Úvod

             Já děkuji Bohu, že dal vnuknutí mojí matce, že vštěpovala mě tyto paměti bezpočtukrát od mého dětství až po dobu, když se dočkala toho, že jsem mohl uplatnit takto svoje vědomosti ve sboru.

            Proto - co zde psáti budu, jest čistá pravda, kterou jsem sám prožil a získal od mých rodičů z jejich rodinné kroniky.

            Na věčnou památku mému milému synu Jaroslavu.

Košutův  odkaz 

Košut při posledním kázání u sv. Klimenta v Praze prosí svůj sbor těmito slovy:

            „Upozorňuji lásky vaše, že po mém odchodu k věčnosti přijdou na denní pořádek proroci a mudrci, kteří pracovati budou usilovně na rozdrobení tohoto sboru svatoklimentského. Až zpozorujete tyto dělníky, pak naplňte prosbu mou, nesvolíce rozdrobení církve této.“

            Stůj tedy, sbore milý na půdě reformace Husovy a čiň přípravy ke škole Komenského. 

Toto napomenutí je i pro kladenský sbor, neb i ten jest jeho dílo.

  Počátky kladenského sboru 

          Sbor kladenský má dějiny sahající do 16. a 15. století. Na nedalekém Krakovci u Rakovníka kázal M.J.Hus. Lid k němu přijížděl na vozech z celého kladenského okolí. Město Slaný stálo při straně táborské, později při obojích. Unhošť měla evangelického faráře Josefa Albína, který byl roku 1622 vypovězen z vlasti.

          Na Křivoklátě vězněn byl kazatel Mik. Kupa proto, že se nevystěhoval z Čech dle rozkazů vypovídacích. A sťat byl tam kněz Locita. V blízkém okolí byly statky evangelické šlechty zkonfiskovány, vše bylo provedeno násilím a vojskem, a hlavně jezovity. Toto úsilí dalo velikou námahu těm, jenž usilovali o to, aby zatlačena byla svoboda svědomí, a aby národ zatlačen byl zase zpátky do tmy. Lid dlouho vyhýbal se katolickým kostelům, konal tajné schůzky a četl v knihách, které bedlivě ukrývali před slídiči jezovity.

          A přece po dlouhém zápasu rozprostřela se tma odevzdanosti do církve římské. Ale pod popelem dřímaly jiskry vzpomínek na blahou tu dobu náboženské svobody.

          Ďábelské dílo Říma bylo dokonáno. Nečisté ruce jezovitů jako slídiví psi přepadávaly ty krásné české chaloupky a hledali ten chléb života - bible a je pálily jako smyslu zbaveni. Antikrist zvítězil na chvíli, tma byla po celé zemi. Vychytralý Řím uloupil národu našemu vše, co sílilo jeho duši a nabízel mu náhražku legend. Křesťanská láska ve vlčí kůži.

          Jedno století téměř uplynulo od té doby, co nad krajem kladenským vznesl se duch Boží, aby zanítil srdce několika jedinců, pro lepší život duchovní, pro život bratrský. Historie Kladenského sboru jest dosti zajímavá a stojí věru zato, aby se uchovala v duši a srdci všech údů, kteří lnou k tomuto sboru celým milujícím srdcem.

          Mým přáním je, aby tuto historii, která ještě překypuje moje srdce - přijali jste jako odkaz těch bratří, kteří by měli býti s jejich vůdcem Beninamínem Košutem na čelném místě ve sborové místnosti.

          Jsou chvíle v našem životě, které si ještě po letech rádi připamatováváme. Naše duše je zachytí s takovou přesností, jako fotografická deska, a může je kdykoli reprodukovati.

          Já dnes vzpomínám na dobu svého mládí na ty krásné chvíle, kdy moje matka mi tyto věci vštěpovala a které rozvinouti míním jako vzácné svědectví před vámi. 

          Památná jest pro mne vesnička Hřebeč, jest pro mne místem, kde v chaloupce č. 39 pod doškovou střechou, malými okénky, skláněnou podlahou tulí se vzdory v rodině starého Železného, jenž svoje 4 dítky vychovával dle svého svědomí - dle pravdy. Toto poznání získal od člověka, kterého mu sám Pán Bůh postavil do cesty jako potomka tajných evangelíků a vyznavačů Kristových.

          Tento Železný pracoval jako zedník na dole Kateřina v Dubí. Dnes ovšem málokdo mohl by říci, jak ta šachta vypadala a v kterých místech stála. Jen tu a tam nějaká zřícenina připomíná vám, že kdysi před osmdesáti lety byl zde život v plném proudu. Na místo veselí a zpěvu mladých nastoupil posvátný klid a ta zahrada kvetoucí jako by byla odměnou za kus historie, která se zde téměř před stoletím odehrála. I ta halda uniká nezasvěcenci, jest ozdobena lesíkem, jenž mnohému poskytl odpočinek krásným pohledem na Dubí a okolí.

          Právě toto místo vyvýšené haldy vyhledávala moje matka v roce 1889, aby zde na místě svěřila mi vše, co bych  mohl jako doklady pravdy týkající se sboru kladenského jednou potřebovat.

           Dnes jí rozumím velice dobře, byl to stesk po rodné vesničce Hřebči, v Dubí neměla a neznala žádného, s kým by si pohovořila - proto, že tento rok jsme se do Dubí přistěhovali. A proto ona, čím ji srdce překypovalo, ukládala do mého srdce jako drahocennou perlu, kterou nesmím zakopat, ale získávat ty duchovní hodnoty ne jen pro sebe, ale pro svoji rodinu a okolí. Proto vyhledala ty místa, odkud vyšla pro náš rod pravda, pro kterou ona mnoho vytrpěla v prvních letech manželství. Ona bojovala z mocnými tohoto světa a spolu s mým otcem vymanili se s okovu církve, která se nesrovnávala s jejich svědomím.

          A mě 14tiletému chlapci důvěřovala a věřila, že ji nezklamu. 

          Nuže milý synu.

          Dozorce Šplíchal to byl, který si starého Železného oblíbil a vykládal mu písmo podle svého způsobu tak, že nadšeně tyto věci vyprávěl za zavřenými dveřmi své manželce a dětem.

          Připomínám, že to byla doba temna v letech třicátých v minulém století, že každý, kdo neuposlechl mocné církve římské přišel do nepřízně fary lidické, ale i celé dědinky. Na takového člověka pokrokového hleděl lid poštvaný velebným pánem jako na buřiče a kacíře.

          Toho se však nelekl starý Železný (můj dědeček) a zrušuje půst a mnoho věcí jiných co se příčilo duchu Kristovu. On očisťuje rodinu svoji od pověry a přetvářky. Rodina Železných žila v chudobě a vzorně duchovně silná připravená takto na dobré i zlé. Malá chaloupka útulná byla kolébkou moji matky, kde se narodila 4. prosince 1838.

          Když jí bylo 12 let, zemřela jí matka. Jelikož starší sestra byla provdaná, musela se ona ujmouti celé domácnosti a vésti ji tak, jak jí matka před smrtí poradila. Starý Železný měl svoji Nanynku rád, proto, že se mohl na ní se vším spolehnouti. Po dvou letech pak dal svoji Nanynku na zkušenou.

          V nedaleké osadě Netřebě toho času bydlel hajný a dědeček věděl, že jest evangelíkem, proto toužil po tom, aby toto dítě, které si brzy osvojilo názory jeho dostal do této rodiny, aby se jí dostalo dobrého náboženského vychování.

          Život u tohoto hajného se jí líbil a byl pro ni něco nového. Ačkoliv ze začátku byli před ní velice opatrní na slovo, protože lidé měli je za neznabohy ve své slepotě. Starému Železnému měli velice za zlé, že tam to dítě dal.

          Ale slunce již mamince jako 16-leté dívce začíná vycházet a dočkala se toho, že tito bezdětní manželé hajných přilnuli k matce jako ku vlastní dceři.

          Přišel Velký pátek, nejslavnější to den v rodinách českobratrských a tu zkoušeli malou Nanynku, jak bude působit na ní jiný způsob svěcení tohoto dne památné pro celý křesťanský svět. Ráda o tomto příběhu vypravovala. “Nanynko”, povídá hajný, “ty jsi přece katolička a vám ukládá církev se v tento den postit! Hleď takovým způsobem se my nepostíme. Dnes nemusíš s námi obědvat a můžeš se postit jak jsi snad zvykla?” pozoroval tento dobrý muž její rozhodnutí. Tu maminka otevřela tajemství svého srdce a řekla, "odmalička vím, že se u nás žádný nepostil ani když musel ke zpovědi".

          Po tomto srdečném projevu ták mladé dívky seznamovali maminku s biblí a věnovali ji více času jako člověku, který má přinésti užitek ve věcech duchovních a skrze ní přijíti mnohým na světlo pravdy v tomto kraji kladenském.

          Ale všemohoucí Pán usoudil jinak a dal moji matce ucítit, že musí projíti ohněm utrpení, než spočine noha její na pevné svobodné půdě duchovního života. Lesník byl přeložen, nastalo loučení, na něž moje matka s jakýmsi pohnutím vždy vzpomínala. A tak doba šla svou cestou dál a dále. Poklady duchovní jako zrno obilné začalo růsti v srdci této mladé bojovnice pro čisté náboženství.

          Pak se seznámila se židovskou rodinou a musela u nich často spáti, když byla židovka sama doma. I tu nasbírala zase mnoho věcí, které ji byly pak v manželství velice prospěšné.

          Proč toto všecko uvádím? Protože co matka kde krásného viděla a co kde milého zažila, to přinesla svému muži pak jako dar velkého duchovního bohatství. To bohatství bylo tak velké, že se dostalo i na nás děti ve velké míře duchovní. Jaké to je bohatství ptal by se někdo? Bohatství duše. Ona nám každému dala do kolébky hrst květu své čisté duše, naučila nás trpělivosti a lásce, upevnila nás v poznané pravdě, učila nás svým životem snášenlivosti a tichosti. 

          Můj otec narodil se 13. prosince 1840, byl to ryzí charakter, o němž se později zmíním.

          Moji rodiče těžce nesli na své duši náboženské přetvářky. Umluvili se ovšem na popud moji matky hledat pravdu. Ona stůj co stůj chtěla svoji rodinu míti takovou, jako zažila v Netřebě u rodiny hajného.

          Můj otec pronajal si kovárnu ve Hřebči a matka mu za kovadlinou pomáhala jako tovaryš. Brzy se však zapracovala tak, že mohl otec všelikou drobnou práci do Prahy dovážeti.

          Divné jsou však cesty Boží, praví Písmo svaté. A tak také zde se stalo, že při jedné cestě, když jmenované kování do Prahy vezli, byli tenkráte tří, přidal se k nim bratranec matčin Danda v tom stáří jako můj otec. Káru s kováním si uložili pod bruskou branou v hospodě, jak do dnes se říká “Na nové hospodě” - stála proti bruským kasárnám vojenským. Sám jsem pro mně tento památný hostinec vyhledal, v duchu jsem uvažoval, kde asi tato tříčlenná společnost naše seděla. Rozhodné slovo dala moje matka. - půjdeme hledat evangelický kostel. Přešli železnou lávku, jak kdysi bývala v místech, kde stával ústav slepců. Okolo Rudolfinum na Staroměstské náměstí, kde matka se zeptala starého pána v cylindru, kde by našli evangelický kostel, kde káže Košut?

          Pán si ze zájmem prohlíží tyto tři venkovany toužící něco slyšet a vidět co, venkov jim dáti nemůže. "Hledáte evangelický kostel? Pojďte se mnou lidičky, já tam jdu též". Vedl je Dlouhou třídou do Klimentské ulice, až se jim náhle objevil pěkný kostel zastrčen do ulice tak, že jej neviděli, až přišli k němu. Zde je kostel u Klimenta, kde káže Košut. Zavedl je do první lavice blízko kazatelny a sám si sedl pod kruchtu, což v tomto starobylém kostele jsou lavice dvojím směrem proti sobě. Můj otec se svým přítelem byli plně zaujati celou bohoslužbou, ale zato matka, mladá čiperná žena, nejen že bedlivě poslouchala far. Košuta - neušlo jí, že zmíněný jejich průvodce je se zájmem pozoruje, nespustí z nich očí. Kázání mělo účinek, jejich srdce mocně tloukla, byli velice dotčeni a nadšeni. Zdálo se jim, jak jsou nicotní oproti těm kteří byli tam domovem.

          Kázání mělo na ně takový mocný vliv, že si dokonce mysleli, že je Košut zná a na ně si kázání připravil. Nevěděli ovšem, že to sám Kristus mluví skrze ústa věrného služebníka svého. Proto po bohoslužbách vyšli s kostela ani nedýchajíc a postavili se na roh kostela a pozorujíc jak srdečně bratří si podávají ruce a jak spokojeni odcházejí z kostela. Stáli zde mlčky, duše posilněná, srdce prudčeji tlouklo k novému životu, oči zářily radostí.

          Co tomu říkáš kamaráde přerušil mlčení můj otec? Pepíku! praví Danda, dodnes jsem katolíkem. My také praví otec. Naše trojice však nebyla tam dlouho samotná. Přišel ten pán, co je tam zavedl, vyptával se, jak se jim to líbilo, přišli i druzí bratří, obklopili je a naše malá výprava ze zapadlé vesničky byla mžikem v kruhu. Tato upřímnost bratří byla pro nás druhým kázáním, poznamenala matka. Tentokrát nemohli se dlouho zdržeti, protože měli odevzdati zboží do určitých krámů. Pak nastala cesta domů s károu, která trvala pět hodin. Jen jedna myšlénka a jedna touha zaujímala jejich mysl a srdce - shodit ze sebe všecko, co je poutá k církvi římské a stát se co nejdříve evangelíkem.

          Nastal nový život v rodině i v dílně u kovářské výhně. Nad Hřebčí ukázaly se červánky zvěstující novou dobu pro ty, jejich duše žízní po pravdě a po novém životě. Tu přicházeli do kovárny i jiní a nechali si vyprávět od rodičů o náboženství které bylo církví římskou utiskováno a kacerováno. A tak několikráte se opakovala tato cesta do Prahy s károu naplněnou kováním. Otci se dostalo poučení, jak si má počínat až budou přestupovat k církvi evangelické. V Praze otec nakoupil trochu knih u firmy “Topinka” v Karlíně - hlavně bibli svatou, praxi z Komenského, kancionál (vše ovšem švabachem tisknuto) a začínali odbírati časopis “Český bratr”, který vydával klimentský sbor s Košutem v čele. Obrazy, kde měly jaké vyměnili za Husa, Žižku a Komenského, a dali se do boje za svobodu svědomí. Byl to boj těžký v době “temna”. Matka musela chodit na faru lidickou 6 neděl na tak zvané cvičení, kde se ucházela o křestní list,  který musela míti pro přestup.

          Na to matka vzpomínala vždy s odporem, neboť dělal ji veliké obtíže, neboť toto cvičení mělo ji odvrátit od pomyšlení býti nevěrná církvi římské. Vyzvídal na ni, kdo ji přemlouvá - jestli to není její muž nebo nikdo jiný? “Žádný mě nepřemlouvá" odpovídá matka skálopevně. "Já sama mám to přání od mého dětství, a dnes jsem už přesvědčena,  že jenom tam mohu spokojena býti.”

          Farář lidický však nedal se ráznou odpovědí matky zmásti a svoji výmluvností začíná působit na její krasocit. Praví! Poslyšte, kdyby přišel Pan Ježíš na tuto zem a procházel by se po tomto kraji a přišel by do vaší modlitebny a viděl tuto prázdnotu, tu chudobu, řekl by  - "zde se mi nelíbí, zde nejsem doma". Ale přišel-li by do našeho chrámu Páně a viděl tu nádheru - řekl by jistě “ano, tady jsem doma!". Povážíme-li dnes, jaká to byla těžká hodinka pro tuto ženu dotčenou slovem Božím, jak asi čekala až tento člověk zfanatizovaný přepychem řekne - " můžete jít".

          Ale z tohoto na pohled beránka vyskočil náhle vlk hltavý a hodil jí výtah křtícího listu a než došla po schodech dolů, třikrát za ní třísknul dveřmi jen proto, když se jí ptal jak se rozmyslela. Řekla: "Můj duch si toho přeje". To byl boj mojí matky za svobodu svědomí. 

          Můj otec současně bojoval na faře v Hostivici. Jen měl všelijaké potíže. Za jedno neměl mnoho času, na kovárně v Jenči, a za druhé se všemožně vyhýbal, aby se nedostal do kriminálu, jak vždy říkával. Pro jeho přímou ráznou povahu. Došel si na něj pan farář hostivický až do kovárny, i on jej přemlouval aby od toho upustil. Otec však byl tak pevný jako matka a po kovářsku jej odbyl tak, že musel odejíti z nepořízenou.

          Ta Bílá hora mohla by vypravovat, jak teď z Jenče každou neděli kráčeli přes na bohoslužby, které byly tím nejlepším požitkem pro moje rodiče až do jejich  stáří.

          Hned na to v neděli po výstupu s hostivickým farářem přišli po bohoslužbách  poradit se s bratřími v Praze a ti přijeli na hostivickou faru a žádali okamžité vydání křestního listu pro mého otce. Když farář opět odepřel, tedy řekli  - však my mu potřebné listy sami vymůžeme. A také se stalo,  že požadovaný křestní list beze všeho dostal.

          V Jenči zase shromažďoval okolo sebe přátele a získal člověka, jenž pracoval ve skále - br. Fišera, který přicházíval do kovárny nechat si brousit skalní nářadí. 

          Přichází rok 1863, kdy 10.ledna se navždy rozešel církví mu protivnou Římskou a stal se z něj český bratr tělem i duší.

          Krásný sen mojí matky se splnil. Po čem toužila - Bůh ji dal. Zbystřil ji rozum tak, že ovládala dobře bibli a mohla pak svědectví vydávati všude, kam měla přístup.

          V několika málo letech vracejí se do Hřebče a otec přijímá místo po svém mladším bratrovi Antonínu ve Vrapických dílnách v roce 1868. Toto místo ve Vrapicích dlužno podotknouti, že přijal prozatímně nebo dal se do stavby své vlastní kovárny, kterou když dokončil, nemohl dáti do provozu proto, že komis se přiklonila šenkýřky Vackové stížnosti,  že by jí chytila stodola, která byla přes silnici pod snobky.

          Ale otec byl přesvědčen, že to byla msta, že si nepronajal zase její kovárnu, co v ní už otec byl, než šel do Jenče. Že její kovárna byla bližší stodole, to komisi nevadilo, zkrátka tatínkovi nedovolili kovárnu otevřít. Komis byla ze sedláků složena, a proto myslím, že byli tito nevědomí lidé pod vlivem lidického faráře, který se jistě postaral o to, aby mému otci znemožnil se usadit v jeho korátoře. Teď nastala práce na uskutečnění toho, čeho si tolik přála moje matka, totiž pozvat do Hřebče br. faráře Košuta. Jest nutno, abych seznámil lásky vaše blíže s tímto mužem bez bázně a strachu. 

          Košutové byli dva bratří faráři, starší Vilém Košut byl zakladatelem mateřského sboru u Klimenta v Praze a později uvězněn na Hradčanech téměř rok, než jeho výsost arcibiskup neprozkoumal jeho kázání, která mu trvalo třičtvrtě roku. Pak tento ohnivý kazatel musel do vyhnanství, neboť po jeho kázání mnohý katolický kněz přestoupil k církvi evangelické. Z toho vidno, že pro římskou církev byl nebezpečný a musel z vlasti jako psanec. Přešel do Porýní,  kde  na milou vlast nezapomněl.

          Beninamín Košut, o kterého se nám jedná, narodil se 24. srpna 1822 v Černilově. Jako mladý kazatel přišel do Borové v době, kdy dech rašícího myšlenkového jara na všech stranách zavanul. Bylo to v roce 1846, kdy postup demokracie, pochod svobody hlásil rok 1848. Byla to doba temna, kde římská rozpínavost neznala mezí a pro evangelíky neznala než nadávky. Po odchodu jeho bratra Viléma ujal se práce duchovenské náš nezapomenutelný Beninamín Košut ve sboru Klimentském v Praze. 

            Požádali tedy rodiče faráře Košuta o jeho zájezd do Hřebče. On ochotně slíbil, ale museli se postarat o místnost pro bohoslužby. Jakmile se to dozvěděl lidický farář Procházka, ihned s hřebečským starostou činili překážky a bylo hotové v Hřebči pobouření. Starosta spínal ruce, jak nás nemá Pán Bůh trestat, když takový neznaboh do naší obce přijde - znemožnit a zabránit tomu, aby Košut nemluvil.        

           Sál pro bohoslužby byl vyhlídnut v hospodě u Čtrnáctých v čísle 51 a farář Košut přijel na Buštěhrad poštou od Prahy. To se stalo 24. dubna 1869. Naproti mu šel můj otec a pak známí, které získával pro svoje nové náboženství. Byli to tyto pozdější bratří Pol, Panenka, Bartuněk, Benda. Tito právě pomáhali otci agitovat v okolí. Benda, jenž byl obecním strážníkem a zároveň listonošem, nesl listinu od starosty co zákaz, že se mu zakazuje ve Hřebči mluvit.

    Nebojte se bratří ničeho a odevzdejte zpátky tento zákaz starostovi a řekněte, že něco podobného nemá smyslu, že já mám povolení s sebou z místodržitelství. Otec můj řekl panu Košutovi, jak starosta spíná ruce, že je to trest od Boha  - že je sucho a teď ještě takový neznaboh k nim přichází. Košut se jen usmíval a řekl - "až přijdu podruhé, přinesu déšť". A také se to povedlo ku Košutově radosti. Čtyřhranný sál byl naplněn. Otec můj pozval 3 evangelické rodiny selské, o kterých se dozvěděl od Košuta. Ze Zajezda rodina Černých, z Buštěhradu vdova Měchurová a z Bělok rodina Širokých - vesměs staré rodiny evangelické.   

    Překrásný obraz bohoslužeb působil mocně na vyprahlé duše prostých venkovanů. Neboť podávání svaté večeře Páně těmto rodinám, jehož se též zúčastnili moje rodiče, protože přestup měli už vyřízen, nadchnul kde koho. Mnoho mladých hochů bylo z Kročehlav a z Kladna, kteří měli zvláštní porozumění. Slovo Boží jako zrno obilné bylo rozeseto - bylo rozhozeno do srdcí přítomných. Ale tak jak jest psáno v podobenství, mnohé to semeno zalétlo na půdu úrodnou, připravenou tam v kovárně u výhně otcova při večerních besedách tak, že hned při prvních bohoslužbách hlásili br. Košutovi přestupy. Byli to vesměs hřebečtí občané. Bartůněk krejčí s celou rodinou, Panenka horník z manželkou, Pohl obuvník z Netřeby s rodinou Benda krejčí s rodinou. To byl výsledek prvních bohoslužeb. Mým rodičům nastala práce, aby byli ve stálém styku s těmito rodinami.        

    A hlavně s bratřími v Praze, kdež měli vždycky plno okolo sebe, když přišli do Prahy do kostela. Můj otec podporován mojí matkou byli horlivými návštěvníky bohoslužeb. Za každého počasí putovali,  když ne sami, tak vždy z hloučkem bratří. Od dvou hodin ráno vyšli a k osmé hodině seděli už na snídani v hospodě u žandalínu v téže ulici proti kostelu. Ani zima ani mráz ani sníh nebyl překážkou, aby nešli si pro posilu pro svoje duše. Tak se taky stalo, že pro velké závěje matka nemohla stačit těm bratřím a často se museli vrátit kus cesty zpátky aby matce pomohli přes závěje přejít. Byla to dlouhá cesta,  pro tyto lidi ale radostná. Cestu měli ze Hřebče přes Běloka na Jeneč, tam se k nim připojil br. Fišer. Rázovali na Ruzyň, přes Bílou horu,  Hradčany dolů. Matka ráda vyprávěla o těch cestách. To byli nadšenci obětaví a veselí. Často ale měla jsem strach, vyprávěla - když jsme šli okolo kláštera v Břevnově, br. Fišer povahy prudké nikdy neopomenul zahroziti holí do oken kláštera.         

    Připravovala se nálada na druhé bohoslužby. Zatím kročehlavští a Kladenští se těšili, že oni podají ruce br. faráři Košutovi, aby je přijal mezi br. přistouplé. Také se tak stalo, druhé bohoslužby byly ještě slavnější, neboť se přihlásili samí mladí lidé. O kterých se mohlo říci, že to myslí vážně s přestupem, že to není jen chvilkové vzplanutí mysli, jako jsme poznali u onoho Dandy, který v Praze před kostelem slavnostně prohlásil mému otci "dodnes jsem katolíkem", abych užil podobenství písma  - zrno zapadlo mezi trní, rychle vzešlo, ale okolní trní udusilo ho. Tak asi to bylo s oním bratrancem Dandou. Zahořel nadšením, ale rodina, která byla jistě až moc pověrečná jeho nadšení udusila v zárodku.           

    Jest záhodno, aby tito noví bratři byli připomenuti, neboť jsou to později hlavní činitelé filiálního sboru kladenského. Já rád kvituji tyto bratry proto, že jsem mezi nimi vyrostl. Byl jsem stále nablízku - všecko jsem chápal a všecko jsem prožíval v jejich přítomnosti. Jako malý hoch mezi nimi zažil jsem mnoho příjemného, protože často u nás besedovali.    

    A tak ubíhal čas, schůze u nás ve Hřebči byly hustější a také bouřlivější. Moje matka, velice opatrná žena na tu dobu říkala - často jsem vycházela se přesvědčit, jestli někdo nešpehuje. Pravil jsem, že to byla doba temna, kdy člověk nemohl mluvit o náboženství tak jako dnes. Musel býti opatrný, aby někdo ho neudal ze msty. Opatrnost matčina byla na místě, byla k tomu vedená jednak z domova, jednak z rodiny, do které ji dědeček dal na zkušenou. 

    Košut vykonal bohoslužby v Hřebči celkem třikrát a to 4. dubna, 2. května a 23. května roku 1869, ovšem mimo křtu, kterýž vykonával v domku č. 50 ve Hřebči, to jest  v našem bytě.   

    Tento hlouček bratrů tvořil plány do budoucna a usnesli se na tom, že pronajmou sál na bohoslužby v hospodě u Tylibachů v Kročehlavech v čísle 1273. Můj otec často mi ukazoval okno, u kterého Košut stál při kázání. Všecky tyto porady se vykonávaly v bytě mého otce, kdež také některé křtiny jak už jsem uvedl byly vykonány, a to děti strýce Bartůňka a tuším i mého bratra Bedřicha.       

    Po tomto usnesení začaly se bohoslužby konat v Kročehlavech u Tylibachů. Pro zajímavost uvádím, že mateřský sbor Pražský daroval Kladnu kalich a konvici ku křtu, které se užívá dodnes. Za dva roky byli bohoslužby přeloženy do Kladna,  kdež se jevil větší zájem a bylo to také pohodlnější ohledně dojíždění Košutovo. Jezdil do stanice “Vyhybky” a pak omnibusem do Kladna. Byla pronajatá zasedací síň radnice,  kdež já  byl pokřtěn. Na to pak přeloženy bohoslužby -  bratr přestouplý Petráček totiž koupil hostinec “U slunce” a bohoslužby posunuty do tohoto hostince. Tento bratr byl nějakým úředníkem na radnici.           

    Filiálka kladenského sboru potvrzena byla roku 1872, takže kazatelská stanice trvala 3 roky.

    Hostinec "U slunce" má nevětší historii pro náš sbor. Petráček zde nechal upraviti 1 místnost za bohoslužební síň, a nahoře v podkroví světničku pro kostelníka zdarma,  který musel za to dbáti o úklid a pořádek v modlitební síni. K tomuto úkolu byl zvolen Macháček, velice horlivý bratr.  

    Zde už jako očitý svědek mohu svědčiti o celém pořádku bohoslužeb. Zde se začali odbývati bohoslužby pravidelně a to vždy katolický svátek, kdy byl Košut volný. Br. Petráček zavedl tak zvaný domácí řád, kde žádal naprostý klid při bohoslužbách v dopoledních hodinách, což se dodržovalo vzorně, i když hostinec prodal, odstěhoval se do Prahy a stal se pak členem mateřského sboru klimentského.

    Bratří, jež si teď dovolím jmenovati, byli vesměs dělníci a proto nezištní, prostí a upřímní. Dle návodu Košuta velice obětaví a vytrvalí. Větší důstojnosti neviděl jsem nikde v jiných sborech, jako jsem zažil co malý hoch "U slunce". Bohoslužby se odbývaly v půl desáté. Již od devíti hodin stávali bratří v hloučkách, očekávali až se objeví omnibus a zastaví na kraji ulice Žďárské, jenž byl asi 170 kroků k modlitebně. Někteří bratří stáli u vchodu na schodech, aby dali znamení dovnitř,  kde zatím se bavili bratří ze všech koutů kladenského okresu.           

    Byl zde br. Slabyhoud s Pecinou od Strašecí, byl tu br. Janda z Nových Dvorů, z Jenče rodina Fišerova, s Olšan rodina Brebtová a Bulvasová, byli tu br. hřebečtí s rodinami a mnoho jiných - celkem asi 70 rodin a ti všichni před bohoslužbami v bratrském citu projevovali své zkušenosti. Zde neviděl jsem řevnivosti, všichni stáli v jednotě víry a lásce ku svému novému sboru. 

    Dva bratři Macháček a Fr. Dlouhý byli vyvolení jíti naproti k omnibusu. Jsouce hrdí na tuto funkci, jsouce hrdí na jejich Košuta, který kráčel uprostřed nich a s usměvavou tváří vkročil do modlitební síně. Můj otec a br. Materna dbali na pořádek uvnitř. Jak se Košut objevil ve dveří, všichni přítomní vzdali svoji úctu povstáním a pak nastalo hrobové ticho.

    Místnost byla dosti dlouhá, u vchodu malý stolek, lavice bez lenochu byly sraženy k levé straně zdi. Stůl Páně obyčejný jednoduchý, vždycky bíle prostřený pak u okna v levém rohu malé harmonium, v pravém rohu stála kazatelnička, do níž byly dva schody  - asi 1.5 m dlouhá a přední stěna šedě natřená.

    Než začaly bohoslužby,  trvalo to asi 1/4 hod., aby se mohl br. Košut po cestě upravit. Měl dlouhé vlasy až na ramena, též i vousy dlouhé,  které si vždy pečlivě pročesával. A při té příležitosti hovořil s bratřími, kteří mu svoje dojmy pronášeli. Macháček nebo Dlouhý vyžádali si čísla písní,  které měl vždycky na lísku Košut připravené. Pro vyvěšení písní  psali je křídou na dvě tabulky. Bohoslužby začaly.           

    Pro mě jako malého hocha to byla pohádka. Jeho modlitby byli úchvatné, plné pokory. Již ta pronesená slova při zahájení nadchla každého - vždy začínal: Pomoc a počínání naše přijdi k nám od Hospodina atd. Po bohoslužbách bylo cvičení náboženství, jelikož neměl tolik času, trvalo hodinu. Nějaké předměty, co dnes musí vědět při konfirmaci, to za Košuta jsme říkali společně. O každém cvičení jsme říkali, kolik má bible knih a jaké a nakonec se společně říkalo vyznání víry.    

    Zde jsem se snažil celý pořádek uvést před oči vaše na důkaz lásky, ve které se scházelo celé shromáždění. 

    Mateřský sbor klimentský velice si vážil faráře Košuta. Aby trochu mu ulehčili, dali mu na výpomoc vikáře Fr. Urbánka. Tento vikář Urbánek pak dojížděl do Kladna. Kladenští bratři nemohli dlouho zvyknouti na tuto změnu a dlouho to trvalo,  než si zvykli. Za nějaký rok přišel zase jiný po Urbánkovi. Byl to farář Souček, který byl zvolen za druhého faráře u Klimenta. Tak Kladno mělo zase změnu, neboť jezdil do Kladna tento nový bratr farář Souček.

  Zpět

1894 - 1906           

    V této době pak začala touha po vlastním stánku. Bratří zase začali se scházet po bytech a dělali si program, jak začít. Toho času byli zde ve sboru sedláci, kteří se postupně odhlásili z pražských sborů a začali se zajímati o kladenský sbor. Roku 1894 začalo se se stavbou kostela. Na hotovosti měli br. kladenští 4900 korun, z národní záložny si vypůjčili 5500 korun, mateřský sbor pražský půjčil bezúročně na tuto stavbu 6000 korun. Plán vypracoval zdarma pražský br. stavitel Blecha.          

    Bratři sedláci dali povozy, bratři horníci vyprosili cihly a vápno na horním radovi Bacherovi, jehož podobenka visela v presbyterně na památku. Za takových okolností postavili bratří kostelík, který byl a jest chloubou všech, kteří pracovali v začátcích kladenského sboru. Budiž čest jejich památce. Stáli pevně u víře, a tak připravili pro svoje děti lepší a šťastnější život.  

    V letech devadesátých minulého století bylo mnoho práce se stavbou i s úpravou kostela. Bratří podle schopností byl každý na svém místě.   

    První schůze, kterou odbývali, jest památná tím, že byla zahájena pod svou vlastní střechou na lešení. Chrám byl původně velice jednoduchý. Strop byl ozdobený dřevěný, střecha pokrytá břidlicí. Presbyterna přitom malá asi 2.5 šířky. asi 3 m dlouhá a vpředu krátká chodba z kostela dveřmi spojena. Do presbyterny též jedny dveře, které jsou tam dosud.

    V tomto čase opravoval mateřský sbor pražský kostel a daroval pro náš sbor lavice a stůl Páně. Lavice pro náš sbor zkrátil bratr Opočenský,  člen staršovstva a přidělal mezi lavice podlahu. Kazatelnu s kopulí zpracoval dle plánu arch. Blechy s Prahy mistr truhlářský Fr. Valenta, u něhož jsem se učil a můj bratr Bedřich pracoval již jako tovaryš.  

    Konečně chrám byl dostaven a slavnostně otevřen na první bohoslužby v něm.   

    Bylo mnoho pozvaných hostí - hejtman, školní inspektor za školy, měšťanosta Dr. Hruška a mnoho jiných významných osobností. Slavnostní kázání měl stařičký superident Salatnai. Bratr farář Košut pak ochaboval jsa nemocen a poslední kázání jeho bylo kázání ku památce založení sboru v Kladně 15. srpna 1896 dle Kor III 16 a 1.Petr. II 5. Toto kázání úchvatné mám ve sbírce kázáních Košutových a vážím si jej jako drahé perly od milovaného kazatele. Na místo stařičkého Košuta jezdil na Kladno jmenovaný II. farář Josef Souček. Kladenský sbor se rozvíjel duchovně a proto pomýšlel na duchovního správce stálého.          

    Pražský mateřský sbor klimentský si toho sám přál, neboť viděl, že pro Kladno jest to málo míti bohoslužby jen na katolické svátky. Proto přidělili pro Kladno p. vikáře Řepu jako první duchovní sílu pro Kladno.    

    Fara byla dostavena - dole byt pro kostelníka o dvou místnostech a malý sálek pro sdružení mládeže. S tímto činem nastal ve sboru ruch. Založena Křesťanská snaha na způsob dnešních sdružení. Kostelníkem byl zvolen miláček sboru obětavý bratr Fr. Dlouhý. Jeho dvě dospělé dcery hrály na harmonium při bohoslužbách. Veřejná činnost Řepova byla veliká, byl oblíben u všeho dělného lidu, neboť při všech manifestacích byl činný. A tak se stalo, že při uskutečnění zákona o všeobecném hlasování 28. listopadu byl jako řečník vyzdvižen davem na ramena a mluvil k lidu.   

    Miláček lidu se říkalo - ale u pánů měl zavřeny dveře, mám na mysli ředitelství na “Václavce”, tato společnost darovala dvakrát do roka uhlí k vytápění kostela. Bratr Řepa byl znám vůkol co dobrý řečník proto za ním přicházeli i katolíci do kostela. Instalace Řepova byla hned po vystavění fary.

    A přece dne 21. října roku 1906 se s námi loučil při bohoslužbách i na večírku, kdež sem viděl prvně sbor plakat. Měli jsme jej rádi a tento jeho odchod jsme všichni těžce nesli.

  Zpět

1907 – 1919

    Po odchodu vikáře Řepy staral se sbor o novou sílu duchovní. Na prubovní kázání se přihlásil vikář Čapek. Jeho kázání bylo přijato ode všech se zvláštním zájmem a tento mladičký bratr byl přijat jednomyslně. Do Kladna přichází již 25. listopadu r. 1907, aby se uchopil práce, která naň čekala odchodem Řepovým.      

    Zde dlužno připomenouti, že hned nato rozloučil se s našim sborem náš obětavý Fr. Dlouhý, dlouholetý pokladník. Ubíral se se svojí rodinou daleko za moře do Ameriky, a to hned po příchodu vikáře Čapka v prosinci  r. 1907.  

    Zde se poprvé přišlo na velikou chybu, že nebylo pamatováno na budoucnost, to je přistaviti byt pro faráře. Tak se stalo, že vikář Řepa musel si najíti byt blízkosti kostela, což bylo velice nepříležité ohledně úřadování. A tak br. vikář Řepa byl s tímto stavem zneklidněn, žádal na mateřském sboru klimentském spolu s kurátorem Štolzem s Čičovic, aby byla pro kostel přistavěna fara. Žádost ovšem nebyla zamítnuta a uvažovalo se o ní.    

    Praha nemohla ani jinak jednat. Nemohla přece nechat aby Košutovo dílo upadalo, nebo aby mělo v něčem nedostatek. Proto se začalo s přístavbou fary. Jedinou chybou bylo, že bratři kladenští nezakoupili více místa dozadu, jež v té době bylo úplně volné a nebo že nekoupili vedlejší domek, který se jim nabízel, než byl v něm zřízen krám. Nuže to jsou věci, které dnes si připomínáme, že vždy se má mysliti také na budoucnost. Stavbou kostela byl pověřen stavitel Procházka z Kladna.          

    Odchodem bratra Dlouhého a jeho dcer neměl kdo hráti při bohoslužbách. Proto bratr Čapek naučil se sám na harmonii jsa dobrým houslistou. Dlouho co vikář na Kladně nebyl, brzy se odbývala instalace, která už byla druhá v našem kostele. Jestli, jak jsem poznamenal,  bratr Řepa byl oblíben i u katolíků, tedy i náš bratr. Čapek požíval veliké sympatie v celém okolí. Přednášel sokolům i komunistům a vždy s velikým úspěchem. Jeho kázání byla jedinečná a často jsme strachy sledovali, zdali není špehován v těch nejpohnutějších chvílích ve světové válce.

    Já rád vzpomínám na Čapka, měl jsem jej velice rád jako mého vlastního bratra. Za jeho působení se postavila kruchta a varhany a při té příležitosti byl zřízen strop zděný v kostele.          

    Po odchodu br. Dlouhého byl zvolen náš stejně obětavý bratr Karel Malý, jenž na jeho stáří staral se o všecky potřeby v kostele svědomitě.

  Zpět

1920 - 1931           

    Přišla zase doba, kdy sbor kladenský byl ochuzen o duchovního správce neboť bratr farář Čapek odcházel do Prahy a jeho nástupcem byl zvolen bratr farář Funda. Byl též jednohlasně zvolen a nastoupil svůj úřad ku vší spokojenosti všech bratří. Za jeho působení založil 3 kazatelské stanice, které byly velice dobře navštěvovány, čehož jsem byl svědkem. Byl dobrým řečníkem a proto měl i on veliké úspěchy i při bohoslužbách. Kazatelská stanice v Buštěhradě byla založena po pohřbu sestry lékárnice Kubešové. Jeho řeč na hřbitově nad hrobem byla úchvatná. Lidu bylo tolik, že buštěhradský hřbitov nestačil. A tak se stalo, že dělníci v modrých blůzách seděli v korunách stromu vůkol místa, kde byl hrob zesnulé. To mělo za účel, že farář Funda pozván byl do Buštěhradu, aby vykonal veřejné bohoslužby pod širým nebem. Místo bylo vyhlédnuto v zahradě nad pivovarským sklepem. Dlužno poznamenati, že tenkrát uradili se komunisté, že tyto bohoslužby překazí. Ale bratr farář Funda na to byl připraven a mluvil ohnivě. 

    Komunisté ovšem přišli a zůstali státi zevně shromáždění v hloučku. Jejich výbojnost byla slovem Božím schlazená, klidně vyslechli celé bohoslužby. Následek toho byl, že se založila kazatelská stanice a místnost první získána ve škole. Bratr farář vybral text na slova Páně “co svatého nedávejte psům a neházejte perel před svině”. Bohoslužby byly doplněny svatou večeří Páně. 

    Druhá kazatelská stanice byla založena v Novém Strašecí - jedna z nejlepších stanic. Jádro této stanice tvořily 4 učitelky sestra Šnablová, Švarcová, Malá a Nováková. Tyto sestry uchvátily nás svojí upřímností tak, že jsem slíbil stařence Šnáblové, že je neopustím a budu navštěvovati každé bohoslužby a také jsem svému slovu dostál. Já často s celou rodinou do Strašecí jezdil.           

    To byl můj zlatý čas a vzpomínám na to vždy s velikou radostí a děkuji Bohu, že mě toho dopřál.

    Další založení kazatelské stanice bylo v Senomatech u Rakovníka. Tam bohužel sem nebyl neboť za nepřítomnosti faráře v Kladně konal sem vždy čtené bohoslužby v našem sboru, někdy v Buštěhradě i ve Strašecí.   

    Sdružení mládeže v této době bylo nejsilnější a mělo vůkol dobrou pověst. Překvapilo svými zájezdy i pražské sbory svojí vyspělostí. Pracovalo i misijně mohu-li to tak nazvati. Rozdělilo se na skupiny a v okolí sboru pořádalo biblické hodiny a to v Buštěhradě, ve Hřebči, v Olšanech, na Pcherách a Libošíně. Vybírali příspěvky pro sbor nedbajíce nepohody šli za každého počasí.           

    Staršovstvo radostí sledovalo toto snažení mládeže, vidělo v nich ratolest zelenající se a vyrůstající od kořene sboru. Jak by také ne, mnozí z nich byli potomci těch starých osvědčených bratrů - zakladatelů kladenského sboru, aspoň hlavní jádro tvořily. 

    Pořádaly přednášky, večírky i bazary. V této době ukolébán byl sbor, mohu-li to tak nazvati podle podobenství jako obraz s písma o hospodáři který za jeho spánku přišel nepřítel člověk a rozhodil koukolu mezi zasetou pšenici a tak připravil zmatek u celého služebnictva. Tak i tady klíčilo zlé zrno v srdcích člověka který nepřál úspěch těch mladých nadšenců.      

    Farář Funda odchází jinak než faráři Řepa a Čapek postižen nemocí krční na jedné a nezdarem ve sboru na straně druhé. Jakmile se oženil nebyl ušetřen pomluvou ohledně jeho manželky z rodiny Blažkové z Kročehlav dostával anonym za anonymem tak, že jeho postavení v Kladně bylo nemožné.      

    Sbor kladenský počtvrté osiřel a byl téměř na úpadku neb na bohoslužby přišlo deset nejvíce dvacet osob. Kostel zanedbán chátral nedostatečnou opravou.

  Zpět

1932 - 1940           

    Do tohoto stavu přichází br. farář Kučera aniž by si kladenský sbor prohlédl. Informace získal tam za mořem, kde se setkal s br. Dlouhým a často na něj vzpomínal, že to byl pro něj ten nejlepší přítel v zámoří. Bratr farář Kučera přichází na Kladno s tou myšlenkou nejlepší to jest urovnat všecko co bylo pokřiveno a co bylo nalomeno znovu přiměti k životu: Jeho snaha byla dobrá a proto brzy byl miláčkem všech.

    Jeho zásluhou jest ušlechtění kostela a mnohé jiné práce vykonal z lásky tomuto sboru. Všecko co se považovalo již za nemožné urovnal svým vlivem. Historickým dnem jest pro mě jeho návštěva v mé rodině, kdež sem mu vyprávěl o zašlé slávě sboru, přiznal se, že i on jest Košutovec.    

    Mezi jiným pravil, bojím se jestli mé kázání nebudou hluboká pro Kladno. Tu ovšem sem pravil: My zde v Kladně bratře faráři jsme sborem dělnickým, ale zpracovaný Košutem a jako takový potřebuje zahojit ty rány, které během doby mu byly zasaženy různými okolnostmi.    

    Pracoval jako jeden z nejpovolanějších mezi všemi byl vzorem. A proto když odcházel do Smíchovského sboru, Kladno po druhé bylo ochuzeno o dobrého horlivého duchovního vůdce.

    Po br. Kučerovi zdálo se, že nad kladenským sborem zatáhla se obloha a že mraky řevnivosti ubíjí v něm vše, co bylo krásné a milé a zase to byla práce jedinců co chtěly uplatnit své názory na osud sboru. Utvořili se dvě strany jelikož byli dva kandidáti pro úřad farářský. Byl to mladý farář Štrupl na jedné a farář starší Široký na straně druhé. Faráře Štrupla sem neslyšel a také sem nic proti němu neměl. Ale br. faráře Širokého sem poznal důkladně proto, že měl sem příležitost s ním vícekrát hovořit. Viděl sem vněm, že jest určen Bohem pro Kladno. Když dělal prubovní kázání v Kladně tedy přivedli mi ho bratří zdali by nemohl u mě přespat, radosti sem jej přijal, nikdy sem nic neodřekl co se týkalo sboru. Dlouho jsme seděli přes půlnoc a hovořili o věcech náboženského podkladu. A proto když přicházeli bratří koho by já doporučil, řekl sem br. farář Široký jest zkušený prošlí ohněm je straší, myslím ten pro Kladno jest nejlepší. Řekl sem bratří varuji vás před mladým z důvodů těch že by vás brzo opustil jako ostatní. Bratr farář Široký vyšel ze prostředí katolického, přestoupil k církvi československé nabízeno mu bylo biskupství ale jeho svědomí jej vedlo dál a dal přednost českobratrství a proto si jej vážím a mám je za jednoho z nejlepších.  

    Konečně byl zvolen, většina byla pro něho. Ujal se brzo práce svědomitě a tak sbor měl zase svého vůdce. Jeho instalace byla o 3/4 roku oddálená zavinila to jeho nemoc, které podlehl a v nemocnici pobyl několik neděl. Byl sem u něj každý den proto, že příliš byl smuten, že hned v začátku přišla nemoc.          

    Nato pak hned po jeho uzdravení byla instalace za přítomnosti faráře Lanštaka ze Žižkova za přítomnosti celého sboru kladenského. 

    Mnoho bratří a sester přistouplo tak, že byl křest sv. i dospělých dětí.

    Tímto končím paměti sboru kladenského.

    30/9 1940                   

                                     Jaroslav Aksamit