heran v Halle.
Roku 1942 se nesmírně bolestně dotkla tragedie
Lidic i našeho sboru. Rodina Strakových, otec a dva synové ( mladší
Bohumil, ročník 1922, náš sdruženec), byli zastřeleni. Jejich matka, spolu se
všemi ženami, byla odvlečena do koncentračního tábora. Vrátila se až po
skončení války.
Vyučování náboženství na školách se ujaly
s. M. Filingerová a Kamila Teuberová. Mezi neordinovanými pracovníky sboru,
kteří se svou službou zasloužili o jeho zdárný růst, byli kurátoři: Fr.Štolc,
J.Petrželka, Dr.Zdeněk Foustka, ve válečných letech Rudolf Placák, Emil
Novotný, později br.Rašín, Karel Budař, Jan Macháně. V lednu roku 1944 odešel
Andrej Soběslavský do Ledče nad Sázavou a do Kladna přišel Zdeněk Navrátil,
který stejně jako Andrej studoval theologii. Byl zde však jen krátkou dobu, asi
půl roku. Dalším pomocníkem br. far.Širokého byl farář Jan Jiříček, od
16.8.1944 do 31.8.1945.
Sdružení
mládeže na Vinařické horce v roce 1940
Ještě jednoho pomocníka měl br. far.Široký
a ani ten zde nezůstal dlouho. Bydlel v Merhautově ulici (za kostelem ) u br.kurátora Rašína. V
biblických hodinách každý čtvrtek probíral II.knihu Mojžíšovu. V té době se
hrávalo loutkové divadlo pro děti a on se stal hlavním aktérem. Byl to doktor
theologie Jan Milíč Lochman. Působil zde rok a půl. Odvolán byl do
jirchářského semináře, aby studentům sloužil pastýřskou činností. Na Krakovci
přednášel o mistru Janu Husovi a sbor i s pěveckým kroužkem se účastnil v
hojném počtu.
Dr. Jan Milíč Lochman při přednášce na Krakovci
Bratr farář
Z. Široký a Dr. J.M. Lochman
Výše zmíněný bratr Rašín studoval na
gymnasiu v Rakovníku. Tehdy ještě chodil na katolické náboženství. V archivu
máme jeho velice pěkné poznámky z těchto hodin. Od října roku 1950 sloužil ve
sboru vikář Zdeněk Soušek. V roce 1951 se oslavily 80. narozeniny dvou
věrných členů sboru, Bedřicha Aksamita a Jindřicha Košuta, ten byl ze Hnidous.
V srpnu tohoto roku ukončil bratr farář Zdík Široký svou 14 let trvající službu
v Kladně a odešel na zasloužený odpočinek do Červeného Kostelce.
V listopadu roku 1951 byl farářem zvolen
bratr Josef Sládek. Fungují i nadále všechny složky sborové
práce,nedělní škola, pěvecký kroužek, biblické hodiny a kruh sester, při kterém
měla jedna ze sester úvahu na biblické téma a ostatní pracovaly na přípravě
věcí pro bazar. Sestra Lydie Vystrčilová nás naučila šít nitěné knoflíky,z
různých zbytků látek a filcu se šila zvířátka pro děti. Z ústředí jsme měli
„modré listy “, což byly plány pro sebevzdělávání. Konaly se výlety: Krakovec,
Oráčov, Bzí, Růžový Palouček, Rakovník a další. Do roku 1958 fungovaly ještě kazatelské
stanice ve Švermově, Buštěhradě a Unhošti. V roce 1957 se do Kladna a
civilního zaměstnání přistěhoval br.farář Zejfart z Aše. Ve stejném roce nám
500 let Jednoty Bratrské přiblížil ve své přednášce br. prof. Říčan.
Bratr farář
Josef Sládek
Bratr vikář Soušek byl na Kladně do konce října 1953. Bratr farář Josef Sládek zde pracoval do února r.1960 a odtud nastoupil v Poličce. Byl také jedním z překladatelů starého zákona v ekumenickém vydání bible.
Dne 1.4.1960, tedy po dvou měsících, přišel
do uprázdněného sboru br. farář Bohumír Sedliský, narozen 5.10.1923.Byl
to člověk velmi pracovitý ve všech složkách. Při bohoslužbách, biblických
hodinách, zpěvu, mládeži, i nedělní škole vede sbor k vděčnosti. Sdružuje
bratry a sestry ke křesťanské službě. Nejen písemně, ale i osobně byl ve styku
s některými chovanci v Krabčicích a domově důchodců v Unhošti. Při čtení lístků
či dopisů si uvědomujeme, co znamená osobní návštěva a zájem faráře pro lidi
žijící mimo svůj sbor. Když sestra Prušáková byla po těžkém úrazu v lázních a
nedobře s ní zacházeli, neváhal požádat tamnějšího faráře, aby se jí zastal.
Bratr farář
Bohumír Sedliský
Přátelsky spolupracuje s představiteli
ostatních kladenských církví, v Jednotě bratrské to byl kazatel Ondráček
(určitou dobu byl v Laponsku a pěkně o tom vyprávěl ) , bratr Beneš z
církve husitské a kazatelem Doubravským z církve adventistů. Této církvi náš
sbor několik roků poskytoval přístřeší. Také jsme jim vypomáhali doprovodem na
varhany a zpěvem. Oni nám zase pomohli koupí dvou plynových kamen do
presbyterny, aby se i tato místnost pohodlněji vytápěla v zimních měsících.
Podnikaly se velké opravy, zateplení bytu polozasklenou stěnou, provedla se
elektroinstalace a omítka celého kostela. Kostel byl dle návrhu Ing.Bareše
vymalován,na bočních stěnách byly starokřesťanské znaky v medailoncích. Všechen
nábytek, dveře, portál kruchty a podlaha, to vše se nově nalakovalo. V
presbyterně se špatná podlaha vyměnila za zelenkavé PVC. Bylo také zakoupeno
šest stolů, varhany dostaly elektromotor. Zavedlo se plynové topení, v kostele
byly pořízeny litinové radiátory s niklovými spojkami, dostatečně velké, aby
kostel příjemně vyhřály. Když se po létech všude měnil druh plynu na zemní, musely se tyto ještě velice pěkné radiátory
nahradit novějším typem.
Bratr farář Sedliský byl nejen velmi
pracovitý, ale také dbal na to, aby se všechno řádně konalo. Když se jeden
presbyter dostal do problému, mírně s ním pohovořil a požádal ho, aby alespoň
na nějaký čas staršovstvo opustil. Velkým obohacením sboru byly četné návštěvy
profesorů z naší bohoslovecké fakulty, ale i z jiných náboženských směrů a v
neposlední řadě zahraničních skupin. Při svém studiu ve Skotsku, Americe a
Německu si získal dobré přátele. V Americe se mu podařilo sejít se s Dr.
Martinem Lutherem Kingem, později přeložil několik jeho kázání. Všichni
zahraniční přátelé měli také své děti a jejich adresy předával br. farář
sdružence Janě Duškové, aby s nimi korespondovala.
Z Ameriky k nám v roce 1967 přijel pěvecký
sbor vysokoškoláků z Blufftonské koleje s prof.Bixelem a dirigentem Lehmanem.
Byli na turné po Evropě a jediný koncert v Čechách byl v kladenském sboru.
Píseň „Jezu milovníče můj“ nám zazpívali česky, my jim oplatili písní „Bůh buď
s námi, až se sejdem zas“ v angličtině. Na zpáteční cestě do Prahy je
vyprovázela Jana Dušková, v autobuse se americká mládež učila vyslovovat
„Makotřasy“. Zastavili se na prohlídku památníku v Lidicích. Sboru darovali
výtisk anglické bible.
Také byla navázána družba se sborem z
Hoyerswerdy v Horní Lužici.V roce 1966 se náš sbor na jejich pozvání
vypravil do Německa.Nejprve jsme se zastavili v Drážďanech, kde jsme si
prohlédli galerii, šperkovnici a hygienické muzeum. Prohlédli jsme si město i
kolem Frauenkirche, který jako památník na bombardování za války zůstal
neopraven.
Další cesta nás zavedla do Ochranova.
Absolvovali jsme podrobnou přednášku a navštívili „Svaté pole“. To je hřbitov,
kde všichni pohřbení mají stejný čtverhranný kámen se jménem. Na mnohých je již
jméno nečitelné. Rodina Zinzendorfů má jednoduché kamenné náhrobky přibližně
uprostřed hřbitova.Je tam také jeden větší kámen, který má kolem obvodu
vytesaný „Otče náš“.V přední části je pasáž „Odpusť nám naše viny“. Dnes je zde
vybudováno muzeum Jednoty bratrské s mnoha exponáty z míst, kam byli vysíláni
jejich misionáři, ku př. kanoe s indiány. Druhý den jsme se zúčastnili
bohoslužeb v jejich nově vybudované modlitebně.
Jednou také u nás koncertovali holandští muži s pěveckým sborem a jejich trubači překrásně hráli pasáž z Händlova Mesiáše. Vždy to bylo krásné sejití, na které rádi vzpomínáme. Také jsme jezdili na výlety po naší vlasti: Telč, Slavonice, Oráčov, Kunvald a další.
Sedliských měli maminku, která pečlivě
uklízela kostel i presbyternu. V roce 1970 odešli do Prahy. Uvolnil se jim byt
v domě po rodičích Evy Sedliské Na ořechovce. Bratr farář Sedliský působil ve
sboru v Nuslích a také částečně v Biblickém Díle.
Období od roku 1971
O práci v uprázdněném sboru projevilo zájem
několik farářů. Br.Prosek, br.Machovec, br.Klas, ale nic z toho nebylo. Dalším
byla sestra vikářka Marie Molnárová. Po krátkém jednání byla
zvolena.Velmi krásně zpívala a my jsme se radovali, jakou posilou bude pro náš
pěvecký kroužek. Ten se však za necelé dva roky rozpadl. Sestra vikářka
Molnárová se svojí dcerou Marienkou bydlela na faře pouze jeden rok, pak začala
z Prahy dojíždět a to až do roku 1994, kdy svoji práci ve sboru ukončila.
Sestra
vikářka Molnárová
Konfirmace
v roce 1975
V roce 1995 se administrátorem kladenského sboru stal bratr farář Jiří Štorek ze sboru v Kobylisích, nesmírně obětavý. Zařídil odstěhování s. Molnárové, projekt velké přestavby bytu a fary, vyjednal příspěvek od Gustav-Adolfského spolku a půjčky od synodní rady a seniorátu, které jsme po 50. a 30. tisících ročně spláceli. Zasloužil se také o nábytek a zařízení pro dvě kuchyně a presbyternu.
V roce 1996 sloužil v našem sboru bratr
vikář Fell ze Švýcarska. Dalšími administrátory byli: bratr farář
Blahoslav Hájek od Klimenta, bratr farář Vetter ze střešovického sboru, sestra farářka Rotkovská
z Libčic. Nejčastěji k nám jezdil kázat bratr ing.Jiří Ort, vždy s
celou rodinou. Stejně často a ochotně bratr Bohuslav Fiala, který byl
také velmi obětavý. Velice nás zarmoutila zpráva o jeho objednané brutální
vraždě.
V srpnu roku 1997 navštívil náš sbor bratr
profesor Jan Milíč Lochman s manželkou Eliškou a synem Markem. Po bohoslužbě
byla velmi pěkná beseda.
O místo faráře se ucházel neúspěšně bratr
Vašín, metodista z Velvar. Jako kazatelé se zde vystřídalo hodně bratří a
sester : Rejentová z Kobylis, Pavlosková, bratři Ženatý, Nekvasil, Halama,
Henych, Rybín, Škrabal, Nečas, Tůmovi, ing.Jech, příbuzný sestry Rettové z
Buštěhradu, Glancová, Baštecký, Pokorný.
A tak se dostáváme do dnešní doby.
Dne 13.9.1998 byla zvolena sestra farářka
Daniela Brodská. Současný stav sboru dává naději do budoucna.
Závěr
Vážíme si všech bratří a sester, kteří v
minulosti pro sbor pracovali přes všechny nesnáze a těžkosti, kterými sbor
procházel. Vděčně vzpomínáme na všechny ochotné dárce, kteří svou
účastí pomohli nést sborový život. V
archivu jsou doklady o této obětavosti a také plno různých listin, které
stojí za přečtení.
Děkujeme Pánu, že sbor zachoval a
věříme, že i dále bude probouzet lidi, kterým společenství bratří a sester bude
potřebné.
Prosinec 2006 Božena Dušková
(Výběr a zvýraznění textu:
Milan Pohl, únor 2007)